Vzpomínáček - 6. ledna - Miroslav Moravec, Syd Barrett a Mr. Bean

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 6. ledna. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte chuť. Tady je dnešní menu: "Jana z Arku, přátelská smlouva Fridricha II. a Přemysla Otakara I., Král Jan vpadl na Moravu, konec platnosti Juliánského kalendáře v Čechách a v Rakousku, Samuel Morse, Ladislav Stroupežnický, Ivan Olbracht, Ladislav Svoboda, Česká strana agrární, tříkrálová deklarace, likvidační sjezd pokrokové strany, Edgar Lawrence Doctorow, Ludvík Daněk, Miroslav Moravec, masová poprava v Poznani, Himmlerova směrnice o provádění poprav v koncentračních táborech, Syd Barrett, Rowan Atkinson, 6. leden 1968-1970 ..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1412 – Narodila se Jana z Arku, francouzská bojovnice († 30. května 1431)

1213 – Setkání Fridricha II. a Přemysla Otakara I. ve Frankfurtu nad Mohanem; výsledkem byla "přátelská smlouva", která určovala vztah obou panovníků. Přemysl dokázal mistrně využívat bojů v Říši (za 15 let pětkrát změnil své "stranické příslušenství").

1318 – Král Jan se svým vojskem vpadl na Moravu, obsadil Brno a odtud podnikal válečné výpravy proti povstalcům. Nakonec se však královo vojsko dostalo do obklíčení.

1584 – Skončila platnost Juliánského kalendáře v Čechách a v Rakousku, následujícího dne bylo podle Gregoriánského kalendáře 17. ledna.

1622 – V Mikulově (na Dietrichštejnově zámku) uzavřena mezi Gáborem Bethlenem a Ferdinandem II. mírová smlouva, která měla ukončit uherské stavovské povstání; Bethlen se měl vzdát dobytých území a titulu uherského krále. Za to obdržel titul říšského knížete a doživotně Sedmihradsko a 7 východouherských stolic. Účastníci odboje byli amnestováni a šlechtě byla potvrzena její privilegia (z roku 1606).

1838 – Samuel Morse provedl první úspěšně pokusy s elektrickým telegrafem.

1848 – V Brně vyšlo první číslo Týdenníku, listy ponaučné a zábavné; redaktorem prvního českého časopisu na Moravě byl publicista J. Ohéral, vydavatelem brněnský knihkupec F. Wimmer.

1850 – Narodil se Ladislav Stroupežnický, český dramaturg († 11. srpna 1892)

1861 – V bytě historika V. V. Tomka došlo k tříhodinové osobní schůzce F. L. Riegra s J. J. Clam-Martinicem, čímž byla zahájena nová etapa politické spolupráce konzervativního křídla české politické reprezentace s historickou šlechtou.

1882 – Narodil se Ivan Olbracht, český spisovatel († 20. prosince 1952)

1893 – Narodil se Ladislav Svoboda, oběť komunismu († 13. listopadu 1952)

Generál Ladislav Svoboda (6. ledna 1893, Štěnovice - 13. listopadu 1952, Praha) byl český voják, hrdina protinacistického odoboje a jedna z obětí komunistického teroru.

Ladislav Svoboda vystudoval reálku a šest semestrů na Vysoké škole strojní. Za první světové války dosáhl v rakousko-uherské armádě hodnosti záložního poručíka a po krátké úřednické kariéře vstoupil v roce 1919 do řad Československé armády, kde získal hodnost dělostřeleckého poručíka. Jeho kariéra stále stoupala: (štábní kapitán 1928, major 1936). V roce 1937 byl těžce zraněn při nehodě při zkouškách nových zbraní a lékaři mu museli amputovat levou nohu pod kolenem. Po návratu z léčení sloužil na vojenské střelnici Hluboká na Slovensku. Po německé okupaci odešel do výslužby, ale prakticky ihned se zapojil do protinacistického odboje. V dubnu 1944 byl i s manželkou zatčen a oba byli až do konce války vězněni. Major Svoboda byl podroben tvrdým výslechům, během kterých nic nevyzradil.

Po osvobození Československa v roce 1945 se Svoboda vrátil k armádě, v letech 1945-1948 byl povýšen na plukovníka a obdržel řadu vyznamenání. Po únorovém převratu byl přeložen do výslužby. V roce 1951 byl plukovník Svoboda zatčen a ve vykonstruovaném procesu obžalován z vyzvědačství a velezrady. Státní soud v Praze jej i s kpt. Ženíškem odsoudil k smrti. Žádosti jeho rodiny o milost prezident Gottwald nevyhověl.

28. května 1992 Vojenské kolegium Nejvyššího soudu ČSFR Ladislava Svobodu plně rehabilitovalo. Prezident Václav Havel mu in memoriam udělil hodnost generálmajora a medaili Za hrdinství.

1899 – Na valném shromáždění Sdružení českých zemědělců (1896) byla založena S. Kubrem a K. Práškem Česká strana agrární; brzy k ní přistoupila Českomoravská strana hospodářská (založena 1891 A. Šťastným, autorem Programu rolnictva Rakouska, 1890) a roku 1903 i skupina východočeských zemědělců pod vedením F. Udržala. Strana stála na principu jednotného zájmu a organizace všeho zemědělského obyvatelstva a vyvinula se ve středostavovskou stranu českých rolníků. Tiskovým orgánem strany byl list Sdružení - Obrana zemědělců, vycházející 2 x týdně.

1918 – Shromáždění tzv. generálního sněmu v Obecním domě v Praze (poslanců říšské rady a zemských sněmů Království českého) přijalo tzv. tříkrálovou deklaraci, zdůrazňující požadavek sebeurčení národů a spojení českých zemí se Slovenskem. Autorem byl A. Rašín. Vláda dokument jako "velezrádný" konfiskovala, přesto se deklarace rychle rozšířila mezi lidmi.

1920 – Proběhl likvidační sjezd pokrokové strany, většina členů vstoupila do národně socialistické strany, část vytvořila Realistický klub (založen 21. března 1920 E. Rádlem a Z. Nejedlým).

1931 – Narodil se Edgar Lawrence Doctorow, americký spisovatel

1937 – Narodil se Ludvík Daněk, československý atlet († 16. listopadu 1998)

1939 – Narodil se Miroslav Moravec, český dabér a herec († 29. března 2009)

Miroslav Moravec se narodil 6. ledna 1939 v Praze na Žižkově hanáckým rodičům – odborníkovi a znalci látek. Už za studií hrál s ochotníky a přes nesouhlas rodičů se pokoušel o přijetí na pražskou Státní konzervatoř. Po opakovaném nepřijetí (nakonec dálkově absolvoval roku 1962 DAMU) se rovnou stal profesionálním hercem. Zprvu musel projít oblastními divadly: mostecké Divadlo pracujících (1960 až 1962), Divadlo Pohraniční stráže v Chebu (1962 – 1964) a zlínské Divadlo pracujících (1964 – 1968).

Odešel do Prahy a stal se členem Divadla za branou režiséra Otomara Krejči (1968 – 1972), Divadla S. K. Neumanna v Libni (1972 – 1988), Městských divadel pražských (1988 – 1996) a vysněného Divadla na Vinohradech (1996 – 2004). Na sklonku svého života již hostoval na různých pražských scénách (např. Divadlo Metro). Miroslav Moravec hrával charakterní role, často intelektuály, statečné hrdiny, jímž nechyběl smysl pro jemný humor, sebeironii a nadsázku. Své výkony umocňoval i svým basbarytonem („Zelený papoušek“, „Bratr Žak“, „Dvanáct rozhněvaných mužů“, „Tomáš Becket“, „Černí baroni“ aj.).

Na filmovém plátně se mihl poprvé už v roce 1956 v úloze německého vojáka ve Weissově dramatu HRA O ŽIVOT. Do svého příchodu do Libně se „ohřál“ ve filmových ateliérech jen zřídka u malých rolí: mladík před hotelem v dětském filmu Ivo Nováka ŠTĚŇATA (1957), voják u závory v Roháčově a Svitáčkově hudebním filmu KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964), mladík s dlouhými vlasy v krátké grotesce Zdeňka Rozkopala a Radima Cvrčka TEN ČAS (1966), uhlíř ve Cvrčkově dětském snímku TÁŇA A DVA PISTOLNÍCI (1967) a Jirkův (Martin Masner) otec v dalším Cvrčkově filmu ŽIRAFA V OKNĚ (1968).

V nastávající normalizaci se stal celkem hojně obsazovaným do menších úloh Vinci (ZLATÁ SVATBA), Nergera (…A POZDRAVUJ VLAŠTOVKY), zástupce velitele (SOKOLOVO), kriminalisty (PŘÍPAD MRTVÉHO MUŽE), Kotase (SMRT MOUCHY), člena České národní rady (OSVOBOZENÍ PRAHY), zaměstnance Univerza (ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM), Křikavce (VOLÁNÍ RODU), Lavaga (TAJEMSTVÍ OCELOVÉHO MĚSTA), Ing. Stejskala (PUMPAŘI OD ZLATÉ PODKOVY), Josefa (POZOR, VIZITA!), Drobowitze (ŠÍLENÝ KANKÁN), otce (OZNAMUJEME SE LÁSKÁM VAŠÍM) atd.

V 90. letech si zahrál i několik velkých a dodnes oblíbených rolí, ale zato v umělecky podprůměrných filmech. Byl popem a vdovcem v koprodukčních filmech LADY MACBETH VON MZENSK (1992) a PERFEKTNÍ MANŽEL (1992), nemravným Němcem Dietrichem Beckem v Olmerově erotické frašce PLAYGIRLS (1995) podle románu Vladimíra Párala, svérázným a duševně nemocným náměstkem ministra vnitra v trilogii bláznivých crazy komediích BYL JEDNOU JEDEN POLDA I., II. a III. Jaroslava Soukupa, ředitelem banky v PASÁŽI (1996) Juraje Herze, mafiánem Fábiem ve Spěváčkově BRAKU (2002). Naposledy namluvil hlas Boha v Troškově buranské komedii KAMEŇÁK 3 (2004).

Působil také při uměleckém přednesu (Viola, Lyra Pragensis, NEDĚLNÍ CHVILKA POEZIE apod.), v rozhlase („Brácha“, „Tři mušketýři“), televizi (inscenace KOSMAS A PANÍ BOŽETĚCHA, VIKTOR VELIKÝ, V KLEŠTÍCH, HODINA OBRANY, VETŘELCI V COLORADU, a seriály 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, NÁVŠTĚVNÍCI, SANITKA, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, U NÁS DOMA, DLOUHÁ MÍLE, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, PŘÍPAD PRO ZVLÁŠTNÍ SKUPINU, HŘÍCHY PRO PÁTERA KNOXE, POMALÉ ŠÍPY, BYLO NÁS PĚT, HOSPODA, MOTEL ANATHEMA, ČETNICKÉ HUMORESKY či PRA PRA PRA) a zejména v dabingu, kdy svým krásným hlubokým hlasem namlouval Jeana Maraise (FANTOMAS), Tely Savalase (KOJAK), Yvese Reniera (KOMISAŘ MOULIN), Alaina Delona, Henry Fondu, Pierra Richarda i Jeana – Paula Belmonda.

Za celoživotní mistrovství v dabingu obdržel Cenu Františka Filipovského (2002) a Ceny Týtý (1998, 1999, 2000, 2002). Své vzpomínky shrnul do knížky „Život je parádní jízda“ (2000). Ke konci života se potýkal s vážnými zdravotními problémy. Miroslav Moravec zemřel po těžké nemoci na nádorové onemocnění ve věku sedmdesáti let 29. března 2009 v Praze na jednom z oddělení motolské nemocnice.

1940 – Masová poprava Poláků Němci ve městě Poznaň.

1943 – Heinrich Himmler vydal směrnici o provádění poprav v koncentračních táborech.

1946 – Narodil se Syd Barrett, britský hudebník, zakladatel skupiny Pink Floyd († 7. července 2006)

Syd Barrett (6. ledna 1946 Cambridge – 7. července 2006 tamtéž), vlastním jménem Roger Keith Barrett, byl britský zpěvák, skladatel, kytarista a umělec.

Známý je především jako jeden ze zakládajících členů rockové kapely Pink Floyd, ve které působil ve druhé polovině 60. let 20. století jako její hlavní skladatel, kytarista, zpěvák a frontman. Skupinu opustil v roce 1968 kvůli psychickým problémům, způsobených pravděpodobně užíváním drog.

Barrett byl aktivní v oblasti rockové hudby celkem devět let, během kterých nahrál s Pink Floyd dvě alba a vydal dvě sólové desky. Poté sám odešel do ústraní, ve kterém strávil dalších více než 30 let. Jeho post-rockový život, ve kterém působil jako umělec a zahradník, skončil v roce 2006 přirozeným úmrtím. Během tohoto odloučení od veřejného života vzniklo mnoho děl inspirovaných jeho osudem (především album Pink Floyd Wish You Were Here z roku 1975).

Barrett se narodil v anglickém městě Cambridge jako nejstarší ze tří dětí (měl dva mladší bratry a sestru). Jeho otec, Arthur Max Barrett, byl významným patologem a on i jeho žena Winifred podporovali svého syna v jeho koníčku, hudbě. Koupili mu mandolínu a později banjo, kytaru si Roger Barrett pořídil sám ve 12 letech. Roger Barrett získal svou přezdívku „Syd“ ve 14 letech jakožto odkaz na místního cambrigdského jazzového bubeníka Sida Barretta, změnil pouze pravopis, aby se od svého jmenovce odlišil. Ve třinácti letech vstoupil do první kapely (klasická školní formace) Geoff Mott and The Mottoes. V této a jí podobných skupinách vydržel hrát ještě následující tři roky. Od šestnácti let se věnoval se střídavě malování a experimentování s hudbou, často o přestávkách trénoval hru se svým nejlepším kamarádem Davidem Gilmourem.

Syd Barrett vystudoval Cambridgeshire High School for Boys a Cambridge College of Arts and Technology. V roce 1964 se také zapsal na londýnskou Camberwell Art School (miloval malířství a chtěl se stát umělcem). V této době již napsal některé ze svých písní (např. „Effervescing Elephant“), které hrál na místních večírcích.

V roce 1964 vznikla hudební skupina, ze které po vystřídání členů a různých jmen (The Abdabs, The Screaming Abdabs, Sigma 6, The Meggadeaths, The Tea Set) vznikla kapela Pink Floyd. Syd Barrett do tohoto hudebního uskupení vkročil jako kytarista a zpěvák koncem roku 1964, tehdy se právě jednalo o The Tea Set. Název byl definitivně změněn poté, co měli hrát na jednom koncertě se skupinou stejného jména. Barrett proto přišel s nápadem vystupovat jako The Pink Floyd Sound, ze kterého poté vzniklo The Pink Floyd a nakonec prosté Pink Floyd. Název „Pink Floyd“ byl vytvořen z křestních jmen dvou bluesových zpěváků Pinka Andersona a Floyda Councila, podle kterých Barrett pojmenoval své dvě kočky (jmenovaly se Pink a Floyd).

Zpočátku hráli Pink Floyd cover verze amerických R&B písní (podobně jako The Rolling Stones, The Yardbirds nebo The Kinks), v roce 1966 se již začali orientovat na vlastní styl improvizovaného rocku. V tomto roce vznikl v Londýně nový hudební klub UFO, který se brzy stal domovem britské psychedelické hudby. Pink Floyd, kteří zde hráli jako klubová kapela, byli velmi populární a stali se nejznámější skupinou takzvané „londýnské undergroundové hudebně-psychedelické scény“.

Koncem roku 1966 získali Pink Floyd manažery Andrew Kinga a Petera Jennera. Ti se seznámili s Joem Boydem, který kapele produkoval nahrávání v lednu 1967 ve studiích Sound Techniques v Chelsea. Výsledkem byla demo nahrávka singlu „Arnold Layne“. King a Jenner nahrávku vzali do EMI, jenž nabídlo kapele kontrakt, podle kterého měla nahrát celé album a se kterým skupina souhlasila. Do doby než deska vyšla, dosáhl singl „Arnold Layne“ 20. místa v britském žebříčku singlů; následující singl „See Emily Play“ byl ještě úspěšnější, vystoupal až na šestou příčku.

První dva singly (stejně jako třetí „Apples and Oranges“) napsal sám Barrett. Ten byl také hlavním autorem prvního alba Pink Floyd z roku 1967, The Piper at the Gates of Dawn. Název desky pochází z Barrettovy oblíbené knihy Vítr ve vrbách od Kennetha Grahama. Z 11 skladeb napsal sám Barrett osm z nich, u dalších dvou je uveden jako spoluautor.

Album The Piper at the Gates of Dawn bylo s přestávkami nahráváno mezi lednem a červencem roku 1967 ve studiu 2 v Abbey Road Studios. Zároveň s Pink Floyd nahrávali v Abbey Road The Beatles své album Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (ve studiu 1). „Pištec“ vyšel v srpnu téhož roku a v Británii se stal velice úspěšnou deskou, vyšplhal se na šestou příčku žebříčku prodejnosti alb. Kapela ale svým úspěchem začala přitahovat pozornost mnoha hudebních fanoušků a tyto tlaky přispěly k rozvinutí Barrettových psychických potíží.

Barrettovo chování se stále více stávalo neočekávatelným, což bylo částečně také zapříčiněno experimentováním s psychedelickými drogami (LSD). Barrett například při koncertech stával nehybně na pódiu a hrál jeden akord, případně nehrál vůbec. Při vystoupení v San Franciscu při skladbě „Interstellar Overdrive“ pomalu rozladil svou kytaru. Zatímco publikum se bavilo, zbytek kapely byl zděšen.

Po nevydařeném turné po Spojených státech dostal nabídku od zbytku kapely David Gilmour, Barrettův kamarád ze školy, aby působil ve skupině jako druhý kytarista. Hrál by místo Barretta, pokud by ten byl opět v nepoužitelném stavu. V lednu 1968 odehráli Pink Floyd pět koncertů v pětičlenném obsazení (s Gilmourem), brzy ale zjistili, že ani tato spolupráce nefunguje a při cestě na jeden koncert se rozhodli již Barretta nevyzvednout. Pokusili se jej využít alespoň jako skladatele.

Na přelomu let 1967 a 1968 začali Pink Floyd nahrávat své druhé album A Saucerful of Secrets. Jediným Barrettovým autorským příspěvkem pro tuto desku se stala píseň „Jugband Blues“. Kromě toho hraje na definitivní verzi alba ještě ve skladbách „Remember a Day“ (slide kytara) a „Set the Controls for the Heart of the Sun“. V březnu 1968 byl oficiálně oznámen odchod Syda Barretta ze skupiny.

Po odchodu z kapely Pink Floyd se Barrett vytratil z veřejného života. Nicméně z popudu EMI a Harvest Records pokračoval v krátké sólové kariéře a vydal dvě alba, The Madcap Laughs a Barrett. Většina materiálu na těchto albech pochází z Barrettova nejplodnějšího období od konce roku 1966 do poloviny roku 1967. Některé písně ale napsal i po odchodu z Pink Floyd.

První Barrettovo sólové album, The Madcap Laughs, bylo nahráno v Abbey Road Studios během dvou nahrávacích relací – od května do června 1968 (produkce Peter Jenner) a od dubna do července 1969 (produkce Malcolm Jones a později David Gilmour a Roger Waters). Několik písní bylo později doplněno dalšími nástroji, na které hráli členové skupiny Soft Machine. Syd Barret také hostoval na debutovém albu zakladatele Soft Machine Kevina Ayerse Joy of a Toy, nicméně píseň „Religious Experience“, kde Barrett hrál, byla vydána až v reedici v roce 2003.

Druhé album, nazvané pouze Barrett, bylo nahráno postupně mezi únorem a červencem 1970. Album produkovali společně David Gilmour a Rick Wright. Oba dva na něm i hráli (Gilmour na baskytaru, Wright na klávesy), doplněni o bubeníka skupiny Humble Pie Jerry Shirleyho.

Navzdory četnému nahrávání vystupoval Barrett velmi málo na veřejnosti. 24. února 1970 zahrál pět písní v programu BBC Top Gear uváděném Johnem Peelem. Pouze jedna z těchto skladeb už byla dříve vydána, další tři byly v pozměněné úpravy vydány na albu Barrett. Poslední z nich, „Two of a Kind“, kterou zřejmě napsal Rock Wright, vyšla až na konci 80. let. Barretta v pořadu Top Gear doplnili Gilmour na baskytaru a Shirley na perkuse.

Gilmour se Shirleym hráli také na jediném Barrettově živém vystoupení tohoto období. 6. června 1970 se v londýnské Olympia Exhibition Hall uskutečnil Music and Fashion Festival. Barrett se svými dvěma společníky zde během čtvrt hodiny zahráli čtyři písně. Kvůli špatné mixáži ale nebyl zpěv, kromě části čtvrté písně, slyšet. Po čtvrté skladbě Barrett odložil kytaru a odešel z pódia.

16. února 1971 zahrál v rádiu BBC tři skladby z alba Barrett.

V roce 1972 založil Syd Barrett skupinu Stars, která ale existovala pouze krátký čas. Kromě Barretta byli jejími členy bubeník Twink a baskytarista Jack Monck. Ačkoliv skupina byla veřejností přijata dobře, jeden z jejich koncertů na Cambridge Corn Exchange dopadl katastrofálně. O několik dní později zastavil Twink Barretta na ulici, ukázal mu recenze v novinách a vystoupil z kapely, která tak zanikla.

V srpnu 1974 přesvědčil Peter Jenner Barretta k návratu do Abbey Road Studios v naději, že nahraje další album, což se ale nepovedlo. Syd Barret poté prodal práva na svá sólová alba zpět vydavateli a přestěhoval se do londýnského hotelu. Během tohoto období mělo několik hudebníků zájem o Syda Barretta jakožto hudebního producenta, i tyto snahy ale byly marné. V roce 1978, kdy již neměl peníze, se Barrett přestěhoval do Cambridge k matce, kde žil (kromě několika týdnů v roce 1981) až do své smrti. Během této doby také dostával autorské poplatky za své skladby, které Pink Floyd vydali v rámci kompilací či živých alb.

V roce 1988 vydalo vydavatelství EMI kompilaci Barrettových písní z let 1968–1970 s názvem Opel, které obsahuje předtím nevydaný materiál a jiné verze písní již vydaných na obou sólových albech.

Roku 1993 vyšel u EMI boxset Crazy Diamond, který obsahuje všechna tři Barrettova alba doplněná o nehotové verze a odlišné záznamy již vydaných písní.

Poslední Barrettovou kompilací je album The Best of Syd Barrett: Wouldn't You Miss Me? z roku 2001. Tato deska je standardním výběrem Barrettových písní, obsahuje však jednu dosud nevydanou skladbu „Bob Dylan Blues“, jež pochází z demo nahrávky, kterou vlastní David Gilmour.

Po odchodu z veřejného života se Barrett vrátil ke svému rodnému jménu Roger. Začal také znovu malovat, vytvářel velká abstraktní plátna. Byl také zaníceným zahradníkem. Kontakt s okolním světem mu zajišťovala jeho sestra Rosemary, která bydlela poblíž. S ostatními členy Pink Floyd, se kterými se naposledy setkal v roce 1975, kdy neohlášen přišel do Abbey Road Studios, kde kapela zrovna nahrávala album Wish You Were Here, žádný přímý kontakt neměl.

Ačkoliv se Barrett vyhýbal jakémukoliv styku s veřejností, bylo během této doby publikováno množství jeho fotografií, které pořídili paparazziové. I různí novináři a fanoušci jezdili do Cambridge v naději, že jej potkají.

Syd Barrett zemřel v pátek 7. července 2006 ve svém domě v Cambridgi na rakovinu slinivky břišní, což je obvyklý důsledek cukrovky, kterou trpěl.

10. května 2007 se uskutečnil v londýnském Barbican Centre koncert na počest Syda Barretta. Zúčastnili se jej Robyn Hitchcock, Captain Sensible, Damon Albarn, Chrissie Hynde, Kevin Ayers a Barrettovi spoluhráči z Pink Floyd (nikoliv však společně, Roger Waters hrál sólově).

1955 – Narodil se Rowan Atkinson, britský herec a komik

Rowan Sebastian Atkinson se narodil 6. ledna 1955 ve Stockfieldu v Anglii. Už jako malý chlapec uplatňoval své zvláštní nadání, uměl rozesmávat masy lidí, aniž by k tomu potřeboval házet někomu dort do obličeje.

Přesto nepomýšlel na kariéru komika, neboť chtěl nějaké jistější povolání se stálým platem. Vítr osudu ho ale nakonec zavlál na patřičnou cestu, do míst, která mu byla souzena, a díky tomu si mohl Atkinson užívat svých minut slávy.

Po dokončení studia na Oxfordu se začal věnovat psaní krátkých scénářů převážně komediálního charakteru, a tak není divu, že už měl pořádně nakročeno do televize, kde se měl zakrátko prosadit i jako herec.

Již roku 1979 napsal pro televizi BBC seriál "NOT THE NINE O'CLOCK NEWS", ve kterém si také zahrál. Jelikož jeho prvotina sklízela zasloužené ovoce a stala se jedním z nejoblíbenějších pořadů roku, není divu, že Rowan získal ocenění British Academy Award.

Od toho dne byl o Atkinsona nebývalý zájem. Napsal komediální seriál "BLACK ADDER", který se dočkal díky své oblibě u diváků ještě dalších pokračování. Černá zmije bývá označována za nejgeniálnější dílo Rowana Atkinsona, ovšem role, která ho opravdu proslavila se teprve blíží. Za zmínku také stojí jeho filmový debut, který se odehrál opravdu ve velkém stylu. Rowan sice nezískal nijak veliký prostor, přesto se jedná o jednoho z mála herců, který měl tu čest zahrát si ve svém prvním celovečerním filmu po boku takových hvězd jako je Sean Connery a Kim Basinger. Ano, mluvím o bondovce NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY (1983).

Díky svému komediálnímu talentu a velikému smyslu pro grimasy byl Rowan Atkinson obsazen do své nejznámější role, díky níž je nejspíše navždy zaškatulkován jako potřeštěný britský obyvatel, který zkazí co může a jen tak tak se mu podaří vybruslit z pořádného maléru. Atkinson tuto svou roli miluje i nenávidí zároveň, není se čemu divit, vždyť na světě existuje pomalu více lidí, kteří ho znají pod jménem této ztřeštěné figurky než vlastním. Přesto však této roli také hodně dluží, právě díky ní totiž stanul na výsluní zájmu a stal se opravdu známou tváří. Nikdo z vás nejspíše ani okamžik neváhal o kom je řeč, dámy a pánové, přichází MR. BEAN. Pan Bean, vlastník zeleného mini coopera a plyšového medvídka jménem Teddy - nemá skoro žádné přátele a přivolává na sebe jen samé katastrofy. Ano, seriál je pro mnohé legrace, ale divák si zároveň může uvědomit, že jeho život není tak špatný, jak si doposud myslel. Mr. Bean však nejvíce okouzlil svou obyčejností a přitom nevšedností. Přestože se jedná o zcela normálního člověka, může někomu připomínat superhrdinu, který nevídaným způsobem smete každý problém, který se na něj pověsí. Ze spárů této role se nejspíše nikdy nevymaní, Rowan si to však uvědomuje, takže se o to ani nepokouší, právě naopak. Pod jménem Mr. Bean napsal knihu, jakýsi Beanův diář, který vyšel i v České republice...

Po několika letech, které strávil především natáčením krátkých filmů a seriálů o předchozím hrdinovi se začal věnovat i jiným rolím. Zahrál si například v komedii ČTYŘI SVATBY A JEDEN POHŘEB (1994), nadaboval postavičku ve LVÍM KRÁLI (1994) a ještě si stihl vystřihnout štěk ve snímku ŽHAVÉ VÝSTŘELY II (1993). Roku 1997 přišel čas, kdy se producenti rozhodli převést Mr. Beana na stříbrné plátno v podobě celovečerního filmu, tak vznikl MR. BEAN: NEJVĚTŠÍ FILMOVÁ KATASTROFA (1997), což byla zároveň jeho první hlavní role, jak se dozvíte hned v zápětí, na další nemusel Rowan dlouho čekat.

Po roli v krátkém, přesto však slavném filmu BESTIÁN: KUPŘEDU, ZPÁTKY JEN KROK! (1999), ve kterém zdařile paroduje několik slavných filmů, si zahrál bláznivého Itala, který touží po milionové výhře ve filmu MILIONOVÝ ZÁVOD (2001). Jedná se o komediální snímek, ve kterém se majitel kasina rozhodne pro potěšení své a svých klientů uspořádat závod, jehož vítěz získá dva miliony. To samozřejmě nezůstane bez odezvy, a tak se na bláznivou cestu za pohádkovým bohatstvím vydá plno bizardních postaviček, z nichž každá myslí jen na jedno - co udělá až vyhraje... Po krátké roli v adaptaci oblíbeného animovaného seriálu - o firmě, jenž řeší záhady, které se zdají mysteriózní, ale přece jen za vše většinou může člověk, - SCOO-BY DOO (2002), snímek nijak výrazně nepotěšil diváky, natož pak kritiky, přesto však byla návštěvnost natolik veliká, že si snímek vysloužil i pokračování.

JOHNNY ENGLISH (2003), to je jméno další filmové role Rowana Atkinsona, která někdy bývá přirovnávána k Mr. Beanovi. Johnny English je mladý agent, kterému se o pořádné akci může jenom zdát, přesto však tajně sní, že se jednou stane agentem jedna a přesně to se bohužel pro Anglii stane. Po smrti hlavního agenta se ostatní členové britské výzvědné služby sejdou na jeho pohřbu, jsou tam všichni, čehož samozřejmě využijí zločinci a do rakve vloží bombu, všichni agenti až na jednoho zemřou, a Englishovi se tak splní jeho sen, stane se z něj dokonalý elegán, kterému všichni pevně věří. Ovšem jak tomu již bývá, agent jejího veličenstva se vinou vlastní nešikovnosti, kterou si sám nepřipouští, dostává do čím dál většího maléru. Ve filmu si zahrál po boku Johna Malkoviche a Natalie Imbruglie.

1968 – moskevská Pravda a další světový tisk přinášejí zprávu o odstoupení A. Novotného a blahopřejí A. Dubčekovi. 10. 1. Jan Fojtík v Rudém právu píše o závěrech lednového pléna ÚV KSČ. Švýcarský list Neue Zürcher Zeitung píše o důsledcích současného vývoje v ČSSR na celý aparát Státní bezpečnosti v zemi. A. Dubček by měl ve vlastním zájmu rychle přebudovat její aparát.

Svaz čs. spisovatelů se písemně obrací na ÚV KSČ s požadavkem navrácení Literárních novin a jejich redakčních místností. Žádá o souhlas navrhnout do funkce předsedy SČSS Jana Procházku.

1969 – Ve Vídni na 20. sjezdu Komunistické strany Rakouska přijali rezoluci odmítající vstup armád Varšavské smlouvy do Československa a vyslovující se pro brzký odchod zahraničních vojsk ze země, jakož i pro obnovení suverenity země.

1970 – J. Fojtík hovořil na Vysoké škole politické o ideologických problémech a úkolech v práci KSČ.

Rudé právo otisklo ve zvláštní příloze Teze ÚV Komunistické strany Sovětského svazu k 100. výročí narození V. I. Lenina.

V Praze zemřel Emanuel Famíra, jeden z komunistických aktivistů levičácké skupiny Josefa Jodase.

Svátky:

Svátek Tří králů, Zjevení Páně.

Dnešního dne se shodují všechny křesťanské kalendáře na tom, že mají svátek "Tři svatí králové", jak se svátek dříve nazýval. Šestý leden je však také dnem slavnosti Zjevení Páně, neboť tím, že tři mudrcové z východu přišli před narozeného Mesiáše, došlo ke zviditelnění božstva. Proto se také tento svátek nazývá řecky epifaneia či theofaneia (tj. "Boží zjevení"). Tříkrálový název svátku je sice tradiční, v evangeliu se ale nikde nedočteme, že by Ježíška v Betlémě navštívili tři králové. Dozvíme se, že "...mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: 'Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.'." Před Božího syna pak položili své dary. Zlato označovalo královskou důstojnost, kadidlo duchovní sílu a oběti a myrha byla znamením člověčenstva. Potom se vrátili do svých rodných krajin, ale vyhnuli se Jeruzalému, aby unikli hněvu strašlivého krále Héróda.

Dnes již víme, že to, co se mudrcům zjevilo, nebyla kometa, kterou vídáme, jak se vznáší nad vyřezávanými či malovanými jesličkami. Dostala se nad ně jenom díky proslulému malíři Giottovi di Bondone, který s úžasem pozoroval koncem léta roku 1301 Halleyovu kometu. Byla tehdy mimořádně jasná a děsivá. Pod dojmem tohoto úkazu ji později namaloval nad tříkrálovou scénu na stěně kaple v Padově. A další malíři tak činili po něm. Dnešní poznatky dokazují, že "betlémská hvězda" byla ve skutečnosti vzácnou trojnásobnou konjunkcí Jupitera se Saturnem v souhvězdí Ryb. Došlo k ní roku 7 před Kristem. Je zajímavé, že Kristus byl opravdu o sedm let starší, než se léta tvrdilo. K prokázané chybě v letopočtu došlo při dodatečné úpravě ve 3. století. Slavnou trojkonjunkci vypočítal již Johannes Kepler, hvězdář, matematik a astronom světového významu, působící od roku 1600 v Praze. Při hvězdné události onoho roku 7 před Kristem muselo nastat skutečně veliké světlo - a hlavně se o ní opravdu předem vědělo. Starověcí astronomové a astrologové byli na vysoké úrovni a oba obory spolu úzce souvisely, dokonce se i podporovaly. Jupiter byl hvězdou Boha, Saturn hvězdou Židů a všeobecně se čekalo narození židovského krále, který změní svět. Pro trojí konjunkci obou planet jsou dnes dokonce i archeologické doklady. Při výzkumu starobabylonské lokality v povodí Eufratu našel německý archeolog P. Schnabel hliněné tabulky, kde je popsáno pozorování nebeské klenby na starověké hvězdárně Sippar. I zde je zpráva o zmíněné hvězdné události.

Jména oněch východních mudrců - Caspar (Kašpar), Melichar a Baltazar - však vycházejí pouze z tradice a se vší pravděpodobností jde o jména dodatečně vymyšlená. Měla zřejmě symbolizovat tři významná kulturní centra starověkého Východu: Caspar je jméno perské, Melichar hebrejské a Baltazar starobabylonské. Dnes si tuto slavnou událost připomínáme tím, že pán domu napíše na rám dveří svého domu "královské" iniciály - například pro letošní rok 20 + C + M + B + 11. Tři písmena bývají také odvozována od věty Christus Mansionem Benedicat, což znamená "Kriste požehnej toto obydlí". Paní domu pro změnu vykouří kadidlem všechny místnosti v domě. Platí také pravidlo, že na večer Tříkrálový (dvanáctá noc po Vánocích) musí být odstraněny vánoční ozdoby.

Centrem uctívání Tří králů bylo a je město Kolín nad Rýnem, kde mají překrásný relikviář, ve kterém jsou uloženy domnělé ostatky slavných mudrců. Byly sem převezeny z kostela sv. Eustorgia z Milána. Biskup Eustorgius, podle něhož je chrám pojmenován, dostal ostatky Tří králů od byzantské císařovny Heleny. Eustorgiův nástupce v Miláně Protasius nechal v chrámu postavit sarkofág, ten je ovšem dnes již prázdný.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů a další zdroje