Vzpomínáček - 19. prosince - Edith Piaf a Marcello Mastroianni

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 19. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte chuť. Tady je dnešní menu: "Poručnictví nad Ladislavem Pohrobkem se ujal Fridrich III. Štýrský, slavnostní hold Karlu III., mírové jednání s Pruskem, Antonín Zápotocký, Edith Piaf, bitva u Verdunu, autonomní armáda Čechoslováků, Slovenská ludová strana, zákon o osmihodinové pracovní době, Ota Sklenčka, Bohumil Bezouška, dohoda o stavbě ropovodu Družba, 19. prosince 1967-1970, návrat Apolla 17, smlouva o vypořádání ČSSR a Rakouska, nové stanice Pražského metra, naposledy zasedala federální československá vláda, Marcello Mastroianni, výzva Saddáma Husajna Iráčanům..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1442 – Zemřela královna-vdova Alžběta, poručnictví nad Ladislavem Pohrobkem se ujal jeho strýc, římskoněmecký král Fridrich III. Štýrský; byla mu nabídnuta česká koruna, ten ji však odmítl.

1741 – Novému českému králi Karlu III. slavnostně holdovalo 486 členů české stavovské společnosti na Pražském hradě (věrnost Marii Terezii zachovali například Lobkovicové, Schwarzenberkové, Kounicové a Lichtenštejnové). Dne 23. prosince ustanovil Karel III. v Čechách prozatímní vládu s novou českou dvorskou kanceláří a 28. prosince odjel do Říše na volbu císaře. Moc v zemi přešla do rukou francouzského vojenského velení maršála Belle-Isle.

1745 – Český kancléř Bedřich z Harrachu, který vyjednával v Drážďanech o mír s Francií, dostal zplnomocnění k mírovému jednání s Pruskem.

1884 – Narodil se Antonín Zápotocký, český politik († 13. listopadu 1957)

1915 – Narodila se Edith Giovanna Gassion - alias Edith Piaf, francouzská zpěvačka († 11. října 1963)

Vlastním jménem Edith Giovanna Gassion, narodila se 19.12. 1915 v Paříži. Známá historka tvrdí, že to bylo v domě na rohu ulice Belleville, i když v jistých dokumentech stojí, že světlo světa spatřila v nemocnici Tenon. Přesto se tato pověst stala neodmyslitelnou součástí jejího života a sama Edith ji nikdy nevyvracela. Dokonale tak pomáhala vytvořit image lidovosti, na níž si nejslavnější francouzská šansoniérka velmi zakládala.

Edithin otec byl pouliční akrobat a krátce po jejím narození musel narukovat na frontu. Matka zpívala po pařížských dvorcích lyrické písně. O malou dcerušku se skoro nestarala, klidně ji strčila na výchovu babičkám, z nichž jedna byla dokonce bordelmamá. Po návratu z války získal otec angažmá v cirkuse a dcerku brával s sebou. A právě lidé od cirkusu byli prvními svědky jejích pěveckých vystoupení. V jejím hlase se skrývala neuvěřitelná síla. Od patnácti let byla Edith nucena si sama vydělávat na živobytí, a tak opět zpívala.

Přestože její první mzdy činily pár franků daných z milosti, lidé na ulici se zastavovali a s úžasem naslouchali maličké dívce (i v dospělosti měřila jen 147cm) s obrovským nadáním.

V sedmnácti letech potkala Louise Duponta a otěhotněla. Tím začalo dlouhé období jejích milostných pletek, zklamání a problémů. Dcera Marcelle zemřela ve dvou letech na zápal mozkových blan. Přestože Edith nebyla zrovna vzorná matka, smrt dítěte jí hluboce otřásla. Po čase se začala stýkat s lidmi z pařížského podsvětí a její jméno - tehdy ještě jako Gassionová - se dostalo do policejních záznamů. Byla na dně. Žila v naprosté chudobě, brala drogy, živila se příležitostnou prostitucí. Jen zpěvu se nevzdala. Její rajon byl mezi ulicemi Belleville a Pigalle a právě tam ji jednoho večera objevil majitel vyhlášeného podniku Gerny´s, Louis Leplée. Psal se rok 1936 a ze zhroucené mladé ženy se stala Edith Piaf, křehký pařížský vrabčák.

Začalo šťastné období. Seznámila se s Jacquesem Canettim a s jeho pomocí vydala první desku. Ulicí však byla až příliš poznamenaná. Canetti spáchal sebevraždu a podezření padlo na ni. Aféra naštěstí brzy utichla a Edithina hvězda začala opět prudce stoupat. Bylo jí třiadvacet a mířila k vrcholu. Natočila několik filmů, měla nový repertoár, pouštěla se do nových vztahů. Brzy o ní věděla celá Paříž. Mezi její přátele patřily i takové osobnosti jako byli Breton, Cocteau, Becaud či Aznavour. Když jí bylo něco kolem třiceti, seznámila se s tehdy ještě neznámým Yvesem Montandem a pomohla mu vybudovat slibnou kariéru. V té době, koncem roku 1945, vznikla její nejslavnější píseň "La Vie en Rose".

Přestože prožila mnoho afér a lásek, tou životní pro ni byl vztah s americkým boxerem Marcelem Cedranem. Neměla však dlouhé trvání. Snad to mohla být ta pravá, ale osud jí nepřál. Štěstí zadusila smrt. V říjnu 1949 se zřítilo letadlo, na jehož palubě se Marcel nacházel. Edith propadla těžkým depresím, že kterých se už nikdy nedostala. V roce 1951 se provdala za šansoniéra Jacquese Pillise, manželství však nebylo příliš šťastné. Navíc téhož roku po těžké autohavárii byla vážně zraněna a na utišení bolesti dostala morfium. Užívala ho déle než bylo nezbytně nutné a vytvořila si návyk. K tomu se přidal alkohol a pařížský vrabčák se znovu ocitl na samém dně. Zpívat však nikdy nepřestala. Naopak. Její kariéra dosáhla vrcholu.

Edith zazářila jako kometa. Taková byla její kariéra - oslňující, zářivá, ale smutně krátká. Její život zničil alkohol, drogy, nešťastné vztahy. A rakovina. Nedokázaly ale zničit její uhrančivý hlas. Podruhé a naposledy se provdala v říjnu 1962 za o dvacet let mladšího zpěváka Théa Sarapa. Tehdy už věděla, že umírá. Pár měsíců před smrtí dala svému oddanému publiku poslední dárek - píseň "Non, je ne regrette rien" (Ne, nelituji ničeho), která byla vlastně rekapitulací celého jejího života.

Vždy tvrdila, že chce zemřít mladá, což pro ni znamenalo do padesáti. Podařilo se jí to o dva roky dříve. Edith Piaf, křehký pařížský vrabčák, zemřela 11.10. 1963 v Plascassier nedaleko Cannes ve věku nedožitých 48 let.

1916 – Skončila bitva u Verdunu, která byla jednou z nejkrvavějších bitev První světové války. Na obou stranách padlo zhruba 700 000 vojáků.

1917 – Francouzský prezident R. Poincaré podepsal dekret, v němž uznával, že "Čechoslováci, organizovaní v autonomní armádu... budou pod vlastním praporem bojovat proti centrálním mocnostem", přičemž "po stránce politické připadá řízení této národní armády Národní radě zemí českých a slovenských se sídlem v Paříži". Dekret byl 7. února 1918 doplněn statutem, který upřesňoval zásady výstavby vojenské jednotky, velení, odvodů apod. Statut podepsal vedle předsedy francouzské vlády G. Clemenceaua i E. Beneš.

1918 – Na sjezdu v Žilině obnovila svou činnost Slovenská ludová strana; první program strany vypracoval A. Hlinka. Tiskovým orgánem se stal týdeník Slovák.

Vydán zákon o osmihodinové pracovní době; v prosinci se usneslo Národní shromáždění také na zákonu o podpoře nezaměstnaných (jen na 2 měsíce, poté byla jeho platnost prodlužována) a na nařízení o ochraně nájemníků.

1919 – Narodil se Ota Sklenčka, český herec († 10. října 1993)

1921 – Narodil se Bohumil Bezouška, český herec († 18. října 1995)

1959 – V Moskvě byla podepsána dohoda mezi vládami SSSR, Maďarska, Německé demokratické republiky, Polska a Československa o stavbě ropovodu Družba.

1966 – na zasedání ÚV KSČ bylo navrženo rozdělit ministerstvo školství a kultury na ministerstvo kultury a informací a samostatné ministerstvo školství.

Tentýž den byl z vysokoškolského studia na ČVUT vyloučen aktivista Jiří Miller a povolán k nástupu vojenské základní služby.

1967 – Zasedání ÚV KSČ projednávalo otázky dalšího ekonomického rozvoje a vývoje životní úrovně. V diskusi byla ostrá kritika Antonína Novotného a vysloveny požadavky na jeho odstoupení, případně rozdělení funkce prezidenta republiky a prvního tajemníka ÚV SČ. Ten okamžitě osnoval představu policejně vojenského puče se zatýkáním svých největších odpůrců.

Z Československa bylo vyhoštěno pět západních novinářů, mj. dopisovatel listu L´Unitá a Frankfurter Allgemeine Zeitung.

1968 – Konají se další ustavující sjezdy českých odborových svazů, mj. pracovníků v dřevoprůmyslu a další v zemědělství – na obou bylo přijato usnesení s požadavkem, aby předsedou Národního shromáždění byl J. Smrkovský.

Do kampaně na obranu J. Smrkovského se zapojily také sdělovací prostředky.

Ve slovenských Smolenicích se konalo společné zasedání prezídia Čs. akademie věd a předsednictva Slovenské akademie věd. Byly projednány návrhy zákonů o federální ČSAV a národních akademií věd.

1969 – Na plenárním zasedání krajského výboru KSČ v Brně byl jmenován ředitelem studia Čs. televize v Brně F. Motyčka a Čs. rozhlasu v Brně A. Neubauer.

Nový celozávodní výbor Čs. rozhlasu vydal prohlášení, v němž zrušil četná stanoviska z polednového období v roce 1968.

V Plzni byl odsouzen na šest měsíců podmínečně M. Kazda, vedoucí Filmového studia Parku kultury a oddechu „za hanobení států světové socialistické soustavy“ amatérskými filmy ze srpna 1968.

1970 – Rudé právo otisklo redakční článek „Odpovědnost – součást funkce“ o příčinách vyloučení O. Černíka z KSČ.

1972 – Eugene Cernan, Ronald Evans a Harrison Schmitt se vrátili na palubě Apolla 17 na Zemi. Od té doby nestanul na Měsíci žádný člověk.

1974 – Ministři zahraničních věcí ČSSR (B. Chňoupek) a Rakouska (E. Bielka) podepsali ve Vídni smlouvu o vypořádání finančních a majetkoprávních otázek; první kolo jednání se konalo v Bratislavě začátkem března 1973. Smlouva řešila různé otázky tohoto zaměření, které vznikly mezi oběma státy ještě před II. světovou válkou, ale hlavně po ní, zejména v souvislosti s československými konfiskačními a socializačními opatřeními.

1980 – otevřeny stanice Pražského metra Jiřího z Poděbrad, Flora a Želivského

1992 – Poslanci ČNR poměrem hlasů 98 : 55 nepřijali návrh ústavního zákona o ustavení prozatímního senátu parlamentu (tzv. transformační zákon).

V Praze naposledy zasedala federální československá vláda.

1996 – Zemřel Marcello Mastroianni, italský herec (* 28. září 1924)

Po škole pracoval v rodinném obchůdku a od roku 1944 byl pokladníkem Eagle Lion Films v Říme. Postupně se začal protloukat tamními amatérskými soubory.

Brzy ho k větší divadelní roli doporučil režisér Franco Zeffirelli.

Ve hře Jak se vám líbí si ho všiml režisér Luchino Visconti a přijal ho do svého souboru, kde se pod jeho taktovkou začal Mastroianni jevit jako velmi talentovaný mladý herec.

Nakonec se stal miláčkem publika. Spolupráce s Viscontim pokračovala na filmech Bílé noci (1957) a Cizinec (1967).

V roce 1960 přišla role, která odstartovala Mastroianniho hvězdnou kariéru. Postava paparazza Marcella ve snímku Federica Felliniho Sladký život.

Ztvárňuje zde muže hrajícího si na velkého frajírka, který jen vymetá večírky a svádí bohaté a krásné ženy. Vnitřně je však nešťastný, nejistý, jeho manželství prochází hlubokou krizí.

Setkání s Fellinim Mastroiannimu přineslo nejen obrovský úspěch, ale také dlouholeté přátelství a pozdější spolupráci na filmech 8 ½ (1963), Město žen (1980) či Ginger a Fred (1986).

Od roku 1960 šel z role do role, obsazován byl těmi nejpřednějšími evropskými tvůrci (Vittorio de Sica, Michelangelo Antonioni), filmovými partnerkami mu byli největší a nejkrásnější herečky (Claudia Cardinale, Anouk Aimée, Brigitte Bardot, Catherine Deneuve). Velmi oblíbenou dvojici tvořil se Sofií Loren, která s ním hrála ve třinácti filmech např. Včera, dnes a zítra (1963), Manželství po italsku (1964), Zvláštní den (1977, za roli homosexuála Gabriela byl nominován na Oscara).

Rozsah jeho herectví byl nekonečný, pohrál si jak s komediální (Buď zdráv, umělče!, 1973) tak s dramatickou postavou (Noc, 1960) a nebránil se ničemu, o čemž svědčí role jednoho z chlápků, kteří se rozhodnou ujíst k smrti ve Velké žranici (1973). Jeho poslední rolí byla hned čtyřrole ve filmu Tři životy a jen jedna smrt (1996). Ještě týž rok zemřel Marcello Mastroianni v Paříži na rakovinu. Odešla tím velká herecká legenda, symbol italské kinematografie.

2004 – Bývalý irácký prezident Saddám Husajn vyzval Iráčany, aby zůstali jednotní v boji proti americké okupaci. Na volby plánované na 30. ledna 2005 mají podle něj pohlížet ostražitě, neboť prý povedou k rozdělení národa i země. Vzkaz vězněného diktátora tlumočil jeho právník Chálil Dulajmí.

Svátky:

Svátek mají Ester a Urban.

V občanském kalendáři má dnes svátek Ester. Toto hebrejské jméno je přejato z perštiny, kde má základ ve slově sitareh, což znamená "hvězda". Ester tak má stejný základ, jako pradávná slova astronomie nebo astrologie.

Toto jméno nosila také hrdinka biblického příběhu, který vypráví Kniha Ester. My jsme si jej připomněli již 4. března.

V církevním kalendáři má své jmeniny Urban. Toto jméno má latinský původ (urbanus) a znamená, že jeho nositel byl "městským člověkem" čili "měšťanem". Svátek má také 25. května a 29. července.

Dnes bude připomenut papež Urban V., který se občanským jménem nazýval Guillaume Grimoard a říkali mu "nejmilejší z avignonských papežů". Narodil se kolem roku 1310 v Grisaku (Francie) a z jeho života toho mnoho nevíme. Více se dovídáme až v okamžiku, kdy vstoupil na papežský stolec. Stalo se tak ke konci tzv. avignonského papežství, kdy hlava katolické církve sídlila mimo Řím na francouzském území. Po smrti papeže Inocence VI. zvolilo konkláve (stručné osvětlení této instituce najde čtenář u data 10. ledna v rámci vzpomínky na Řehoře X.) v roce 1362 novým papežem Grimoarda.

Přijal jméno Urban V. Již před volbou dával najevo svou nechuť k tomu, aby papežský dvůr zůstával nadále ve Francii, a brzy po svém zvolení oznámil, že se vrátí do "Věčného města". V jeho snaze ho podporovaly i tehdejší evropské veličiny, jako například císař Karel IV. nebo Brigita Švédská. 30. dubna roku 1367 i přes odpor francouzského krále a zdejších kardinálů opustil Urban V. město Avignon a po několikaměsíčním pobytu v papežském paláci ve Viterbu vjel za jásotu obyvatel do Říma. Ačkoliv se zdejší obyvatelé na papeže velice těšili a lákali jej do města, zanedlouho zde vypukly nepokoje a bratrovražedný boj. A tak se v roce 1370 Urban opět vrátil do Francie, kde 19. prosince téhož roku zemřel, zklamaný a znechucený lidskou záští a podlostí.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme

František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia

archivy syndikátu novinářů

Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje