Vzpomínáček - 9. srpna - Eva Pilarová a František Němec

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 9. srpna. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Bitva u Farsálu, bitva u Adrianopole, majestát v Cáchách, násilný převrat v Praze, svatováclavská koruna převezena z Vídně do Prahy, korunovace Františka II. českým králem, třetí koalice, Výbor osady a dobrovolníků českých, uznání Národní rady československé, Eva Pilarová, bitva u ostrova Savo, František Němec, atomová bomba Fat Man svržena na Nagasaki, Daniela Filipiová, Aleš Brichta, Emil František Burian, Whitney Houston, Petr Rychlý, Dana Vávrová, 9. srpen 1968, Gillian Anderson, Richard Nixon rezignoval, povodně 2002, Zdenka Sulanová, lupiči v policejních uniformách, válečný stav v Gruzii..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

48 př. n. l. – Caesar porazil vojsko početně dvojnásob silnějšího Pompeia v bitvě u Farsálu.

378 – Římské vojsko vedené císařem Valentem bylo poraženo Vizigóty v bitvě u Adrianopole. Dvě třetiny Římanů včetně samotného císaře v boji nalezly smrt.

1262 – Přemysl podpořil jednoho ze "vzdorokrálů" římskoněmecké říše Richarda Cornwallského proti Štaufům; Angličan Přemyslovu službu ocenil vydáním majestátu v Cáchách, v němž mu propůjčil "odumřelá knížectví, Rakousy a Štýrsko, se všemi k nimi příslušnými lény... na časy budoucí a věčné".

1524 – Násilný převrat v Praze, kdy se vlády ve městě zmocnil za pomoci Zdeňka Lva z Rožmitálu horlivý staroutrakvista Jan Pašek z Vratu (od 14. března t. r. byl primátorem městské rady). Přívrženci luterství byli z města vypuzeni, všichni měšťané museli přísahat na staroutrakvistické články (koncem října t. r. přijaty tzv. nové články, které odstraňovaly závěry hromničního sjezdu z konce ledna 1524, výrazně novoutrakvistického a v luteránském stylu). Zahájena čtyřletá diktatura starokališnického patriciátu a perzekuce luteránů v Praze.

1791 – Na žádost českých stavů nechal Leopold II. převézt svatováclavskou korunu z císařské pokladnice ve Vídni do Prahy, kde zůstala uložena v klenotnici nad svatováclavskou kaplí na Pražském hradě (uzavřena na sedm zámků).

1792 – Korunovace Františka II. českým králem; za tři dny se konala korunovace Marie Terezie Neapolské českou královnou.

1805 – Rakousko přistoupilo k britsko-ruskému spojenectví proti Francii (z 11. dubna t. r.), čímž se vytvořila tzv. třetí koalice.

1914 – V Paříži byl založen Výbor osady a dobrovolníků českých, který sehrál významnou roli v rámci sjednocování Čechů a Slováků ve Francii (kolonie asi 2 tisíc krajanů, vedl V. Dostál). Od 15. ledna 1915 vydával Výbor česky a francouzsky L'Indépendence Tch`eque (založil S. Koníček-Horský).

1918 – Britská vláda vydala deklaraci (někdy je označována podle ministra zahraničí Balfourovou), v níž uznala Národní radu československou za "představitele národních zájmů" a "budoucí československou vládu". Šlo do té doby o politicky a mezinárodně právně nejdůležitější uznání práva Čechů a Slováků na vytvoření samostatného státu; 3. září byla podepsána příslušná úmluva.

1919 – V Teplicích byla ustavena Deutsche demokratische Freiheitspartei (Německá demokratická strana svobodomyslná).

1939 – Narodila se Eva Pilarová, česká zpěvačka a herečka

Eva Pilarová, rozená Bojanovská, pochází z Brna, otec byl krejčím a matka švadlenou. Eva se od dětství cílevědomě hudebně vzdělávala, hrála na klavír, věnovala se sborovému zpěvu, mimo jiné vystupovala v dětském sboru Československého rozhlasu v Brně.

Středoškolské studium absolvovala na Vyšší hospodářské škole, kde maturovala v roce 1958. Poté prošla jednoroční přípravkou na brněnské JAMU, kde následně začala studovat operní zpěv, zároveň v té době vystupovala ve Večerním Brnu. Po roce studia však JAMU opustila a nastoupila do pražského divadla Semafor, kde se záhy prosadila jako výborná zpěvačka.

Eva Pilarová disponuje vynikajicím sopránem tříoktávového rozsahu a díky operní průpravě také dokonalou pěveckou technikou se schopností obdivuhodné hlasové ekvilibristiky. Hned po svém příchodu do Prahy začala nahrávat pro Supraphon a rozhlas, nadčasové příležitosti v rámci domácího repertoáru jí dala autorská dvojice Suchý-Šlitr.

K růstu její popularity pomohl také Waldemar Matuška, který si ji vybral jako pěveckou partnerku do legendárního hitu Ach, ta láska nebeská. S Matuškou pak Pilarová vytvořila dlouholetou pěveckou dvojici ve společném angažmá v Semaforu (1960-1962) a v Rokoku (1962-1964), kde patřila k předním hvězdám této scény. Po návratu do Semaforu (1964-1965) pak zpívala častěji s Karlem Gottem, od roku 1965 je jako zpěvačka na volné noze.

Od počátků profesionální kariéry Evy Pilarové provází její zpěv řada úspěchů a ocenění, v 60. letech například na festivalech v Helsinkách, Berlíně, Sopotech, ale i na Kubě, u nás celkem třikrát zvítězila v anketě Zlatý slavík (1964, 1967, 1971). Do konce 60. let měla Pilarová štěstí na hity, zpívala často převzaté melodie, z domácích autorů ji náročnějšími nebo naopak posluchačsky vděčnými pěveckými úkoly zahrnuli skladatelé B. Ondráček nebo K. Svoboda. Pohostinsky vystupovala také v muzikálech v Hudebním divadle v Karlíně (Kankán, Gentlemani). V sedmdesátých letech začala však Pilarové kariéra povážlivě stagnovat, trpěla zoufalým nedostatkem kvalitního repertoáru, zpívala písně spíše průměrně a byla zastíněna jinými zpěvačkami své generace (Vondráčková, Urbánková, Zagorová). Svou roli v tom sehrál také fakt emigrace jejího prvního i druhého manžela, Pilarová také nijak nepečovala o svůj hlasový fond (sama přiznává, že do padesáti let kouřila dvacet cigaret denně). Postupem doby se začala věnovat jazzu a swingu, v němž dodnes nachází uplatnění a pevnou půdu.

K filmové a televizní práci se Pilarová dostala díky svým prvním divadelním angažmá. Pro televizi byl například pořízen záznam semaforského představení ZUZANA JE ZASE SAMA DOMA (1961), objevila se také v mezinárodně oceněném hudebním filmu ZTRACENÁ REVUE (1962). Na stříbrné plátno vstoupila poprvé rolí zpěvačky studentského orchestru v dnes již zapomenutém dramatu LETOS V ZÁŘÍ (1963). Podobně pak spojení herectví a pěveckého projevu zopakovala v menších rolích v několika dalších filmech, za zmínku stojí hudební velkofilm KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964), kde se objevila s celým semaforským ansámblem. Z jejích televizních počinů je na místě uvést komedii MAGNETICKÉ VLNY LÉČÍ (1965) nebo adaptovanou operetu DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA (1966), objevovala se pochopitelně také v hudebních pořadech, účinkovala i v populárním seriálu PÍSEŇ PRO RUDOLFA III. (1967-1968). Ve filmu se naposledy výrazně uplatnila rolí zpěvačky Clary Reginy v detektivce ZLOČIN V ŠANTÁNU (1968); scénář napsal přímo pro Pilarovou její obdivovatel Josef Škvorecký. K řadě dalších filmů pořídila Eva Pilarová pěvecké party.

Po roce 1989 se Eva Pilarová prosadila také v dalších oblastech, napsala dvě autobiografické knihy (Vzpomínání, 1991; Potkala jsem léčitele, 2002) a je autorkou pěti kuchařských knih. V nejnovější době se její vášní stala digitální fotografie a realizovala již několik výstav.

Přestože skutečně progresívní vklad do historie české populární hudby odezněl u Evy Pilarové již zhruba na přelomu 60. a 70. let (podobně jako například u Waldemara Matušky), patří dnes právem k pěveckým legendám s neoddiskutovatelně jedním z nejlepších hlasů. Pilarová dodnes příležitostně vystupuje a pořizuje i nové nahrávky, ty však již nelze zařadit mezi zásadní hudební počiny, zatímco její písně staré několik desítek let jsou dodnes populární a objevují se soustavně na řadě výběrových alb. V roce 1981 byla Pilarová jmenována Zasloužilou umělkyní, v roce 1998 byla vyznamenána Cenou Masarykovou akademií za dlouholetý přínos v oblasti jazzu a pop music. Úspěch v oblasti hudby dokládají také dvě platinové a několik zlatých desek.

Eva Pilarová je potřetí vdaná. Jejím prvním manželem byl v letech 1960-1964 hudebník Milan Pilar (*1934), podruhé byla provdaná v letech 1968-1971 za zpěváka Jaromíra Mayera (*1943), jejím třetím manželem je od roku 1984 tanečník Jan Kolomazník (*1952). Z prvního manželství má syna Milana.

1942 – Proběhla bitva u ostrova Savo, první námořní střetnutí bitvy o Guadalcanal. Americké námořnictvo utrpělo jednu z nejdrtivějších porážek ve své historii.

1943 – Narodil se František Němec, český herec

František Němec se narodil v roce 1943 v Sezimově Ústí.

Už během studia na gymnáziu ho přitahovalo divadlo a jako ochotník vystupoval ve studentských souborech.

V letech 1960-64 studoval na DAMU. Na profesionální scéně se objevil už v roce 1962 v roli Vilíka Roškota ve Šrámkově Měsíci nad řekou na prknech Divadla S. K. Neumanna.

Po ukončení školy získal angažmá v Městských divadlech pražských.

Zde získal velký prostor a hrál nejrůznější postavy od milovníků po aristokraty ve vážných hrách i konverzačních komediích a detektivkách. K jeho nejvýznamnějším rolím tohoto období patří Orestes ze Sartrovy hry Mouchy nebo Yossarian z Hellerovy Hlavy XXII.

Ve filmu se začal prosazovat už počátkem 60. let během studia DAMU, kdy se objevil v malých rolích v komedii ČERNOBÍLÁ SYLVA a především v Bernychově okupačním dramatu TRANSPORT Z RÁJE. I v následujících letech získával pravidelně drobnější role v zajímavých filmech, definitivně ale prorazil až v roce 1974, kdy ztvárnil dvě výrazné role v televizních seriálech. V oceňovaném seriálu BYL JEDNOU JEDEN DŮM vytvořil postavu německého zběha, který se ukrývá u své milenky. V rozsáhlém normalizačním propagandistickém projektu 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA si zahrál šéfa kontrarozvědky.

Vrchol popularity se dostavil ve 2. polovině 70. let, kdy s Marií Poledňákovou natočil úspěšné rodinné komedie JAK VYTRHNOUT VELRYBĚ STOLIČKU a JAK DOSTAT TATÍNKA DO POLEPŠOVNY. Byl také obsazen jako doktor Řehoř v seriálu NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA. Za tyto role obdržel ocenění Zlatý krokodýl za tvůrčí počin v televizní tvorbě. Velmi často se objevoval v detektivkách (např. ČAS PRACUJE PRO VRAHA), ale zahrál si i v několika válečných filmech (TA CHVÍLE, TEN OKAMŽIK či SVÍTALO CELOU NOC).

Na jaře 1982 dostal nabídku od režiséra Macháčka na titulní roli v Hamletovi do Národního divadla. Díky úspěchu hry se v srpnu téhož roku stal členem souboru Národního divadla a na jeho jevišti ztvárnil desítky významných rolí. K těm nejznámějším patří vikomt de Valmont z Hamptonových Nebezpečných vztahů nebo Göethův Faust. František Němec je obecně považován za vynikajícího charakterního herce schopného zahrát psychologicky komplikované postavy. Má vytříbený cit pro břitký a inteligentní dialog, díky němuž si zahrál ješitného profesora Higginse v Shawově hře Pygmalion.

Z četných dabérských prací vyčnívá jeho dabing intrikánského úředníka sira Humpreye Applebyho ze seriálu JISTĚ, PANE MINISTŘE. Tuto roli si ostatně vyzkoušel i na jevišti Divadla na Vinohradech, kde hostoval. Jeho hlasem v češtině promluvil i konzervativní poslanec Alan Clark v televizním seriálu DENÍK ALANA CLARKA.

František Němec patří k nejobsazovanějším hercům v České televizi. Objevil se v řadě studiových pohádek a televizních inscenací. Patří mezi ně např. hororový příběh TRAVIS nebo inscenace MUŽ V POZADÍ, kde si zahrál Napoleonova ministra tajné policie Josefa Fouché. Z posledních televizních rolí stojí za zmínku sobecký přítel profesorky Svobodové z seriálu DOBRÁ ČTVRŤ. Často se objevuje i v menších filmových rolích, např. ve snímcích SAMOTÁŘI nebo REBELOVÉ.

V roce 1998 obdržel cenu Thálie za roli dirigenta Wilhelma Furtwänglera ve hře Na miskách vah. Další ocenění získal na pražském divadelním festivalu německého jazyka za inscenaci Portrét umělce jako starého muže / Minetti, kde pod režií Otomara Krejči ztvárnil náročnou roli (monolog) neúspěšného starého herce Minettiho. František Němec je dlouhodobě ženatý, má dvě již dospělé dcery.

1945 – Atomová bomba Fat Man byla svržena na japonské město Nagasaki.

Ráno 9. srpna 1945 americký Boeing B-29 Superfortress Bockscar vzlétl s jeho posádkou, 393. leteckým praporem pod vedením mjr. Charles W. Sweeneyho, nesoucí nukleární bombu pojmenovanou jako "Fat Man", s úmyslem Kokury jako hlavní cílem a Nagasaki jako druhým, náhradním, cílem. Plán pro druhý útok byl téměř shodný jako s misí Hirošimy - se dvěma B-29 letící hodinu napřed jako povětrnostní průzkumníci a další dva navíc jako navigační a fotografická podpora.

Pozorovatelé na palubě povětrnostních letadlech ohlásili oba cíle jako jasné. Když Sweeneyeho letadlo dorazilo na místo shromaždiště blízko japonských břehů zjistilo se, že třetí letadlo, Big Stink, spolu s posádkou důstojníků pod vedením plukovníka Jamese I. Hopkinse, ml., nedorazilo. Bockscar a jeho doprovázející letadla kroužila na místě setkání 40 minut, avšak bez výsledku. Poté se Sweeney rozhodl pokračovat v misi bez Hopkinse.

O půl hodiny později, dříve než letadla dorazily ke Kokuře, město ze 70% zakryl mrak a zabránil tak útoku podle nařízení. Po třech obkroužení města a s nedostatkem paliva, protože rezervní palivová nádrž selhala ještě před odletem, zamířili směrem k jejich náhradnímu cílu, Nagasaki.

Asi v 7:50 hodin japonského času byl v Nagasaki vyhlášen letecký poplach, ale "přesný pokyn" získali až v 8:30. Když byli v čase 10:53 zahlédnuty pouze dvě B-29 Superfortress tak japonci zřejmě předpokládali, že letadla jsou pouze na průzkumu a v dalším alarmu nepokračovali.

O něco později v 11:00, The Great Artiste, podporná B-29 pod vedením cpt. Fredericka C. Bocka, shodila dokumenty napojené na tři padáky. Tyto dokumenty obsahovaly nepodepsaný dopis prof. Ryokichiho Sagane (jaderného fyzika z univerzity v Tokiu, který studoval spolu s třemi vědci zodpovědnými za atomovou bombu v Kalifornské univerzitě Berkeley) nutící říct veřejnosti o nebezpečí spojené s těmito zbraněmi hromadného ničení.

V 11:01, o minutu později, se v mracích na Nagasaki objevila „trhlina“ dovolující bombometčíkovi kpt. Kermitu Beahanu zahlédnou požadovaný cíl. Bomba „Fat Man“, obsahující 6,4 kg plutonium-239, byla shozena do městské průmyslové části, přesně v polovině cesty mezi Mitsubishi Steel a Arms Works na jihu a Mitsubishi-Urakami Ordnance Works (závody pro výrobu torpéd) na severu. 43 sekund padala k předpokládanému místu exploze ve výšce asi 469 metrů nad městem. Bomba však dopadla téměř o tři kilometry dál, než bylo očekávano - výbuch tak byl omezen v údolí Urakami a hlavní část města ležící v kopcích byla kryta. Následná exploze byla rovna asi 21 kilotunám TNT (88 TJ). Exploze vyvolala teplotu odhadovanou na 3900°C a vítr o odhadované síle 1005 km/h.

Obětí zabitých okamžítě se odhaduje v rozmezí 40 000 - 75 000. Celkový počet úmrtí se do konce roku 1945 odhaduje na 80 000. Přinejmenším osm válečných zajatců zemřelo při bombardování a dalších 13 zajatců bylo pohřešováno:

* Jeden britský člen Commonwealth
* Sedm nizozemských zajatců (pouze dvě jména jsou známa) zemřelo při bombardování
* Přinejmenším dva zajatci údajně zemřeli na rakovinu způsobenou atomovou bombou

Akční rádius celkového zničení byl asi 1-2 km, který následovala ohnivá vlna napříč severní části města, tři kilometry jižně od bomby.

Neznámý počet přeživších obětí bombardování Hirošimy odešlo do Nagasaki, kde byli bombardování znovu.

Mitsubishi-Urakami Ordnance Works, továrna vyrábějící letecká torpéda typu 91, byla při výbuchu zničena.

Také zde je postaven mírový památník, zvon z Nagasaki se nachází v Kokuře.

1957 – Narodila se Daniela Filipiová, česká politička

1959 – Narodil se Aleš Brichta, český zpěvák

Zemřel Emil František Burian, český režisér, dramatik a hudební skladatel (* 11. června 1904)

1963 – Narodila se Whitney Houston, americká zpěvačka

1965 – Narodil se Petr Rychlý, český herec, dabér a moderátor

1967 – Narodila se Dana Vávrová, česká herečka († 5. února 2009)

1968 – Na návštěvu ČSSR přijela na pozvání ÚV KSČ delegace ÚV Svazu komunistů Jugoslávie v čele s Josipem Broz – Titem, nadšeně vítaná všemi Pražany. V rozhovorech a při návštěvě, která trvala až do 11. 8., potvrdil J. B. Tito svoji podporu Československu, vyjádřil ale také obavy z důsledků možného rozkolu s Moskvou pro osud čs. reformy.

A. Dubček požádal ministra vnitra J. Pavla o předkládání denních informací „o vývoji situace v zemi, jakož i o opatřeních ministerstva vnitra k bezprostředním organizátorům různých akcí“. Učinil tak v souvislosti s podpisovou akcí za zrušení Lidových milicí, která byla v Praze zahájena a pokračovala několik dalších dnů i mimo Prahu.

Bezpečnostní orgány údajně zjistily, že mezi aktivními agitátory bylo přes 50 agentů StB.

Na krajských aktivech v Ostravě referuje Č. Císař a v Českých Budějovicích Z. Mlynář.

Náčelníkem vojenské kanceláře prezidenta republiky byl jmenován plk. Václav Kužel.

V Plzni byl založen „Dubček – klub“.

1969 – Narodila se Gillian Anderson, americká herečka

1974 – Aféra Watergate – Richard Nixon se stal prvním prezidentem USA, který rezignoval na svoji funkci.

2002 – Deště na jihu Čech ustaly a voda začala opadat. Vltava dosáhla průtoku 1500 m³/s (3 SPA) a začala klesat.

2004 – Zemřela Zdenka Sulanová, česká herečka a zpěvačka (* 18. února 1920)

Bývalý komunistický funkcionář Karel Hoffmann nastoupil do vězení a ve svých 80 letech se tak stal nejstarším odsouzeným v ČR. Hoffmann byl na čtyři roky odsouzen za sabotáž, které se dopustil tím, že v roce 1968 nechal vypnout vysílání televize a rozhlasu.

2006 – Neznámí lupiči v policejních uniformách zastavili nedaleko Slavkova u Brna vůz bezbečnostní služby. Z vozu odcizili 80 milionů korun.

2008 – V Gruzii byl vyhlášen válečný stav. Rusové totiž bombardovali gruzínské cíle v Jižní Osetii a Abcházii.

Svátky:

Svátek mají Roman, Edita (Steinová)

Jméno Roman nosila jedna panovnická dynastie, a nikoli bezvýznamná. Romanovci vládli v Rusku v letech 1613-1762. Původně to byl bojarský rod. Název Romanovci je odvozen od Romana Jurjeviče Zacharjina-Jurjeva (| 1543), otce Anastázie Romanovny (| 1560), která byla první ženou Ivana IV. V roce 1613 byl Michal Fjodorovič Romanov, pravnuk Ivana IV., zvolen ruským carem a vládnoucí dynastie byla na světě. Nejvýznamnějším panovníkem z tohoto rodu byl jistě Petr I. Veliký (1662-1725), který byl ruským carem od roku 1682 (vlády se ujal 1689). V roce 1697 se vydal inkognito do západní Evropy a seznamoval se tam s technickým, hospodářským a společenským pokrokem, najímal důstojníky, umělce, vědce a techniky pro připravované ruské reformy. Po návratu vedl současně válku, potlačil domácí povstání, reorganizoval armádu a v roce 1703 založil nové hlavní město říše Sankt Peterburg. Reformy státní, církevní a soudní správy vytvořily z Ruska absolutistickou monarchii evropského typu. Jediným vládcem zůstal car, bojaři byli proměněni v služebnou šlechtu a říše byla rozdělena na gubernie. V zahraniční politice se opíral o armádu, zahájil tak novou etapu ruské expanze.

V roce 1730 zemřel poslední mužský člen romanovské dynastie Petr II. a v roce 1762 Alžbětou Petrovnou dynastie vymřela i v ženské linii. Petrem III. nastoupila na ruský trůn dynastie Romanov-Holstein-Gottorp, která vládla až do roku 1917. Posledním carem dynastie i Ruska byl Mikuláš II. (1868-1918), který vládl od roku 1894. Na doporučení dumy (2. března 1917) abdikoval a spolu s celou rodinou byl internován v Carském Selu. Později byl na nátlak bolševiků převezen do Tobolska. Po říjnové revoluci v Rusku byl poslán do Ekaterinburgu, kde byla v červenci 1918 - na přímý rozkaz V. I. Lenina a bolševického vedení - celá carská rodina brutálně povražděna.

V církevním kalendáři je dnes připomenuta Edita Steinová. Strašlivý osud, který sdílela s židovským národem, je obžalobou 20. století. Edita Steinová se narodila 12. října 1891 ve Vratislavi (Wrocław, Polsko). Její židovští rodiče spolu měli celkem jedenáct dětí. Poté, co vystudovala ve Vratislavi a Göttingenu filozofii a dosáhla doktorátu, byla od roku 1916 několik let spolupracovnicí fenomenologa Edmunda Husserla ve Freiburgu. Po přečtení životopisu Terezie z Ávily se pevně rozhodla konvertovat ke katolicismu a dala se v Bergzabernu pokřtít. Její život však od té chvíle nebyl jednoduchý. Přes pocity viny vůči své staré matce vstoupila nakonec v roce 1933 na kolínský Karmel a přijala jméno Terezie Benedicta a Cruce (Terezie Benedikta od Kříže). To již vládl Německu hnědý, národněsocialistický teror. V roce velkých protižidovských pogromů (1938) složila Edita věčné řeholní sliby. V té době s ní byla v klášteře i její sestra Růžena, která se rovněž dala pokřtít. Křest však původem židovské dívky před nacistickými zvěrstvy neuchránil. Aby nevystavovala kolínský klášter a spolusestry nebezpečí, odešla Edita Steinová na Nový rok 1939 do holandského kláštera v Echtu. O rok později za ní přišla i sestra Růžena, která rovněž vstoupila do karmelitánského řádu. V Echtu sepsala Edita Steinová ještě několik vědeckých spisů, mezi jinými dílo ke 400. výročí svatého Jana od Kříže. Na této knize pracovala i 2. srpna 1942, kdy vniklo do kláštera gestapo a obě sestry odvleklo. V okamžiku zatčení řekla Edita své sestře: "Pojď; jdeme za náš národ." Už 7. srpna 1942 byly obě sestry deportovány do vyhlazovacího koncentračního tábora v Osvětimi a po dvou dnech, 9. srpna 1942, zemřely obě v plynové komoře.

"Cokoli přijde, jsem na všechno připravena. Ježíš je i zde uprostřed nás." Těmito slovy těšila Edita Steinová své spoluvězně na cestě do koncentračního tábora v Osvětimi. Jako vzdělaná žena věděla, co může od fašismu čekat; věděla, že z této cesty není návratu, a jistě si musela připadat jako Ježíš Kristus, když šel svou "křížovou cestu". Podle svědků v ní byla obdivuhodná síla po celý život, ale v těchto strašlivých chvílích v ní ještě více narostla. V roce 1962 zahájil kardinál Josef Frings proces blahořečení Edity Steinové, mučednice židovského původu. Papež Jan Pavel II. pak Editu Steinovou při své druhé návštěvě Německa dne 1. května 1987 v Kolíně prohlásil za blahoslavenou.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje