Víš, když si odmyslím tu ztracenou dcerku, ona byla vlastně šťastná! Jenom si potrpěla na extrémy: nejdřív masově nenáviděná, pak hluboce milovaná; komu se poštěstí takový Elemér? Aha? A ty statky, na to bych se vykašlala, na urozené panáky taky...

 Díky za přečtení i zamyšlení!

Děkuji za Váš článek.

O Štěpánce Belgické jsem věděla, že se jí vídeňský dvůr posmíval a že měla za manžela korunního prince. Tak nějak jsem usoudila, že byla ošklivá a nudná a hloupá - pomluvy mají velkou moc.

O životě po smrti Rudolfa jsem nevěděla vůbec nic. Jsem ráda, že se jí podařilo vyvázat se z jha intrik královských dvorů a že potkala životní lásku.

Je smutné, že se nemohla stýkat s dcerou a ta že jí dávala vinu za smrt otce.

A císařovna Sisi byla sice moc krásná, ale musela být labilní. A taky možná anorektička a určitě sebestředná a narcisní. Prý za každý vypadlý vlas v kartáči dala komorné, která ji česala, políček.

Moc dík za komentář!

Dík!

Děkuji!

Dobře napsáno.

Karma

Díky!

Moc hezký blog.. Je zajímavé vysledovat v historii archetypy chování lidí - ono se to neustále opakuje. Znalost minulosti je klíčem k dnešku.. díky

Já děkuji vám. A samozřejmě máte pravdu. Právě ta souvislost mě baví 

Leopold II. byl zločinec par excellence a František Josef II. byl vypatlaný magor. Není se co divit, že to takto dopadlo. Holt kouzlo dědičné monarchie...

Tak tak.