Jarda a ještě někdo?

Před pár minutami skončil neúspěšný pokus našich hokejistů o prolomení hranice mezi úspěchem a neúspěchem. Výsledek je jistě známý, ale kdo se na výsledku jak podepsal?

Mohli bychom se vymlouvat na nedostatek štěstí. Opravdu nepamatuju, že by padlo tolik gólů po několikanásobných odrazech jako v zápase s Ruskem, shozená helma a Kubinova Sofiina volba byla jedním z nejkomičtějších a zároveň nejsmutnějších okamžiků hokejového turnaje. Jenže nebyl problém někde jinde?

Záda našemu týmu kryl, dost možná nejlepší gólman turnaje, Tomáš Vokoun. Na mě, laika, sice příliš často vyjížděl za branku a snažil se tak pomáhat obráncům s rozehrávkou, přičemž já si myslím, že toto spíše obráncům často přidělalo vrásky na čele.

Obránci se na tomto turnaji předvedli, vlastně spíš vůbec nepředvedli. Židlický naplnil očekávání v podpoře útoku, ale rozehrávka jej rozhodně nezdobila. Tomáš Kaberle byl jen stínem svého dřívějšího JÁ, jeho hru bych se nebál označit za profesorskou a ledabylou. Rozehrávku často naprosto odfláknul a v přesilovkách vítězila forma nad účelem. Jen tak nezapomenu na bekendovou rádoby parádní přihrávku podél modré čáry, kterou ovšem v přesilovce přešla, kdy měl spoustu času natočit se a sehrát forhendem. Roman Polák zklamal totálně, smůla kombinovaná s nedůrazem před naší brankou nás stála několik inkasovaných gólů. Mirek Blaťák, Zbyněk Michálek a Filip Kuba jistotou rozhodně rovněž neoplývali. Přísnější kritéria, tak snesou pouze Pavel Kubina s Janem Hejdou.

Po prvních minutách utkání se Slovenskem jsem si myslel, že Patrik Eliáš bude opravdovou oporou české reprezentace, mýlil jsem se. Tomáš Plekanec byl z prvního útoku nejlepší, i on ale často zbytečně kazil a ztrácel puky. První útok se celý turnaj potýkal se hrou v našem obranném pásmu. Martin Havlát hrál dobře pouze v závěru utkání s Lotyšskem. Tomáš Rolinek se enormně snažil a splnil to, co se od něj očekávalo- poctivou obětavou hru, stejně jako Josef Vašíček. David Krejčí s Tomášem Fleischmanem byli jistě pro veřejnost příjemnými překvapeními, kdy se po rozkoukávání v prvním zápase stali oporami a útočnými nadějemi pro českou budoucnost. Od Martina Erata se čekaly góly a ty nepřišly, obranné povinnosti si plnil poctivě, jenže co je to platné, když naprosto zbytečným vyhozením puku přes mantinel v době, kdy měl dost času podniknout cokoli jiného, zařídil klíčovou přesilovku pro Finy. Roman Červenka si jistě nominaci zasloužil svými produktivními výkony v extralize, bohužel rozdíl mezi úrovní nejvyšší české soutěže a olympiádou je propastný a nerozumím tomu, co by chtěl Roman pohledávat s těmito výkony v NHL, na účast v prvních dvou řadách evidentně nestačí technicky, na napadající útoky nemá dostatek síly. Milan Michálek s Petrem Čajánkem rostli s výkonem Jaromíra Jágra, kterého je třeba pochválit, jak za výkony ve všech zápasech (kromě chyby před Malkinovým gólem), tak i za chlapské přiznání odpovědnosti, které pro mě je a bude jedním z nejsympatičtějších sportovních výroků, které jsem zaznamenal. Pokud to bylo Jaromírovo reprezentační loučení nezbývá než smeknout před nejlepším hráčem české hokejové historie.

Díky, Jaromíre. Díky moc!! A i ostatním, kteří předvedli maximum děkuji, želbohu moc takových nebylo.