Vzpomínáček – 28. února – Otakar Vávra a Rudolf Pellar

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 28. února. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Akord saského kurfiřta, René-Antoine Ferchault de Réaumur, Josef Božek, nepokoje domácích tkalců vlny na Tanvaldsku, Republikánská strana USA, rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity, Otakar Vávra, Rudolf Pellar, Henleinův program národnostních katastrů, jednání o finanční pomoci Slovensku, schválení "Benešových" dekretů, sjezd národně socialistické strany, sjezd rolnických komisí, Pavel Rímský, Jiří X. Doležal, 28. únor 1968-1970, prezidentem ČR zvolen Václav Klaus..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1621 – Jménem císaře uzavřel saský kurfiřt Jan Jiří v Drážďanech tzv. akord, podle něhož za náhradu 300 tisíc zlatých vyplacených císaři zaručoval Jan Jiří slezským evangelickým stavům zachování všech předbělohorských výsad (s akordem vyslovil 17. července t. r. souhlas císař). Slezsko se vzdalo císaři.

1683 – Narodil se René-Antoine Ferchault de Réaumur, všestranný francouzský vědec, autor lihového teploměru s tzv. Réaumurovou stupnicí († 17. října 1757)

1782 – Narodil se Josef Božek, český konstruktér († 21. října 1835)

1844 – Na Tanvaldsku vypukly nepokoje domácích tkalců vlny; příčinou byly nově zavedené pokuty za údajné zpronevěry příze.

1844 – V Riponu, (Wisconsin) byla založena Republikánská strana USA.

1882 – Císařem byl oficiálně schválen univerzitní zákon o rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze na dvě samostatné části – českou a německou; byla to odpověď vlády na požadavek českého memoranda ze 17. listopadu 1879. Realizace zákona probíhala po etapách: ve studijním roce 1882/1883 bylo zahájeno vyučování na právnické a filozofické fakultě, v roce 1883/1884 na lékařské fakultě a teprve v roce 1891/1892 na teologické fakultě. Prvním rektorem byl zvolen 17. června 1882 historik V. V. Tomek.

1911 – Narodil se Otakar Vávra, český filmový režisér, scenárista a pedagog

Otakar Vávra se narodil 28. února 1911 v Hradci Králové.

V Hradci odmaturoval na reálce a v Brně, později i v Praze začal studovat architekturu.

Studia však nedokončil a začal se věnovat naplno filmu, který ho přitahoval, společně s divadlem, již od dětství.

Již v Brně psal filmové kritiky (v té době byl příslušník Levé fronty).

Do naší kinematografie vstoupil režií svých krátkých avantgardních filmů MODERNÍ VÝROBA OBUVI (1930), SVĚTLO PRONIKÁ TMOU (1931), ŽIJEME V PRAZE (1934), LISTOPAD (1935), NA STO PROCENT (1938) a PODVOD S RUBENSEM (1940).

Od začátku třicátých let psal z existenčních důvodů scénáře (často s někým ve spolupráci) i náměty.

Napsal scénáře k málo uměleckým filmům (ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT, VDAVKY NANYNKY KULICHOVY, BEZDĚTNÁ, ULIČNICE, TŘI MUŽI VE SNĚHU), ale také k významným dílům z třicátých let (SVÍTÁNÍ, MARYŠA, JEDENÁCTÉ PŘIKÁZÁNÍ, ULIČKA V RÁJI, MRAVNOST NADE VŠE, HLÍDAČ Č. 47 či JEJÍ PASTORKYNĚ). Později psal scénáře a náměty výhradně jen k snímkům, které režíroval (PANENSTVÍ, KRAKATIT, PŘEDTUCHA, JAN ŽIŽKA, JAN HUS, PROTI VŠEM, OBČAN BRYCH, ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU, DNY ZRADY, SOKOLOVO, KOMEDIANT a další).

Vávrovým hlavním cílem byla režie, ke které se dostal ve spolupráci s Hugo Haasem v komedii VELBLOUD UCHEM JEHLY (1936). Jako samostatný režisér se uvedl dramatem podle Aloise Jiráska FILOSOFSKÁ HISTORIE (1937). Ještě tentýž rok převzal režii po zemřelém Josefu Rovenském na filmu PANENSTVÍ (1937) podle románu Marie Majerové. Scénář k filmu však přepsal a přeobsadil role.

Již svými debuty naznačil kam jeho tvorba a cíle spějí. Vávra se vždy snažil o plnohodnotné a umělecké dílo. Nejčastěji adaptoval díla (novely, romány, divadelní hry) našich velkých literátů (Jirásek, Čapek, Čapek – Chod, Winter, Hrubín a další). Spoléhal zejména na herecké výkony, a proto si nejčastěji vybíral kvalitní herce z Národního divadla (Štěpánek, Smolík, Deyl, Rašilov, Řepa, Roland, Pačová, Baldová, Boháč, Matulová, Dostal, Rubík, Smolíková, Vášová, Záhorský, Pešek, Šejbalová, Vydra, Karen, Vojta, Průcha, Brzková, Dostalová, Nasková a desítky dalších) a dalších významných pražských divadel – například Vinohradské (Korbelář, Martin, Nový, Rýdlová, Šlemrová, Hilmar, Gollová, Štěpničková). Obsazoval i velké ženské hvězdy (Mandlová, Baarová, Langová, Dítětová a Vítová).

V roce 1938 natočil renesanční veselohru CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli Mikoláše Dačického z Heslova, která pozdvihla národní sebevědomí před hrozícím nacizmem. Další rok vytvořil významné filmy: HUMORESKU podle novely Karla Matěje Čapka – Choda, KOUZELNÝ DŮM s ústřední trojicí slavných heroin divadla Růženou Naskovou, Terezií Brzkovou a Leopoldou Dostalovou a komedii s Oldřichem Novým a Lídou Baarovou DÍVKA V MODRÉM.

Za okupace dál natáčel nákladné a hodnotné filmy. Natočil melodramata PACIENTKA DR. HEGLA (1940) s Adinou Mandlovou a Otomarem Korbelářem a OKOUZLENÁ (1942) s Natašou Gollovou v hlavní roli, komedii se Sašou Rašilovem PŘÍJDU HNED (1942) a dramata (často podle našich slavných spisovatelů) s Lídou Baarovou MASKOVANOU MILENKU (1940), s Gollovou natočil také poetickou POHÁDKU MÁJE (1940), podle Čapka – Choda natočil velkofilm TURBINA (1941), ŠŤASTNOU CESTU (1943) vyprávějící osudy pěti prodavaček jistého obchodního domu a ROZINU SEBRANEC (1945) podle Zikmunda Wintra, která byla dokončena a uvedena až po válce. Po osvobození rovněž spolupracoval na dokumentárních snímcích VLAST VÍTÁ (1945), NÁVRAT PREZIDENTA DR. EDVARDA BENEŠE DO PRAHY (1945) a CESTA K BARIKÁDÁM (1946).

Jako jeden z mála Vávra okamžitě po skončení války opět natáčel nákladné snímky: Wintrovu renesanční komedii NEZBEDNÝ BAKALÁŘ, drama PŘEDTUCHA (1947), Čapkův KRAKATIT (1948), NĚMOU BARIKÁDU (1949) od Jana Drdy a drama o poválečném osídlování pohraničí NÁSTUP (1952).

V polovině padesátých let vytvořil své největší dílo: výpravnou HUSITSKOU TRILOGII (JAN HUS, 1954; JAN ŽIŽKA, 1955 a PROTI VŠEM, 1956) s hlavní postavou Zdeňka Štěpánka. Celá trilogie je však poznamenána politickým vlivem. Po trilogii natočil do konce padesátých let dramata OBČAN BRYCH (1958), SRPNOVÁ NEDĚLE (1960) a sociální POLICEJNÍ HODINU (1960) s Marií Vášovou. Tvorbu padesátých let ukončil dokumentem NÁRODNÍ UMĚLEC ZDENĚK ŠTĚPÁNEK (1960).

V šedesátých letech jeho tvorba značně kulminovala. Natočil drama NOČNÍ HOST (1961), životopisný film o životě Boženy Němcové HOROUCÍ SRDCE (1962) a Neffův román TŘINÁCTÁ KOMNATA (1968). Jeho nejvýznamnějšími snímky šedesátých let se staly dramata podle Františka Hrubína ZLATÁ RENETA (1965) a ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU (1966) a zejména strhující KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969), ve kterém Vávra odsoudil totalitní zvůli, nesmyslný fanatizmus a kruté zlo.

Vávra natočil v sedmdesátých letech také politicky poznamenanou velkolepou válečnou trilogii DNY ZRADY (1973), SOKOLOVO (1974) a OSVOBOZENÍ PRAHY (1976). Dále natočil drama o vzplanutí lásky Jana Nerudy a Karolíny Světlé PŘÍBĚH LÁSKY A CTI (1977), jím opět zfilmovaný „Krakatit“ od Karla Čapka pod názvem TEMNÉ SLUNCE (1980), o životě Jan Amose Komenského natočil snímek PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (1983), o rok později drama KOMEDIANT o hereckém životě v 17. století.

V polovině 80. let uvedl Vávra do kin historické filmy OLDŘICH A BOŽENA (1984) v němž se Vávra snažil vyvrátit známou idylickou pověst a VERONIKA (1985). Na samém konci totality vytvořil Vávra svůj poslední film EVROPA TANČILA VALČÍK (1989) o historických událostech z roku 1914. Od devadesátých let, až po dnešek, se Vávra dostal k režii již jen výjimečně: natočil epizodu do cyklu GENUS (1995) o Lídě Baarové, středometrážní dokument MOJE PRAHA (2002) a nakonec, v jeho životě vůbec první, hudební videoklip HLAVA KANCE (2006) do alba „Strážce plamene“. Často také vystupuje v různých dokumentech a pořadech jako cenný pamětník (GENUS, PÁTRÁNÍ PO ESTER aj.).

Vávrova tvorba a filmy získaly řadu ocenění. Je až neuvěřitelné, jaké množství cen Vávra získal: Filmovou cenu (1937) za film FILOSOFSKÁ HISTORIE, Filmovou cenu (1938) za film PANENSTVÍ, Národní cenu (1942) za filmy TURBINA a POHÁDKA MÁJE, Zemskou cenu (1948) za filmy PŘEDTUCHA a KRAKATIT, Státní cenu (1949) za NĚMOU BARIKÁDU, titul Zasloužilého umělce (1955), Řád práce (1961), Trilobit (1967) a Státní cenu K. G. (1968) za ROMANCI PRO KŘÍDLOVKU, titul Národní umělec (1968), Cenu ministra kultury (1968), Státní cenu K. G. (1977) za trilogii DNY ZRADY, SOKOLOVO a OSVOBOZENÍ PRAHY, Řád republiky (1981), Českého lva (2001) za dlouholetý přínos českému filmu, Cenu za mimořádný umělecký přínos světovému filmu (2001) na karlovarském MFF a naposled medaili Za zásluhy (2004) z rukou prezidenta Václava Klause a mnoho dalších.

Uplatnil se také na poli pedagogickém. V letech 1946 – 2008 přednášel (založil a vedl katedru režie) na pražské FAMU (od roku 1956 jako řádný pedagog a 1963 jako profesor). Vychoval řadu režisérů, někteří se stali představiteli tzv. „Nové vlny“ v 60. letech (Věra Chytilová, Miloš Forman, Jiří Menzel, Jan Schmidt apod.). Své vzpomínky na profesionální dráhu zachytil v knížkách „Zamyšlení režiséra“ (1982) a „Podivný život režiséra“ (1996).

