Vzpomínáček - 20. prosince - Vize - krize - televize

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 20. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte chuť. Tady je dnešní menu: "Kníže Břetislav II. smrtelně zraněn, zákaz kázání v soukromých kaplích, možnost učit se českému jazyku, nový liberální živnostenský řád, interpelace ve věci pobytu jezuitů v Čechách, nový C. K. branný zákon, iniciativa W. Wilsona, ČEKA - GPU - OGPU - NKVD - MVD - MGB - KGB, rozpočtové provizorium 1919, 20. prosince 1968, zákonné změny 1970, mimořádný sjezd KSČ, rozpuštění Lidových milicí, česko-německá deklarace, krize v České televizi..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1100 – V lesích u Zbečna byl smrtelně zraněn "jakýmsi Lorkem" (údajně vrahem najatým Vršovci) kníže Břetislav II.; o dva dny později zemřel. Kosmas o něm napsal, že požíval velké lásky u svého národa a při jeho pohřbu plakali "kněží i lid, bohatí i chudí".

1409 – Nový papež Alexandr V. (zvolený koncilem v Pise) vydal (na žádost pražského arcibiskupa) bulu - zákaz kázání v soukromých kaplích v Čechách (tedy mimo farní, klášterní a biskupské kostely); opatření bylo namířené zejména proti kazatelské činnosti M. Jana Husa v Betlémské kapli. Ten však neuposlechl a kázal zde dále.

1816 – Vyšlo doplňující nařízení k jazykovému dekretu z 23. srpna t. r., podle něhož i bohoslovci měli mít možnost učit se českému jazyku, byl-li v místě k dispozici učitel češtiny. Rovněž se upozorňovalo, že u lékařů, kteří budou chtít působit v českých nebo česko-německých oblastech, se bude vyžadovat znalost češtiny. Podobný požadavek byl vznesen i na lékaře v nemocnicích a na profesory na lékařských klinikách. Skutečná praxe však byla jiná.

1859 – Patentem č. 227 ř. z. byl uzákoněn (s působností od 1. května 1860) nový živnostenský řád (osnova zákona byla přepracována podle návrhů ministra financí K. von Brucka). Tímto zákonem byly v Rakousku odstraněny poslední zbytky cechů a byl zaveden důsledný liberalismus, což znamenalo, že každý občan měl volný přístup ke všem živnostem (kromě tzv. koncesních - knihtiskařství, knihkupectví, zastavárny, doprava osob). Zásady volné konkurence legalizoval obchodní zákoník ze 17. prosince 1862.

1866 – Na českém sněmu vystoupil jménem 38 poslanců E. Grégr s interpelací ve věci pobytu jezuitů v Čechách; ti se začali usazovat v Praze od května 1866, zejména pak po odstoupení Benátska Itálii.

1879 – Poslanecká sněmovna říšské rady schválila nový branný zákon, kterým se o dalších 10 let prodlužovala platnost branného zákona z roku 1868; za vládní návrh se postavili i čeští poslanci, a staročech O. Zeithammer byl dokonce referentem o jeho osnově.

1890 – Narodil se Jaroslav Heyrovský, český chemik, nositel Nobelovy ceny za chemii († 20. března 1967)

1916 – Americký prezident W. Wilson se obrátil ke všem válčícím státům s dotazem na jejich válečné cíle; jeho iniciativa reagovala na nabídku ústředních mocností (Německa, Rakousko-Uherska, Bulharska a Turecka) z 12. prosince t. r. k mírovým jednáním.

1917 – Byla založena ČEKA, první sovětská tajná policie.

Prvním názvem byla ČEKA (1917–1922). Dále se přejmenovala na GPU (1922–1923). Později byla změněna na OGPU (1923–1934). Následovalo přejmenování na NKVD (1934–1946). Následoval název MVD (1946–1954), se kterým souběžně existovalo MGB (1946–1953). Poslední nástupnickou institucí bylo KGB (1954–1991).

1918 – Národní shromáždění přijalo rozpočtové provizorium na I. pololetí roku 1919.

1968 – Plenární zasedání Národního shromáždění schválilo státní rozpočet na rok 1969, zákon o důchodové dani, zákony o zřízení federálních ministerstvech a výborech, o vymezení působnosti ČSSR ve věcech veřejného pořádku a bezpečnosti.

Skupina poslanců bez politické příslušnosti navrhla na funkci předsedy parlamentu J. Smrkovského a M. Mikovou na funkci jednoho z místopředsedů.

Schůze výkonného výboru ÚV KSČ projednala dopis politickému byru ÚV SED k vysílání rozhlasové stanice Vltava.

V Praze se konal ustavující kongres Sdružení organizací dětí a mládeže České socialistické republiky, na němž vystoupil Č. Císař. Předsedou sdružení byl zvolen Z. Vokrouhlický.

V Žilině se konala ustavující konference Svazu pracující mládeže, do něhož se přihlásilo již 65 000 členů.

Týdeník Listy ve svém posledním dvojčísle roku 7 – 8 z 19. 12. uveřejnil obsáhlou stať Milana Kundery „Český úděl“. V něm mj. píše: „Český národ nevyniká duchem romantického heroismu, ale je také pravda, že rubem toho neromantismu a neheroismu je rozumová střízlivost, smysl pro humor a kritický duch, jímž tento národ nahlíží i sama sebe, takže je jedním z nejméně šovinistických národů v Evropě. Vzepjala-li se rozhořčeně jeho nacionální hrdost, znamená to, že byla strašlivě uražena; a znamená to, že její rozhořčení není krátkodobé a prchavé jako cit, nýbrž tvrdošíjné jako rozum sám.“ A dále autor píše mj. „Na českém vlastenectví mi vždycky imponovala střízlivost zraku. Už obrozenci si uvědomovali veškeré nevýhody z údělu být Čech a probouzení českého národa nebylo jim jen úkolem, ale též problémem. Největší český vlastenec začal svou dráhu tím, že rozbil vlastenecké iluze a mýty a svou knihu nazval Česká otázka. V kořenech českého vlastenectví není fanatismus, nýbrž kriticismus, a to je, co mi imponuje na mém národě a za co ho miluji...“

Zemřel John Steinbeck, americký spisovatel (* 27. února 1902)

1970 – Společná schůze sněmoven Federálního shromáždění přijala úpravy ústavního zákona o čs. federaci, zákon o Kanceláři prezidenta republiky, zákon o opětném zřízení krajských národních výborů na Slovensku (byly zrušeny k 30. 6. 1969), rovněž návrh státního plánu rozvoje a rozpočtu. Podle přijatého zákona číslo 133/1970 Sb. o působnosti federálních ministerstev byly zrušeny federální výbory a místo nich zřízena federální ministerstva s účinností od 1. 1. 1971, Uvádíme za názvem ministerstva v závorce jméno ministra; týkalo se to dopravy (Štefan Šutka), paliv a energetiky (Jaromír Matušek), hutnictví a strojírenství (Josef Šimon), technický a investiční rozvoj (Ladislav Šupka), zemědělství (Bohuslav Večeřa), spojů - v tom pošty a telekomunikace (Karel Hoffmann). Dále Státní plánovací komise (předseda Václav Hůla), Federální cenový úřad (Ignác Rendek) a Výbor lidové kontroly (Drahomír Kolder).

1989 – Na mimořádném sjezdu KSČ byl zvolen jejím předsedou L. Adamec, prvním tajemníkem se stal V. Mohorita; současně došlo k rozpuštění Lidových milicí.

Státní bezpečnost se dostala pod kontrolu vlády.

1996 – Po téměř dvouletém složitém vyjednávání byla v Praze parafována šéfy diplomacie J. Zieleniecem a K. Kinklem společná česko-německá deklarace; česká vláda vyslovila 17. prosince souhlas s jejím textem, který vyvolal rozporuplnou odezvu u české veřejnosti i v jednotlivých politických stranách.

2000 – Vypukla krize v České televizi.

Jako krize České televize nebo televizní krize je označován sled událostí na přelomu let 2000 a 2001, kdy se redaktoři zpravodajství s podporou předních politiků spjatých s havlovským křídlem, Unií svobody a Čtyřkoalicí vzbouřili proti vedení České televize, které bylo považováno za spřízněné zejména s ODS, přičemž obě parlamentní komory se nakonec přiklonily ke vzbouřencům.

Vzbouření redaktoři vytvářeli na obvyklé technicky profesionální úrovni své zpravodajství, zatímco oficiální vedení angažovalo jako ředitelku zpravodajství Janu Bobošíkovou a produkovalo od 24. prosince 2000 do 9. ledna 2001 jednoduché improvizované vysílání, které mezi příznivci vzbouřenců získalo podle hlavní moderátorky přezdívku Bobovize. Na způsobu přenosu pak záviselo, že k některým divákům se dostalo oficiální vysílání zpráv a k jiným zprávy zpracované původními redaktory. Před budovou zpravodajství ČT v Praze na Kavčích horách se denně scházelo množství lidí a sledovalo na velkoplošných projektorech zprávy vzbouřenců.

Leitmotivem krize byl možný politický vliv, který by nové vedení na tuto veřejnoprávní instituci mohlo mít, s perspektivou ovlivňovat nestrannost vysílaných pořadů.

Za počátek televizní krize bývá považováno odvolání Dušana Chmelíčka Radou ČT z pozice generálního ředitele ČT dne 12. prosince 2000. 17. prosince 2000 více než 40 zástupců různých sdružení zveřejnilo petici požadující okamžité odvolání Rady ČT a zastavení výběrového řízení na generálního ředitele a na protest proti postupu Rady ČT založilo občanskou iniciativou Česká televize – věc veřejná.

20. prosince 2000 Rada ČT zvolila novým generálním ředitelem ČT Jiřího Hodače (poměrem 7 hlasů z 9). To vyvolalo odpor mezi pracovníky zpravodajství ČT, kteří téhož dne zformovali Krizový výbor k řízení protestů proti způsobu volby nového ředitele ČT a informovali o něm veřejnost ve zpravodajských relacích Večerníku a Událostí. 21. prosince Krizový výbor zaměstnanců ČT vyzval Hodače, aby funkci ředitele televize nepřevzal a Radu ČT, aby jeho jmenování zrušila a poté sama odstoupila. To se nestalo a Jiří Hodač se 22. prosince de iure ujal funkce generálního ředitele ČT. Ve stejný den mu zástupci Krizového výboru sdělili, že jeho volbu považují za netransparentní a neprofesionální, a proto jej nebudou respektovat. 23. prosince 2000 Krizový výbor zaměstnanců ČT vydal prohlášení 2000 slov v roce 2000, v němž požadoval odstoupení Jiřího Hodače a Rady ČT. 23. prosince 2000 petiční výbor České televize – věc veřejná, ve svém prohlášení uvedl: „Při volbě či spíše jmenování poslední Rady ČT na jaře 2000 došlo k porušení zákona o ČT. Současná Rada ČT vznikla tak, že do ní poslaly své zástupce politické strany dle výsledků voleb v roce 1998 a ve shodě s opoziční smlouvou ČSSD a ODS. V poslední době považují politické strany svůj vliv na ČT za »normální«.“

Dne 23. prosince 2000 Jiří Hodač jmenoval do funkce ředitelky zpravodajství bývalou moderátorku pořadu „21“ Janu Bobošíkovou. Bobošíková v roce 1999 krátce působila jako poradkyně v Kanceláři předsedy Poslanecké sněmovny, kterým byl tehdy Václav Klaus. Její fotografie s tehdejším předsedou ODS Václavem Klausem při propagaci internetové domény klaus.cz byla vzbouřenci použita jako důkaz propojení ODS s ředitelkou zpravodajství ČT. Pracovníci redakcí publicistiky a zpravodajství ČT odmítli nominaci Bobošíkové kvůli údajnému propojení s ODS uznat. 23. prosince 2000 vydal Krizový výbor zaměstnanců ČT prohlášení 2000 slov v roce 2000, v němž požadoval odstoupení Jiřího Hodače a Rady ČT.

Na pokyn Jiřího Hodače začala 23. prosince ochranná služba bránit v přístupu novinářů do budovy zpravodajství na Kavčích horách. 24. prosince 2000 na pokyn Jiřího Hodače ochranná služba přestala vpouštět zaměstnance zpravodajství do prostor velína zpravodajství na Kavčích horách.

24. prosince 2000 provizorní tým Jany Bobošíkové sestavený z externích spolupracovníků a dvou redaktorů ČT vstoupil do vysílání ČT signálem z prostor TV Nova, odkud odbavil náhradní vysílání svátečních Událostí, zatímco relaci původního týmu z Kavčích hor mohli sledovat jedině diváci se satelitním či kabelovým příjmem. Vysílání dvojích zpráv pokračovalo až do 9. ledna 2001. Zprávy týmu Jany Bobošíkové získaly řadu přezdívek, například Bobo TV anebo Bobovize.

25. prosince 2000 se Bobošíková neúspěšně pokusila převést část redaktorů zpravodajství ČT na jinou práci a redakci zpravodajství navštívila skupina poslanců a senátorů, mj. tehdejší místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Petra Buzková a tehdejší místopředseda Senátu Jan Ruml. 26. prosince 2000 se Bobošíková protestujícím redaktorům zpravodajství, kteří ji odmítli jako ředitelku respektovat, pokusila rozdat okamžité výpovědi z pracovního poměru, protestující redaktoři je považovali za neplatné, nepřevzali je a pokračovali v blokádě zpravodajského velína. Rozhodnutí Bobošíkové, přestože bylo v souladu se zákoníkem práce, pobouřilo mnoho umělců (třeba Michala Viewegha) a další.

Jiřího Hodače ten samý den vyzval k rezignaci tehdejší ministr kultury Pavel Dostál. Z obavy, že budou redaktoři ČT z velína vyvedeni násilím, dorazila na Kavčí hory skupina politiků Čtyřkoalice, například Ivan Pilip a Jan Ruml, kteří ve spacácích nocovali společně s protestujícími zaměstnanci ČT v objektu zpravodajství.

30. prosince 2000 Hodač jmenoval nové členy managementu (finančního ředitele, personalistu a technického náměstka). Ve stejný den ředitel komerční TV Nova Vladimír Železný se v pořadu Volejte řediteli vyjádřil ke krizi kolem ČT a podpořil generálního ředitele ČT Jiřího Hodače.

1. ledna získala dosavadní revolta nesouhlasících zaměstnanců ČT statut stávky (jménem odborů ČT).

Protestující novináři měli plnou podporu ze strany Syndikátu novinářů České republiky a Mezinárodní federace novinářů. Generální tajemník Mezinárodní federace novinářů Aidan White dne 2. ledna 2001 písemně seznámil se situací v ČT a jednáním Jany Bobošíkové předsedu Evropské komise Romana Prodiho. Stejného dne Jiří Hodač vyzval dopisem zaměstnance a externí pracovníky ČT k respektování autority generálního ředitele a ke spolupráci s ním a jím jmenovanými členy vedení ČT.

3. ledna 2001 Senát přijal usnesení, v němž konstatoval odpovědnost Rady ČT a Jiřího Hodače za situaci v ČT, vyzval Jiřího Hodače k rezignaci a Poslaneckou sněmovnu k odvolání Rady ČT. 5-6. ledna 2001 v závěrečném jednání Poslanecké sněmovny poslanci konstatovali, že odstoupení Jiřího Hodače je podmínkou řešení situace v ČT, a pokud neodstoupí, vyzvali Radu ČT, aby jej 8. ledna odvolala. 8. ledna 2001 bezpečnostní agentura, najatá Jiřím Hodačem, přestala blokovat vstup do velína zpravodajství ČT. 11. ledna 2001 Jiří Hodač odstoupil ze zdravotních důvodů z funkce generálního ředitele ČT.

4. ledna 2001 Jiří Hodač utrpěl celkový kolaps a byl až do 8. ledna hospitalizován, vedením České televize pověřil Věru Valterovou, která Českou televizi vedla od 11. ledna.

Na svém večerním jednání z 12. na 13. ledna Poslanecká sněmovna odvolala Radu ČT a schválila výrazné změny v zákoně o České televizi, který vstoupil v platnost 25. ledna.

9. února 2001 Věru Valterovou ve své prozatímní funkci nahradil nový (též prozatímní, ale od 31. 10. 2000 řádný) ředitel, Jiří Balvín. Ten o den později odvolal členy managementu jmenované Hodačem a provedl kroky k ukončení stávky a stabilizaci situace v České televizi.

Svátky:

Svátek mají Dagmar a Dominik.

V občanském kalendáři má dnes svátek Dagmar. Toto jméno má záhadný původ. Je možná odrazem slovanského jména Drahomíra, jež znělo Dragomira a v germánském prostředí se změnilo v Dargmer. Protože toto jméno dostala v Dánsku dcera krále Přemysla I. Otakara Markéta, která se tam vdala a byla velmi oblíbena, je docela možné, že si Dánové její jméno přizpůsobili tak, aby znělo "denice" či spíše "Jitřenka" čili Dagmar. Možné však je, že právě díky vlastnostem a oblibě české princezny se jí dostalo bez nějakých změn rovnou jména tohoto.

Dagmar, slavná královna dánská a manželka Valdemara II. (1186-1213), se vlastně jmenovala Markéta. Byla dcerou českého krále Přemysla a jeho první manželky Adléty Míšeňské. K ní se Přemyslovec nezachoval zrovna nejlépe: roku ji 1198 zapudil a sňatek zrušil. Nešťastná žena se odebrala i se svými čtyřmi dětmi k bratru Dětřichovi, který byl markrabětem míšeňským. Zdálo se, že Markéta i se svou matkou se již žádných královských poct nedočkají. Spásnou roli však v jejich životě sehrála diplomacie.

V roce 1204 přijelo k míšeňskému dvoru velké dánské poselstvo a požádalo Adlétu jménem Valdemara II. o ruku Markéty, o jejíž sličnosti a dobrotě srdce zalétla zpráva až do vzdálených dánských krajin. Tehdy se také Přemysl rozpomněl, že má dceru, a hrdě se k ní začal hlásit. Šlo mu také - a především - o získání nového vojenského spojence. Markétin sňatek s Valdemarem byl slaven roku 1205 v Lübecku, a hned potom se oba novomanželé odebrali do Dánska, kde si mladá královna v krátkém čase získala všechny obyvatele. Láska poddaných k ní šla tak daleko, že v ní mnozí spatřovali světici. V roce 1209 obdarovala Dagmar svého manžela synem Valdemarem. Nebylo jí však dopřáno dlouhého života a již 24. května 1213 zemřela. Její památka v Dánsku trvá do dnešních dnů. U nás o ní napsal Václav Beneš Třebízský román Královna Dagmar.

V církevním kalendáři je dnes připomínán Dominik ze Sila. Tento benediktinský mnich se narodil kolem roku 1010 v Ca_asu a v mládí pásl stáda svých rodičů. O dvacet let později, jak se dovídáme, však na příkaz svého opata převzal zcela zpustlý klášter a přivedl ho k největšímu rozkvětu. Stal se tedy v tomto dvacetiletí mnichem. Z Ca_asu po nějakém čase odešel do kláštera v San Millán de la Cogolla, kde byl brzy nato jmenován převorem. Tento klášter kdysi zbudoval král Garciou, který si však svůj dobrý skutek vykládal zvláštním způsobem: za to, že jednou pomohl, vyžadoval od kláštera neustálou vděčnost v podobě darů a hlavně peněz. Dominik však nechtěl o takovéto formě vděčnosti ani slyšet. Raději opustil San Millán, moudře se vyhnul rozepřím s panovníkem a odebral se do Kastilie. Tam jej přijal král Ferdinand a daroval mu do správy zcela zpustošené opatství Silos nedaleko Burgosu (1041). I tento klášter přivedl opat Dominik k velkému rozkvětu. Po 30 letech působení v Silu zemřel Dominik 20. prosince roku 1073 a byl v klášteře i pochován.

Hned po své smrti byl opat uctíván jako světec. Po celý středověk byl Dominikův hrob slavným poutním místem. Ještě před svou smrtí začal Dominik se stavbou klášterního kostela a křížové chodby, jejichž dokončení se však už nedožil. Křížová chodba patří dnes k nejkrásnějším a největším pozoruhodnostem Španělska. Různá zobrazení Dominikova jsou v Silu, v Cogolle a v Ca_asu. Slavným opatovým obrazem je malba od Bartolomea de Cárdenas Bermejo v Pradu (Madrid). Dominik byl určen za patrona pastýřům a zajatcům.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme

František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia

archivy syndikátu novinářů a další zdroje