Vzpomínáček - 25. července - Gabriela Osvaldová a Vladimir Vysockij

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 25. července. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Korunovace Karla IV. římskoněmeckým králem, Vladislav II. Jagellonský se vydal do Čech, obranný spolek (městský svaz) proti šlechtě, svatojakubský mandát proti jednotě bratrské, Ferdinand I., Valdštejn jmenován generalissimem, Švédové pronikli do Prahy, dohoda mezi Leopoldem II. a Fridrichem Vilémem II. v Reichenbachu, zákon o odpovědnosti ministrů, Gavrilo Princip, první let Louise Blériota přes kanál La Manche, mobilizace poloviny armádních sborů, první transatlantický oboustranný rozhlasový přenos, nařízení o všeobecné pracovní povinnosti, Benito Mussolini zatčen, I. světový festival mládeže, Gabriela Osvaldová, 25. červenec 1968 a 1969, Vladimir Semjonovič Vysockij, Světlana Savická vystoupila do volného vesmíru, Lance Armstrong poprvé vyhrál Tour de France, Concorde let 4590, Pavel Grohman..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1349 – Korunovace Karla IV. římskoněmeckým králem v Cáchách.

1471 – Se silným ozbrojeným doprovodem (bylo v něm podle dobových pramenů na 10 tisíc jezdců) se Vladislav II. Jagellonský vydal přes Slezsko a Kladsko (ve vstupu na Moravu mu zabránili Matyášovi stoupenci) do Čech.

Do Prahy dorazil už 19. srpna.

1502 – Královská města vytvořila obranný spolek (městský svaz) proti šlechtě; spolek tvořilo 32 měst.

Tato města veřejně prohlásila, že neuznávají regentskou zemskou vládu panských hejtmanů ani rozhodnutí zemského soudu a odmítají účast na zemském sněmu. Současně si opatřila vojenskou hotovost o síle 8 tisíc mužů a slíbila si svornost a jednotu "až do těchto hrdel a statků".

1508 – Svatojakubský zemský sněm přijal pověstný svatojakubský mandát namířený proti jednotě bratrské; bratrské sbory měly být zavřeny, knihy spáleny a lid hlásící se k jednotě napraven. Podobný zákon byl přijat v Olomouci pro Moravu na sv. Bartoloměje. Mandát zůstal nástrojem rekatolizačních opatření až do počátku 17. století, i když bratři nacházeli ochranu u mnohých feudálů a jejich pronásledování bylo povrchní. Mandát nebyl plněn (chyběla moc, která by jeho závěry mohla vykonat); jako mandát jej vyhlásil Vladislav II. 10. srpna t. r.

1564 – Ve věku 61 let zemřel ve Vídni císař a král Ferdinand I. Patřil mezi nejschopnější habsburské panovníky, byl tvůrcem středoevropské habsburské politiky a položil základy středoevropské habsburské monarchie. Před svou smrtí rozdělil vládu v rakouských zemích mezi tři syny: Maxmilián dostal obojí Rakousy, Ferdinand Tyrolsko a Karel Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Českým králem se stal Maxmilián II. [1564-1576].

1625 – Valdštejn byl jmenován generálem (generalissimem), tedy vrchním velitelem císařského vojska v Německu a Nizozemí.

1648 – Oddíly generála Königsmarcka pronikly do Prahy (na Malou Stranu a na Hradčany); statečná obrana Pražanů jim zabránila proniknout přes Vltavu do Starého a Nového Města (a to i přes značné posily v dalších měsících). Švédové však přikročili k bezohlednému rozkrádání kulturních pokladů Prahy: byla zabavena strahovská a rožmberská knihovna, podstatná část rudolfínských sbírek obrazů, soch, porcelánu, koberců, zbraní atd. Tyto cennosti se přepravovaly na speciálních vorech po Vltavě a Labi do Hamburku a poté do Stockholmu. Dodnes nebyly vráceny. Praha vydržela obléhání až do 31. října 1648, kdy přišla zpráva o uzavření míru.

1790 – Za britsko-holandského zprostředkování došlo ve slezském Reichenbachu (dnešním Dzierzoniówe) k uzavření dohody mezi Leopoldem II. a pruským králem Fridrichem Vilémem II. Rakouská vláda se zavázala uzavřít mír s Tureckem bez územních změn (příměří ujednáno v září t. r.) a pruská vláda přestala podporovat opozici v Uhrách a Belgii.

1867 – Vydán zákon č. 100/1867 o odpovědnosti ministrů, jenž omezoval suverénní pravomoci císaře, který nemohl uskutečnit žádný vládní akt bez spoluúčasti příslušného ministra. Současně byl ministr za svou činnost odpovědný parlamentu (říšské radě), a představoval tak vrcholný orgán výkonné moci.

1894 - Narodil se Gavrilo Princip, bosenskosrbský politický aktivista, který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou († 1918)

1909 – Louis Blériot uskutečnil první let přes kanál La Manche v letadle těžším než vzduch (z Calais do Doveru za 37 minut).

1914 – Uzavřena říšská rada i zemské sněmy a vydána nařízení o státním vojenském dozoru na železnici a v některých průmyslových odvětvích. Vzápětí byla vládními nařízeními suspendována některá občanská práva, zaručená prosincovou ústavou z roku 1867 (svoboda projevu, shromažďování, tisku, spolčování apod.). Večer vyhlášena mobilizace poloviny armádních sborů (osmi ze šestnácti).

Oba spolky české kolonie ve Francii - pařížský Sokol a Rovnost - se usnesly, že se (v případě války) všestranně zapojí do boje proti centrálním mocnostem; následujícího dne uspořádaly pochod k rakousko-uherskému vyslanectví, kde spálily vlajku habsburského mocnářství.

1918 – Jmenována nová předlitavská vláda M. von Hussareka.

1920 – Byl uskutečněn první transatlantický oboustranný rozhlasový přenos.

1939 – Protektorátní vláda vydala nařízení o všeobecné pracovní povinnosti.

1943 – V Itálii byl proveden státní převrat a ministerský předseda Benito Mussolini byl zatčen. Nová italská vláda začala vyjednávat se Spojenci o kapitulaci.

1947 – V Praze byl zahájen I. světový festival mládeže.

1953 – Narodila se Gabriela Osvaldová, česká herečka a písňová textařka

Herečka a textařka se narodila 25. 7. 1953 v Praze.

Vystudovala herectví na pražské DAMU.

Má syna Františka. Jejím manželem je skladatel Ondřej Soukup, se kterým velmi úzce spolupracuje.

Hrála v divadle i v televizi, nadabovala stovky filmových rolí, např. hlavní role v Zemi zaslíbené od Andrzeje Wajdy.

Od 80. let se věnovala psaní textů. V podstatě z hecu otextovala píseň Miss Moskva pro Jiřího Korna.

Skladba se stala velkým hitem a paní textařka tak byla na světě. Po pádu komunismu se konečně mohla přestat ohlížet na vkus státních cenzorů. Radost z nabyté svobody je dobře cítit na velmi úspěšném albu Lucie Bílé Missariel (singl Láska je láska). Gábina Osvaldová je její dvorní textařkou (např. SMS, Plyn už syčí z trouby ven, Vokurky, Most přes minulost atd.). Pro Lucii Bílou napsala texty písní ke třem album. Deska Missariel získala v roce 1993 pět cen ze sedmi ocenení.

Na počátku její herecké kariéry ji diváci měli možnost vidět v řadě divadelních rolí, seriálech (MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ), filmech (MAREČKU, PODEJTE MI PERO, OSADA HAVRANŮ atd.), televizních inscenacích. Byla členkou dovadelního souboru Studio Bouře. Jako autorka se v devadesátých letech představila ve vlastní TV show, kde účinkovala s hercem Markem Vašutem. Účinkovala v satirickém cyklu NEMOCNICE NA POKRAJI ZKÁZY.

S manželem Ondřejem Soukupem se věnuje rozsáhlým projektům pro divadlo Ta Fantastika. Připravili divadelní představení Zahrada rajských potěšení. V březnu 2003 napsali původní český muzikál Johanka z Arku. Muzikál měl během dvou let 825 repríz a zhlédlo jej 350 000 lidí.

Byla porotkyní v soutěžích Superstar a X Factor. Napsala texty písní k filmům i pohádkám (VÁLKA BAREV, AKUMULÁTOR I., PTÁK OHNIVÁK, NESMRTELNÁ TETA).

1968 – Předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo zrušit státně administrativní oddělení ÚV KSČ, do jehož činnosti spadaly záležitosti čs. armády, bezpečnosti, soudnictví a prokuratury. Obor justice a část odboru bezpečnosti byly zařazeny do oddělení státních volených orgánů. Z odboru Lidových milic byl vytvořen samostatný útvar – štáb Lidových milicí. Veřejnosti bylo oznámeno, že dosavadní vedoucí oddělení ÚV KSČ gen. V. Prchlík se vrátil do armády.

Z kanceláře předsedy vlády O. Černíka vzešlo dementi, že „generál V. Prchlík není oprávněn hodnotit úroveň práce Politického poradního výboru a nebyl nikým pověřen vydávat takové informace novinářům“. Dementi vydala ČTK na základě textu dodaného mluvčím čs. vlády F. Kouřilem.

Vojenská rada ministerstva národní obrany projednala dopis sovětského maršála I. I. Jakubovského s kritikou vystoupení gen. V. Prchlíka, a ztotožnila se s touto kritikou.

Literární listy uveřejnily „Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ“, jehož autor Pavel Kohout vyslovuje důvěru představitelům země, kteří budou při jednání s představiteli KSSS zastupovat naše národy. Tím byla také zahájena neorganizovaná podpisová akce, kterou zakrátko podepsalo milión občanů a která vyzněla ve spontánní výzvu k vytvoření zvláštního fondu republiky.

Novým ředitelem Čs. rozhlasu byl jmenován Zdeněk Hejzlar.

1969 – Prezident republiky jmenoval O. Rytíře vládním zmocněncem pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk na čs. území.

V nápravně výchovném ústavu v Minkovicích došlo ke vzpouře 70 odsouzených.

Předseda vlády O. Černík rozeslal všem ministrům a vedoucím ústředních úřadů dopis, v němž jim ukládá naplánovat a ihned plnit v jejich působnosti opatření, která mají zajistit klid v srpnových dnech.

1980 – Zemřel Vladimir Semjonovič Vysockij, ruský písničkář (* 25. ledna 1938)

Vladimír Semjonovič Vysockij se narodil 25. ledna 1938 v Moskvě.

Nebyly mu ani čtyři roky, když začala válka, která ovlivnila celý jeho pozdější život.

Během náletů ostatním přednášel vlastenecké básně, které se naučil ve školce, a již tehdy všechny zaujal svým zápalem při recitaci.

Jeho otec Semjon Vladimirovič se aktivně zúčastnil války jako plukovník zpravodajské služby, matka byla překladatelkou odborné literatury z němčiny.

V poválečných letech žil mezi léty 47 a 49 s oběma rodiči v Eberswaldu, po jejich rozvodu pak dále v Berlíně, kde se o něj stará nová manželka jeho otce Jevgenija Stepanovna Vysockaja-Lichalatova a Vladimír mimo jiné bere hodiny fortepiana. Po trvalém návratu do Moskvy pak až do roku 1955 žije v rodině svého otce. V témže roce začíná studovat strojírenskou fakultu Moskevského institutu, ale již po jednom semestru se plně soustředí jen na přijímací zkoušky na divadelní fakultu MCHAT. Již během studentských let píše básně, parodie, kuplety a hojně improvizuje. Po dokončení studií se stává členem souborů divadel A.S. Puškina, Divadla miniatur, zkouší v divadle Sovremennik; od roku 1964 je členem divadla Dramy a komedie na Tagance, kde pod vedením fenomenálního režiséra Jurije Ljublimova vytváří svou životní roli - Hamleta.

Od konce padesátých let se Vysocký začíná objevovat i ve filmu, kde ztvárnil na třicet rolí, od počátku šedesátých let pro film skládá i hudbu. Své hudební začátky spojoval s Bulatem Okudžavou: "Mně ohromilo, jak silný vliv mají jeho verše na posluchače, když je čte s pomocí kytary a taky já jsem to začal zkoušet." Jeho první písní napsané v Sankt Petěnburgu (Leningradě) Tetování se od roku 1961 do poloviny 60. let začala odvíjet prvotní umělecké období inspirované uličním folklórem a romancí, které mělo často nádech parodie. Následnou uměleckou krizi překonal příchodem do Divadla na Tagance, ve kterém se pro jeho intelektuální zaměření sešla tehdejší umělecká, spisovatelská, vědecká i skladatelská špička tehdejšího Ruska. V letech 1964 až 1968, kdy začíná jeho profesionální tvorba se i rozšiřuje jeho žánrový repertoár, reaguje na politický i osobní život, píše pohádkové písně, písně inspirované sci-fi, ale i sportem. Důležitou součástí jeho tvorby byly válečné náměty "jó, těla mrtvých jsou báječný lapače střel, dík mrtvým přežijou živý" často se proplétající s vězeňskou a politickou otázkou "Připijem si, ať všechny lágry po Rusku zrušej, ať se zbouraj všechna vězení".

v roce 1969 se Vysocký seznámil se svou životní láskou herečkou Marinou Vladyovou. Její rodiče, otec byl operní zpěvák a matka primabalerína, z Ruska emigrovali do Paříže, ale nadále u svých čtyř dcer vyvíjeli lásku ke všemu ruskému. Marina, spolu se dvěma sestrami, zazářila v roce 1967 v inscenaci Čechovových Tří sester a o dva roky později nazpívaly album ruských lidových písní. V té době se již Marina těšila pověsti mezinárodní filmové hvězdy, hrála v mnoha francouzských i italských filmech, natáčela v Československu i v Rusku. Poznali se při natáčení filmu Docela malá povídka a jejich vzájemné okouzlení rychle přerostlo v silný milostný vztah. V roce 1970 se Marina za Vladimíra provdala. (Málo známým faktem je, že byla v pořadí již jeho třetí ženou, protože předchozí manželství, kde z toho druhého s herečkou Ljudmilou pochází dva syni Nikita a Arkadij, byla pro ruské puritánství z jeho životopisu takřka vymazána. Po letech pronásledování byl sovětskými úřady Vysockému vydán pas, pravděpodobně se záměrem jeho emigrace, aby se tak režim zbavil nepříjemného bohužel však světoznámého kritika, ale Vysockého vždy přitahovalo jen Rusko a ruský lid, bez kterého nemohl žít. Marina ve své vzpomínkové knize Vladimír aneb Přerušený let píše: „Byli jsme v Mexiku, na Tahiti i v Hollywoodu, ale tak po dvou, třech týdnech to Vladimíra táhlo zase domů. Přál si znovu slyšet svou rodnou řeč. Tu potřeboval jako vzduch.“ Marina navštěvovala všechna jeho představení a doprovázela ho i na zájezdech a pokud musela odcestovat na Západ, denně si psali a volali. Po svatbě se ale kleště režimu začínají uzavírat, výjezdy do ciziny mu nejsou povolovány, na poslední chvíli jsou rušeny jeho filmové role, stupňuje se všeobecný tlak a zákazy připomínající vězení a Vladimír začíná pít alkohol.

Manželství s Marinou vydrželo deset let, ale ani na chvíli jej nezabrzdilo v jeho práci. Jak Marina vzpomíná „vstal třeba uprostřed noci a jako posedlý psal několik hodin. Psal všude – v hotelu, na parníku, v kuchyni, u přátel na chatě, dokonce i když byl u někoho na návštěvě.“, ale i denně vystupoval v divadle, na takzvaných besedách s Vysockým, které byly ve skutečnosti maskovanými koncerty. Když jej jeho kolega herec Veniamin Smechov přemluvil, aby si dal prohlédnout hlasivky, nutili jej lékaři, aby zůstal v nemocnici, ale utekl a večer hrál v roli Galilea, druhý den zkoušel na koncert a večer opět představení. Marina nemohla Vladimíra změnit a sama nemohla vydržet jeho zničující tempo, snažila se pro něj alespoň získat nedostupné zahraniční léky, zastávala se ho na úřadech, aby získal víza a vstoupila ve Francii i do Komunistické strany.

Tvrdil, že zná datum své smrti, šlo možná o cynický žert, možná tak vysvětloval svůj všudepřítomný vnitřní neklid, ale do v její náručí kráčel mílovými kroky. Fyzické vyčerpání, kdy celé měsíce spal jen dvě hodiny denně, a pracovní přepětí, které nejlépe charakterizuje pokus KGB o sestavení Vysockého životopisu, ve kterém došla k závěru, že aby byl člověk schopen zvládnout jeho všestranou činnost, musel by mít rok sedmset dní, způsobovalo, časté zdravotní kolapsy, kdy jeho tělo zkrátka vypovědělo službu a život mu zachránil jen rychlý převoz do nemocnice. Pětkrát mu praskla krční tepna, trpěl žaludečními vředy, ze kterých chrlil krev, ale jen si vzal utišující prášky a šel dál zpívat či hrát.

Bohémský život s častými večírky a pitkami přerostl v neovladatelný alkoholismus. Rušila se jeho divadelní představení a i když jej pro jeho téměř fanatickou popularitu nemohli z divadla vyhodit, stupňovaly se časté hádky a okolní tlak. Přesto však nebyl opilcem zapíjejícím svou sebelítost, pro Vysockého alkohol znamenal jediný lék proti bolesti. Během natáčení filmu Intervence tři roky nepil, ale když jej ihned po dokončení zakázali a dali do trezoru, pil bez přestávky čtrnáct dní. Při pití a příšerně řval, aby přebil bolest. A dávky se zvyšovaly s každým dalším zákazem, pro každé další příkoří se zpil do bezvědomí. Když si uvědomil, že již nemá svou závislost pod kontrolou, rozhodl se léčit metodou, která byla v tehdejším Sovětském Svazu velmi oblíbená - nechal si pod kůži zašít ampuli jedu, které se lidově říkalo torpédo. Pokud člověk s "torpédem" vypil jen nepatrné množství alkoholu, ampule se rozpustila a jed vnikl do krve a způsobil okamžitou smrt a právě strach před ní nutil alkoholika abstinovat. Jed v ampuli byl sice účinný jeden až dva roky po zašití, ale Vysocký si raději rozhryzal ruku, aby si mohl vytáhnout ampuli a opít se.

K alkoholu se navíc přidružila drogová závislost. Původně bral léky na překonání spánku a fyzického vyčerpání, ale lék se proměnil v pomalou smrt. Přes zdravotní potíže odmítl vysadit ze svého vražedného tempa a dne 25. července 1980 umírá na schodech ke svému moskevskému bytu na zástavu srdce, i když se mezi lidem říkalo, že mu puklo žalem.

O Vysockého smrti se muselo oficiálně mlčet, přesto to už za pár hodin věděl v Moskvě každý. Pohřeb probíhal v době moskevské olympiády, ale státní moc musela kapitulovat před lidmi, kteří se sjeli ze všech koutů Ruska a vystlali smuteční cestu květinami. Když se je milice pokoušela odklidit, volal na ni rozzuřený dav: „Jste fašisti!“ a Vysockému slibovali: „Dozpíváme tvou píseň za tebe…“ a svůj slib splnili o jedenáct let později v noci na 21. srpna 1991, když Moskva vzdorovala vojenskému puči, který měl odstranit Michaela Gorbačova. Celou noc se zpívaly jeho písně a ráno po vítězství se několikatisícový zástup vydal poklonit k místu jeho odpočinku na věčnost na Vagaňkovském hřbitově.

První básnická sbírka Zaklínač hadů byla vydaná v Moskvě až čtyři roky po jeho smrti. Obsahovala lyrické i epické básně sebrané na základě zvukových zápisů a rukopisů, které nakladatelství poskytla manželka Vysockého Marina Vladyová. Své básně psal v pravidelném rýmu, dělil je do rovnoměrných slok, aby se texty snadno pamatovaly a dobře zpívaly, přesto je výbor z jeho veršů uveden slovy: „Tato kniha není zpěvník…“. V Rusku mu nebyly vydána jediná píseň, ale když se jednou vrátil z Francie, kde vydal album se svými písněmi ve francouzštině, zeptal se ho úředník z ministerstva kultury: "Desku jste mi nepřivezl?" "Proč? Vždyť si ji můžete sami vydat", odpověděl Vysocký. Načež úředník otevřel sejf, vytáhl onu francouzskou desku a pochlubil se: "Už mi ji přivezli." Ale svým obdivem k Vysockému se netajil ani tehdejší všemocný vládce Leonid Iljič Brežněv, přesto pro něj nehnul prstem. Když si Vysockého přála slyšet Brežněvova dcera, pozval ji k sobě do bytu na malý improvizovaný koncert, který celý proplakala.

1984 – Sovětská kosmonautka Světlana Savická se během své mise na lodi Sojuz T-7 stala první ženou na světě, která vystoupila do volného vesmíru.

1996 – Poslanecká sněmovna vyslovila nové vládě důvěru (ze 138 poslanců bylo 98 pro, 40 proti). Vyslovení důvěry umožnila absence poslanců ČSSD v jednacím sále.

1999 – Americký profesionální cyklista Lance Armstrong poprvé vyhrál etapový závod Tour de France.

2000 – Při startu z pařížského letiště Roisy/Charles de Gaulle se vzňalo letadlo Concorde let 4590. Při neštěstí zahynulo 113 lidí.

2008 - Zemřel Pavel Grohman, bubeník hudební skupiny Chinaski (* 7. dubna 1970)

Svátky:

Svátek mají Jakub a Kryštof, Tomáš (Kempenský).

V občanském i církevním kalendáři je dnes shodně Jakub. Toto jméno je velice oblíbeno po celém světě, a má proto mnoho různých podob. U nás dříve znělo i Jákob a podobně je tomu i v němčině, kde mu říkají Jakob. V Anglii má dokonce tvarů více - Jacob, James i Jack (toho se užívá i za Johna). Francouzskému Kubovi zase říkají Jacques, ruskému Jakov, italskému Giacomo a španělskému Jaime. Základy jména musíme hledat až v hebrejském Jahaqóbh, které vychází ze slova háqébh, "pata".

Toto zvláštní jméno získal biblický Jákob při porodu, protože se narodil matce Rebece jako druhý, drže se staršího bratra Ezaua za patu. Svého bratra vůbec využíval víc, než bylo zdrávo. Připravil jej také o prvorozenectví, protože se mu podařilo ošálit svého slepého otce Izáka. Jeho zásluhou se však národ židovský rozrostl do dvanácti kmenů. Před smrtí jej navštívil neznámý cizinec, který se jej zeptal, jak se jmenuje. "Jákob," odpověděl. "Nebudeš už Jákob, nýbrž Izrael," odvětil mu cizinec a zmizel. V tu chvíli si Jakub uvědomil, že mluvil s Bohem.

Dnes je v obou našich kalendářích připomínán Kristův současník Jakub Starší. Narodil se v rybářské chatrči matce Salome a otci Zebedeovi. Jeho bratrem byl Jan (apoštol a evangelista). Spolu s Petrem a Janem patřil Jakub ke Kristovým oblíbencům. Jejich Mistr říkal Jakubovi a Janovi pro jejich výbušnou povahu "synové hromu". Po Ježíšově nanebevstoupení Jakub hlásal jeho učení, ale prameny se liší v tom, kam všude jeho noha vstoupila. Jisté je, že byl popraven někdy kolem Velikonoc roku 44 v Jeruzalémě. Jakub se stal patronem válečníků, dělníků, lékárníků a kovářů.

V kalendáři je dnes nalezneme také Kryštofa. Toto jméno je odvozeno přímo od Krista. Řecký tvar Christophoros znamená doslova "ten, kdo nese Krista" a jeho původní význam byl výhradně duchovní.

Kryštof, kterého si dnes připomínáme, se narodil asi ve 2. století v Kanaanu nebo Lykii (Turecko) a od svých pohanských rodičů dostal jméno Reprobus. Byl to udělaný, dobře rostlý chlapík, podobající se spíše obru než normálnímu smrtelníkovi. Rozhodl se, že bude sloužit jen tomu nejmocnějšímu panovníkovi. Světští vládcové jej však zcela zklamali a neuspokojil jej ani Satan. Začal tedy hledat Krista. Usadil se u brodu, kudy procházelo mnoho pocestných, a pomáhal jim přes řeku. Jednou nesl přes vodu malé dítě, které každým krokem stále více těžklo, takže Reprobus sotva šel. "Nediv se," řeklo mu děcko na druhém břehu, "nesl jsi celý svět. Jsem Kristus, král, jehož hledáš." Tehdy Reprobus vše pochopil a stal se z něho Kryštof.

Dnes je v kalendáři také připomínán Tomáš Hemerken Kempenský. Narodil kolem roku 1380 v Kempenu (Severní Porýní-Vestfálsko, Německo). Kněz a augustiniánský kanovník Tomáš Kempenský je jedním z nejdůležitějších zástupců tzv. devotio moderna, náboženského hnutí, které působilo od 14. do 17. století. Jeho obsahem a cílem byla osobní zbožnost jednotlivce k Bohu v protikladu k masovým formám religiozity, například ke zbožnosti poutní. Tomáš Kempenský podporoval toto hnutí v četných spisech, z nichž se některé staly slavnými (např. vzdělávací spis Následování Krista). Opakovaně byl dán podnět k jeho blahořečení, nikdy však nebylo uskutečněno. Tomáš zemřel 25. července 1471 v St. Agnetenbergu (Holandsko).

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje