O psech a lidech (středně velcí žlutí psi)

Asi všichni známe vtip o silně agresivním středně velkém žlutém psu, kterého nikdo necvičil, jen bylo nutno ostříhat mu tu divnou hřívu.

Když jsem před  lety žila v Mexiku, říkali jsme tak z legrace všudypřítomným polodivokým toulavým psům.  Jak se tak křížili mezi sebou, dosáhli povětšinou střední výšky a žluté barvy.

Dost jsme se jich báli. Tehdy to byl velký problém. Psi se totiž sdružovali do smeček a někdy napadali i lidi.  Hlavně v noci ve městech. Na venkově byli ale spíš bázliví a vždycky si drželi odstup. Srdce se mi při pohledu na ně svíralo, bylo vidět, jak jsou hladoví. Mexičané se jich báli snad víc než my - nikdy jsem neviděla, že by je krmili.

Můj první a hned nejsilnější zážitek s těmito tuláky, co nikdy nežebrali, mě poznamenal na celý život. Jednoho dne mě kolegové vzali na výlet do Teotihuacánu.   Jak bylo zvykem, oběd se odehrával piknikovou formou (s výhledem na Pyramidu Slunce i Měsíce) a tentokrát jsem ho jako díkůvzdání připravila já. Rozložila jsem mrazící tašku a začala vytahovat kýble bramborového salátu a krabice se smaženými kuřecími stehýnky. Nenápadně se začali přibližovat středně velcí žlutí psi a zaujímali strategická postavení v půlkruhu kolem nás. Bedlivě nás sledovali a hladově koukali. Byla jsem tehdy v Mexiku krátce, a tak se mi hned dostalo různých ponaučení a výstrah.

Nejsem jen nenapravitelný optimista, jsem i romantik. Vždycky jsem měla ráda  Malého prince. Díky milované paní profesorce Ročkové jsem si ho kdysi přečetla v originále a dokonce jsem i slyšela několik kapitol v přednesu Gérarda Philipa. Citáty z této moudré knihy, kterou znám skoro nazpaměť, jdou se mnou životem a na pyramidách to na mne přišlo. Rady nerady. Zkusím to jako Malý princ s liškou.

Nejprve jsem psy krmila házením smaženého kuřete do dáli. Kolegové si klepali na čelo a zrychlili příjem potravy s poznámkou,  že by rádi,  kdyby na ně taky ještě něco zbylo. Při té příležitosti jsem si všimla, že jeden ze psů je srdnatější. Začal se pomalu a nenápadně přibližovat.  Pořád jsme se na sebe dívali a on se osměloval. Zkusila jsem hodit kousek masa blíž. Vzal si ho a už neuskočil dva kroky zpět. Lehl si a díval se na mne.  A tak to šlo ještě chvíli. Až jsem se osmělila i já, natáhla ruku, on se připlížil a kuře si velice opatrně vzal. HAHA! TEĎ UŽ SE HO NEZBAVÍŠ, radovali se škodolibě kolegové.

Pes ale zalehl a skromně čekal. Jeho smečka v závěsu. Došlo na kosti. Situace se opakovala. Když došly kosti, kolegové dramaticky vznášeli dotazy, co jako budu dělat teď. Když jsem vytáhla zbylé housky, popadali se za břicho : NARVALA JSI JE MASEM A KOSTMA A TEĎ SUCHÝ CHLEBA? NAIVKO!

Zírali jsme všichni. Nejen, že se s povděkem přijal chleba můj ochočenec, ale i přilehlá smečka. Hlad je prostě prevít.

Po skončených hodech mě cestou do auta provázely smutné oči středně velkého žlutého psa. Došlo mi, že jsem přes všechno dobro udělala chybu, protože jsem se nemohla stát zodpovědnou za toho, koho jsem k sobě (byť jen na chvíli) připoutala.

Když jsem se naposledy bezmocně ohlédla, vzpomněla jsem si, co řekla liška Malému princi: Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit...