O srpnovém Kryštofovi

Mám moc ráda blog Petry Žallmannové. Proto bude tohle jen letmá vzpomínka vstupující na tenký led již skvěle obsazeného tématu. Navíc už dávno nejsem aktivní kočkař, ale asi jím duší pořád zůstávám…

O srpnovém výročí jsme si tu přečetli i napsali mnohé. Pro mne má ještě další význam. Kdyby to šlo, tak by našemu kocourovi Kryštofovi bylo letos taky 45 let.

Narodil se totiž 22. srpna 1968. Pocházel z rodiny veterináře, takže veškeré termíny byly víc než jasné. Kryštof a jeho dva sourozenci se narodili naprosto nečekaně v autě během strachuplné jízdy z dovolené do Prahy.  Od té doby se tradovalo, že k předčasnému porodu došlo ze šoku při pohledu kočičí matky na ruské tanky.

Kryštof měl štěstí, že se narodil jako kocour. Jako lidská bytost by strávil půl života v base. Byl zloděj recidivista. Od malička byl za své čórky trestán, ale bylo mu to úplně jedno. Byl naprostý virtuoz. Uměl se zneviditelnit a zneslyšitelnit. Když jsem  jednou naklepávala řízky a zhruba tak na 10 vteřin se otočila od stolu, po návratu něco nesedělo. Jeden kus masa byl fuč. Zareagovala jsem bleskurychle. Okamžitě jsem se vrhla pod postel, kde mne přivítaly rozšířené oči šelmy kočkovité a hrozivé mručení. Kryštof vypadal jak miniatura tygra. Za výkřiku KVŮLI TOBĚ NEBUDU BEZ OBĚDA jsem mu vyrvala řízek z tlamy. Velmi jsem ho tím urazila a dlouho se mnou pak nemluvil.  Jen kočkař ví, jaké je to trauma. Na obou stranách.

Náš Kryštof byl zdatný ve všech směrech. Kdybych nebyla taková puťka (tehdy) mohla jsem být průkopnicí punku v Čechách. Pižďuch (jak jsme ho něžně nazývali)  míval v noci časté záchvaty hygienické údržby, při nichž přecházel  plynule ze svého kožichu na mou hlavu.  Bránit se nemělo smysl a navíc mám odjakživa tvrdé spaní.  A tak jsem skoro každé ráno zoufale likvidovala kvalitní číro, které mi jazykem vytvořil  ve vlasech. Viděli jste Tanec s vlky?  Pak znáte model Kopající Pták…

Svůj jídelníček si Kryštof zpestřoval ledasčím. Nejenže miloval kyselé okurky a meruňkový džus, který nám občas upíjel přímo ze sklenic, ale zbožňoval i syrovou zeleninu. Párkrát skoro přišel k úrazu,  to když se na prkénku mezi právě krájeným květákem objevila jeho šmátravá mourovatá pacička.

Občas jsme mu říkali Trepifajksl. To proto, že žral mouchy. Vypracoval si na ně systém lovu u okna, což realizoval zpravidla v době oběda či večeře, kdy celá naše rodina seděla u stolu. Ještě dnes slyším to odporné chroustání a cítím pohupování kufru. Bohužel byl i na ostatní hmyz. Pavouky křižáky se jednou dokonce přiotrávil. Jen můry mu moc nejely, po těch blinkal, jelikož ho lechtaly v krku.

Byl lovec. Až nimrod. Nosil nám domů vše, co se hýbalo. Myši byly standard. S výrazem naprostého hnusu nosil i žáby. Na první pohled bylo vidět, jak se mu eklují (obzvlášť ropuchy). Ptáčky raději nekomentuji. To bylo mnohdy až smutné… Ale velké veselí jsme zažili, když jednou dorazil se živým krtkem. Zrovna jsme večeřeli, táta si nevšiml jeho nákladu a nabídl mu olejovku. Kryštof nadšeně zaslinil a krtka pustil. Zvířátko (t.č. bez kalhotek) tryskovým úprkem zmizelo pod skříní. Za pomoci pohrabáče jsem ho zachránila nejen před spáry krvelačného Pižďucha, ale i naší mámy, která jako správný zahrádkář, měla na krtky velmi spadeno.

Kryštof nás naučil i skvěle uklízet. Na stole, na židlích, na sporáku, nikde nesmělo nic zůstat. Poté co náš domácí mazlík rozcupoval stovku, vypáral půlku z rozpleteného svetru a z vlny vytvořil  gigantickou pavučinu po celé ploše našeho rozlehlého dvoupokojového bytu (klubko umně protáčel mezi nohama židlí, stolu a postelí) a sežral půlku placky sušícího se těsta na nudle, jsme byli připraveni už na vše.

Jeho největším majstrštykem byla likvidace převážné části vánočního cukroví, které bylo v papírových krabicích na kredenci zatíženo železňáky a hmoždířem. Tehdy jsem se málem stala kočkovrahem.

Jednou se mu ta jeho nenažranost a kradařství málem vymstily. Zapomněli jsme na plotně kastról s dušeným telecím s hráškem. Po návratu z kina jsme nevěřili svým očím. Hrnec na zemi a téměř celý jeho obsah v Kryštofovi, který vypadal jako luftbalón. A taky tak ucházel. Ležel na svém polštáři na gramorádiu a úpěl. Tenkrát veterináři v noci neordinovali, tak jsme se u něj do rána střídali a masírovali mu bříško. Přežil to, jako ostatně další a mnohá protivenství, která ho v životě ještě čekala.

Byl s námi krásných sedmnáct let. Po něm jsme měli ještě Matěje a Romea, které jsme taky milovali, ale Kryštof byl osobnost.

Asi jediný srpnový zázrak zrozený z okupace.