Vávra byl od mládí levicově smýšlející a po roce 1948 udělal velkou kariéru. Byl komunistickými papaláši protežován (v letech 1947 – 1951 a 1954 – 1956 uměleckým šéfem tvůrčí skupiny Filmového studia Barrandov, 1951 – 1954 byl členem jeho kolektivního vedení). Díky tomu, že mohl točit za všech režimů 20. století, je jedním z nejkontroverznějších režisérů. Je oslavován a uctíván za své hodnotné filmy a plodnou kariéru, ale také zatracován a urážen (neblaze se také podepsal na znemožnění premiérového uvedení sugestivní DALEKÉ CESTY Alfréda Radoka) pro svoji výsadu vždy ve všech režimech točit. Vávrův historický význam pro československý a český film je však neotřesitelný. Režisérův největší koníček je golf. Jeho druhou manželkou je režisérka Jitka Němcová (*1950).

1914 – Byl zahájen osobní provoz elektrické tramvaje v Košicích. Současně s tímto skončil provoz košické koňky i parní tramvaje.

1923 – Narodil se Rudolf Pellar, český herec, překladatel, zpěvák, moderátor, šansoniér a hudební pedagog († 4. září 2010)

Rudolf Pellar se narodil v Púchově nad Váhom, ale vyrůstal na Vysočině, gymnázium absolvoval v Brně.

V té době tíhnul k jazykům a chtěl studovat češtinu a němčinu na filozofické fakultě, ale po uzavření vysokých škol na počátku okupace pro něj jedinou volbou zůstala konzervatoř.

Tu dokončil v roce 1946 a pak v rychlém sledu vystřídal divadelní angažmá v Jihlavě, Přerově a Opavě.

Pak přišel do Prahy, kde se jeho prvním působištěm stalo Městské divadlo v Libni (1948-1954), pak hrál v Hudebním divadle v Karlíně (1954-1960) a nakonec natrvalo zakotvil v Městských divadlech pražských (1960-1991).

Kromě činohry inklinoval ke zpěvu, původně studoval soukromě, v Praze pak získal lekce u B. Rosnera a L. Kadeřábka.

Díky propojení herectví a zpěvu pochopitelně našel uplatnění v Karlínském divadle, také později v Městských divadlech pražských hrál nezřídka v muzikálech.

S příchodem do Prahy se mu také otevřely možnosti spolupráce s filmem; jeho filmovým křtem byla nevelká role dělníka v historickém snímku POSEL ÚSVITU (1950). Jeho doménou se později staly převážně vysokoškolsky vzdělané postavy, ve dvou filmech se také objevil v roli zpěváka (DIVOTVORNÝ KLOBOUK, 1952; POCHODNĚ, 1960).

V 50. letech se ostatně začal hudbě věnovat systematicky a prosadil se i jako zpěvák. Jeho filmová kariéra mezitím v 70. a 80. letech téměř úplně stagnovala, částečně byl k omezení činnosti donucen režimem, až koncem osmdesátých let začal znovu točit častěji. V poslední době se objevil i v několika snímcích zahraničních produkcí, jako JOHANKA Z ARKU (Joan of Arc, 1999), DOKTOR ŽIVAGO (Doctor Zhivago, 2002) nebo LIGA VÝJIMEČNÝCH (The League of Extraordinary Gentlemen, 2003). Zatím naposledy jsme Rudolfa Pellara mohli vidět v koprodukčním horroru KLETBA BRATŘÍ GRIMMŮ (The Brothers Grimm, 2005) nebo v českém snímku s mezinárodní účastí BLÍZKO NEBE (2005).

Více než ve filmu našel Pellar své pole působnosti v oblasti hudby; se svým příjemným barytonem začal v polovině 50. let zpívat, soustředil se především na šansony, případně na interpretaci amerických a lidových písní, v pozdější době svou pozornost obrátil také k židovským písním. Pořídil řadu nahrávek pro rozhlas a televizi, ale i na gramofonové desky, až v poslední době vyšly výběry jeho písní na dvou CD. Od roku 1970 více než třicet let také vyučoval zpěv na Státní konzervatoři v Praze; spolu s překládáním si touto prací vynahrazoval absenci práce pro televizi a film. Dodnes působí také v rozhlase jako moderátor.

Širokoúhlý záběr Pellarových aktivit rozšiřuje také bohatá překladatelská činnost. Se svou manželkou Lubou Pellarovou vytvořil již v šedesátých letech aktivní překladatelskou dvojici, která uváděla na český trh stěžejní autory, převážně z anglosaského literárního prostředí (Faulkner, Hemingway, Salinger, Miller). Zvláště aktivní byl Pellar v tomto oboru především v 70. a 80. letech, kdy nemohl vystupovat v televizi a ve filmu.

Za svou překladatelskou činnost obdrželi manželé v roce 1997 Státní cenu za celoživotní dílo, Pellar pak získal Křišťálovou za interpretaci mluveného slova (2000). Pellarovu životní dráhu mapuje monografie Osudy – Rudolf Pellar (2006).

Manželkou Rudolfa Pellara byla Luba Pellarová, rozená Kárnetová (1922-2005), která byla dramaturgyní Národního divadla, spolu s manželem pořídila četné překlady z angličtiny, sama překládala také z němčiny. Z jejich manželství pochází tři synové, z nich Šimon Pellar (*1948) je také překladatelem.

1937 – K. Henlein vytyčil na "německém dni" v Ústí nad Labem vlastní program národnostních katastrů, podle něhož měli být občané republiky rozlišeni podle národnosti a přiřazeni k příslušnému národnostnímu katastru, který měl mít vlastní samosprávu v hospodářských, národnostních a kulturních otázkách.

1939 – Ministři slovenské autonomní vlády F. Ďurčanský a M. Pružinský jednali v Berlíně s H. Göringem o finanční pomoci Slovensku; ten slib pomoci podmínil rozbitím ČSR.

1946 – Prozatímní národní shromáždění přijalo ústavní zákon, kterým byly schváleny a prohlášeny za zákony dekrety prezidenta republiky; vládní návrh pocházel z 5. února t. r. Celkem bylo vydáno v letech 1940-1945 143 dekretů, z toho 17 ústavních. V zahraničí bylo vydáno 45 dekretů (11 ústavních), na osvobozeném území ČSR od 2. dubna do 27. října 1945 dalších 98 (6 ústavních).

1947 – V Praze se začal XIV. jubilejní sjezd národně socialistické strany, který schválil nový organizační řád a zvolil ústřední výbor (znovu) v čele s P. Zenklem; generálním tajemníkem se stal V. Krajina. Oba se vyznačovali silně kritickým poměrem ke komunistům. Sjezd se přihlásil k odkazu T. G. Masaryka a E. Beneše.

1948 – V Praze proběhl sjezd rolnických komisí, který přijal rezoluci o urychleném uzákonění pozemkové reformy.

1949 – Narodil se Pavel Rímský, český herec

1986 – V Ostravě byl jako v posledním městě v ČSSR ukončen provoz dvounápravových tramvají.

1965 – Narodil se Jiří X. Doležal, český novinář a fotograf

1968 – Do Prahy přiletěl velitel spojeneckých sil zemí Varšavské smlouvy maršál I. I. Jakubovskij.

1969 – V Československu je na 14denní návštěvě delegace výboru stranické kontroly při ÚV KSSS, kterou postupně přijali všichni vedoucí představitelé státu i strany, navštívila pak zejména slovenské kraje.

Byl ustaven Český svaz řídících pracovníků a předsedou zvolen Miroslav Grégr, podnikový ředitel Děčínských strojíren.

Rudé právo otisklo článek Zdenka Bradáče Dědictví Kominterny, v němž byly odmítnuty zastaralé centralistické koncepce v mezinárodním komunistickém hnutí.

