Státověda aneb Jak daleko může sahat nepochopení této vědní disciplíny

Státověda aneb Jak daleko může sahat nepochopení této vědní disciplíny

Jde o relativně nový vědní obor, přesto by člověk čekal, že alespoň tvůrci nebo zakladatelé této vědní disciplíny vědí, o čem je. Přestože existuje celá řada učebnic o státovědě, jsou povětšinou plné omáčky a bludných nesmyslů. V žádné takové učebnici pak nenajdete ani informací, a to ani o tom, co to vlastně státověda je. Tento článek není veskrze kritický, ale naopak konstruktivní v tom smyslu, že nadhazuje určitá témata, kterými by se tento vědní obor mohl zabývat.

Co je to státověda?

Státověda není právní odvětví, jako například občanské, nebo trestní právo. Většina právních odvětví však obsahuje svoji vědu, snad až na teorii práva, která je věda sama o sobě a není právní odvětví. Státověda je tedy věda o právním odvětví, a to konkrétně o ústavním právu.

Například správní právo obsahuje i správní vědu, která se teoreticky zabývá správním právem a praktický řeší veřejnou správu. Správní věda řeší povětšinou otázky konstrukce veřejné správy a řeší se otázky pro futuro, nebo komparatistiky hledí do minulosti, obecně se však se zabývá tím, jaké by správní právo a veřejná správa měla být. I státověda má teoretický i praktický aspekt, teoreticky se zabývá ústavním právem a praktický státem.

Pro správní vědu se je typické, že vyžaduje bohaté informační zázemí, a to jak teoreticky o správním právu, tak i praktický o veřejné správě. Proto se tento vědní obor studuje až po správním právu, čili až člověk toto bohaté informační zázemí má. Státověda se dá naopak vyučovat jako úvod do studia ústavního práva. Státověda by se dala zjednodušeně nazvat vědou o ústavním právu, ale šlo by o užší označení. Státověda se zabývá hlavně teorií, což jsou informace mimo zákon, jakoby učebnice. Svým charakterem i obsahem (jako teorií o státu) se proto hodí studovat ji před studiem ústavního práva. A proto je vhodná i pro studenty prvního ročníku a začátečníky, jako úvod. Měla by být jednoduchá.

Když se zamyslíme nad názvy věda o ústavním právu a věda o státu, dojedeme nutně k závěru, že věda týkající se ústavního práva, musí být věda o státu. Věda o ústavním zřízení, je totiž nutně věda o státním zřízení, a to toho státu, ve kterém žijeme, a jehož ústavním právem se máme zabývat. Zabývat se ústavním právem jiného státu znamená být občanem jiného státu. To znamená ústavním právem se zabýváme toho státu, jehož jsme občanem. Z toho vyplývá, že věda o ústavním právu je věda o státu, čili státověda.

Státověda se zabývá hlavně teorií státu, ze které ústavní právo vychází.

Pojmy:

• Právní odvětví: občanské právo, trestní právo, správní právo... demonstrativní výčet
• Právní věda: Teorie práva, jako věda o právu komplexně, státověda, správní věda, kriminologie, kriminalistika, etc. ... Také demonstrativní výčet
• Ústavní právo: soubor právních norem, které tvoří ústavní zřízení státu
• Ústavní zřízení: jaké je aktuální ústavní právo
• Státní zřízení: ústavní zřízení, ale zahrnuje hlavně také ještě doktrínu, neboli teorii
• Státověda: v užším slova smyslu zahrnuje doktrínu neboli teorii státu, v širším slova smyslu jako právní věda se zabývá jak ústavním právem ( ústavním zřízením), tak státním zřízením, ale hlavně teorií státu, tedy doktrínou
• Doktrína: teorie k určitému právnímu odvětví (např. učebnice občanského práva), teorie k zákonu (to je mnohem přesnější definice)

O čem by se ve státovědě mělo učit?

Historický exkurs

A začínáme historickým exkursem, který kupodivu nezačíná tím, kdo vládl, ale jaké státní zřízení na našem území bylo. Takže jako v římském právu království, republika, císařství: principát a dominát.

Takže na našem území, dejme tomu opomineme starší dějiny, bylo království od Přemysla. A jak dlouho trvalo, jaké v něm nastaly státoprávní změny za Rakouska-Uherska, odkdy jsme republika, federace.

A dostali jsme se k ústavám. Jaké byly ústavy České a Československé republiky.

A až jako poslední ,ale obligatorní, zajímavost, kdo vládl.

Historický exkurs by měl zasáhnout až do současnosti, čili, kdo je prezidentem nyní, kdo je předseda vlády, atd.

Státoprávní zřízení

Tzn. nejen státní, ale i správní zřízení našeho státu, což znamená samosprávu, a tak dále. To znamená ÚSTAVNÍ ORGÁNY a ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY. Na rozdíl od historického exkursu, kde my se mělo řešit maximálně státní zřízení. Zbytek by měl zůstat ponechán právním dějinám.

 

Teorie o státu

Dlouhé téma, oblíbené filosofické teorie o státu, jak by měl vypadat od athénské ústavy, přes Montesquieua, až po druhou světovou válku, rozvrat společnosti a různé cesty pokusů o nápravu, drobné krůčky k vytvoření takových států a bezpečí pro lidi (SN, Haagský stálý vojenský tribunál, atd.), až po letmé pohledy shora, zdalipak žijeme v ideálním státě, nebo i soudobé filosofie, teorie o státu, atd.

Čili téma bereme historicky, od nejstarších teorií a filosofií o státu až po soudobé.

Na tomto tématu tkví jádro tohoto předmětu.

(Pozn. aut. Co mě ale mrzí, je, že leckterý vyučující vynechává úvod i historii.)

 

Teorie o právu

Nepochopitelně zde řadím i teorie o právu, legální, či právní teorie, tak důležité pro nahlížení na právo, a tím i budoucnost ústavního zřízení, ale i z důvodu aktuálního vlivu na ústavní normotvornou. 

Zkrátka pochopit právo by měl každý. Pochopit právo znamená pochopit ty tři teorie. Tak klíčové jsou. Přesto často u studentů už i dospělých nedojde k pochopení práva, nebo až pozdě, v praxi a jinde.

Jde o prirozenopravn, pozitivní a normativní teorii, kterou nikdo tak nerad učí, přesto je nejdůležitější, a měla by se učit už jen z úcty k autorům, nebo hlavně proto, že autoři Hans Kelsen a František Weyr pocházejí z Česka. Čili jedna z mála právních věcí, na které jako Češi můžeme být pyšní, a které by se měly zachovat alespoň v rodné vlasti, vyučující často zarytě odmítají učit, a to i přesto, že bez nich nejde pochopit, že zákony jsou dané, že je zatím nemůžeme změnit, ani obcházet, ale brát text jako slovo boží, a postupně se v něm začít orientovat. Pak zjistit, že argumentace z většiny spočívá v pravdě, kterou má někdo vyšší, anebo jedinou.