Vzpomínáček - 27. února - Nataša Gollová a Elizabeth Taylor

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 27. února. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Český stavovský sněm se sešel k volbě nového českého krále, schůzka Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, Jindřich IV. Navarrský králem Francie, masová poprava 18 vůdců valašského odboje, Henry Wadsworth Longfellow, Enrico Caruso, Labour Representation Commitee - předchůdce pozdější Labour Party, John Steinbeck, Nataša Gollová, Elizabeth Taylor, Požár Reichstagu, československo-maďarská dohoda o výměně obyvatelstva, únor 1948, události 1968-1970, Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi ČSFR a SRN, z Československé sociálně demokratické strany se stává ČSSD..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1458 - Na Staroměstské radnici v Praze se sešel český stavovský sněm k volbě nového českého krále. Mezi možné kandidáty patřili císař Fridrich III. Štýrský (strýc a dlouholetý poručník zemřelého krále Ladislava), polský král Kazimír IV. (jeho ženou byla Pohrobkova sestra Alžběta), Albrecht VI. Habsburský, Vilém Saský a francouzský princ Karel (syn krále Karla VII.). Zpočátku se příliš neuvažovalo o zemském správci Jiřím z Poděbrad, ale sliby a kupování hlasů vykonalo své.

1469 - Osobní schůzka králů Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína v Ouhrově; uzavřeno příměří se slibem Matyáše, že zprostředkuje dohodu s římským papežem a zanechá nepřátelství vůči Jiříkovi. Matyáš své závazky nedodržel.

1594 – Jindřich IV. Navarrský byl korunován králem Francie.

1623 - V Olomouci se konala masová poprava, při níž bylo obětováno 18 vůdců valašského odboje; v dubnu následovalo dalších třináct poprav.

1807 – Narodil se Henry Wadsworth Longfellow, americký básník († 24. března 1882)

1873 - Narodil se Enrico Caruso, italský pěvec († 2. srpna 1921)

1900 – V Londýně byl založen Labour Representation Commitee, předchůdce pozdější Labour Party. V jeho čele stál Ramsay MacDonald.

1902 - Narodil se John Steinbeck, americký spisovatel oceněný Nobelovou cenou za literaturu za rok 1962 († 20. prosince 1968)

1912 - Narodila se Nataša Gollová, česká herečka († 29. října 1988)

Nataša Gollová prožila šťastné dětství v bohaté a vážené rodině československého politika.

Získala osudovou filmovou roli, pro kterou ji miloval celý národ.

Její závratnou kariéru ale zlomil konec války. Kromě své práce přišla i o zdraví, když se snažila pomoci druhým.

V mašinérii poválečného honu na kolaboranty ji lavina pomstychtivých vykonavatelů spravedlnosti strhla sebou.

Šanci stát znovu před kamerou dal zneuctěné Nataše Gollové po letech až Jan Werich.

Svůj trpký život vzdala na podzim roku 1988.

Byla nejinteligentnější a nejvzdělanější herečkou své éry.

Studovala na zahraničních školách, zapsala se na filozofickou fakultu Karlovy univerzity.

Svou lásku k herectví ale nedokázala potlačit a šla pevně za svým snem. Jejím opravdovým odrazovým můstkem v kariéře byla role domácí puťky Mařenky ve filmu Kristián po boku idolu Oldřicha Nového. To ještě Nataša Gollová netušila, že v tomtéž roce 1939 ji čeká osudová postava Evy ve filmu Eva tropí hlouposti.

O svém soukromí nikdy nemluvila. Na rozdíl od svých hereckých kolegyň ji neprovázel žádný skandál nebo milostná avantýra. Po konci 2. světové války byla Nataša Gollová jednou z těch, kteří měli trpět za své "válečné činy". Jedním z nich byla i politika hereččina otce, člena Národního sjednocení, který zemřel dva roky před válkou a zůstal tedy nepotrestán. Někdo břemeno jeho viny ale nést musel.

Dalším zásadním důvodem, proč mladé herečce zničit život, bylo natáčení bezvýznamného filmu v Berlíně. Stejně jako desítky jejích kolegů, musela hrát roli v povrchní společenské komedii Nataša pod německy znějícím jménem.

Svůj poslední hřebíček do rakve si zatloukla sama svým vztahem s Čechoslovákem německé národnosti Willym Söhnelem. "Také ona doplatila na svůj vztah k mimořádnému muži, jehož neodpustitelnou chybou byl jeho německý původ. Nikdo nevzal v úvahu skutečnost, že držel po dobu války český film nad vodou," vzpomínal na Gollovou ve svých pamětech herec a kamarád herečky Svatopluk Beneš.

Dříve šťastné a temperamentní ženě nebyla uznána ani jediná polehčující okolnost. Ještě před koncem války nastoupila jako dobrovolná ošetřovatelka do terezínského ghetta, kde se nakazila skvrnitým tyfem. Více než půl roku pak bojovala o život, aby si odpykala své "hříchy". Ale ani to jí nebylo nic platné. Po válce musela odejít i z Divadla na Vinohradech.

Poté, co v Praze marně hledala uplatnění i na jiných scénách, zamířila spolu se svým budoucím mužem, režisérem Karlem Konstantinem do Českých Budějovic. V roce 1951 se na zapomenutou herečku přece jen usmálo štěstí. Jan Werich s Martinem Fričem se rozhodli vyhaslou hvězdu Nataši Gollové znovu pozvednout na výsluní. To se jim podařilo ve filmech Císařův pekař, Pekařův císař. Díky tomuto úspěchu získala angažmá ve Werichově Divadle satiry a vrátila se zpět do Prahy. Na pódium vstoupila i v den, kdy jí její manžel náhle zemřel v náručí při převozu do nemocnice.

Pro opuštěnou herečku nastaly těžké roky. Podlomené zdraví a deprese ji vehnaly do náručí alkoholu. Stihla si ještě zahrát dvě filmové role, než se v roce 1971 definitivně stáhla do ústraní.

Nataša Gollová trpěla ve stáří velkými bolestmi kyčlí, ke kterým se zanedlouho přidaly i problémy s páteří. Fyzicky velmi slabá herečka hledala zázemí v domově důchodců. Tam se i přes svou nemohoucnost snažila trénovat duševní svěžest. Své ošetřovatelky učila angličtinu a k tréninku paměti jí sloužila i Nezvalova Manon Lescaut. To vše proto, aby, jak vysvětlovala, "udržela šedou kůru mozkovou stále šedou." Herecká legenda, milovaná i zatracovaná, nakonec osamělá Nataša Gollová našla útěchu a odešla 29. října v roce 1988. Její smrt byla milosrdná, lehká a tichá.

1932 – Narodila se Elizabeth Taylor, americká herečka

Elizabeth Rosemond Taylor spatřila světlo světa v Londýně 27. února 1932. Ačkoliv se narodila jako Angličanka, její rodiče byli Američané ze Saint Louis, kteří tu obchodovali s uměleckými předměty.

Otec přišel do Londýna, aby zde založil galerii. Matka byla divadelní herečkou, ale po svatbě se tohoto povolání vzdala.

Elizabeth strávila svých prvních sedm let v Londýně, než se odsud její rodina ze strachu z nadcházející války v roce 1939 odstěhovala.

Rodina z Anglie odplula bez své hlavy, která tu zůstala, aby se pokusila zachránit co nejvíce z bývalého obchodního podnikání.Přesídlili do Los Angeles, kam za nimi zanedlouho přijel i Elizabethin otec.

Jistý rodinný přítel si povšimnul půvabné Elizabeth a navrhl, aby podstoupila zkoušku před kamerou. Uspěla a "podepsala" kontrakt s Universal Studios.

Poprvé se na plátně objevila ve filmu THERE'S ONE BORN EVERY MINUTE ve svých deseti letech. Universal s ní však rozvázali kontrakt už po tomto prvním filmu a Elizabeth byla angažována MGM. Prvním jejím filmem zde byla LASSIE SE VRACÍ. Na základě výkonu v tomto filmu si ji MGM zajistila na celý rok. Její dva další filmy obnášely jen epizodní role: THE WHITE CLIFFS OF DOVER a JANA EYROVÁ (pro tento film si ji vypůjčila 20th Century-Fox). Pak přišel konečně snímek, jenž uděl z Elizabeth hvězdu, a to film O VELKOU CENU, který vynesl přes 4 000 000 USD. Hrála tu Velvet Brown jako protějšek Mickey Rooneyho a zajistila si tak dlouhodobou smlouvu s MGM, jejíž byla nyní hlavní dětskou hvězdou. V roce 1945 si však v ničem nezahrála a na scénu se vrátila až o rok později v COURAGE OF LASSIE.

V roce 1947, ve svých patnácti, zazářila v LIFE WITH FATHER s takovými hollywoodskými veličinami jako Williamem Powellem, Irene Dunne a Zasu Pitts. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let hrála v jednom filmu za druhým, většinou s velice dobrými ohlasy. Nejplodnější byla v roce 1954 s rolemi v RHAPSODY, BEU BRUMMELL, KDYŽ JSEM NAPOSLEDY VIDĚL PAŘÍŽ, a ELEPHANT WALKI. Bylo jí dvaadvacet a stala se z ní překrásná, mladá žena. V roce 1956 se objevila ve veleúspěšném snímku OBR s Jamesem Deanem, jenž se ovšem premiéry tohoto filmu nedočkal, protože už v roce 1955 zahynul při automobilové nehodě. Po roce účinkovala Elizabeth v RAINTREE COUNTY, bombastickém filmu, který byl kritiky označen za "dry as dust" (naprosto nudný). Přes zřejmé nedostatky celého filmu byla Elizabeth za své ztvárnění "Southern belle"(hvězdy jihu) Susanny Drake nominována na oscara. Tak ceněnou sošku si však místo ní odnesla Joanne Woodward za TŘI TVÁŘE EVY.

Už v roce 1958 však získala další nominaci, a to za dodnes kontroverzní (viz. nedávné zařazení na černou listinu v republikánských USA) KOČKU NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE, kde si vychutnala roli Maggie Pollitt. Tentokrát nestačila na výkon Susan Hayward v I WANT TO LIVE! Rok nato si zahrála v dalším trháku a byla opět nominována za SUDDENLY, LAST SUMMER. Nedočkala se však ani teď a musela se sklonit před Simone Signoret a filmem MÍSTO NAHOŘE. Její žízeň po tomto nejprestižnějším ocenění byla uhašena v roce 1960 rolí Glorie Wandrous v BUTTUERFIELD 8, kde bezchybně ztvárnila prostitutku, která se zaplete s ženatým mužem. Film byl částí kritiků zatracován, ale nikdo nemohl ignorovat Elizabethin skvělý výkon. Další tří roky si vyhradila sama pro sebe a poté, co ji vypršela smlouva, odešla od MGM.

V roce 1963 se vrátila k filmové práci a zahrála si v KLEOPATŘE, jednom z nejdražších filmů své doby - jen její plat obnášel rovný milion dolarů (o třicet let později dostala za FLINSTONEOVI 2,5krát tolik). Při natáčení též potkala svého pátého manžela Richarda Burtona (ti bývalí- Conrad Hilton, Michael Wilding, Michael Todd, zahynul při letecké havárii, a Eddie Fisher). Několik jejich dalších filmů bylo přinejmenším bezvýrazných, především VLIVNÍ LIDÉ, kteří byli kritikou doslova rozcupováni.

Elizabeth se vrátila do své obvyklé pohody rolí Marthy ve filmu KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? Role křiklounské, neudržované ženy je dodnes jejím nejlepším hereckým výkonem a zaslouženě za ní obdržela svého druhého oscara. Její další snímky se už zdaleka nevyrovnají těm předešlým. Objevila se v mnoha filmech, několika divadelních i televizních hrách a nejrůznějších televizních programech.

Po smrti svého přítele Rocka Hudsona v roce 1985, začala kampaň na podporu obětí AIDS. V devadesátých letech vyvinula i úspěšnou řadu voňavek. V únoru 1997 podstoupila úspěšné odstranění mozkového nádoru. S Burtnem se rozvedla v roce 1974, aby si ho o rok později opět vzala a v roce 1976 se s ním definitivně rozvedla. Od té doby měla dva další muže: senátora Johna Warnera a Larry Fortenskyho.

1933 – Požár Říšského sněmu – Reichstagu.

1946 - Po dlouhých jednáních byla v Budapešti uzavřena československo-maďarská dohoda o výměně obyvatelstva (slovenské menšiny v Maďarsku za maďarskou menšinu v ČSR). V Maďarsku se k přesídlení přihlásilo pouze 73 273 Slováků. Přesídlovací akce nepřinesla očekávaný výsledek (začala až v dubnu 1947).

1948 - Akční výbor národně socialistické strany vyzval k ustavení akčních výborů v nižších stranických orgánech a k provádění očistného procesu. Do vedení strany, která se 3. března t. r. přejmenovala na Československou stranu socialistickou, se dostali A. Neuman a E. Šlechta. Postupně zanikly místní a okresní organizace, z původních 593 tisíc členů jich zůstalo za rok 14 844.

Ústřední akční výbor Národní fronty vyzval veřejnost, aby provedla "důkladnou očistu od reakce"; Národní fronta přestala být základnou pro dohody politických stran. "Očista" se týkala hlavně středních a nižších článků státního a hospodářského aparátu, oblasti kultury, školství apod. Do konce března t. r. bylo zbaveno funkcí okolo 30 tisíc osob, z toho 12 tisíc státních a veřejných zaměstnanců.

Na Slovensku bylo zvoleno nové složení Sboru pověřenců. V čele tohoto orgánu stanul opět Gustáv Husák.

1968 – plenární schůze Národního shromáždění mj. zbavilo poslanecké imunity poslance gen. J. Šejnu, který byl obviněn z mnoha podvodů.

1969 – V Bratislavě jednaly společně česká a slovenská vláda o zákonu o socialistickém podniku a o problémech v zásobování obyvatelstva.

Česká sekce Svazu čs. spisovatelů odmítla vyslat delegaci na schůzku spisovatelských organizací socialistických zemí.

Po delší odmlce (v listopadu 1968 bylo vydávání zastaveno) vyšlo první číslo roku 1969 časopisu Politika. Byl v něm mj. článek B. Hrabala „O výjezdních doložkách“.

Do Sovětského svazu odletěl na pozvání L. Brežněva tajemník ÚV KSČ J. Kempný. Sondáže a utajené kontakty vedoucích představitelů SSSR s čs. předními politiky – normalizátory systematicky tak pokračují. Komuniké o těchto návštěvách se většinou nevydávají.

1970 – Schůze předsednictva ÚV KSČ rozhodla o způsobu vydávání komuniké ze svých zasedání, jakož i ze zasedání vlády a dalších orgánů, dále schválila návrh na vytvoření Ústavu marxismu – leninismu ÚV KSČ, přijala další rezignace na členství v ÚV KSČ, vzala na vědomí změny ve funkcích vedoucích tajemníků krajských a okresních orgánů strany, potvrdila složení prověrkových komisí na Generální prokuratuře a Nejvyšším soudu.

Dále projednala současný stav normalizace vztahů se socialistickými zeměmi, a zákonné opatření o zániku práva osobního užívání bytů občanů, kteří se protiprávně zdržovali mimo území republiky.

Generálním prokurátorem ČSR byl jmenován Oldřich Dolejší.

Hlavní správa vojenské kontrarozvědky vypracovala pro ministerstvo národní obrany zprávu o případech zneužití sil a prostředků čs. armády v srpnových dnech 1968.

1992 – U příležitosti návštěvy spolkového kancléře H. Kohla v Praze byla spolu s V. Havlem podepsána Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi ČSFR a SRN; Federální shromáždění ji ratifikovalo 22. dubna a německý Spolkový sněm 20. května.

1993 – Na sjezdu Československé sociálně demokratické strany došlo ke změně názvu na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD); novým předsedou se stal M. Zeman.

Svátky:

Svátek mají Alexandr a Gabriel (od Bolestné Matky Boží).

V občanském kalendáři má dnes svátek Alexandr (v církevním tomu tak bylo včera). Počátky tohoto jména musíme hledat až ve starém Řecku, kde znělo Alexandros, což znamená "obránce mužů"

Nejznámějším nositelem tohoto jména bude asi vojevůdce Alexandr Veliký, jinak též Alexandr Makedonský (356-23 před Kristem), syn Filippa II. a Olympiady. Vychovávaný nebyl nikým menším než Aristotelem. Na makedonský trůn nastoupil po otcově zavraždění. Nejprve tvrdě potlačil povstání v Řecku, zabezpečil své hranice proti Thrákům a Illyrům a pak zahájil tažení proti mocné Persii. Jeho armáda byla úctyhodná (40 000 pěších, 5 000 jezdců, 140 lodí). Výpravu pojal jako svatou válku Řeků proti barbarům a pokračoval v tažení přes státy perských satrapů, až se postupně zmocnil značné části Malé Asie.

V roce 333 před Kristem poprvé porazil u Issu perského krále Dáreia III. a zmocnil se jeho tábora i rodiny. Poté dobyl perské námořní základny na fénicko-palestinském pobřeží a v roce 332 před Kristem vstoupil do Egypta. Zde jej přijali kněží jako faraona a uznali jeho božský původ. Velký vojevůdce tu založil město Alexandrii načež se obrátil do vnitrozemí Perské říše. Zde znovu porazil Dáreia u Gaugamél v Asýrii (331 před Kristem). Tím si otevřel cestu dále na východ, kde dobyl Babylon a Súsy a zničil Persepolis. Po zprávě o Dáreiově zavraždění v Baktrii vystoupil na veřejnosti jako perský velkokrál. Následovala další plejáda úspěchů.

Do roku 327 před Kristem dobyl Baktrii a pronikl hluboko do střední Asie, kde založil další Alexandrie (dohromady prý jich bylo na 70). V roce 326 před Kristem překročil Alexandr Indus a na řece Hydaspu porazil krále Pora. Jeho říše byla skutečně obrovská. V roce 324 před Kristem se vrátil do Babylonu, který se stal jejím hlavním městem. V tu dobu mu však zbýval jenom jeden rok života, protože v roce 323 před Kristem podlehl infekční nemoci. Do té doby se mu nepodařilo dostatečně konsolidovat správu říše, která se krátce nato bez jeho autority a dědice (syn se narodil až po smrti Alexandra) rozpadla v bojích mezi diadochy (vojenští velitelé a nástupci Alexandra Velikého, pověření původně správou jednotlivých oblastí).

Jeho výboje zahájily novou epochu starověkých dějin. Alexandrovým cílem bylo vytvoření světové říše, v níž si Řekové a Peršané měli být rovni, pro sebe jako krále však vyžadoval božské pocty. Odpor, který to vyvolávalo u části makedonských šlechticů, tvrdě trestal. Jednotu obyvatel říše se snažil zajistit i "spojením krve" - podporoval masové sňatky makedonských vojáků s domorodými ženami. Sám šel vzorem a oženil se s baktrijskou šlechtičnou Roxanou a s dcerou Dáreia III. Stateirou. Plány měl velkolepé; co mu chybělo, byl čas. A to bylo podstatné.

V církevním kalendáři má dnes svátek Gabriel. Toto jméno je hebrejského původu (gabri él) a vykládá se jako "Bůh je silný", případně "Bůh je má síla" nebo "muž (hrdina) Boží".

Dnes je to Gabriel od Bolestné Matky Boží, který se ve skutečnosti jmenoval František Possenti. Narodil se 1. března roku 1838 v Assisi (Itálie). Ačkoliv byl vychováván u jezuitů, žil v mládí velice lehkomyslně a hříšně. Změnil se prý až v roce 1856, když náhle spatřil obraz Panny Marie. Stal se z něho řeholník a plně se oddal víře. Zemřel 27. února roku 1862 v Isola del Gran Sasso (Itálie).

Naši předkové věřili, že dnešního dne nastává čas pozitivního směřování, kdy je třeba přinášet oběti a tvrdě pracovat v zájmu duchovního pokroku. Neboť čím více lidí bude zlepšovat své pozitivní myšlení, tím více možností rozvoje se lidstvu otevře. Nuže, pokusme se naše moudré předky napodobit. Třeba to vyjde. Mnoho štěstí!

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje