Vzpomínáček - 19. července - Jiří Zahajský

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 19. července. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Bitva u řeky Guadalete, bitva u Hallidon Hillu, Marie I. Tudorovna anglickou královnou, Samuel Colt, Edgar Degas, prusko-francouzská válka, první finále tenisového turnaje ve Wimbledonu, Vladimír Majakovskij, zákon o gentském systému podpor v nezaměstnanosti, Stella Májová, bombardování Říma, 15. letní olympijské hry v Helsinkách, první LP deska Elvise Presleyho That's All Right Mama, 19. červenec 1968, Národní park Sagarmatha, zabit soudce Paolo Borsellino, první transplantace jazyka na světě, Jiří Zahajský, objevena impaktní skvrna na Jupiteru..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

711 – V bitvě u řeky Guadalete (jižní Španělsko) porazilo muslimské vojsko Vizigóty.

1333 – Bitva u Hallidon Hillu: Konec válek o Skotskou nezávislost.

1553 – Anglickou královnou se stala Marie I. Tudorovna.

1814 – Narodil se Samuel Colt, americký vynálezce († 10. ledna 1862)

1834 – Narodil se Edgar Degas, francouzský malíř a sochař († 27. září 1917)

1870 – Francie vyhlásila válku Prusku, začala tak prusko-francouzská válka.

1877 – Hrálo se první finále tenisového turnaje ve Wimbledonu

1893 – Narodil se Vladimír Vladimirovič Majakovskij, ruský básník († 14. dubna 1930)

1921 – Národní shromáždění přijalo zákon o tzv. gentském systému podpor v nezaměstnanosti (poskytování podpor přeneseno na odbory); zákon vstoupil v platnost 1. dubna 1925.

1923 – Narodila se Stella Májová, česká herečka a zpěvačka († 5. listopadu 2009)

1943 – 2. světová válka: Spojenci poprvé bombardovali Řím.

1952 – V Helsinkách ve Finsku byly zahájeny 15. letní olympijské hry. Zlaté medaile si z nich odvezl Emil Zátopek za běh na 5.000 metrů a jeho žena Dana z hodu oštěpem. Emil Zátopek získal zlato ještě v běhu na 10.000 metrů a v maratonu.

1954 – V USA byla vydána první LP deska Elvise Presleyho: That's All Right Mama.

1968 – Plenární zasedání ÚV KSČ jednomyslně schválilo stanovisku k dopisu pěti komunistických a dělnických stran.

A. Dubček a O. Černík přijali v Praze velvyslance SSSR S. V. Červoněnka.

Vláda vzala na vědomí prozatímní seznam utajovaných skutečností, jehož příprava souvisela s novelou tiskového zákona.

Maršál I. I. Jakubovskij poslal A. Dubčekovi dopis, jímž obviňuje gen. V. Prchlíka, že na tiskové konferenci 15. 7. neoprávněně kritizoval činnost politického a poradního sboru Varšavské smlouvy, že vyzradil přísně tajné údaje o složení a situaci spojeného vedení armád Varšavské smlouvy a jejich rozmístění.

Návštěvou u generálního tajemníka OSN U Thanta ukončil oficiálně svou činnost stálý delegát ČSSR Milan Klusák.

Na brífinku s mluvčím sekretariátu OSN vznesl dopisovatel ČTK Karel Král otázky, směřující k vyjádření o současné situaci v ČSSR. Krátce nato vydal generální tajemník OSN U Thant prohlášení, v němž se distancoval od smyslu položených otázek.

V Čs. televizi pronesl projev O. Černík k současné politické situaci v zemi.

Návrh Italské komunistické strany svolat urychleně konferenci komunistických stran zemí celé Evropy, považuje ÚV KSSS za nevhodný a nebezpečný.

Moskevská Pravda píše o nálezu tajného skladu zbraní na Sokolovsku v ČSSR, které prý „byly zřejmě dodány z NSR pro sudetské revanšisty a stoupence starých pořádků v Československu“.

Zvláštní číslo Literárních listů je orámované hesly: Jsme dospělí a svéprávní, nepotřebujeme nápovědu, nemáme se za co omlouvat, své problémy si vyřešíme sami, jen svobodní občané jsou hodni socialismu“.

1976 – Byl založen Národní park Sagarmatha v Nepálu.

1979 – Sandinisté svrhli diktaturu v Nikaragui.

1992 – Soudce vystupující proti mafii Paolo Borsellino byl společně s pěti policejními důstojníky zabit při výbuchu automobilu v Palermu.

2003 - Ve vídeňské Všeobecné nemocnici proběhla první transplantace jazyka na světě

2007 - Zemřel Jiří Zahajský, herec (* 19. leden 1939)

Narodil se 19. ledna 1939. V letech 1957 - 1961 studoval na pražské DAMU.

Začínal v Divadle československé armády, poté v Divadle za branou.

Od roku 1972 působil v Činoherním klubu. "Už když se dával dohromady Činoherní klub, tak jsem do něj chtěl, a i když jsem hrál "Za branou", byl jsem víc tady. Říkával jsem dokonce, že kdo tady nepřespává, tak sem ani nepatří," napsal o své činnosti v divadle Zahajský.

Jeho prvními filmy byly Lidé jako ty a Valčík pro milion. Objevil se také ve více než padesáti inscenacích a filmech.

Hrál i v seriálech 30 případů majora Zemana, Inženýrská odysea, Křeček v noční košili.

Naposledy si zahrál v roce 2006, když si zákeřná nemoc dala malou pauzu v pohádce O malíři Adamovi.

Nezapomenutelný byl i jako dabér Phillipa Noireta.

Herec Jiří Zahajský se vyučil soustružníkem, hrál s děčínskými ochotníky a když se z rozhlasu dozvěděl, že Emil František Burian hledá nové typy pro rozšíření svého souboru bylo o jeho kariéře rozhodnuto. I svůj soukromý život spojil J. Zahajský s kolegyněmi z oboru.

Více než třicet let byla jeho životní partnerkou hlasatelka a moderátorka Kamila Moučková, díky níž a jejímu politickému postoji se v období normalizace velké filmové a televizní role Zahajskému musely vyhnout. „Jsem ukázněný cholerik s vážným vztahem, který pramení z toho, že jsem sedlácká duše,“ říkal Zahajský a k otázkám, proč nepodepsal Chartu ani Antichartu, ale až o mnoho let později petici k propuštění Václava Havla a Několik vět dodával: „Já v životě nikdy nic nepodepsal a protože jsem nepodepsal ani to, ani to druhé, rozhodl jsem se, že něco podepsat musím!“

Bez mála tři desítky let trvající svazek přerušil r. 1997, kdy se po Zahajského boku začala objevovat herečka Jana Brejchová. Ta byla také Zahajskému v posledních letech, kdy onemocněl, silnou oporou. „Na životě mě nejvíce vzrušuje to, že má dvě tváře. Mám rád podzim pro jeho omamnou vůni, pro prudkou a neuvěřitelnou změnu, která se děje. Moc se proto těším na to, až budu dědek. Budu zapomínat a bude mi fajn,“ těšil se Zahajský na svůj podzim života. Osud jeho přání ale nevyslyšel. Jiří Zahajský podlehl rakovině prostaty ve věku 68 let.

Díky zkušenostem z ochotnického divadla byl Jiří Zahajský po talentovaných zkouškách přijat do Studia Emila Františka Buriana a po absolvování pražské Divadelní akademie muzických umění hrál čtyři sezony ve vinohradském Divadle československé armády. R. 1966 se Zahajský stal členem Divadla Za branou O. Krejči, kde se sice necítil plně vytížený, protože hrál jen malé nebo episodní role, přesto si tohoto pracovního poměru cenil. Jeho malých výkonů si všimla i francouzská kritika, když divadlo Za branou hostovalo r. 197o v Paříži a jeho ztvárnění němého Jegorušky v Ivanovovi bylo silně vyzdvihováno.

Po nuceném zániku Krejčova divadla nastoupil Zahajský v r. 1972 do trvalého angažmá v Činoherním klubu Praha a této scéně po celý svůj umělecký život již natrvalo zůstal věrný. Zahajského herecký talent s náznakem neurčitého tajemství a s překvapivým smyslem pro grotesknost se tomto jevišti uplatnily v postavách z mnoha her klasického i novodobého repertoáru. Poslední velkou hereckou postavou na divadelním jevišti bylo jeho nastudování nerudného starce Kempa z Ortonova groteskního dramatu Jak se bavil pan Sloane. I když byl Zahajský hodně nemocný, nedokázal se svého milovaného divadla vzdát. Posledními rolemi se v jeho tolik milovaném Činoherním klubu proto staly role dědečka v dramatu Rodinná oslava a Jupiter v Molierově Amfitryonovi.

Před kamerou se Zahajský objevoval od počátku 6o. let, i když většinou jen v epizodních nebo vedlejších rolí. Přestože ve své filmografii Zahajský neměl žádnou typickou titulní roli, jeho stopa nebude zapomenuta. I když byl J. Zahajský obsazován převážně do uniformovaných rolí nebo jako představitel rázných otců od rodin s pevnou autoritou, mnoho lidem se při vyslovení jeho jména vybaví hlavně inspektor Trachta z detektivní cimrmanovské komedie Rozpuštěný a vypuštěný. Kromě této role stojí za připomínku také jeho gefrajtr Lorisch ve válečném dramatu Signum laudis nebo postava skelmistra v rodinné komedii Krakonoš a lyžníci.

J. Zahajský měl před filmovou kamerou možnost zahrát si i skutečnou osobnost českých dějin, cestovatele Emila Holuba ve snímku Jára Cimrman ležící, spící; a před kamerou televizní dostal příležitost být Attilou, rozpínavým náčelníkem kmene Hunů v tragédii Gudrún. Soupis filmových i televizních rolí J. Zahajského zahrnuje také hry, inscenace, pohádky nebo seriály. Kromě 30 případů majora Zemana jsme Zahajského spatřili jako příručího Matěje v F. L. Věkovi nebo jako stranického funkcionáře v Inženýrské odysee. Největší a tím i nezapomenutelnou seriálovou roli přinesl J. Zahajskému Vorlíčkův rodinný seriál Křeček v noční košili, v němž ztvárnil otce rodiny Berkových.

Díky režiséru Vladimíru Drhovi se Zahajský před kamerou několikrát potkal v rolích titulních nebo partnerských se svou manželkou, herečkou Janou Brejchovou. V mileneckém vztahu jsou spolu zachyceni ve snímku Gudrún nebo v televizní lovestory stárnoucích lidí Na krásné vyhlídce. „S Janou se mi výborně hraje, stejně tak, jako se mi s ní výborně žije,“ odpovídal Zahajský na četné dotazy, jaké to je, být s manželkou nejenom doma, ale i v práci.

J. Zahajský rád pracoval i na netradičních projektech. Zúčastnil se tak natáčení televizní opery La Contessina aneb …, v níž kupce Pancrazia jenom hrál, neboť pěvecký part připadl Ivanu Kusnjerovi. „Zpívám rád, ale operu mít nemusím, dokonce ani neznám noty a opera mi nikdy nic neříkala a když mi z televize zavolali, zda-li bych nebyl ochoten účinkovat v komické opeře, řekl jsem si, proč ne? Tohle jsem ještě nedělal, tak proč to nezkusit? Mě vždycky vzrušuje, když dělám něco nového,“ sděloval Zahasjký své důvody, proč na realizaci televizní opery přistoupil.

Naposledy se J. Zahajský před kamerou objevil v pohádce O malíři Adamovi. Charakteristický hlas Jiřího Zahajského byl slyšet nejenom z plátna nebo obrazovky, ale také z rozhlasových vln i z dabingových studií, kde namlouval například francouzského herce Phillippa Noireta nebo Anthonyho Hopkinse.

2009 – Byla objevena impaktní skvrna na Jupiteru po dopadu neznámého tělesa

Svátky:

Svátek mají Čeněk, Makrina.

Nejznámějším nositelem prvního dnes připomínaného jména byl asi pan Čeněk z Vartemberka. Měl ve znaku něco, co se před ním ani po něm u nás takřka nikomu nepoštěstilo - zeleného draka, který obepíná zlatočerný štít. Klenotem byla buď černozlatá křídla, nebo rybářská loďka. Zvláštní ozdobu zelené saně získal Čeněk od samotného císaře Zikmunda, jednalo se o vyznamenání tzv. dračího řádu, který panovník založil v Uhrách. Čeněk prý tento uherský řád roku 1420 vrátil, ale bezpochyby to nebylo gesto, nad nímž by se dlouho rmoutil. V politice uměl totiž docela dobře chodit.

Tento sebevědomý český pán pocházel ze vznešené rodiny. Jeho otec (také Čeněk) se oženil okolo roku 1360 s Bolkou, kněžnou kozelskou. Dlouhá léta zasedal na soudě zemském, ale příliš se zadlužil, a tak musel část svého majetku zastavit. Kromě dcer Machny, Kateřiny a Anny měl ještě syny Jana, Jaroše a Čeňka. Jaroš si vybral duchovní dráhu a Jan zemřel před rokem 1405. Kateřina se vdala za Oldřicha z Rožmberka, Anna zase za Viktorína z Kunštátu, a stala se tak později matkou krále Jiřího. Věru pořádný český guláš.

Čeněk tedy veškerý otcův majetek i s dluhy zdědil sám. Otcem zastavená zboží vykupoval dosti těžce, politický vliv však neztratil, spíše naopak. V letech 1408-14 byl nejvyšším číšníkem a jeho vliv neustále rostl. Když zemřel další významný český velmož a přítel jeho otce Jindřich z Rožmberka, stal se poručníkem jeho nezletilého syna Oldřicha právě pan Čeněk. Měl na mladého Rožmberka veliký vliv, vychovával katolického pána dokonce v duchu Husova učení. Čeněk byl totiž velikým příznivcem kazatele z Betlémské kaple, a tak není divu, že jako první z českých šlechticů zpečetil roku 1415 stížný list proti jeho upálení. Jako nejvyšší purkrabí (úřad zastával v letech 1414-20) stál vlastně v čele Husova reformního náboženského hnutí, nechal dokonce na svém panství světit husitské kněze (1417) a zaváděl na svých a rožmberských statcích přijímání podobojí.

Avšak nic nemělo trvat věčně. Pan z Vartemberka to vždy hrál tak nějak na obě strany; i proto se po smrti krále Václava IV. stal spolu s královnou-vdovou Žofií spoluvladařem v zemi. Přál si to tak císař Zikmund, jeho tehdejší spojenec. Krátce na to Čeněk ale "změnil barvu" a podle hesla "košile bližší než kabát" přistoupil k odbojným Pražanům. Veřejným listem z 20. dubna 1420 se dokonce zřekl Zikmunda jako krále a popouzel celé království k odporu proti němu. Avšak když husitské voje začaly pustošit kláštery a kostely, začal se Zikmundem opět vyjednávat a 7. května téhož roku vpustil královské vojsko na Pražský hrad. Za to potupili Pražané jeho korouhev. V okamžiku, kdy husitské vojsko zaútočilo na Zikmundovo postavení, ujel pán z Vartemberka zadní branou raději z hlavního města království pryč.

Záhy však poznal, že válečné štěstí se kloní na stranu husitů, a proto začal 23. dubna 1421 opět s Pražany navazovat zpřetrhané nitky přátelství. Nakonec se s nimi účastnil dobývání Jaroměře a v poraženém městě pak nastalo úplné a bratrské smíření, které později obě strany potvrdily v Praze. V červnu byl pan Čeněk na sněmu čáslavském zvolen za jednoho ze správců království. Všeobecná radost neznala mezí. Moravané však Zikmunda uznali za svého krále a ten vyhlásil Čechům křížovou výpravu. Toho se pan Čeněk zalekl. Navíc se mu nepodařilo najít společnou řeč s táborskými kněžími, a tak již v listopadu téhož roku jej nacházíme znovu v táboře Zikmundově. Opět vstoupil do války s husity, avšak štěstí mu již nepřálo. V dubnu roku 1423 ho u Hořic porazil samotný Žižka. Od té doby se Vartemberk stáhl na Veliš, kde 17. září roku 1425 zemřel.

V církevním kalendáři má dnes svátek Makrina Mladší. Narodila se v Caesareji v Kappadocii asi roku 327 a zemřela v Pontu roku 379. V mládí prý byla zasnoubena mladému právníkovi, po jeho smrti se věnovala jenom rodině. Rodině vpravdě svaté. Především vychovávala své mladší bratry (pozdější svaté) Basila, Řehoře Nysského a Petra ze Sebaste. Po své ovdovělé matce sv. Emmelii se stala představenou malé komunity na řece Iris v Pontu. Její životopis sepsal její bratr Řehoř, který byl u ní v hodině její smrti. Je nazývána "Mladší" pro rozlišení od své babičky sv. Makriny Starší, která spolu se svým manželem mnoho vytrpěla za pronásledování křesťanů za císaře Galeria.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje