O ženě, která usnadnila alchymistům práci

Kde by bez ní byli? Vymyslela jim totiž spoustu nádobíčka a postupů. Dokonce i první papíňák. Tehdy se ale ještě jmenoval "kerotakis".

Kdysi jsem se rozhodla vypátrat, proč se ve španělštině (v souvislosti s vařením) říká vodní lázni baňo María. V doslovném překladu "lázeň Marie". Vrtala mi hlavou ona María. Která to byla? Maria Panna a jde o metaforu? Koupala nějak speciálně Ježíška? Nebo nějaká anonymní (mexická?) Marie zjistila, že se jí na přímém ohni pálí čokoláda a zkusila šoupnout rendlík do hrnce s vodou, aby viděla, co to udělá?

A pak jsem ji jednoho dne našla. Marii Židovku, zvanou také Marie/Miriam Hebrejka nebo dokonce Miriam Věštkyně. Úplně první ženu alchymistku. A jelikož teď frčí kulinářské umění, a ve francouzštině i  v angličtině se používá "bain-Marie", možná výše zmíněná záhada potrápila i někoho jiného než mne. Takže si Marii Židovku trochu prolustrujeme.

Její existence je tak trošku zahalena tajemstvím promixovaným s pochybnostmi. Svá díla totiž podepisovala "Miriam Věštkyně, sestra Mojžíšova", pročež o ní její následovníci alchymisté s oblibou rozšiřovali, že byla onou starozákonní Miriam s bratry Aaronem a Mojžíšem. A protože existuje jakás takás informace o životě Marie Židovky od alchymisty Zosima z Panapolis, který žil ve 4. století, je výše zmíněná teorie zřejmě vybájená. Zosimus Marii ve svých dílech často citoval a zmínil se, že žila na přelomu prvního a druhého století po Kristu. Především ale  informoval o všech jejích objevech, které dopodrobna popsal. Marii Židovku zařadil do skupiny "dávných vědců".

S přesnějšími informacemi přišli později Arabové. Dávný statistik a informatik Al-Nadim zahrnul Marii v roce 879 mezi padesát dva nejslavnějších alchymistů svého encyklopedického katalogu. Do zmíněné prestižní společnosti patřili jen ti, kteří dokázali připravit caput mortuum neboli kolkothar. Tedy práškový oxid železitý, co je červený. Pročež ho malíři používali jako pigment pro přípravu barev, což vedlo ke stálé poptávce. Jak se zdá, příprava caput mortuum jednoduchá asi nebyla...

A teď už k tomu Mariinu nádobíčku. Podle Zosima  především neskonale vylepšila alembik. Že nevíte, co to je? Ale jo, v "Pekařově císaři" z něj vytékala slivovice... - prostě starodávné destilační zařízení! Marii asi alembik nestačil, a tak vymyslela tribikos. Jak název napovídá, inovace spočívala ve ztrojení. Marie totiž obohatila alembik třemi měděnými trubičkami, třemi skleněnými nádobami a dalšími drobnými vychytávkami. Pročež se destilovalo daleko lépe a radostněji.

Další její nápad byl kerotakis. Hermeticky uzavřená měděná nádoba, kde se zahřívaly substance a speciálním zařízením se jímala pára. Tedy v podstatě tak trochu papiňák. To musela být bomba! Tedy, když už jsme u toho, docela by mě zajímalo, kolikrát jí to vybouchlo, než se dopracovala k dokonalosti. Asi ze mě mluví dětská frustrace. Vysvětlím - kdysi nám doma u jednoho z prvních papiňákových NDR modelů zalepilo prasečí ucho píst. Tatínek si vařil svůj oblíbený "ovárek". Když nešel hrnec otevřít (kdepak tehdy pojistka!) otec zabral silou Frištenského a ... následovala děsná rána, načež hrnec metamorfoval na Etnu soptící vepřové magma. Táta stihnul uskočit, my děti jsme bleskurychle zajely pod stůl. Mastný flek na stropě, kam byla vyvržena prasečí hlava (i s katapultovanou poklicí) pak vytrvale prolézal malbou dlouhá desetiletí...

To jsem ale  trochu odběhla od tématu. Zpět k naší alchymistce.

Čím se Marie opravdu zapsala do historie, byla ta její proslavená lázeň. Jak prosté! A musela na to přijít ženská! Menší nádoba se prostě ponoří do větší naplněné vodou. Zahřívání je pak daleko decentnější. Však to my kuchty známe - třeba jen z rozpouštění zcukernatělého medu. No a alchymisté Mariinu vodní lázeň využívali k nepřímému zahřívání těkavých a aromatických látek. Nutno ale také podotknout, že pro potřeby alchymistické lučby byl systém vodní lázně poněkud složitější. A ještě jedna zajímavost - prapůvodně  Marie nejdřív použila písek, voda přišla až později...

A jak naše Marie vešla do názvosloví? Dostal ji tam lékař a teolog Arnau de Vilanova, který žil na přelomu 13. a 14. století. Pocházel z Aragonie a byl taky alchymista. Jeho nejslavnější spisek Filosofický růženec (Rosarius philosophorum) patří mezi základní alchymistickou literaturu. Nezpropagoval v něm jen kámen mudrců, ale taky Marii a její šikovnou lázeň. Zřejmě navěky.

No tak vidíte. Takovou alchymistickou tradici tu máme a Marii nám zatajili. Chlapi prostě vždycky neradi přiznávali, že by bez ženských jen tápali...