Vzpomínáček - 2. října - Richard III. a Mahátma Gándhí

Vy ještě nevíte, co je Vzpomínáček? Vzpomínáček je všehochuť mnou vybraných událostí které se pojí k datu 2. října. Karel IV. získal od Oty Braniborského Braniborsko, bitva u Žatce, Richard III., Paul von Hindenburg, Mahátma Gándhí, Graham Greene, Karel Hála, Eduard Bass... Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál...

Události:

1373 – Od Oty Braniborského získal Karel IV. Braniborsko, roku 1375 vydal pro ně Landbuch a přenesl rezidenci do Tangermünde. V lucemburské moci zůstalo do roku 1415, kdy je Zikmund postoupil Hohenzollernům (prodal za 400 tisíc zlatých).

1421 – Obležené město Žatec odrazilo několik křižáckých útoků a s pomocí spojených husitských vojsk vyhnalo nepřítele ze země.

1452 – Narodil se Richard III., anglický král († 22. srpna 1485)

Richard III. (2. říjen 1452 – 22. srpen 1485) byl král Anglie od roku 1483 do své smrti. Byl posledním králem pocházejícím z rodu Yorků a jeho porážka v bitvě u Bosworthu je považována za vyvrcholení Války růží a konec dynastie Plantagenetů. Richard musel vzdorovat dvěma velkým vzpourám. První, v roce 1483, byla vedena Jindřichem Staffordem, vévodou z Buckinghamu. Vzpoura byla potlačena a Jindřich byl popraven. Druhou vedl Jindřich Tudor (pozdější král Jindřich VII.) a jeho strýc Jasper. Jindřich se se svým vojskem vylodil v Anglii a Richarda porazili v bitvě u Bosworthu. Richard byl posledním anglickým králem, který padl v bitvě.

1471 – Polský král Kazimír IV. zahájil vojenské akce proti Matyáši Korvínovi tažením do Uher; to však skončilo neúspěšně (především pro nedostatek peněz). Kazimírovi se přitom nabízela šance získat uherskou korunu pro svého druhého syna, prince Kazimíra (v Uhrách rostla nespokojenost s Matyášovou vládou, mluvčím opozice byl arcibiskup ostřihomský Jan Vitéz).

1847 – Narodil se Paul von Hindenburg, německý vojevůdce, říšský prezident Výmarské republiky († 2. srpna 1934)

1860 – Vyšlo první číslo časopisu Čas, vydávaného advokátem A. Krásou; jednalo se (po několika letech) o první politický list českých liberálních politiků, který se však neprosadil. Jeho roli převzaly od 1. ledna 1861 Národní listy, o jejichž koncesi požádal J. Grégr (začal je vydávat s bratrem Eduardem, F. Šimáčkem, F. Jeřábkem a také V. Hálkem).

1861 – Oficiálně byly potvrzeny stanovy pražského pěveckého spolku Hlahol, který byl založen již v listopadu 1860; jedním z prvních sbormistrů byl B. Smetana.

1869 – Narodil se Mahátma Gándhí, indický politik († 30. ledna 1948)

Móhandás Karamčand Gándhí se narodil v roce 1869 ve městě Pórbandar. Jeho rodina patřila až ke třetí kastě vaišjů, tzn. obchodníků. Otec byl ministerským předsedou v jednom z mnoha malých indických knížectví. Ve třinácti letech byl Móhandás oženěn se stejně starou dívkou Kasturbáí. V osmnácti letech se rozhodl odjet do Anglie studovat práva (matčino dovolení získal až tehdy, když slíbil, že se nedotkne vína, žen ani masa). Kvůli odjezdu do Anglie byl vyloučen kastovním tribunálem ze své kasty.

Gándhí věnoval mnoho úsilí tomu, aby se stal anglickým gentlemanem. Stal se členem vegetariánské společnosti a začal omezovat své výdaje. Chodil hodně pěšky, jedl velmi střídmě a své potřeby omezoval na nezbytné životní minimum. Vlastně teprve v Anglii poznal svého boha. Hodně četl, objevil Nový zákon. Přečetl také Bhagavadgítu, nejvýznamnější text svého náboženství - knihu, která je velkou lekcí v odříkání se světa, těla i života.

Do Indie se vrátil již jako vystudovaný právník. Po čase přijal nabídku, aby zastupoval indickou firmu v právním sporu v Jižní Africe. Zde začal bojovat za lepší životní podmínky Indů, kteří zde neměli prakticky žádná práva. (Bojoval např. proti rozhodnutí, že indičtí dělníci, kteří chtějí po vypršení smlouvy v Africe zůstat, musí zaplatit 3 libry, což byla výše šestiměsíčního platu).

Aby vyhověl požadavku „nevlastnictví“, rozhodl se žít kolektivně na farmě v Phoenixu. Tam vznikl první ášram (kolektivní život v náboženském duchu). Gándhí se v souladu s tradicí své země vzdal pohlavního styku, aby se vyzbrojil pro nový druh boje - satjágrahu (to znamená „setrvání v pravdě“). Je to metoda, jak veřejně odmítnout poslušnost, ale bez použití násilí. Ghándí strávil v Jižní Africe dvacet let. Tady dospěl ke svým nejzásadnějším odříkáním: k zákazu požívání masa připojil také zákaz pití mléka, aby nemusel přispívat k utrpení krav a buvolů.

Po návratu do vlasti se Gándhí nejprve musel seznámit s poměry v Indii, musel svůj domov znovu poznat. Mahátma (tak se mu nově říkalo) vydal manifest „Samostatnost Indie“, ve kterém žádá, aby bylo dosaženo samostatnosti. Podle něho je potřeba bojovat proti Angličanům, ale současně také usilovat o převýchovu jednotlivce. První příležitost dostal Gándhí ve sporu s pěstiteli indiga. Pomohl bihárským pěstitelům proti anglickým vykořisťovatelům (rolníci byli povinni tři dvacetiny pronajaté půdy osadit indigem a veškerou úrodu odvádět plantážníkům jako nájemné z půdy). Rolníci nakonec získali, díky Gándhímu, 25% z neprávem vybrané částky.

Gándhí začal kritizovat moderní vykořisťování jedné země druhou. V Indii se vypěstovala bavlna a indigo na barvení, a to bylo odvezeno do anglických továren. Hotové výrobky se pak prodávali Indům za přemrštěné ceny. Gándhí promlouval ke statisícovým shromážděním oddaných posluchačů a žádal je, aby ze sebe svlékli vše, co bylo vyrobeno v Anglii. Veškeré anglické oblečení nakonec skončilo v ohni. Mahátma pak začal vysvětlovat lidem, že bavlnu si teď musejí upříst sami.

Zajímavý byl Gándhího přístup k vězení. Nikde se necítil tak šťastný. Nabral tu nové síly a tříbil si myšlenky. Dvakrát v něm také držel hladovku.

V březnu 1930 překonal Gándhí pěšky vzdálenost čtyř set kilometrů, aby na konci pochodu nabral na břehu oceánu špetku mořské soli, a symbolicky tak porušil britský solný monopol. Cesta trvala dvacet čtyři dny a Gándhímu bylo v té době šedesát let.

V roce 1942 začal požadovat okamžitou samostatnost pro Indii. V roce 1945 se v Anglii dostali k moci labouristé a nový ministerský předseda Clement Atlee vzápětí pověřil místokrále, aby zajistil svobodu pro Indii. Situace se však nečekaně zkomplikovala: muslimové žijící v Indii požadovali vlastní stát.

Vše svědčilo proti rozdělení britské Indie na dva samostatné státy – muslimský a nemuslimský. Ať už z pohledu zeměpisného, hospodářského či společenského – odporovalo to zdravému rozumu. Avšak vůle pevně rozhodnutého Muhammada Džinnáha měla přinést násilné roztržení subkontinentu. Jednání, ve kterém muslimové požadovali vznik samostatného muslimského státu – Pákistánu, byla velmi obtížná. Indie ještě nestačila vzniknout a už byla v rozkladu. Gándhí stál stranou politického dění a sotvakdo mu ještě naslouchal. Stařec se tedy znovu chopil hole a vyrazil na pouť od vesnice k vesnici. Každý den žádal o přístřeší v jednom domě muslimském a jednom hinduistickém. Žádal, aby se muslim s hinduistou vzájemně chránili.

15. srpna 1947 se přesto zrodily dvě země: Indie a Pákistán. Pro Gándhího nebyla ani jedna z těchto zemí ,,jeho Indií“. Začal největší exodus všech dob. 12 milionů uprchlíků opustilo své vesnice a domovy, aby hledali novou vlast.Muslimové směřovali z Indie do Pákistánu a hinduisté se z území nově vzniklého státu navraceli do Indie. Tyto přesuny vyvolaly nejprve drobné incidenty a poté i obrovské masakry.

Mahátma tedy začal hladovět za národní usmíření. Gándhí byl hinduista, proto právě hinduisty kritizoval nejostřeji a svou novou hladovkou chtěl obměkčit muslimy v Dillí. Srážky skutečně téměř ustaly. Gándhí chtěl však úplný mír.

30. ledna 1948 vyšel Gándhí z domu a procházel zahradou, opíraje se o své dvě praneteře. Šéfredaktor hinduistického týdeníku Náthurám Gódsé mu zastoupil cestu, aby se na důkaz úcty dotkl jeho nohou. Mahátma sepjal ruce a usmál se svým typickým „bezzubým úsměvem“. Náthurám Gódsé vytáhl malý revolver a třikrát vystřelil. Gándhí se zhroutil, šeptaje Boží jméno.

Pro Indii i celý svět to byl šok. Pohřeb byl velkolepý i skličující – hodný Mahátmy…

1895 – Jmenována úřednická vláda hraběte K. Badeniho, dosavadního haličského místodržitele.

1899 – Vnitropolitický neúspěch Thunovy vlády (česko-německé vyrovnání, trvalé ochromení parlamentu) vedl již 13. září k podání demise; teprve 2. října demisi císař přijal a jmenoval přechodnou vládu hraběte M. Clary-Aldringena, která měla "normalizovat" politické poměry. Mladočeši ohlásili přechod do opozice.

1904 – Narodil se Graham Greene, anglický spisovatel († 3. dubna 1991)

1933 – Představitelé německých turnerů založili nové sudetoněmecké nacionalistické politické hnutí - Sudetendeutsche Heimatsfront (Sudetoněmeckou frontu). Do nové organizace vstupovali zejména členové obou nacionálních stran, které byly 4. října t. r. zakázány. V čele stál K. Henlein, tiskovým orgánem byl deník Die Zeit.

Narodil se Karel Hála, český zpěvák († 6. července 2008)

Karel Hála (* 2. října 1933 Hradec Králové – 6. července 2008 Praha) byl český zpěvák. Na české scéně popmusic působil již od 50. let 20. století až do své smrti, jako takový je považován za jednoho z nejlepších českých swingařů druhé poloviny 20. století.

Po studiích na konzervatoři začínal jako muzikálový a operetní zpěvák v Armádní opeře, působil i v Hudebním divadle v Karlíně. Poté vystřídal celou řadu pražských scén, mimo jiné též v Divadle ABC a Rokoko. Zahrál si i několik epizodních rolí ve filmu, v několika českých filmech i zpíval. Za svůj život zpíval s mnoha předními českými tanečními orchestry, snad nejvýznamnější byla jeho spolupráce s Orchestrem Karla Vlacha a orchestrem Karla Krautgartnera a Miroslava Kefurta.

1939 – Francouzský ministerský předseda E. Daladier a vyslanec Š. Osuský podepsali československo-francouzskou smlouvu o vytvoření československé armády ve Francii.

1945 – Ustaven Národní soud k souzení zrádců a kolaborantů; mimořádné soudní orgány byly ustaveny v Praze a Bratislavě a měly být před ně postaveni "státní prezident, členové protektorátních vlád, členové ústředního vedení Vlajky, členové Kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovníci Ligy proti bolševismu, vedoucí činitelé Národní odborové ústředny zaměstnanecké a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři..." (§ 2). Národní soud v Praze zahájil svou činnost 15. ledna 1946.

1946 – Zemřel Eduard Bass, český spisovatel a novinář († 1. ledna 1888)

Eduard Bass, vlastním jménem Eduard Schmidt, (1. ledna 1888 Praha - 2. října 1946 tamtéž) byl český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař. Proslul zejména knihami Klapzubova jedenáctka a Cirkus Humberto.

Vystudoval v Praze obchodní akademii a poté byl skoro deset let obchodním zástupcem firmy svého otce. Roku 1910 vystoupil jako recitátor a zpěvák v kabaretu Bílá labuť. Jednalo se o spolutvůrce literárního kabaretu Červená sedma. Spolupracoval se satirickými časopisy a spolu s několika karikaturisty vydával Letáky.

V letech 1921–1942 působil jako fejetonista, reportér, soudničkář a divadelní kritik. Vydával kabaretní texty v edici Syrinx a satirický časopis Šibeničky. Později byl ředitelem v pražských kabaretech Červená sedma a Rokoko.

V letech 1921–1933 působil jako redaktor Lidových novin. Od roku 1933 byl šéfredaktorem Lidových novin, tuto činnost vykonával až do roku 1942.

S obdobím po r. 1939 je spojen nucený odchod Židů z LN, E. Bass s ním asi nesouhlasil, ale nepostavil se proti němu, ani nerezignoval na svoji funkci. Někteří kritici LN tohoto období naznačují, že aktivita propouštění byla větší než nutná – což Eduard Bass jako šéfredaktor mohl ovlivnit, jiní se domnívají, že E. Bass dělal, co bylo v jeho silách.

1968 – Schůze předsednictva ÚV KSČ projednala zprávu o jednání vojenských delegací ČSSR a SSR, vedených ministry obrany ve dnech 16. – 17. 9. v Mukačevu. Dále jednala o přípravě sjezdu komunistické strany v českých zemích a o seznamu rehabilitovaných za dobu od 1. 1. 1963 do 31. 12. 1967.

V Brně zasedalo předsednictvo Ústředí novinářů ČSSR. Vyjádřilo se k současné politické situaci v zemi a přijalo směrnice pro rozvinutí práce jednotlivých komisí, k realizaci usnesení červnového mimořádného sjezdu novinářů. Usneslo se uspořádat slavnostní zasedání k 50. výročí vzniku republiky.

K tomuto výročí přineslo říjnové 10. číslo Novináře článek, v němž hodnotí úlohu a činnost novinářů v minulém období. Mj. vyzdvihuje podíl čs. novinářů na protinacistickém odboji, kdy položilo své životy 124 čs. novinářů: byli popraveni, v hitlerovských žalářích a koncentračních táborech umučeni, padli na bojištích válečných front, ve Slovenském národním povstání a zemřeli na následky útrap v gestapáckých kriminálech – jak uvedla zpráva Svazu protifašistických bojovníků.

Předsednictvo projednalo také další spolupráci s novinářskými organizacemi socialistických zemí a vyslovilo přesvědčení, že této spolupráci pomůže, když ustanou neopodstatněné útoky některých novinářů těchto zemí na čs. novinářskou organizaci, naší společnost a její členy.

Zaměstnanci železniční stanice v Jindřichově Hradci požádali vrcholné a zákonodárné orgány státu, aby prezidentu republiky L. Svobodovi byla propůjčena hodnost maršála ČSSR.

Francouzský ministr zahraničí Michel Debré ve vládním prohlášení před Národním shromážděním odsoudil intervenci do Československa jako porušení principu nezávislosti a projev hegemoniální politiky SSSR.

1969 – Novým ministrem – předsedou Ústřední komise lidové kontroly byl jmenován D. Kolder.

Sekretariát ÚV KSČ vyloučil ze strany J. Pelikána.

Proti gen. V. Prchlíkovi bylo zahájeno trestní stíhání; hlavním bodem obžaloby je „trestný čin ohrožení státního tajemství na tiskové konferenci 15. 7. 1968“.

Předsednictvo České národní rady za řízení Čestmíra Císaře prohlásilo za neplatné dokumenty z období 21. až 28. srpna 1968.

Postupně rušily svá usnesení také další orgány a organizace republiky, včetně krajských a okresních národních výborů.

1970 – Na schůzi předsednictva ÚV KSČ byly projednány výsledky opakovaných pohovorů s bývalými členy ÚV KSČ, dále s poslanci Federálního shromáždění, České národní rady a Slovenské národní rady – příslušníky jiných politických stran a nestraníky.

Na téže schůzi byl zrušen Výbor pro dějiny protifašistického odboje.

1975 – V Paříži byla otevřena výstava Deset století českého a slovenského umění.

1990 – Federální shromáždění schválilo zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd (restituční zákon).

1991 – Federální shromáždění schválilo zákon o živnostenském podnikání a zákon o sdružování v politických stranách a hnutích.

Svátky:

Svátek mají Olivie, Oliver, sv. Andělé strážní a Galina/Halina.

V občanském kalendáři dnes nalézáme půvabné jméno Olivie, ale svátek může slavit i Oliver. Obě jména mají asi stejný základ v latinském slově oliva. Nositel tohoto jména je pak vykládán jako "pěstitel oliv".

Patronů tohoto jména je v kalendáři více. Připomeňme si nejprve zástupkyně žen. První Olivie byla mučednicí a žila ve 2. století v Brescii (Itálie). Svátek slavila již 5. března. Druhá Olivie byla také umučena, žila v 10. století v Itálii a zemřela v Tunisu. Tu si připomíná kalendář 10. června. Více o těchto nešťastnicích není známo.

Více informací máme o mužském zástupci pomyslných olivářů. Patronem tohoto jména je Oliver Plunket a svátek má 12. července. Narodil se někdy v roce 1629 v Loughcrew (Irsko) v urozené rodině. Studoval v Římě, a protože to byl skutečně nadaný mladík, stal se již ve svých 39 letech arcibiskupem v Armaghu a primasem Irska. Setkával se však s mnoha těžkostmi a problémy, poněvadž katolíci neměli tehdy v zemi na růžích ustláno. Král Karel II., jehož otec Karel I. byl v roce 1649 popraven, se ujal trůnu v roce 1660, ale jeho vláda byla omezována parlamentem. V roce 1673 byl přijat protikatolický zákon zvaný Test Act. Jím byli katolíci vykázáni takřka do ilegality, a tak mohl od roku 1674 biskup Oliver ve své funkci působit jenom tajně. Bylo jenom otázkou času, kdy spadne klec úplně, státní mašinérie podporovala všechny formy udavačství. Účel, jako již mnohokrát v dějinách, světil prostředky. Ochotný udavač se pochopitelně brzy našel a nepravdivé obvinění u soudu na sebe také nenechalo dlouho čekat. "Velezrada," zněl konečný verdikt soudu. Trest byl strašlivý: arcibiskup Oliver Plunket byl 11. července roku 1681 oběšen a jeho tělo bylo poté ještě rozčtvrceno. Mezi svaté byl přijat 12. října roku 1975.

Církevní kalendář si dnes připomíná svaté Anděly strážné. Že máme nějaké ochránce, věří lidé již od pradávna. Křesťanští teologové se domnívají, že anděl (latinsky angelus) je vyšší duch nadaný silou rozumu a vůlí , který vyniká nad člověka. Některé filozofické směry jsou přesvědčeny, že skutečně existují bytosti, jež představují jakýsi mezičlánek mezi člověkem a Bohem. Židé se opírají o zapsaná zjevení andělů ve Starém zákoně a islám také počítá s jejich existencí. Anděl čili mal-ak je slovo původu etiopského a znamená "posel". Podle koránu byli andělé stvořeni z ohně, což je činí vyššími než člověk, neboť ten byl stvořen z hlíny. Jak je tedy patrné, počítají s anděly a jim podobnými bytostmi i jiná náboženství než křesťanství. Asi každý z nás by mohl potvrdit, že nějakého toho ochránce má - vždyť po kolika jenom událostech si musíme přiznat, že to mohlo dopadnout ještě hůře, nebýt toho anděla strážného!

Dnes bychom v kalendáři nalezli také ruskou Galinu a její ukrajinský ekvivalent Halinu. Obě jména mají shodný původ v řeckém slově galéné, jež znamenalo "klid a mír". Vezmeme-li však za východisko latinské slovo gallus, "kohout", nedospějeme k tak lichotivému výkladu.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů a další zdroje