O zvířatech a lidech (jazykové bariéry)

Taky se vám stalo, že se na  procházce váš čtyřnohý miláček  očuchával  v  klidu  s nějakým cizím psem, ten najednou cosi brouknul, váš odpověděl a už byli v sobě? Bůh ví, co si řekli. Někdy lituju, že nemám znalosti    jako   Arabela.   A  že  bílý  had   (ten ze Zlatovlásky) je pořád úzký profil …

Pročež učíme naše domácí zvířecí kámoše lidskou řeč.  Ale pozor, někdy je můžeme zmást!

S papoušky problém není, ti jsou polygloti. Naši přátelé mají už více než čtyřicetiletou amazoňanku Loretku, která hovoří, česky, španělsky a částečně i anglicky. K tomu ještě umí italské sprosťárny, mobil, zvonek u dveří a chechtá se jako Rochesterova šílená manželka z Jany Eyrové.

Jak to tak v životě lidském (i zvířecím) bývá, může tu a tam dojít k naprosto nečekanému, až dojímavému jazykovému shledání. Kamarádka Eva mi vyprávěla, jak se před lety při návštěvě ZOO v Paříži zastavila u výběhu koní Przewalského. Jeden koník stál opodál a ona na něj naprosto bez přemýšlení zavolala: POJĎ SEM,  KONÍČKU…!  Okamžitě zareagoval, nadšeně přiběhl, strkal hlavu za brlení a chtěl se družit. V tu chvíli Evě došlo, že ve Francii potkala rodáka z Tróje. Pořád ještě uměl česky.

Občas mluvím se svými přáteli španělsky. Naše jezevčice Frida to nemá moc ráda. Pokaždé si může hlavu ukroutit, jak ji naklání nalevo, pak zas napravo, hledí na mne upřeně a nechápe, co to ze mne vychází za zvuky. Zanedbala jsem její jazykovou výuku. Ale na půvabnou mexickou zdrobnělinu svého jména Friducha (=Friduča) kupodivu slyší.

S rodinou svého peruánského  šéfa jsem v Praze zažila pravý opak.  Zaběhl se jim pudlík Ricky. Když se mi ho konečně podařilo objevit v jednom z útulků, byli tam šťastní, že se ho zbaví. Líčili mi, jak jim od první chvíle připadal nějaký divný a dezorientovaný. Nereagoval na žádné povely. Dokonce se neotočil ani na NA! Objasnila jsem jim naprosto jednoduchý důvod. Ricky je Peruánec a ovládá jen španělštinu.

Přesto jsem se kdysi setkala s dvojjazyčným psem. Shodou okolností právě také v Peru. Před mnoha lety měli naši přátelé  (krajané původem z Valašska)  na své haciendě nádherného velkého černého psa, který se jmenoval Negro. Jejich babička mu ale zásadně říkala Černej. Mluvila na něj pouze česky, neboť ze zásady lpěla na své mateřštině i v daleké cizině.  Ostatní členové rodiny na něj volali většinou také česky, ale často i španělsky, stejně jako jejich početní peruánští zaměstnanci. Negro/Černej s tím vůbec neměl problém. Přiběhl na obě jména a veškeré základní povely zvládal v obou jazycích. Dodnes nad tím žasnu.

Možná, že mimo lidskou říši občas platí : Kolik řečí umíš, tolikrát jsi zvířetem …