Vzpomínáček - 2. prosince - Napoleon a bitva u Slavkova

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 2. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte chuť. Tady je dnešní menu: "Královský patent, zakazující vývoz peněz ze země, Napoleon Bonaparte císařem Francie, Bitva u Slavkova - Bitva tří císařů, Monroeova doktrína, abdikace Ferdinanda I. - František Josef I. císařem, John Brown, stanná práva v Praze, Vilém Besser, Enrico Fermi a první řízená řetězová jaderná reakce, proces s J. Tisem, A. Machem a F. Ďurčanským, Antonín Panenka, 2. prosince 1968 a 1969, Rakousko zrušilo vízovou povinnost pro Čechoslováky..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1459 – Vydán královský patent, který zakazoval vývoz zlata, stříbra a všech českých peněz ze země a dovoz drobných mincí. Cizí kupci byli nuceni platit v Čechách zlatem, stříbrem nebo většími mincemi. Mincovní reformu pomohl Jiřímu uskutečnit italský humanista a finanční expert Antonius Marini z Grenoblu; své návrhy shrnul v memorandu Rada králi Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách.

1804 - Napoleon Bonaparte se korunoval na císaře Francie

Napoleon Bonaparte (1769 – 1821) byl francouzský císař a vojevůdce, jenž je dodnes považován za klíčovou osobnost moderní historie a ikonu vojenství přelomu 18. – 19. století. Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. Již v devíti letech jej otec i s jeho starším bratrem Josefem odvezl do Francie, kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách.

Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, přerušil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Strmý vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti Toulon (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Když pak v roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil royalistické povstání, stal se v pouhých šestadvaceti letech divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti.

Následujícího roku byl na návrh Lazare Carnota jako hlavní opora Direktoria pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii. Zde se chopil nabízené příležitosti, tehdy nejhorší evropské vojsko proměnil v kvalitní údernou sílu a spolu s ním vykročil na devatenáct let trvající dráhu vojevůdce a dobyvatele. V roce 1799, po ne příliš vydařené vojenské kampani v Egyptě, se zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů.

Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později jej senát zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické kampani do Ruska vojsky VI. spojenecké koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat.

Po této „zradě“ byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a Napoleonovo druhé císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré jeho naděje skončily porážkou od pruské a anglo-batavské armády v bitvě u Waterloo. Napoleon byl okolnostmi přinucen abdikovat podruhé a sám o své vůli se vydal do rukou spojenců. Ti jej bez velkých průtahů odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově Svatá Helena. Zde také ve věku jednapadesáti let zemřel.

Za svůj život svedl okolo šedesát bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, Caesar a Suvorov dohromady a po další téměř celé jedno století byla vojenská teorie i praxe posuzovaná podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví. Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné provedl reformu vnitřní správy a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země a dodnes tvoří základ francouzského práva.

Avšak Napoleonovo jméno nebývá spojováno jen se superlativy. Kdykoliv je připomínána jeho genialita a obdivuhodná vytrvalost v úsilí o dosažení vytyčeného cíle, nezůstává opomíjena jeho lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky a nástroje. Díky tomuto přístupu sice dokázal ze svého národa získávat i skryté rezervy, avšak další památkou na jeho panování byla nesmírně vysoká oběť více než milionu francouzských občanů, padlých na četných evropských bojištích.

1805 – Podle Napoleonova scénáře se odehrála bitva u Slavkova (bitva "tří císařů" za osobní účasti Františka II., Alexandra I. a Napoleona I.). Proti 75tisícové francouzské armádě postavili spojenci 91 tisíc mužů (měli převahu i v dělech). Napoleon dokonale využil zdejšího terénu k mistrnému vítězství, celá operace trvala zhruba šest hodin. Ztráty spojenců činily 15 tisíc mrtvých, přes 12 tisíc raněných a dalších 30 tisíc zajatců. Francouzské ztráty byly asi poloviční.

Bitva u Slavkova známá též jako „Bitva tří císařů“ proběhla 2. prosince 1805 poblíž Slavkova u Brna.

Armáda Francouzského císařství v čele s císařem Napoleonem Bonapartem zde drtivě porazila vojsko spojenců (tzv. III. koalice), jimiž byly Rusko v čele s carem Alexandrem I. a M. I. Kutuzovem a Rakousko pod vrchním velením císaře Františka I.

Je to jedna z nejznámějších bitev, které proběhly na území Moravy a spolu s bitvou u Arbely, bitvou u Kann a bitvou u Leuthenu patří mezi mistrovská díla taktiky. Samotné Napoleonovo vítězství nejenže rozbilo svazek III. koalice, ale mělo také vliv na uspořádání státních celků v celé tehdejší střední Evropě, zejména v římskoněmecké říši.

Přestože francouzský císař řídil úvodní fáze bitvy z návrší Žuráň (286 m n. m., dnes v katastru obce Podolí v okrese Brno-venkov) a František I. s carem Alexandrem měli svůj hlavní stan zřízený v Křenovicích, nazval francouzský císař bitvu podle Slavkova, vzdáleného od centra bojiště zhruba 9 km. Údajně proto, že na slavkovském zámku den před bitvou nocovali oba spojenečtí panovníci, ale snad i na počest zámku samotného, jelikož na Napoleona, který se zde ubytoval 4. prosince, učinil velký dojem.

1823 – Americký prezident James Monroe vyhlásil tzv. Monroeovu doktrínu, program nevměšování evropských mocností do záležitostí na americkém kontinentě.

1848 – V arcibiskupské rezidenci v Olomouci abdikoval císař Ferdinand I. (druhý a poslední Habsburk, který dobrovolně odstoupil, předtím v roce 1555 v Bruselu Karel V.) a na trůn dosedl jeho osmnáctiletý synovec, arcivévoda František Josef I. [1848-1916], jehož otec František Karel se zřekl nástupnictví. Odstupující císař odjel téhož dne na Pražský hrad, který se stal po dobu dalších 27 let jeho sídlem. Nový císař vládl rekordních 68 let; byla to doba převratných společenských přeměn, zániku feudalismu a nástupu kapitalismu, dovršení průmyslové revoluce a nové vědecko-technické revoluce, prosazení parlamentarismu, ale také rostoucích národnostních antagonismů v mnohonárodnostní monarchii.

1859 – Zemřel John Brown, americký bojovník za práva černochů (* 9. května 1800)

1897 – Nad Prahou a v sousedních okresech bylo vyhlášeno stanné právo; předcházely mu vášnivé nacionální bouře a krvavé srážky s drancováním, kdy došlo k vypálení a zničení mnoha objektů, ke ztrátám na životech (3 mrtví) a k desítkám vážných zranění.

1908 – V Praze a blízkém okolí došlo k vyhlášení stanného práva jako reakce vlády na nacionalistické bouře, vyvolané podzimními událostmi na českém zemském sněmu; zrušeno 14. prosince t. r.

1928 – Konaly se volby do zemských zastupitelstev; strany vládní koalice získaly 47,7 % hlasů.

1930 – Narodil se Vilém Besser, český herec († 27. října 1985)

Vilém Besser se narodil 2.12.1930 v Kročehlavech u Kladna. Zemřel 27.10.1985 v Praze. Původně se sice vyučil číšníkem, ale nakonec se začal věnovat herectví. V Praze byl nejprve členem Ústředního divadla československé armády (do roku 1955), poté hrál v oblastních divadlech, aby strávil přes dvacet let v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (1961-1985).

V českém filmu sehrál řadu rolí, ale vždycky to byly role menší, doplňkové, hlavní úlohy se mu vyhýbaly. Nepatřil nikdy mezi populární herecké osobnosti a jednou dokonce sám pronesl památnou větu, že kdyby existovala hra jménem Vilém Besser, tak by Bessera hrál někdo určitě jiný než on sám.

Ve filmu se poprvé objevil jako dvacetiletý, v Krškově POSLU ÚSVITU (1950) si zahrál dělníka. V padesátých letech hrál často mladíky v budovatelských filmech, zahrál si i v historických filmech JAN HUS a JAN ŽIŽKA ( v obou případech role tesaře Jíry).

Často byl obsazován do rolí policistů. Zahrál si poručíka Kalendu v Sequensově KRONICE ŽHAVÉHO LÉTA (1973), vyšetřovatele v TICHÉM AMERIČANOVI V PRAZE (1977), v DIAGNÓZE SMRTI (1979) pak jako poručík Martinec pomáhal majoru Kalašovi. Několikrát si zahrál i pedagogy, ředitele ve snímku PASŤÁK (1969) nebo učitele v KUKAČCE V TEMNÉM LESE (1986).

Naopak vyhýbaly se mu role v televizních seriálech. Výrazněji se uplatnil jen v 30 PŘÍPADECH MAJORA ZEMANA, kde ztvárnil dvě role. Nacistu Seppa v díle Vyznavači ohně a pak kulaka provokujícího StB v díle Vrah se skrývá v poli. Jeho charakteristický výrazný hlas se využíval i při dabingu, asi nejvíce se přitom zapsal V. Besser do povědomí diváků, jako hlas vraha stopařek Charváta (M. Perepeczko) z filmu SMRT STOPAŘEK (1979).

1942 – Enrico Fermi provedl první řízenou řetězovou jadernou reakci.

1946 – V Bratislavě byl zahájen před Národním soudem proces s J. Tisem, A. Machem a F. Ďurčanským; 15. dubna 1947 byl vynesen rozsudek: Tiso a Ďurčanský (v nepřítomnosti) byli odsouzeni k trestu smrti, A. Mach k 30 letům žaláře (Tiso byl 18. dubna popraven). V polovině srpna proběhl proces s V. Tukou a dalšími představiteli slovenského klerofašistického státu.

1948 – Narodil se Antonín Panenka, český fotbalista, Bohemians Praha

1968 – Předsednictvo ÚV KSS souhlasilo s vrácením členství ve straně 17 komunistům, kteří byli neprávem před časem vyloučeni.

Ministerstvo vnitra odmítlo schválit stanovy Federace lokomotivních čet jako „zájmové organizace“.

V Praze se konala ustavující konference Čs. mírového výboru a byli ustanoveni za předsedu České mírové rady J. Štěpanovský a Slovenské mírové rady M. Krno.

SSSR v protestní nótě obvinil vládu Velké Británie, že využívá událostí v Československu ke zhoršování vztahů mezi oběma zeměmi.

Denní tisk Německé demokratické republiky na pokyn vlády skončil polemiku proti Československu, přestává uveřejňovat vlastní články svých dopisovatelů a spolupracovníků. Listy se omezují na oficiální zprávy agentur ADN a ČTK. Polemické články jsou však otiskovány ještě do poloviny prosince v týdenících a dalších časopisech s delší výrobní lhůtou.

1969 – Do Moskvy odcestovala k dvoustranným jednáním stranických a státních představitelů delegace vedená G. Husákem.

1989 – Rakousko zrušilo vízovou povinnost pro cesty československých občanů do jejich země.

Svátky:

Svátek mají Blanka, Bianka, Bibiana, Viviana.

Blanka, která má dnes svátek v občanském kalendáři, měla ve světovém svůj den již včera (1. prosince). Toto jméno je španělské, jeho původ je germánský a znamená "bílá" či "běloskvoucí". Jeho variantou je Bianka a obdobný význam mají též Albína nebo Běla.

Patronkou tohoto jména není nikdo menší než královna. Blanka byla dcerou kastilského krále Alfonse IX. a narodila se v roce 1188. Ve dvanácti letech ji rodina provdala za pozdějšího francouzského krále Ludvíka VIII. Po smrti svého muže (1226) vedla za svého nezletilého syna Ludvíka IX. vládu, než ji v roce 1236 převzal Ludvík sám. Regentská vláda Blančina se vyznačovala péčí o chudé a nemocné. Zakládala nemocnice, podporovala kostely a kláštery, aby i ony mohly dostát svým pečovatelským povinnostem. Když se její syn Ludvík vydal v roce 1248 na křížovou výpravu (šestou v pořadí), převzala jeho matka opět vládu v zemi. O čtyři roky později však sama těžce onemocněla. Uchýlila se do cisterciáckého kláštera Maubuisson, kde jako národem milovaná královna 1. prosince roku 1252 zemřela.

V církevním kalendáři dnes nacházíme podobně znějící jméno Bibiana. Toto jméno má původ latinský a základem je slovo vivius. Lze je tedy přeložit jako "čilá" nebo "plná života". Existují i formy, jakou je například Viviana.

Patronka tohoto jména žila v Římě a lidé věří, že pomáhá při bolestech hlavy, křečích, padoucnici, ale také při opilství. Její kostel na ulici Jana Giolittiho v Římě patří k jedněm z nejstarších ve městě. Zřídil jej papež Simplicius (468-83). Když vstoupí návštěvník do chrámu rozděleného osmi antickými sloupy do tří lodí, jako by se ocitl v době, kdy Bibiana žila. První sloup je totiž ten, u kterého podstoupila světice svou těžkou smrt. Podle legendy byla dcerou Dafrosy a Flaviana, císařského úředníka v Římě. Všichni byli křesťané, ale žili bohužel v době, kdy císař Iulianus Apostata rozpoutal velké protikřesťanské pogromy. Kolem roku 350 si opět nebyl v Římě nikdo jist životem.

Bibianin otcovský dům se stal útočištěm všech pronásledovaných. Ovšem vojáci zanedlouho oba manžele zatkli, uvěznili a v žaláři ubili k smrti. Bibiana brzy osud svých rodičů následovala. V kobce ji mučili, jako zvláštní trest se jí dostalo bičování u sloupu, kterému nakonec podlehla. Rokem její smrti byl prý rok 367. V noci ji křesťané tajně pohřbili a na místě jejího hrobu pak vznikl již zmíněný římský kostel. Kolem mučednice Bibiany vznikla tradice, že prach ze sloupu, u něhož byla ubičována, a máta z hrobu, kde leží, jsou vhodnými prostředky na ochranu proti padoucnici. Tato víra platila až do 18. století.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme

František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia

archivy syndikátu novinářů

Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje