Vzpomínáček - 27. října - Pavel Tigrid a Lída Baarová

Vy ještě nevíte, co je Vzpomínáček? Vzpomínáček je všehochuť mnou vybraných událostí které se pojí k datu 27. října. Vyvraždění Vršovců, James Cook, Niccolò Paganini, Josef Václav Sládek, Ivan Mičurin, Theodore Roosevelt, ochrana svobody osobní a svobody domovní, Otto Wichterle, Pavel Tigrid, Andrássyho nóta, Slovenské povstání zatlačeno do hor, první pětiletka, František Halas, zákony o vzniku i zániku federace, Lída Baarová... Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál...

Události:

1108 – Svatopluk nařídil vyvraždění Vršovců (na hradě Vraclav - Vratislav nedaleko Litomyšle byl zavražděn jejich předák Mutina s družinou); příčinou byla údajná kolaborace s Poláky. Zbylí Vršovci uprchli do Polska a Uher.

1728 – Narodil se James Cook, britský námořní kapitán a objevitel († 14. února 1779)

1782 – Narodil se Niccolò Paganini, italský houslový virtuóz a skladatel († 27. května 1840)

1783 – Byl zrušen stavovský zemský výbor Království českého a jeho působnost byla přenesena na české zemské gubernium; vedení stavovských záležitostí převzali v květnu 1784 dva guberniální radové, zvolení českým zemským sněmem z panského a rytířského stavu.

1845 – Narodil se Josef Václav Sládek, český spisovatel († 28. června 1912)

1855 – Narodil se Ivan Vladimirovič Mičurin, ruský šlechtitel a ovocnař († 7. června 1935)

1858 – Narodil se Theodore Roosevelt, 26. prezident USA, nositel Nobelovy ceny za mír († 6. ledna 1919)

1862 – Zákony č. 87 a č. 88/1862 na ochranu svobody osobní a svobody domovní zahájily hlavní reformu politického systému. Zatčení osoby a provádění domovní prohlídky mohlo být uskutečněno jen na základě soudního příkazu.

1871 – Hohenwartova vláda po nezdaru fundamentálních článků podala demisi; do 26. listopadu t. r. úřadovala provizorní vláda barona L. Holzgenthana. Poté nastoupil kabinet knížete A. Auersperga, který zahájil perzekuční tlak proti všemu českému.

1904 – Otevřena první linka podzemní dráhy v New Yorku.

1913 – Narodil se Otto Wichterle, český chemik, vynálezce kontaktních čoček († 18. srpna 1998)

Prof. Ing. RTDr. Otto Wichterle, DrSc. (27. října 1913 Prostějov – 18. srpna 1998) byl světově proslulý český vědec a vynálezce, pracující zejména v oblasti makromolekulární organické chemie, mezi jejíž zakladatele u nás i ve světě patřil. Proslulý je zejména svými objevy a vynálezy, které vedly k zásadnímu zdokonalení a celosvětovému rozšíření měkkých kontaktních čoček. Tyto výsledky vycházely z jeho původní vědecké práce v oblasti hydrogelů. Wichterle se proslavil též objevem umělého polyamidového vlákna - silonu.

Profesor Wichterle vždy hájil nezbytnost širokého základního výzkumu a svobody vědeckého bádání. Vždy zdůrazňoval, že nové praktické výsledky se rodí zejména z rozvoje a mistrovského ovládnutí určité metodiky a teorie, zatímco od počátku násilně cílený či aplikovaný výzkum tyto výsledky nemívá. Tyto principy, které poznal již při svých začátcích v ústavu fy Baťa ve Zlíně, pak po r. 1948 odvážně hájil i při působení jako vysokoškolský profesor, a po r. 1958 jako vědecký pracovník tehdejší ČSAV. Po listopadu 1989 prof. Wichterle jako nově zvolený prezident ČSAV varoval před nebezpečím tržního zneužívání vědy.

1917 – Narodil se Pavel Tigrid, český novinář († 31. srpna 2003)

Pavel Tigrid, dr. h. c. (rozený Pavel Schönfeld; 27. října 1917 Praha – 31. srpna 2003 Héricy, Seine-et-Marne, Francie) byl významný český spisovatel, publicista a politik, jeden z nejvýznačnějších představitelů českého protikomunistického exilu.

Za druhé světové války působil v Londýně. Podílel se na exilovém vysílání a úzce spolupracoval s předsedou exilové vlády Msgre. Janem Šrámkem, pod jehož vlivem konvertoval ke katolické víře.

Po návratu do ČSR pokračoval ve spolupráci s Československou stranou lidovou. Byl šéfredaktorem časopisu Obzory, který byl známý svými kritickými, ostře protikomunistickými postoji a v němž se jako jeden z prvních ostře postavil proti krutému zacházení s Němci.

Po odchodu do emigrace se podílel na založení české redakce rozhlasu Svobodná Evropa. Až do konce svého života byl spolupracovníkem SE, odkud ostře vystupoval proti totalitní zvůli komunistického režimu s typickým vtipem a sarkasmem. Od roku 1956[2] magazín Svědectví – nejproslulejší české exilové periodikum, které bylo založeno v USA, ale později se jeho sídlo přesunulo do Paříže a po Sametové revoluci do ČR. Představiteli KSČ byl považován za nejnebezpečnějšího představitele exilového protikomunistického odboje.

Po listopadu 1989 působil v ČR jako spolupracovník prezidenta Václava Havla, na jehož pozvání se vrátil do Československa 28. prosince, a od roku 1992 jako ministr kultury první Klausovy vlády, jmenovaný za KDU-ČSL.

V roce 2003 se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života a přestal brát léky.

1918 – Rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě G. Andrássy (jmenován 24. října t. r.) zaslal prezidentu USA W. Wilsonovi nótu, v níž byl vysloven souhlas s nabízenými podmínkami americké vlády (z 18. října, Wilsonova nóta) a rovněž ochota zahájit okamžité jednání o příměří.

1929 – Volby do Národního shromáždění (nevolili již příslušníci branné moci a četnictva, těm bylo zákonem č. 56/1927 odňato volební právo); první místo si uhájila agrární strana (15 %), na druhé místo postoupila sociální demokracie (13 %), třetí skončila národně socialistická strana (10,4 %) a těsně za ní KSČ (10,2 %). Na Slovensku ludová strana poněkud ztratila (5,7 %), z německých stran posílila své pozice sociální demokracie (6,9 %) a stala se nejsilnější německou stranou. Bund der Landwirte vytvořil koalici s tzv. Německým pracovním a hospodářským společenstvím (Německé volební souručenství) a získal jen 5,4 %.

1944 – Německé jednotky obsadily Banskou Bystrici; povstání bylo zatlačeno do hor.

Vládní delegace v čele s ministrem F. Němcem a generálem A. Hasalem přijela do Chustu na Podkarpatskou Rus, aby zde začala vykonávat svůj úřad, tj. vytvářela československou správu a zřizovala brannou moc. Brzy však docházelo ke konfliktům se sovětským velením (velitelstvím 4. ukrajinského frontu) v rozporu s dohodou z 8. května 1944 (vyhlášena mobilizace Rusínů do Rudé armády).

1945 – Vydán tzv. malý retribuční zákon (č. 138/1945 Sb.) o "trestání některých provinění proti národní cti"; platnost retribučního zákona skončila 5. května 1947.

V Praze zřízena Akademie múzických umění (zrušena mistrovská škola státní konzervatoře hudby).

1948 – Parlament schválil první pětiletku (1949-1953); jejím těžištěm bylo:

1. přestavba (transformace) ekonomiky na státně rigorózní plánovitý systém;
2. znárodnění zbytku průmyslu (malých a středních podniků);
3. rozvoj kovoprůmyslu (zejména těžkého strojírenství);
4. industrializace Slovenska;
5. združstevňování zemědělství.

1949 – Zemřel František Halas, český básník (* 3. října 1901)

1968 – Národní shromáždění schválilo ústavní zákon o československé federaci č. 143/1968 Sb., kterým byla nahrazena značná část Ústavy ČSSR z roku 1960; zákon přeměnil unitární stát ČSSR s platností od 1. ledna 1969 ve federativní stát dvou rovnoprávných národů - Čechů a Slováků. Zákon se skládal z preambule (úvodní části) a 8 hlav rozdělených do 151 článků.

Delegace Národní fronty, vedená předsedou E. Erbanem položila květiny na hrob T. G. Masaryka v Lánech a na hrob E. Beneše v Sezimově Ústí, kde E. Erban navštívil Hanu Benešovou v jejím zdejším sídle.

V. V. Kuzněcov navštívil L. Svobodu a poté G. Husáka.

1992 – Vláda ČSFR schválila návrh zákona o zániku federace.

2000 – Zemřela Lída Baarová, česká herečka, vlastním jménem Ludmila Babková (* 7. září 1914)

Lída Baarová, vlastním jménem Ludmila Babková, se narodila 7. září 1914 v Praze – Nuslích. Svůj pseudonym si zvolila podle rodinného přítele, básníka a spisovatele Jindřicha Šimona Baara. Její rodina měla firmu Brouk a Babka. Otec Karel Babka (1886 – 1965) byl úředník pražského magistrátu a matka Ludmila (1890 – 1945) chtěla být operní pěvkyní a zpívala ve sboru. Když byly malé Lídě čtyři roky, přestěhovala se rodina na Letnou, do Ovenecké ulice. 9. července 1921 jejím rodičům narodila ještě dcera Zorka Babková, později známá herečka Zorka Janů (1921 – 1946).

Od roku 1924 navštěvovala gymnázium a brala hodiny tance. V kvintě přešla na Státní konzervatoř (1930 – 1931), k profesorům Rudolfu Deylovi st., Laudové – Hořicové a Anně Suchánkové, kterou musela po své první filmové roli opustit. Později příležitostně hostovala na různých pražských scénách (např. Divadlo Vlasty Buriana, Národní divadlo, Prozatímní divadlo či herecká společnost Karla Jičínského).

Na počátku třicátých let statovala ve Vinohradských ateliérech v řadě snímcích. V roce 1931 ji režisér M. J. Krňanský obsadil do své komedie KARIÉRA PAVLA ČAMRDY, kde ztvárnila Viktorku. Po prvním úspěchu si své rodné jméno změnila na Lída Baarová a šla z filmu do filmu. Zezačátku však hrála v pokleslých snímcích, kde se uplatňoval zejména její atraktivní vzhled.

Hrála například ve snímcích RŮŽOVÉ KOMBINÉ (žena profesora Sedláčka), ŠENKÝŘKA „U DIVOKÉ KRÁSY“ (Eva), LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HOLMESE (královna), FUNEBRÁK (paní Rozmarová), JSEM DĚVČE S ČERTEM V TĚLĚ (Irena), GRANDHOTEL NEVADA (Čechoameričanka Lucy Whitmanová), DOKUD MÁŠ MAMINKU (Jana Machová), POKUŠENÍ PANÍ ANTONIE (Milada) atp. Společně s Hugo Haasem natočila pět velmi úspěšných snímků: ZAPADLÍ VLASTENCI (Albínka), OKÉNKO (Růženka), MADLA Z CIHELNY (Madla Lísková) – v tomto snímku debutovala Lídina mladší sestra Zorka, JEJÍ LÉKAŘ (Vlasta) a ŠVADLENKA (švadlenka Líza).

Baarová byla velmi fotogenická, krásná (i když někteří tvrdili, že ve filmu nebyla tak hezká jako ve skutečnosti) a měla jisté kouzlo. V roce 1934 se účastnila kamerových zkoušek k filmu BARKAROLA (1935) u pražské pobočky berlínské filmové společnosti UFA. Zkoušky vyhrála a odjela s matkou do Berlína, kde se zdokonalovala v němčině a herecké práci. Ve filmu BARKAROLA s ní hrál populární německý milovník Gustav Frölich, se kterým měla poté několik let poměr. Při natáčení se setkala se samotným Adolfem Hitlerem.

V Německu natáčela v letech 1935 – 1939, kdy vytvořila rozličné kreace Gerdy Hegertové (EINER ZUVIEL AN BORD / MUŽ PŘES PALUBU), Marion (VERRÄTER / ZRÁDCE), Thérése (PATRIOTEN / ZLOMENÁ KŘÍDLA), Ireny Leutternové (DIE STUNDE DER VERSUCHUNG / MEZIAKTÍ), Niny (DER SPIELER / HAZARDÉR), dvojrole Marie Wiegelové a Rosalindy (DIE FLEDERMAUS / NETOPÝR) až po její poslední německý film, drama PREUßISCHE LIEBESGESCHICHTE / LEGENDA LÁSKY (1938).

V přestávkách mezi natáčením v Německu hrála také v Čechách. Do konce třicátých let ztvárnila své nejlepší filmové postavy: MUDr. Pavla Junková v LIDECH NA KŘE (1937) Martina Friče, prodavačka Hana Poláčková ve Vávrově PANENSTVÍ (1937), Rosa v Krškově a Čápově OHNIVÉM LÉTĚ (1939) a dvojrole komtesy Blanky a filosofky Vlasty v komedii DÍVKA V MODRÉM (1939) Otakara Vávry, za kterou obdržela v roce 1940 Národní cenu. Jako slavná mezinárodní hvězda získala nabídku od americké společnosti MGM k natáčení v Hollywoodu, kterou odmítla, což pokládala za největší chybu svého života:

„Když jsem natáčela PANENSTVÍ, přišli za mnou dva muži od společnosti MGM a ptali se mě, jestli bych nechtěla do Ameriky. Já však měla závazky ke společnosti UFA, byla jsem mladá a tehdy, v roce 1937, jsem nevěděla, co se stane, že bude válka. Nikdo mi tehdy neřekl: ,Vem si to nejnutnější a honem koukej být pryč.´ Sedm let bych byla mohla pracovat v Americe a nic by se bývalo nestalo. To pokládám za největší chybu svého života.“

Rok před tím však udělala ještě jednu chybu: roku 1936, v době konání berlínské olympiády, se setkala s říšským ministrem propagandy a osvěty Josefem Goebbelsem. Stala se jeho milenkou, až do doby, kdy si Goebbelsova žena Magda stěžovala u Adolfa Hitlera. Bylo ji zakázáno veřejné účinkování a také filmováni. Byla dokonce sledována gestapem. Sama Lída Goebbelse milovala. Její herecká kolegyně Adina Mandlová ve své knize „Dneska už se tomu směju“ (1977, 1990 a 2004) zavzpomínala, jak se jí jednou Baarová svěřila, že se do Goebbelse zamilovala:

„Začala jsem jí to rozmlouvat, protože Goebbels je nacista, a i když jsem toho o nacistech tenkrát ještě moc nevěděla, tušila jsem, že tohle Lídě neprospěje. Ale ona jen vzdychla a prohlásila, že to všechno ví, jenže si nemůže pomoci...“

V roce 1939 se za dramatických okolností, a za pomoci svého otce, vrátila do Prahy, kde se s rodiči přestěhovala do vily na Hanspaulce, kterou rodičům nechala ve druhé polovině třicátých let postavit.

Za okupace se vrátila opět do českého filmu, kde stvořila hodnotné postavy baronky Lenky Rossettiové ve Vávrově kostýmní romanci MASKOVANÁ MILENKA (1940), Leontýny Sobotové v Krňanského melodramatu ARTUR A LEONTÝNA (1940), malířky Jarmily Bendové v Bromově komedii ŽIVOT JE KRÁSNÝ (1940), Jany Radimské v Hašlerově melodramatu ZA TICHÝCH NOCÍ (1940) a Rozárky Valentové v dramatu PALIČOVA DCERA (1941) Vladimíra Borského. Poslední českou filmovou rolí Baarové se nedobrovolně stala titulní role začínající zpěvačky Tyndy Ullikové ve Vávrově dramatu TURBINA (1941). Kvůli dabingu své role ve snímku MASKOVANÁ MILENKA, který pořídila přímo v Berlíně, ji bylo zakázáno filmování. Tudíž nemohla přijmout nabídku na film NOČNÍ MOTÝL (1941). Vydala také několik gramofonových desek a byla představitelkou krátkometrážních snímků BABY (1934) a ZAJATÝ HLAS (1939) Jiřího Lehovce, kde v jejím podání zněla také píseň „Milujem‘ to, co ztrácíme“.

Odejela proto do Itálie, kde v letech 1942 – 1944 vytvořila řadu snímků (LA SUA STRADA / JEJÍ CESTA; IL CAPPELLO DA PRETE / KNĚŽSKÝ KLOBOUK; L’ IPPOCAMPO / NOSOROŽEC; GRAZIA / PŮVAB; LA FORNARINA / PEKAŘKA; VIVERE ANCORA / JEŠTĚ ŽÍT a TI CONOSCO, MASCHERINA! / MĚ NEOKLAMEŠ!). Po návratu do Prahy jí byl zákaz natáčení zrušen, účastnila se s ostatními herci totálního nasazení a roztočila s J. A. Holmanem a Martinem Fričem detektivní drama TŘINÁCTÝ REVÍR (1945), který kvůli konci války nemohla dokončit. Po válce se k tomuto snímku Frič vrátil s Danou Medřickou.

Blížil konec války, ten očekávala Lída s napětím. Rozhodla se s rodinou pražských Němců k útěku z Prahy přes Šumavu do Bavorska. Dostala se do amerického zajetí a dva měsíce jí kontrolovala kontrarozvědka CIC. Prodělala několik výslechů, byla zavřena na dva týdny do věznice v Stadlheimu a ještě ke všemu prodělala týden v mnichovském ústavu pro choromyslné. Z ústavu byla 23. září 1945 odvezena a předána zpět do Československa. Byla okamžitě uvězněna v Bartolomějské ulici a na Pankráci. Baarová byla obviněna z velezrady. Celá rodina prodělala řadu výslechů. Otec však apeloval u ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny a Baarová byla na Štědrý den roku 1946 propuštěna.

Byly to však smutné vánoce. Baarová totiž před tím prožila doslova „antickou tragédii“: její matka při výsleších v říjnu 1945 dostala mrtvici a zemřela, sestra Zorka Janů raději 24. března 1946 spáchala sebevraždu a otec přišel krátce před Zorčinou sebevraždou o nohu. Její soudní případ definitivně skončil v lednu 1948, s odůvodněním, „že její styky s nacisty nebyly v době přímého ohrožení republiky“. Byla však doživotně vyřazena z řad československých umělců. Ještě ve vězení jí navštívila dvacetiletá herečka Marcela Nepovímová, která se později stala druhou ženou jejího otce.

Ve vězení ji navštívil Jan Kopecký, za kterého se v červenci 1947 provdala. Manželé v roce 1948 opustili Československo a usadili se v Salzburgu. S manželem procestovala a žila v Itálii, Španělsku, Německu a Argentině. V Itálii navázala (už ne s takovým úspěchem) na svoji předešlou filmovou kariéru. Hrála př. ve snímcích GLI AMANTI DI RAVELLO / MILENCI Z RAVELLA (1950), LA BISARCA / NÁKLAĎÁK (1950), GLI INNOCENTI PAGANO / NEVINNÍ MUSEJÍ PLATIT (1951), LA VENDETTA DI UNA PAZZA / POMSTA BLÁZNIVÉ ŽENY (1952), CARNE INQUIETA / ZNEPOKOJUJÍCÍ MASO (1952), PIETA PER CHI CADE / SOUCIT S PADLÝMI (1953). Ze všech těchto snímků se pro Baarovou stalo nejvýznamnější drama I VETELLONI / DARMOŠLAPOVÉ (1953) režiséra Federica Felliniho. Na tento film však herečka vzpomínala velice nerada, protože zde musela hráti bez nalíčení.

Ke konci padesátých let hrála také ve Španělsku (LA MESTIZA / MÍŠENKA; MIEBO / STRACH; EL BATALLÓN DE LAS SOMBRAS / BATALION STÍNU; TODOS SOMOS NECESARIOS / VŠICHNI JSME DŮLEŽITÍ; VIAJE DE NOVIOS / CESTA SNOUBENCŮ; RETORNO A LA VERDAD / NÁVRAT K PRAVDĚ; IL CIEBO BRUCIA / NEBE V PLAMENECH nebo RAPSODIA DE SANGRE / KRVAVÁ RAPSODIE), kde se setkala s bývalým kolegou z Prahy Rolfem Wankou. Roku 1958 svoji filmovou kariéru ukončila. Do konce šedesátých let se věnovala pouze divadlu, hostováním na německých a rakouských scénách („Věc Makropulos“, „Má sestřenka z Varšavy“, „Jasný případ“, „Morálka paní Dulské“ a rovněž „Hořké slzy Petry Kantové“).

S Janem Kopeckým se rozvedla a roku 1969 se vdala za gynekologa Kurta Lundwalla, který zemřel v roce 1972. Jako vdova se usadila v Salzburgu, kde v ústraní žila do své smrti téměř třicet let. Četla si knížky v češtině, francouzštině, italštině, němčině a angličtině, poslouchala hudbu a odpovídala na dopisy, které ji často přicházely od obdivovatelů. Za pomoci Josefa Škvoreckého vydala memoárovou knížku „Útěky“ (1983), kterou později zcela přepracovala a doplnila pod názvem „Života sladké hořkosti“ (1991, 1992, 1998 a 2005).

Po roce 1989 několikrát navštívila Prahu. S její účastí vznikly dokumenty J. Veličky a J. Nekudy VSTAŇ A JDI DÁL (1990), Heleny Třeštíkové SLADKÉ HOŘKOSTI LÍDY BAAROVÉ (1995), Otakara Vávry ŽIVOT HEREČKY LÍDY BAAROVÉ V POHLEDU OTAKARA VÁVRY (1995) z dokumentárního cyklu České televize GENUS a Štefana Brauburgera a Olivera Halmburgera HITLEROVY ŽENY (2001). Jejím životem se dopodrobna zaobírali Josef Frais a Pavel Jiras v obrazové publikaci „Lída Baarová – Obrazový životopis“ (2001) či Stanislav Motl v knížce „Prokletí Lídy Baarové“ (2002).

Lída Baarová zemřela zapomenutá, osamělá, zahořknutá a zbavená svéprávnosti dne 27. října 2000 v rakouském Salzburgu ve věku osmdesáti šesti let. Poslední rozloučení se konalo v listopadu 2000 v Salzburgu a na popud Marcely Babkové v lednu 2001 také v Praze. Je pohřbena v rodinném hrobě se svojí matkou, sestrou, otcem a nevlastní matkou u strašnického krematoria. A nechme na závěr ještě promluvit samotnou Lídu Baarovou. Toto jsou slova o její bývalé slávě, která pronesla krátce před smrtí:

„To je právě to. Co jsem z toho měla? Byla jsem pošetilá, blbá, slávou opilá a proti své vůli jsem se vlastně nepěkně zapletla do dějin. A za tuhle pošetilost jsem strašně krutě zaplatila...“

Svátky:

Svátek mají Šarlota/Charlota, Zoe a Frumensius .

V občanském kalendáři mají dnes svátek Šarlota a Zoe. Zastavme se nejprve u Zoe. Toto překrásné jméno znamená "život", neboť jeho základem je řecké slovo zóé.

Ženy jménem Zoe či Zoa jsou v kalendáři dvě a obě byly shodou okolností krutě umučeny. První byla otrokyní u bohatého Římana Catula. Jakmile se její pán dověděl, že je křesťanskou, strašlivě se rozzuřil a vhodil ji do rozpálené pece. Psal se rok 130. Druhá žena byla taktéž křesťankou a za krutého Diokletianova pronásledování uprchla na římský venkov. Její pán byl také křesťan, a tak Zoe našla úkryt na jeho statku v Kampánii. Problém byl však v tom, že uprchlíků zde začalo nápadně přibývat, což nemohlo uniknout pozornosti místních udavačů. Brzy byli všichni křesťané zatčeni, krutě vyslýcháni a nakonec do jednoho popraveni. Zoe šla na smrt první a katani jí vybrali neuvěřitelně krutý způsob smrti: uvázali nebohou dívku za nohy a upekli ji zaživa nad ohněm. Poslední byl popraven její pán - protože byl římským městským prefektem, byl jako jediný ze všech sťat mečem. K této hromadné popravě prý došlo roku 287.

Druhou oslavenkyní je Šarlota nebo také Charlota (fr., angl., něm., hol., nor. Charlotte, jiné varianty se objevují i v dalších jazycích). Česky bychom řekli Karla, neboť se skutečně jedná o francouzský ženský protějšek jména znamenajícího "svobodný" a přeneseně i "král a vladař". Toto vznešené jméno nosily a jistě i stále nosí vzácné ženy. Naše dějiny se mohou pochlubit tím, že jedna z nich byla manželkou Tomáše G. Masaryka.

Charlotte Garrigue byla dcerou bohatého amerického podnikatele z New Yorku a pro Masaryka se jistě stala velice dobrou partií. Především to však byla vzdělaná a jemná žena. S budoucím prvním prezidentem Československé republiky se seznámila roku 1877 v Lipsku. Svatba se konala 15. března 1878 a oba novomanželé odešli do Vídně. Avšak již v roce 1882 se celá rodina přestěhovala do Prahy a u nás již Charlotte zůstala až do své smrti. Život s Masarykem jí přinesl jistě mnoho radosti, ale také velké utrpení. Zvláště těžce na ni dolehla léta jeho emigrace během první světové války. Veškerá starost o rodinu, strach o manžela v zahraničí, o syna na vojně a dceru ve vězení jí jistě na zdraví nepřidaly. Národní samostatnost a Masarykovo prezidenství si již proto dlouho neužila: zachvátila ji choroba, která zastřela její mysl, a tak smrt, která přišla 13. května roku 1923, byla pro ni vysvobozením. Prezident Masaryk zůstal po její smrti vdovcem, protože věděl, že místo jeho manželky Charlotty by žádná jiná žena nedokázala zaplnit.

V církevním kalendáři má svátek Frument, který je nazýván "apoštolem Habeše". Žil v letech 300-360 a při své křesťanské misi si získal přízeň samotného etiopského královského dvora. Dokonce se stal vychovatelem následníka trůnu. Svého vlivu využil k pokřesťanštění země. Sv. Athanasius jej vysvětil na biskupa a v Etiopii se Frumentovi dostalo vzácného titulu Abba salama, což znamená "otec míru". Je zajímavé, že tato čestná hodnost se v Etiopii užívala nepřetržitě až do komunistického puče.

Dnes končil keltský měsíc břečťanu Gort. Následujícího dne začínal keltský měsíc rákosu Ngetal. Rákos byl symbolem měření (coby metr) a zápisu (jako rákosové pero). Začínalo období vnitřního rozjímání, hledání a nalézání řádu.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje