O psech a lidech (Pepin)

Pepin  byl  velký  sígr.   Kříženec drsnosrstého jezevčíka s jagdterierérem. Dostali jsme ho darem od kamaráda z Chebu, když jsem ještě žila se svým ex v Holubím domě.

Pepin (2000)

I když byl Pepin dárek, měli jsme šanci vybrat si ze dvou štěněcích bratrů. Jelikož ten druhý seděl jako buchta a Pepin se k nám víc měl, zvolili jsme jeho. Posléze jsme našeho rozhodnutí občas zalitovali, i když jsme Pepka velmi milovali. Jeho bratra si vzal náš další kamarád, kterému jsme v průběhu let  často záviděli snad nejhodnějšího psa na světě.

U nás to bylo jinak. Pepin byl odmalička osobnost. Pocházel z venkova ze psí smečky. Kamarád Jarda, od kterého jsme Pepka dostali, „šlechtil“ pro své potřeby myslivce speciální plemeno. Matka chovná papírová jagdteriérka Erin, otec vždy ten nejostřejší drsňák ze smečky jezevčíků. Výsledkem bylo právě tzv. „Jardovo plemeno“. Venkovští lovečtí psi se svobodnou duší.    

A tak bylo Pepinovi od samého začátku určeno žití na dvoře v komfortní boudě, kam byl také okamžitě nastěhován.

První noc byla příšerná. Vůbec jsem nechápala, kde se bere v tak malém tělíčku tak mocný hlas. Pepin úpěl jak hejkal v depresi. Nikdo z nás nespal, zřejmě ani sousedi. Ex ano. Jelikož mi bylo Pepka strašně líto, tak jsem k němu chodila ven a snažila se ho ukonejšit. Povedlo se, ale za pět minut zase vřískal natolik mocně, že kupodivu probudil i mého ex. Okamžitě jsem dostala vynadáno, že takhle to nejde (ex byl taktéž bytost z venkova), že pes si prostě musí zvyknout.  Poté můj tehdejší pán tvorstva opět usnul jako špalek (za stálého Pepinova řevu). Vydržela jsem asi hodinu a poté zoufalá a v polospánku jsem došla pro malého vzlykajícího uječence a vzala si ho do pokoje, kde jsme oba svorně usnuli v křesle. Ex se probudil nastalým tichem. Ihned mi Pepka drsně odebral a vrátil ho do boudy řka, že pes do baráku nepatří. Narvala jsem si do uší vatu a za svítání se mi konečně podařilo zabrat. Pepin se skutečně svým vlastním lkaním utahal (jak mi ex sliboval celou noc) a usnul konečně taky.

Na život na dvoře a na zahradě si Josef (tak jsme mu říkali, když už hodně zlobil) velmi rychle zvykl.  Až moc. Taky miloval dlouhé procházky, kterých se mu dostávalo, a  přesto byl útěkář. Naučil se přelézat plot nebo vystřelit do světa kosmickou rychlostí jen na chviličku pootevřenými vraty.  Byl jak Houdini. Najednou zmizel a objevil se někde úplně jinde. Celá ves ho znala a průběžně hlásila jeho polohu. Naštěstí se vždycky vrátil, protože se u nás měl dobře a miloval nás věrnou psí láskou.

Prožili jsme společně jen tři roky. Ex mne často v legraci podezříval, že nejezdím za ním, ale za Pepinem. A bylo na tom malinko pravdy. I když byl můj ex jedním z chlapů, který mne v životě nejvíc rozesmával, s Pepkem jsme se přece jenom vyblbli víc.

Když jsem z Holubího domu nadobro a v dobrém odcházela, musela jsem opustit i Pepina. Dnes už ani nevím, co tenkrát bolelo víc…