Veřejná čítárna aneb hlásit se to musí

Určitě to všichni znáte. V supermarketu se míháte s nákupním vozíkem od regálu k regálu. Ti chytřejší s napsaným seznamem zboží ke koupi připraveném se špetkou logistické logiky. Frajeři bez seznamu plynule lovící položky z hlavy srovnané podle umístění. A pak zbylá skupina zoufalců trénující člunkový běh s vozíkem po samoobsluze. Ať už patříte do jakékoli kategorie i do té, která se vyznačuje používáním košíků, či nošením nákupu navršeném na těle, jistě jste si všimli podivného hloučku v jednom sektoru obchodu.

Skupina Drzouni se projevuje velmi malou pohybovou aktivitou. Otočení stránky, naslinění prstu a natáhnutí se pro další magazín patří mezi hlavní známky života jedinců tvořících toto společenství. Skulina mezi regály je ucpaná. A nejmodernější supermarkety empiricky odsouvají čítárnu kamsi do rohů.

Snaha šetřit za každou cenu? Možná. Projít si v supermarketu kompletní denní tisk je ale hlavně drzost malého českého človíčka.

Potom je tu další skupina vhodná k zamyšlení. Říkejme jí Bojsové. Jejích členů si všimnete naopak v bezprostřední blízkosti pokladen. Podmínka nutná pro zařazení mezi Bojs je taška, či jakákoli nádoba naplněná několika věcmi, které byli ukořistěny v jiném obchodě. Bojsové zásadně absolvují cestu od vstupu k pokladně a agilně nahlásí svůj úspěšný lov obsluze pokladny. Tato většinou (pro Bojsy uspokojeně) zamručí a okamžitě získaný vjem vypouští z hlavy při řešení seriózního problému: Kolik stravenek může známá použít na nákup deseti rohlíku a basy piva, aby se to nějak zaonačilo.

Obě skupiny jsou rozdílné a přeci je něco spojuje: Nedostatek hrdosti. Bojsové pod dohledem kamer pokaždé obětují svou drahocennou půlminutu, aby nebyli nařčeni z nenápadné krádeže patnáctikilového melounu. Drzouni zneužvají toleranci obchodníků v silně konkurenčním prostředí.

Pozorovali jste uvedné jevy i v zemích cizích a vzdálených?