Můj srpen. Nejen 68, taky 69...

Naše rodina má ten pech, že v období historických přelomů bývá rozdělená. A ještě k tomu je vždycky někdo v cizině...

Tahle tradice začala rokem 1968. My jsme srpen prožívali v peruánské Limě, ségra Ivana v Londýně. Jak už jsem zmínila včera, bydlela u tátova kamaráda. A jeho manželka byla shodou okolností Ruska. Znali jsme se všichni léta, kamarádili jsme se s jejich dětmi. Žeňa byla z okupace vlastním národem tak zničená, že ji Ivana musela utěšovat a přesvědčovat, že za nic nemůže. Až tak byla doba vymknutá z kloubů...

Ségra taky dodneška vzpomíná, jak 19. srpna jela z oné své brigády v Clactonu on Sea do Londýna a ve vlaku se s ní dali do řeči dva starší angličtí manželé. Když jim řekla, že je studentka z Československa, ptali se jí, jestli se chce vrátit domů. Když odpověděla, že samozřejmě ano, začali ji přesvědčovat, aby to nedělala, ze nás  brzy obsadí Rusové. Koukala na ně jako blázen a nechápala o čem to mluví. Za dva dny jí to došlo...

My v Limě jsme se s okupací jakž takž popasovali. Nic jiného se ostatně dělat nedalo. Já chodila dál do školy, táta i máma měli práce nad hlavu a žilo se dál. Tak trochu v nejistotě, obavách a vzteku z bezmoci. Na tu dálku se zatím politicky nic moc nedělo. Ještě jsme mohli být vzdorní a v československé kolonii mluvit na rovinu. Pak přišlo upálení Jana Palacha a k nám domů se vrátil strach. Jelikož bylo tátovi i mámě jasné, že Ivana při všech projevech odporu a studentských stávkách určitě nestojí stranou...

Na dovolenou domů jsme jeli v dubnu 1969. Kvůli mně, protože jsem  měla před sebou závěrečné zkoušky z deváté třídy a přijímačky na gymnázium. Táta naplánoval let přes Amsterdam s třídenní holandskou zastávkou. V rámci národní hrdosti - značně akcentované dobou - jsme všichni chtěli hlavně do Naardenu. K hrobu Komenského...

Bylo mi skoro patnáct a emoce se mnou mávaly. Dodnes si pamatuju každý detail. Přijeli jsme 16. dubna a 17. dubna byl Dubček odejit. Přišla nám to říct majitelka penzionu, kde jsme bydleli. Objímala nás a brečela. Však táta hned suše konstatoval, že teď už je všechno v pr.eli. Ano, přímo tam. V té souvislosti nás další Holanďané překvapovali na každém kroku. Kdekoliv jsme řekli, že jsme Češi, přemlouvali nás, abychom se nevraceli. Říkali nám, že u nich budeme šťastní, že nás budou mít rádi a že přece i Komenský tu našel nový domov. O to víc jsme prožívali návštěvu Naardenu. Místní ředitel nás osobně provázel a taky nás k emigraci přemlouval. Táta mu vysvětloval, že v Praze máme Ivanu. Dostalo se nám přesvědčování, že zatím ještě může přijet za námi a že později už to nepůjde...

Stejně jsme se vrátili do Prahy. Už jsme věděli, že za naší nepřítomnosti nám do rodiny někdo přibyl. Ségra si pořídila kocoura. Byl mourovatý a jmenoval se Kryštof. A teď pozor - narodil se 22. srpna 1968. Dnes by mu bylo padesát let, kdyby se nedožil jen pouhých, ale požehnaných sedmnácti. Kryštof pocházel přes svou maminku z rodiny veterináře. Takže on, ani jeho sourozenci nebyli nějaká náhodná koťata upletená bůhví kde. Šlo o plánované těhotenství a porod měl být kontrolovaný. Jenže došlo k invazi vojsk a rodina se úprkem vracela z chalupy do Prahy. Pan doktor šoupl těhuli k zadnímu oknu do auta a jelo se. Jen se dostali do  Prahy a viděli tu hrůzu, začala Kryštofova máma předčasně rodit. Tak se zastavilo, odrodilo se a pokračovalo se, až byl Kryštof na světě. Od té doby všichni věděli, že máme kocoura, který se narodil před termínem, protože jeho maminka nesnesla pohled na ruské tanky...

Nějak mi to vyprávění zase nabobtnalo. O Kryštůfkovi jsem se ale zmínit musela. Jednak má dneska to výročí a druhak je pro další story dost důležitý. Takže srpen 69 bude až zítra. Nakonec - zaslouží si svou samostatnost....