V Bratislavě byl podepsán plán spolupráce mezi Svazem čs. – sovětského přátelství a Svazem sovětských společností pro přátelství a kulturní styky se zahraničním a Společností sovětsko - čs. přátelství.

Čs. vojenský přidělenec v Sofii sděluje do Prahy názor ministra národní obrany Bulharska, který požaduje nasadit „tvrdší kurs a použít tvrdší ruky proti kontrarevolučním silám a především učinit pořádek v čs. armádě, propustit nespolehlivé důstojníky, dokud není pozdě“.

1970 – Rudé právo se zabývalo „neslavnou rolí“ tzv. filmového žurnálu v pohnuté době 1968-69: „Zprvu se zdálo, že se jakoby na zpravodajské filmy pozapomnělo. Naštěstí se to jenom zdálo, protože dnes už vidíme, že i filmové týdeníky vykročily novým krokem, že už i tady přišel ke slovu rozum, že už i tady hysterie a emoce ustoupily, že tu přestali působit štváči a začali poctivě pracovat lidé opravdu oddaní socialismu. I filmový žurnál vykročil zase levou...“

Ve 3. čísle časopisu Život strany napsal Vojtěch Dolejší o knize “Panzer überrollen den Parteitag“ s podtitulem Protokol a dokumenty XIV. sjezdu KSČ 22. srpna 1968, kterou vydalo vídeňské nakladatelství Europa s předmluvou Jiřího Pelikána. „Ten zde vytýká A. Dubčekovi a jeho vedení, že neřekli dostatečně jasně na adresu Sovětského svazu, že v případě vojenského zákroku proti Československu sáhnou k obraně... Kdo se dal na cestu zrady, obyčejně dojde až na její konec... A to je konec i bývalého ředitele Čs. televize J. Pelikána.“

1992 – U příležitosti návštěvy spolkového kancléře H. Kohla v Praze byla spolu s V. Havlem podepsána Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi ČSFR a SRN; Federální shromáždění ji ratifikovalo 22. dubna a německý Spolkový sněm 20. května.

1993 – Na sjezdu Československé sociálně demokratické strany došlo ke změně názvu na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD); novým předsedou se stal M. Zeman.

2003 – prezidentem České republiky zvolen Václav Klaus.

Svátky:

Svátek mají Gabriel a Roman, Daniel Brottier.

V občanském kalendáři má dnes svátek Gabriel, kterého si připomíná církevní kalendář již 27. února.

V církevním kalendáři slaví dnes Roman a Lupicius. Oba dva byli opaty a narodili se ve 4. století ve Francii. Založili spolu klášter Condat v Burgundsku. Napřed byl opatem Roman a po jeho smrti, kolem roku 463/464, převzal vedení opatství Lupicius. Ten zemřel kolem roku 480. Romanovy ostatky jsou dodnes uloženy ve farním kostele v St-Romain-de-Roche. Oba světci jsou znázorňováni na mnoha obrazech, Roman jako mnich se zvonečkem, košíkem chleba a s řetězem kolem těla, Lupicius je představován jako opat.

Dnes je také připomínán kněz a řeholník Daniel Brottier. Narodil se 7. září roku 1876 ve Ferté-Saint-Cyr (Francie). Ve věku 26 let odešel Brottier jako misionář do Senegalu, kde se v Dakaru obětavě staral o mládež. Pro těžké onemocnění se vrátil v roce 1911 do Francie, ale na svou misi nezapomněl. Od roku 1923 až do své smrti (zemřel 28. února 1936 v Auteuil, Francie) se věnoval dílu sirotčinců z Auteuil, které dosáhlo za jeho vedení mimořádného rozmachu. Do dnešního dne pečují jeho následovníci o tisíce mladistvých z celého světa, a tak tato pomocná akce Daniela Brottiera stále vzkvétá. Papež Jan Pavel II. ocenil život tohoto kněze jeho blahořečením dne 25. listopadu 1984.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje