Vzpomínáček - 30. listopadu - Vojtěch Jasný a Otomar Korbelář

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 30. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte chuť. Tady je dnešní menu: "Reformy v království, Václav IV., Jonathan Swift, Mark Twain, Sir Winston Churchill, Oscar Wilde, Vojtěch Jasný, E. Hácha prezidentem, Zimní válka, Teheránská konference, 30. listopadu 1968 a 1969, Otomar Korbelář, konec výuky marxismu-leninismu, demise vlády V. Klause..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1266 – Sněm v Praze vyhlásil některé reformy v království: pokus o sjednocení měr a vah, trestnost padělání mincí, přísný zákaz plenění v zemi vlastním vojskem.

1378 – Samostatné vlády v českém státě a v Říši se ujal sedmnáctiletý Václav IV. [1378-1419], osobnost značně rozporuplná, mnohdy až chaotická, bez jasné koncepce vlády v době krajně nevhodné mezinárodní i vnitropolitické situace.

Arcibiskup pražský Jan Očko z Vlašimi (18. září t. r. jmenován papežem Urbanem VI. kardinálem) se zřekl svého úřadu.

1631 – Na podnět Václava Viléma z Roupova byly za velké účasti lidu sňaty ze Staroměstské mostecké věže hlavy popravených pánů z roku 1621 a pietně uloženy do Týnského chrámu.

1633 – Část Valdštejnova vojska (nedokonale zásobovaná a vyzbrojená) pod velením Ottavia Piccolominiho překročila česko-bavorskou hranici s cílem provést rychlou operaci proti Švédům; zastavila se ve Fürthu. Už 3. prosince však nastal ústup tohoto jízdního sboru zpět do Čech. Ve Vídni nastalo zděšení.

1667 – Narodil se Jonathan Swift, anglický spisovatel († 19. října 1745)

1835 – Narodil se Mark Twain, americký spisovatel († 21. dubna 1910)

1874 – Narodil se Sir Winston Churchill, britský politik a premiér Spojeného království († 24. ledna 1965)

1900 – Zemřel Oscar Wilde, anglický spisovatel (* 16. října 1854)

1925 – Narodil se Vojtěch Jasný, česko-americký scenárista a filmový režisér

Vojtěch Jasný se narodil 30. 11. 1925 v Kelči v učitelské rodině. S filmem se seznámil už jako čtyřletý, když jeho otec, činovník Sokola, zakoupil pro místní sokolskou jednotu za vlastní peníze promítací přístroj a začal promítat filmy. Film Vojtěchovi doslova učaroval a o jeho životní dráze bylo v podstatě rozhodnuto.

V roce 1945 sice začal studovat ruštinu a filozofii, brzy se ale díky přímluvě profesora Mathesia dostal na FAMU na obor kamera.

Tady potkal člověka, který ho ovlivnil nejvíce - profesora Karla Plicku. Tento pedagog dokázal nejen rychle poznat, jak velký talent v mladém filmovém nadšenci dřímá, ale dokázal ho i naprosto přesně pojmenovat - Jasný je lyrik. V dalších letech pak Vojtěch Jasný působil jako Plickův asistent a měl tak jedinečnou možnost se mnohému přiučit.

Během studií začal Vojtěch Jasný spolupracovat s Karlem Kachyňou. Vytvořili spolu tandem, který je podepsán pod řadou dokumentárních filmů, a v této činnnosti pokračovali i po studiích (například celovečerní dokumenty ZA ŽIVOT RADOSTNÝ (1950), NEOBYČEJNÁ LÉTA (1952), LIDÉ JEDNOHO SRDCE (1953). A společně vykročili i k hrané tvorbě (DNES VEČER VŠECHNO SKONČÍ (1954)).

První samostatným Jasného filmem byly ZÁŘIJOVÉ NOCI (1956) podle divadelní hry Pavla Kohouta. Následovalo šest filmů, z nichž tři, spojené do volné trilogie, tvoří jeho největší vklad do historie české kinematografie. Všechny tři jsou charakteristické poeticko lyrickým způsobem vyprávění. Úspěšná byla první TOUHA (1958), mezinárodně velmi úspěšný byl AŽ PŘIJDE KOCOUR (1963) a vrcholem Jasného domácí tvorby se stali VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI (1968), film, na který se autor připravoval více než dvacet let.

Po násilné změně poměrů se Jasný stal filmařem na odpis. Když už bylo naprosto zřejmé, že doma jeho kariéra skončila, nemá-li se stát přisluhovačem režimu, rozhodl se pro odchod do exilu. Sedmdesátá léta jsou pak v jeho tvorbě vyplněna především prací pro západoněmeckou televizi. Podařilo se mu ale realizovat i několik celovečerních filmů, z nichž nejdůležitější je přepis románu Heinricha Bölla KLAUNOVY NÁZORY (1975). Posledním celovečerním hraným filmem, který realizoval v zahraničí, se stala VELKÁ ZEMĚ MALÝCH (1987). Doma se v nových svobodných poměrech pokusil vrátit ke svému životnímu tématu. Film NÁVRAT ZTRACENÉHO RÁJE (1999), volně navazující na slavné Rodáky, však kritika přijala vlažně a nevzbudil ani zájem diváků.

Vojtěch Jasný je činný rovněž jako vysokoškolský pedagog, působil na vysokých školách ve Vídni, Salzburgu, Mnichově a New Yorku. Své vzpomínky a několik lekcí o filmu shrnul na konci devadesátých let do knihy Život a film.

1938 – Novým prezidentem byl (jako nezávislá osobnost) zvolen E. Hácha [funkční období 1938-1939, 1939-1945 tzv. státní prezident], bývalý první prezident Nejvyššího správního soudu; Hácha dostal 272 hlasů z 312 možných.

1939 – Začala Zimní válka: Sovětská Rudá armáda vstoupila do Finska a postupovala k Mannerheimově linii.

1943 – 2. světová válka: Teheránská konference – Americký prezident Franklin Delano Roosevelt, britský ministerský předseda Winston Churchill a sovětský vůdce Josef Stalin dosáhli dohody ohledně plánované invaze do Evropy v červnu 1944 pod krycím názvem Operace Overlord.

1968 – G. Husák přijal v Praze delegaci Svazu slovenských novinářů, aby spolu jednali o problematice slovenské žurnalistiky, přičemž zdůraznil „závažnost angažovaného postoje novinářů“ při realizaci listopadového pléna ÚV KSČ.

V Bratislavě se konal 3. junácký sněm, na němž byl zvolen náčelníkem Ivan Janček.

Prahu a své přátele navštívil Jean Paule Sartre (1905 – 1980), francouzský filozof, prozaik, dramatik, esejista, literární kritik, zakladatel nové školy myšlení, která se stala známou jako existencialismus. V roce 1964 odmítl Nobelovu cenu za literaturu.

1969 – Předsednictvo ÚV KSČ se zabývalo přípravou prosincového pléna, dále výsledky pohovorů se Št. Sádovským, který na své členství v ÚV KSČ rezignoval, stejně tak s Karlem Poláčkem a jeho rezignací. Byla projednána zpráva o výsledcích „doprověřování vzniku pravicové opozice a konstituování druhého centra ve straně“.

Též byla přijata zpráva o prověrce vybraných úseků činnosti Čs. státního filmu. Vykonavatel normalizace se stal Jiří Purš (od roku 1969 ústřední ředitel). Podnikatelský praktik Vl. Harnach byl nahrazen M. Fáberou, do nově ustavených dramaturgicko – produkčních skupin byli dosazeni lidé typu M. Hladkého a K. Štorkána, ze zrušených tvůrčích skupin byli uvolnění J. Marek, R. Kalčík, J. Řezáč, Z. Mahler, F. Hrubín, M. Horníček. L. Aškenázy, J. Štroblová a O. Daněk, později i další. Spolupráce byla vůbec zakázána J. Procházkovi, F. Pavlíčkovi, M. Uhdemu, L. Fikarovi, F. Vrbovi a L. Suchařípovi a později i dalším.

Byla zrušena akreditace švýcarského dopisovatele Tob Burckhardta pro „neobjektivní, dezinformující a nepřátelskou publicitu o ČSSR a jejích spojencích“.

1976 – Zemřel Otomar Korbelář, český hudebník a herec (* 3. listopadu 1899)

Otomar Korbelář (3. listopadu 1899, Sázava – 30. listopadu 1976, Praha) byl český hudebník, herec, režisér a ředitel divadla. Byl dvakrát ženatý a měl jednu dceru.

Tatínek Otomara Korbeláře byl stavební inženýr. Zemřel, když malému Otíkovi byly teprve čtyři roky. Maminka pak střídala zaměstnání, takže se se synkem často stěhovali. Usídlili se až ve Veltrusech, kde se také znovu provdala a narodil se jí druhý syn. V dětství Otomara Korbeláře nejvíce zajímala muzika. Sám se naučil hrát na violoncello. Avšak nevlastní otec nechtěl ani slyšet a poslal ho studovat Obchodní akademii do Prahy. Pochopitelně se Otomar brzy rozhodl odejít, za což byl vykázán z domu s tím, ať se živí sám. A to také udělal – hrál v orchestru jednoho pražského biografu.

Bylo to za 1. světové války a do kina chodilo dost lidí, aby zde přišli na jiné myšlenky. Každý večer se Otomar Korbelář díval na stříbrné plátno, nikdy by ho však nenapadlo, že se tam jednou sám objeví.

Po nějaké době se rozhodl, že zkusí zkoušky na hudební konzervatoř. Byl okamžitě přijat a navíc hned do druhého ročníku. To už zvládal hrát i na hoboj a fagot. Přijetí mu přineslo nejen usmíření s otčímem, nýbrž i jistotu, že nebude muset narukovat. Ovšem během studia na dechové nástroje ho jeden pan profesor přesvědčil, aby šel zkusit i herectví. Zkusil a měl stejný úspěch – byl poslán do druhého ročníku. Studoval tedy dva obory zároveň. Během studií hrál epizodní role v Národním divadle. Po absolutoriu působil v divadle v Olomouci, v Plzni (kde také poznal svou první ženu Jarmilu Šamalíkovou), v Kladně a na vinohradské scéně Městských divadel pražských.

Nové talenty chodili do divadel okukovat i filmoví režiséři. S nástupem zvukového filmu bylo potřeba, aby teď herci měli i zvučný hlas, takže netrvalo dlouho a Otomar Korbelář se ocitl před filmovou kamerou. Prvním jeho filmem, dá se říci úspěšným, byla TŘETÍ ROTA (1931). Pak následovali především postavy milovníků - jeho partnerkami před kamerou byly snad všechny nejznámější herečky té doby - Lída Baarová (GRANDHOTEL NEVADA, 1934), Anny Ondráková (DŮVOD K ROZVODU, 1937), Jiřina Štěpničková, která s ním často hrála i na jevišti (film např. VČERA NEDĚLE BYLA, 1938), Adina Mandlová (NEVINNÁ, 1939), Nataša Gollová (RUKAVIČKA, 1941) nebo Vlasta Fabiánová (PRSTÝNEK, 1944).

Přišly i nějaké vážnější role např. TULÁK MACOUN (1939), kterého si nejvíce vážil a dostal za něj i nejedno ocenění. TO BYL ČESKÝ MUZIKANT (1940), kde hrál muzikanta Františka Kmocha, či ADVOKÁT CHUDÝCH (1941). V Divadle na Vinohradech se poznal s Evou Vrchlickou (vnučkou spisovatele Jaroslava Vrchlického), která se stala jeho druhou manželkou, porodila mu dceru a byla s ním až do jeho konce - 30.11. 1976.

1989 – Na vysokých školách byla zrušena výuka marxismu-leninismu.

1997 – Prezident V. Havel přijal v Lánech demisi vlády V. Klause a současně pověřil dosavadní vládu výkonem funkce až do sestavení nového kabinetu. V ČR vypukla vládní krize.

Svátky:

Svátek má Ondřej.

Krásné jméno Ondřej je v kalendáři několikrát a dnes se na něm shodují občanský i církevní. Ondřej znamená, že jeho nositel je "mužný". Základem jména je totiž je řecké jméno Andreas, které vychází ze slova andréiós, majícího tento význam.

Dnes připomínaný Ondřej byl Ježíšovým vrstevníkem a pocházel z Betsaidy v Galileji. V mládí žil spolu se svým mladším bratrem Šimonem, který je znám později jako apoštol Petr, v Kafarnau u Genezaretského jezera. Oba si vydělávali na živobytí jako rybáři. Ondřej se stal později učedníkem Jana Křtitele a jako první apoštol přistoupil k Ježíšovi. Od té doby nese také přívlastek Prvně jmenovaný. Ondřej velice brzy přivedl mezi učedníky i svého bratra. Při té příležitosti jim jejich Mistr prý řekl tato slova: "Následujte mě a učiním z vás rybáře lidí."

Ondřej se skutečně vydal na daleké misijní cesty, které jej zavedly až k Černému moři a později i do Řecka. Podle jiné tradice se dostal až do Kurdistánu a Gruzie. Nakonec, a to je docela jisté, se usadil v řeckém Patrasu. Okolo roku 60, v době vlády Neronovy, jej zdejší římský místodržící Egee nechal zatknout. To mu však nestačilo. Začal apoštola krutě týrat a nutil jej, aby obětoval římským bohům.

To Ondřej rozhodně odmítl; jeho odpor ovšem znamenal rozsudek smrti. A tak byl 30. listopadu roku 60 nebo 62 v Patrasu ukřižován vojáky na šikmém kříži, kterému se od té doby říká Ondřejův. Jeho tělo pak dlouho odpočívalo v apoštolském kostele v Kónstantínopoli (dnešní Ístanbul, Turecko). Hlava se naopak dostala roku 1462 do Říma, ale papež Pavel VI. ji v roce 1964 vrátil zpět do Patrasu, kde apoštol zahynul.

Hlavní místo, kde jsou dnes schraňovány Ondřejovy ostatky, je Amalfie, ležící jižně od Neapole. Zde jsou jeho kosti uloženy v dómě sv. Ondřeje od roku 1208. Uchovávají je pod oltářem v kryptě arabsko-normanské baziliky, která leží jen několik kroků od pláže tohoto slavného lázeňského letoviska.

Památkou sv. Ondřeje začíná nový církevní rok. Ve starých breviářích zahajoval apoštol tzv. sanctorale čili "rok světců". Ondřej se stal velice záhy oblíbeným světcem a jeho svátek slavili v Římě již od 6. století. Od pradávna byl Ondřej osobním patronem burgundského vévodského domu. Ostatně jeho kříž je dodnes v erbu celé země. Zdá se, že relikvie jeho kříže je uložena ve Francii v klášteře Beaune. Známý a vysoce ceněný řád Zlatého rouna, který v roce 1429 založil Filip Dobrotivý, vznikl také pod světcovou patronací. Ondřejské řády začal v roce 1540 udělovat anglický král Jakub V. a od roku 1698 i slavný ruský car Petr I.

Avšak nejenom urození si Ondřeje vážili, jeho den měl velký význam i pro sedláky. Ti předpovídali podle jeho svátku počasí. Dlouhou dobu lidé také věřili, že ondřejská noc je vhodná pro různé věštby a zázraky. Mezi lety 137 až 1878 se prosinec nazýval v mnoha místech dokonce Ondřejovým měsícem.

Dnešní den byl také od pradávna dnem mužské síly a sexuality. Nikde však není psáno, zda šlo o vzepětí této síly, či jen o vzpomínku na ni.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme

František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia

archivy syndikátu novinářů

Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje