Po revoluci zešílela

Někdy se to tak semele. Jedna taková nespoutaná volnomyšlenkářka se nadchla pro vyšší cíle a udělala pro ně všechno. Jenže nakonec z toho všeho umřela v blázinci...

No, nemohla za to jen revoluce. Ona dáma nízkého původu si na svůj hrozný konec vlastně zadělala už svým předrevolučním sexuálním životem...

A tak začneme od začátku. Ve valonské části dnešní Belgie a v roce 1762. Tehdy se tam v chudé zemědělské rodině s mnoha dětmi narodila holčička se vznešeně znějícím jménem -  Anne-Josephe Théroigne de Méricourt. Vlastně se jí tak říkalo až později. Proto, že pocházela z Marcourtu v Lutyšském knížectví. Malá vysvětlivka - někdy je revoluce natolik ostrá, že přidává písmena i do místa narozeni. A když je ženská pěkná, dává radikální politika i přídomky. Naší hrdince se totiž všeobecně taky říkalo Krásná Lutyšanka (La Belle Liégeoise).

Co se týče života běhu budoucí revolucionářky, všechno šlo poklusem. Maminka jí zemřela jako pětileté. Brzy se vyskytla macecha, se kterou se děvčátko nesnášelo. A tak už v patnácti letech Anne-Josephe utekla do města a začala sloužit v bohaté rodině. Po nějaké době změnila zaměstnavatele a stala se služkou kurtizány. Kurtizány si žily docela dobře, pokud byly dobré. A téhle se zrovna vedlo. Navíc byla natolik velkorysá, že Anne-Josephe zaučila. Dívka se nevzdělávala jen v hlavní odbornosti řemesla, ale také v literatuře, hudbě, malířství a společenských vědách.  Možná už tehdy pričuchla k politice. Takže není divu, že se brzo udělala pro sebe a přestěhovala se do Paříže.

Začala si říkat Lambertine. Střídala milence a živnost jen kvetla. A to jí bylo pouhých dvacet let! Když potom žila v Londýně jako partnerka anglického oficíra, pokusila se i o kariéru zpěvačky. Zas tak talentovaná ale nebyla. Mezitím vším porodila anglickému milenci dcerku, která žila jen krátce. Zemřela na neštovice. Poté se Lambertine s novým "klientem" přesunula do Itálie. Zažila tam mnohá dobrodružství, ale také se nakazila syfilidou. Přeléčila se rtutí, jak se to tehdy dělalo. Netušila ale, že tenhle vetřelec z jejího těla vypuzen nebyl a že se ještě fatálně ozve...

Počátek budoucí veleslavné francouzské revoluce zastihl Lambertine v Paříži. Traduje se, že dne 14. července roku 1789 osobně dobývala Bastillu se zbraní v ruce. Už jako Théroigne. Prostě česky Théroigneová. Každopádně se vehementně nadchla pro revoluční myšlenky a angažovala se naprosto všude. Dokonce v jednáních Národního shromážděni ve Versailles. Ještě v době, kdy tam byl vězněn královský pár a řešila se jeho budoucnost. Jak nakonec král s královnou Marii Antoinettou dopadli, víme všichni.

Théroigne také spoluzaložila několik výborů a klubů. Byla nesmírně akční a všeobecně populární. Pak se ale v roce 1790 se svými kumpány pohádala. Následně se urazila a přesídlila do rodných krajin. Jenže - Lutych mělo zrovna pod palcem Rakousko s rozzuřenymi Habsburky včele. No nedivte se, když jim Francouzi věznili korunovanou sestru. A už to jelo. Théroigne skončila pod zámkem. Obvinili ji z přímé účasti na protiprávním zadržování Marie Antoinetty a deportovali ji do Tyrol. Několik týdnů ji vyslýchali a ještě přihodili k obviněním pokus o rozvrat v rakouském Lutyšsku. Théroigne odolávala, ale začalo ji zrazovat zdraví. A pak ji najednou po několika měsících propustili na přímý příkaz Leopolda II.. Císař zřejmě nechtěl Francouze provokovat neboť tušil, že Marii Antoinettě začíná jít o kejhák.

V lednu roku 1792 jakobíni zorganizovali Théroignin triumfální návrat do Paříže. Tehdy byla na vrcholu popularity. Zase jí bylo všude plno. Měla tak obrovské charisma, že lid za ní šel. Tentokrát bojovala hlavně za práva žen v revolučním hnutí. Jednoho dne jediným plamenným projevem přesvědčila přítomné dámy, aby sundaly veškeré své šperky a věnovaly je na ženský batalión "revolučních amazonek". A docílila, že muži ženám povolili nosit při sobě zbraň a bojovat rovnoprávně spolu s nimi. Velký průlom v té době....

Jenže pak se ideje střetly. Revoluce už pomalu začínala požírat samu sebe. Jakobíni, ke kterým patřila Théroigne, se dostali do sporu s umírněnými girondisty a ozbrojené dusno začalo bublat. A tak se stalo, že jednoho dne šéfa girondistů Brissota napadly jakobínské ženy. Théroigne byla u toho a jala se Brissota bránit a snažila se situaci zklidnit. Se zlou se potázala. Jakobínky usoudily, že přehodila kabát a pustily se do ní. Svlékly ji do naha a zlynčovaly. Skoro ji zabily. Tehdy se v Théroigne něco zlomilo. Rány na těle se zahojily, ale duše byla v troskách. Choroba, která se už dříve projevovala v jejím excentrickém  chováni, propukla se vší silou. Přišlo tercíární stadium. Progresivní paralýza, neurosyfilis....

Projevy její nemoci byly doslova příšerné. Théroigne byla nezvladatelná a tak už v roce 1793 musela dostat poručníka - svého staršího bratra Josepha.

Ani ten dlouho nevydržel. Už na jaře následujícího roku využil svého práva a nechal sestru zavřít do blázince. V té době to bylo něco strašného. Nemocní přežívali přikováni v řetězech, v nesmírné špíně a celkovém zoufalství. Často hladověli a byli tělesně trestáni. Théroigne v blázinci zemřela až v roce 1817, takže tuhle hrůzu vydržela 23 let. Možná proto, že se v nemocnici Salpetriere dostala do rukou dvou významných pokrokových lékařů, kteří se zasloužili o pozdější uznaní psychiatrie jako oboru. Jmenovali se Philippe Pinel a Jean-Etienne Esquirol. Druhý jmenovaný dokonce napsal o Théroigne studii, kterou doplnil i jejími portréty.

Tenhle zvláštní osud ženy už málokdo zná. Přesto, že byla pro mnohé múzou - Baudelaire ji zmiňuje v Květech zla a v Hervieuově dramatu ji hrála Sarah Bernhardt. Ze všech umělců ji ale nejvíc proslavil malíř Eugene Delacroix na obrazu Svoboda vede lid na barikády. Ano, je to Théroigne. Takže ji vlastně známe všichni....