Vzpomínáček - 4. listopadu - Simonová, Tříska, Swit, Vostřel...

Vy ještě nevíte, co je Vzpomínáček? Vzpomínáček je všehochuť mnou vybraných událostí které se pojí k datu 4. listopadu. Zavraždění knížete Jaromíra, korunovace Fridricha Falckého, Felix Mendelssohn-Bartholdy, dočasná vláda pro Slovensko, objev hrobky krále Tutanchamona, Yvetta Simonová, rosicko-oslavanská stávka, Miroslav Ondříček, Jan Tříska, Loretta Swit, UNESCO, Svazarm, potlačení maďarského povstání, 4. listopadu 1968 a 1969, první české dítě ze zkumavky, Darek Vostřel, konec branné povinnosti v ČR ... Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál...

Události:

1035 – Zavraždění knížete Jaromíra "kterýmsi Vršovcem" (Kosmas uvádí tuto vraždu k 4. listopadu 1038).

1619 – Korunovace Fridricha Falckého v katedrále sv. Víta administrátorem Jiřím Dikastem a seniorem jednoty bratrské Janem Cyrillusem z Třebíče. Za tři dny byla korunována i jeho choť Alžběta Stuartovna.

1847 – Zemřel Felix Mendelssohn-Bartholdy, německý hudební skladatel (* 3. února 1809)

1918 – Z pověření pražského Národního výboru byla vytvořena dočasná vláda pro Slovensko, členy byli V. Šrobár (předseda a finance), I. Dérer (vojsko a četnictvo), P. Blaho (zásobování a národní rady), A. Štefánek (školství). Sídlem vlády byla Skalica, činnost ukončila 14. listopadu (po ustavení československé vlády).

1922 – V Egyptě objevil britský archeolog Howard Carter vchod do hrobky krále Tutanchamona v Údolí králů.

1928 – Narodila se Yvetta Simonová, česká zpěvačka

Yvetta Simonová jen krátce ve své dlouholeté kariéře aspirovala na pozici skutečné pěvecké hvězdy, přesto jí v historii české populární hudby patří významné místo, v povědomí posluchačů zůstává především díky spojení s Milanem Chladilem, s nímž v 60. až 80. letech nahrála desítky duetů.

Narodila se v Českém Brodě jako Yvetta Roubalová, nezvyklé křestní jméno vycházelo z matčiny náklonnosti k aristokracii žijící na nedalekém zámku.

Yvetta vyrůstala v prostředí plném hudby, od dětství hrála na klavír, absolvovala sice obchodní školu v Praze, ale souběžně se připravovala na pěveckou dráhu soukromým studiem u několika pěvců zvučných jmen, mezi jmény jejích pedagogů figurují Jan Hilbert Vávra, Marie Fiedlerová nebo italský zpěvák Fernando Carpi.

První veřejné vystoupení absolvovala v kostele v rodném Českém Brodě, kde zpívala slavnou skladbu Ave Maria od Franze Schuberta, po náhlém otcově úmrtí žila krátce v Bratislavě, kde účinkovala na Malé scéně Národního divadla, po návratu do Prahy zpívala s orchestrem Jiřího Procházky, spolupracovala také s Karlínským divadlem. V roce 1949 se provdala za Františka Spurného, tehdejšího ředitele pražské Lucerny, s nímž se seznámila již v Bratislavě. Do její kariéry tehdy zasáhl Jan Werich, který prohlásil, že s příjmením Spurná se nemůže stát velkou zpěvačkou, na jeho popud pak Yvetta přijala pseudonym Simonová, pod kterým vystupuje dodnes. Ze vztahu s Františkem Spurným se narodil syn Tomáš, manželství ale skončilo rozvodem, stejně jako to druhé se skladatelem Jaromírem Vomáčkou (1923-1978).

V letech 1953-1960 zpívala Yvetta Simonová s orchestrem Zdeňka Bartáka, mezitím již v roce 1958 začala spolupracovat s orchestrem Karla Vlacha. Karel Vlach (1911-1986) se nakonec stal třetím osudovým mužem v životě Yvetty Simonové, svůj vztah sice nestvrdili sňatkem, ale životní partnerství v soukromí i práci trvalo až do Vlachovy smrti. V průběhu padesátých let Yvetta Simonová úspěšně rozvíjela svou kariéru zpěvačky tanečních písní, po několika duetech (například s Rudolfem Cortésem) našla na přelomu 50. a 60. let ideálního pěveckého partnera v Milanu Chladilovi (1931-1984). Kromě zpívání účinkovala také na divadelních jevištích, například v Divadle na Fidlovačce (Hello, Dolly).

Bývalý swingař Chladil a Simonová s operetní průpravou vytvořili jeden z nejstabilnějších pěveckých párů v historii české populární hudby a zvláště u konzervativní části publika se těšili oblibě až do Chladilovy předčasné smrti v roce 1984, popularitu si udržovali především sentimentálně laděnými duety domácí i zahraniční provenience (O nás dvou, Děti z Pirea, My dva a čas). Jako sólová zpěvačka se Yvetta Simonová v šedesátých letech vyprofilovala jako šarmantní dáma se sametově zabarveným altem, její produkce se sice jen zřídka setkala s příznivým názorem kritiků, nelze jí ale upřít hitové aspirace písní jako Já jsem zamilovaná, Zhasněte lampióny nebo Čas borůvkových koláčů. Dokázala interpretovat i hlasově velmi náročné písně, které vyzdvihovali i hudební odborníci (Chviličku spát).

Na první pěvecké úspěchy pochopitelně navazovala i bohatá spolupráce s televizí a od konce 50. let se Yvetta Simonová objevovala v řadě hudebních a zábavných pořadů, svou pozici jedné z předních zpěvaček stvrdila druhým místem v populární anketě Zlatý slavík (1962, 1964, 1965), v polovině 60. let vydala také své první LP desky (Yvetta Simonová 1965, Co s načatým večerem, 1966). Zpívala i v několika filmech, za zmínku stojí především její nadčasové hity Whisky, to je moje gusto a Když v baru houstne dým, které zazněly ve filmu LIMONÁDOVÝ JOE ANEB KOŇSKÁ OPERA (1964). Ve spolupráci s Milanem Chladilem pořídila Yvetta Simonová několik samostatných recitálů v televizi (My dva a čas, 1973).

Do soukromého i pracovního života Yvetty Simonové výrazně zasáhla polovina 80. let, kdy zemřel Milan Chladil (1984) a Karel Vlach (1986), zpěvačka pak začala spolupracovat s Karlem Hálou nebo Milanem Drobným, v roce 1984 obdržela titul Zasloužilé umělkyně. Příležitostně pořizovala i další studiové nahrávky (z těch posledních připomeňme píseň Lásky mé natočenou pro pořad Televarieté v roce 1991). Počátkem 90. let pak začala různá vydavatelství zveřejňovat její starší nahrávky (v roce 1991 album O nás dvou v Supraphonu, v následujích letech pak další kompilace). Letitou spolupráci s Milanem Chladilem reprezentativně zmapovalo 2CD Sladké hlouposti (2007), k osmdesátým narozeninám Yvetty Simonové pak vyšlo 2CD Dárek na památku (2008). Svědectví o jejím soukromém i pracovním životě podává kniha Pavla Vrby Yvetta a její osudoví muži (1996, reedice 2004). V současné době žije Yvetta Simonová v soukromí svého bytu na Evropské třídě v pražských Dejvicích, příležitostně se ale stále objevuje jako host v televizních pořadech nebo v rozhlase.

1932 – Zahájena rosicko-oslavanská stávka horníků, která trvala 16 týdnů (do února 1933); požadavky stávkujících na zvýšení mezd nebyly splněny.

1934 – Narodil se Miroslav Ondříček, český kameraman

1936 – Narodil se Jan Tříska, český herec

Narodil se 4. listopadu 1936 v Praze. Původně byl tanečníkem, ale když ho Karel Höger slyšel recitovat, přemluvil ho, ať zkusí herectví. Vystudoval DAMU a stal se nejmladším členem činohry Národního Divadla. Zde vytvářel nezapomenutelné role. Např. Romea. Hrál též v Divadle za branou a v Městských divadlech pražských.

Uplatnil se i jako filmový herec. Za zmínku stojí filmy jako STARCI NA CHMELU (1964), RADÚZ A MAHULENA (1970), tady vytvořil postavu Radúze. NA SAMOTĚ U LESA (1976), kde hrál doktora Houdka. V seriálu F.L. VĚK (1971) vytvořil postavu Šebka Hvěvkovského. Po podepsání Charty 77 byl nucen emigrovat do USA.

Po odchodu do USA dostal příležitost až po delší době. Pracoval často s Milošem Formanem, např. ve filmu RAGTIME(1981) nebo ve snímku LID VERSUS LARRY FLYNT (1996), kde ztvárnil roli střelce.

Spolupracoval na seriálu HIGHLANDER: THE RAVEN (1998). V témže roce si zahrál spolu s Robertem De Niro a Jeanem Reno ve filmu RONIN (1998).

V roce 1991 natáčel Jan Svěrák film OBECNÁ ŠKOLA a Jan Tříska dostal možnost vytvořit ústřední postavu učitele Igora Hnízda. To jemu a celému štábu vyneslo nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Druhou nominaci získal s filmem ŽELARY (2003). O rok dříve, v roce 2002 byl oceněn Cenou Alfréda Radoka za výkon v hlavní roli Krále Leara na Letních filmových Shakespearovských slavnostech.

Jan Tříska žije momentálně v Los Angeles, kde jeho manželka, herečka Karla Chadimová vede restauraci luxusního losangeleského hotelu Bel Air. Má dvě dcery.

1937 – Narodila se Loretta Swit, americká herečka

Loretta Swit se narodila 4. listopadu 1937 ve městě Passaic, v New Jersey, USA. Rodiče její matky pocházeli z Polska. Má bratra. Od 21. prosince 1983 byla vdaná za herce Dennise Holahana, v roce 1995 se s ním rozvedla. Je vegetariánka, občas si ale dá ryby a drůbež. Ráda se prochází, sportuje, plave, jezdí na koni, cvičí jógu a hraje tenis. Nejraději nosí jezdecké boty a kšiltovku, na veřejnosti nejraději nosí svetry, sportovní saka, pohodlné kalhoty, vlněné oblečení i večerní šaty.

Patří mezi herečky, které dokážou zaujmout publikum šarmem, komediálností a všestranností. Její talent sahá dál než jen na televizní obrazovku.

Na svém kontě má víc jak 25 filmů: ZÁVOD S ĎÁBLEM (1975) s Peterem Fondou, TRHÁK (1981), ZÁLESÁK (1996), KRÁLOVÉ PLÁŽE (2003), PIVO (1985) i seriály: CAGNEY A LACEY (1981) či M*A*S*H (1972-83). Kde hrála Majorku Margaret Houlihanovou (hl. sestra). Spolu s Alanem Aldou byli jako jediný, kteří z hereckého týmu M*A*S*H vydrželi od samého začátku, až do konce. Účinkovala i v dokumentech o tomto seriálu.

Debutovala v divadlu na Broadway ve hrách Same Time Next Year s Tedem Bessellem nebo Záhada Edwina Drroda (The Mystery Of Adwin Drood). Zahrála si v muzikálu Píseň Singapuru, kde hrála na piano, tamburínu, kravský zvonec, harmoniku a kazoo.

Je velká milovnice zvířat, uváděla dvakrát týdně přes pět let seriál THOSE INCREDIBLE ANIMALS který vysílal kanál Discovery. Díky tomu ji organizace na ochranu zvířa, Animal Protection Institute a International Fund For Animal Welfare jmenovali ženou roku.

Tato populární a nadaná herečka má na svém kontě několik nominací a ocenění: The Genie Award, The Silver Satellite Award, People´s Choice Award, The Jean Golden Halo Award, Zlatý glóbus a dvě EMMY. V roce 1989 byla dokonce na proslulém Chodníku slávy umístěna zlatá hvězda s otisky dlaní a chodidel.

Dnes se tato herečka už moc nevěnuje herectví, ale většinu času věnuje prezentacemi drahých šperků, které dokonce sama navrhuje.

1943 – Byl uveden do provozu druhý jaderný reaktor. Stalo se tak v Clintonu (stát Tennessee) za účelem produkce plutonia pro jadernou zbraň použitou ve Druhé světové válce.

1945 – Na ustavující diplomatické konferenci v Londýně byla podepsána ústava UNESCO.

1951 – Byl ustaven Svaz pro spolupráci s armádou.

Svazarm neboli Svaz pro spolupráci s armádou (slovensky Zväzarm, Zväz pre spoluprácu s armádou) byla československá branná organizace ustavená 4. listopadu 1951 po vzoru sovětského DOSAAF. Svazarm sdružoval zájemce o některé odbornosti, kteří tak byli pod kontrolou. Pouze pod hlavičkou Svazarmu mohli pracovat například kynologové, střelci, radioamatéři či sportovní letci. Spadaly pod něj také autoškoly.

Přes svou proklamovanou vazbu na armádu zastřešoval Svazarm i řadu aktivit, které neměly mnoho společného s brannou činností. Kromě sportovních klubů nebo kurzů her na vojáky sdružoval Svazarm např. klub přátel divadla Semafor nebo HI-FI klub. J-Klub elektroniky 602. základní organizace Svazarmu se stal nástupcem Jonáš Klubu, jehož činnost byla zakázána v roce 1986 ve společném soudním přelíčení s Jazzovou sekcí.

24. března 1990 se Svazarm přetransformoval v STSČ (Sdružení technických sportů a činností) s tím, že ve vedoucích funkcích zůstali bývalí funkcionáři Svazarmu a kteří si ve větší míře ponechali i majetek. Po nějakém čase sdružení změnilo název na Sdružení sportovních svazů České republiky - ČSTV. Bez zajímavosti není ani to, že ve Svazarmu 21. století jsou například organizace jako ČRK, ÚAMK ČR, Svaz branně technických sportů ČR, Aeroklub České republiky, atd..

1956 – Sovětská vojska vstoupila do Maďarska, aby potlačila maďarské povstání.

1968 – Čs. výbor obránců míru udělil 44 jednotlivcům šesti kolektivům Československou cenu míru, mj. také pracovníkům Čs. rozhlasu (Čs. televizi byla tato cena udělena již 23. 9. za statečnost, kterou projevili v srpnu při okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy).

V. Biĺak přijal velvyslance NDR, aby mu sdělil stanovisko předsednictva ÚV KSČ k plénu ÚV SED, na němž W. Ulbricht uvedl četná tvrzení zkreslující vývoj v ČSSR a KSČ. Nelze souhlasit s takovým vměšováním do vnitřních záležitostí.

Předseda Ústředí čs. novinářů V. Kašpar obdržel dopis předsedy ÚTI J. Vohnouta, v němž se uvádí, že časopis Reportér ve 42.čísle se dopustil hrubého porušení zájmů zahraniční a vnitřní politiky uveřejněním sovětské karikatury (!) na druhé straně obálky. Dopis dále obsahoval výtky neodpovídající skutečnosti, že prý i v předchozích číslech se časopis uchyloval v textové části od pokynů vlády.

Moskevská Pravda uveřejnila článek V. Žuravského a T. Kolesničenka, podle něhož „reakční a antisocialistické síly“ v ČSSR změnily svou taktiku při tzv. fedrování svých „zločinných cílů“, Uvnitř KSČ prý působí „pravicové síly, které ve svém potlačování „zdravé stranické kritiky“ nacházejí podporu mezi některými funkcionáři KSČ.

V Moskvě odhalili obelisk k uctění památky českých a slovenských vojáků, příslušníků čs. brigády v SSSR, kteří se zúčastnili bojů o Kyjev ve 2. světové válce (6. 11. 1943).

Ministerstvo vnitra schválilo statut Svazu knihovníků.

1969 – V časopisu Kultura, vydávaného Českým odborovým svazem umění a kultury byl otištěn článek „Svaz stojí za politikou KSČ“ a v něm informace o konsolidaci svazu pod vedením M. Brůžka, ministra kultury ČSR. Předseda svazu herec Divadla na Vinohradech Vlastimil Fišar spolu s dalšími členy rezignovali.

1982 – V brněnské nemocnici se narodilo první české dítě ze zkumavky.

1989 – Z Československa odjížděli další východoněmečtí uprchlíci zvláštními vlaky do SRN (uzavřena dohoda mezi vládami ČSSR, NDR a SRN).

1992 – Vláda ČSFR schválila návrh ústavního zákona o dělení majetku federace mezi obě republiky.

Zemřel Darek Vostřel, český herec, (* 9. ledna 1929)

Darek Vostřel patří dnes již k legendám české kulturní scény a jeho jméno je spojeno především s nadmíru úspěšnou érou šedesátých let v pražském divadle Rokoko. Pocházel ze smíšené rodiny, jeho matka byla jugoslávského původu (odtud také pramení jeho pravé jméno Božidar), otec Alois Vostřel byl v době první republiky ředitelem divadla Akropolis v Praze na Žižkově, po druhé světové válce pracoval v tabákovém průmyslu.

Vostřel vystudoval herectví na pražské DAMU (1952) a první profesionální angažmá měl v Horáckém divadle v Jihlavě (1952-1953), kde nasbíral herecké zkušenosti menšími rolemi v představeních jako Talisman, Jedenácté přikázání nebo Jan Hus. Absolvování základní vojenské služby jej přivedlo do souboru Vítězná křídla, kde pod vedením Miroslava Zachaty našel zalíbení v alternativním divadle.

V polovině 50. let se setkal s Jiřím Šaškem (1930-1996), s nímž vytvářel úspěšné scénky a forbíny a dvojice známá též jako VOŠA začala sbírat první vavříny popularity. Spolu s Šaškem přešel Vostřel do Pražského estrádního souboru, jehož činnost byla založena především na zájezdových představeních. Vostřel měl ale vyšší ambice a usiloval o stálou scénu v hlavním městě. První spolupráci s filmem navázal Darek Vostřel v rámci amerického střihového filmu KDYŽ KOMEDIE BYLA KRÁLEM (When Comedy Was King, 1959), k němuž namluvil komentář.

V roce 1957 obdržel Darek Vostřel nabídku na převzetí prostor někdejšího kabaretu Rokoko v pasáži Lucerna na Václavském náměstí v Praze. Vostřel nabídku přijal i za cenu náročných úprav (které prováděli sami herci) a v březnu 1958 zahájilo Rokoko své umělecké působení. Cesta k úspěchu byla ovšem složitá a první hry narážely na vlažné reakce publika. Kromě Vostřela a Šaška tady tehdy působili například Jiří Lír, Vlastimil Bedrna, ale také prvorepubliková operetní hvězda Alena Frimlová. Teprve polovina 60. let a přechod k představením s výraznou hudební a zpěvnou složkou učinilo z divadla Rokoko fenomén. Z pohledu kategorizace divadel spadalo Rokoko do skupiny tzv. divadel malých forem a díky angažování hvězd české populární hudby začalo významným způsobem konkurovat Semaforu (odkud sem přešel Waldemar Matuška, dočasně také Eva Pilarová). K uměleckému vzepjetí a především značné popularitě spojené příchodem mladých zpěváků (Kubišová, Neckář, Vondráčková) dospělo Rokoko ve druhé polovině 60. let a jeho představení jako Čekání na slávu (1966) nebo Filosofská historie (1968).

V mezičase Darek Vostřel pokračoval ve spolupráci s filmem a televizí, jako herec před kamerou debutoval v epizodní roli ve filmu ČERNÁ SOBOTA (1960), další nevelké úlohy mu připadly v dodnes známých komediích jako PROCESÍ K PANENCE (1961) nebo FLORIÁN (1961). Dnes si jej diváci ale pamatují především jako důstojníka generálního štábu ve slavné parodii KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964), ještě více pak jako konspiranta Ypsilon v hudební pohádce ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA (1968). Nehynoucí pomník slávy si ale vybudoval v Československé televizi, jako scénárista se podílel na dobově mimořádně populárním pořadu VYSÍLÁ STUDIO A (1965). Jako herec pak exceloval v roli řezníka Rudolfa Vandase v nestárnoucím seriálu PÍSEŇ PRO RUDOLFA III. (1967-1968). Tento ve své době extrémně úspěšný projekt byl především exhibicí zpěváků z Rokoka (kromě již zmíněných Václava Neckáře, Marty Kubišové a Heleny Vondráčkové to byla například začínající Laďka Kozderková, výrazně se ale uplatnily i bývalé „rokokové“ hvězdy Waldemar Matuška, Eva Pilarová nebo Hana Hegerová).

Především politické důvody vedly k výraznému utlumení umělecké činnosti Darka Vostřela po roce 1968, v rámci postupující normalizace byl v roce 1970 zbaven funkce ředitele v Rokoku, o čtyři roky později byl zdejší herecký soubor rozpuštěn (později bylo divadlo začleněno do Městských divadel pražských). Svých aktivit se ale Vostřel nehodlal vzdát a pod pseudonymy psal scénáře, podílel se na jevištních prezentacích zpěváků (především Václava Neckáře), později vystupoval v zájezdových představeních Jiřího Sováka, spolupracoval také se zpěvačkou Yvettou Simonovou. Přelomový rok 1989 jej zastihl již jako vážně nemocného, bouřlivých ovací se mu ale dostalo jako hostu na koncertu Waldemara Matušky po jeho návratu z emigrace.

Slabostí Darka Vostřela byly ženy, což s oblibou připomínají vzpomínky jeho kolegů. Byl celkem čtyřikrát ženatý, vedle první manželky Jany Bláhové a třetí manželky, modelky Melánie Lepší (později provdané za Jana Vančuru ze skupiny Plavci) si zmínku zalouží jeho druhá žena, herečka a televizní moderátorka Jaroslava Panýrková (*1939). Čtvrtou a poslední manželkou Darka Vostřela byla zdravotní sestra Jiřina Váňová.

Darek Vostřel zemřel v Praze 4. listopadu 1992 ve věku 63 let.

2004 – Senát ČR schválil zákon, který zrušil brannou povinnost.

Svátky:

Svátek mají Karel (Boromejský) a Karla, Lota i Skarlet.

Dnes se shodují naše kalendáře v tom, že má svátek Karel, ale také jej může slavit Karla, Šarlota, Lota i Skarlet. Toto vše je pouze několik ženských odvozenin od mužného Karla. Základem jména je germánské obecné jméno karlaz a staroněmecké kar(a)l s významem "muž" nebo "chlap". Když se ovšem franští majordomové tohoto jména pozvolna zmocňovali franského trůnu a Karlem Velikým vytvořili obrovskou říši, rozšířilo se toto jméno i za hranice ve významu "panovník". A tak vznikl náš "král", polský król, jihoslovanský kralj i maďarský király. Toto jméno patří u nás stále mezi nejoblíbenější.

Karlů bylo dříve v kalendáři daleko více, nyní jej mohou jeho nositelé slavit buď 10. září, nebo dnes, kdy si připomínáme Karla Boromejského (Carlo Borromei). Nad italským městem Arona na jihozápadním břehu jezera Lago Maggiore se dnes zvedají trosky historického Boromejského hradu, kde se 2. října roku 1538 narodil v rodině hraběte Gilberta Borromea malý Carlo. Od dětství se stýkal s přední italskou šlechtou, a tak není divu, že měl všude dveře dokořán. Již v dětství se rozhodl pro duchovní dráhu a ve věku pouhých 11 let, jak bylo tehdy obvyklé, se stal opatem blízkého kláštera. Tím měl být hlavně finančně zabezpečen. On ale všechny své požitky věnoval chudým. Ve 14 letech začal studovat na univerzitě v Pavii a studium vzal doslova. Ponořil se do učební problematiky s takovou vervou, že několikrát musel zcela vyčerpán školu přerušit. Nakonec však slavil úspěch a v roce 1559 se stal doktorem teologie. Krátce nato jeho strýc Jan Angelo Medici vstoupil jako Pius IV. na papežský stolec, povolal Karla k sobě a učinil jej svým tajným sekretářem a vzápětí i kardinálem-jáhnem. Všichni očekávali, jak se mladík zhostí těchto velkých funkcí, a většina mu prorokovala strmý pád. Nic takového se však nekonalo.

V roce 1562 zemřel jeho milovaný bratr Frederigo a celá rodina přemlouvala Karla, aby se ujal rodového majetku a založil rodinu. Karel vše odmítal, i když věděl, že tím jeho rod skončí. Naopak vstoupil do kněžského stavu a v létě roku 1563 přijal svěcení. Za několik měsíců byl již kardinálem v Miláně. Mladík bral, jako ostatně vše, kněžské poslání zcela vážně. Žil asketicky, mnoho se postil a dlouze meditoval. V Miláně, kde nastoupil svůj úřad, však žili lidé jinak. Kostely zde byly zcela zpustlé, lidé bez víry a mravů. Mnozí se protloukali různými sektami. Karel proto musel mnoho pracovat, aby do města opět navrátil víru a zbožnost. Ne všichni mu přáli, a tak musel čelit mnoha protivenstvím a dokonce i pokusu o atentát. Lid si však definitivně získal při strašlivé morové epidemii v roce 1576. Neodjel ze země jako mnozí mocní, ale naopak se obětavě staral o nemocné a umírající a všemi způsoby obstarával jídlo a pití. Sám žil jen o vodě a chlebu. Druhým obrovským úspěchem byla jeho účast na reformním tridentském koncilu, jemuž nesmazatelně vtiskl svou pečeť. Díky jeho vlivu byl koncil vůbec dokončen a závěry sněmu začaly být uváděny do praxe. Velká námaha a celkově špatný zdravotní stav nakonec přivodily kardinálovu smrt. Zemřel v Miláně dne 3. listopadu 1584 ve věku 46 let. Zástup lidí, kteří se s ním přišli rozloučit, nebral konce. Svět a církev ztratily člověka laskavého a schopného kompromisu až příliš brzy.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů a další zdroje