Vzpomínáček - 17. října - Rudolf Hrušínský

Vy ještě nevíte, co je Vzpomínáček? Vzpomínáček je všehochuť mnou vybraných událostí které se pojí k datu 17. října. Cyrus II. v Babylonu, Johannes Kepler a hvězda v souhvězdí Hadonoše, bitva u Saratogy, Fryderyk Chopin, Melantrich, Arthur Miller, Rudolf Hrušínský, Al Capone usvědčen, útěk Alberta Einsteina do USA, 17. října 1968, obstarožní mládežníci v SSM, Matka Tereza... Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál...

Události:

538 př. n. l. – Perský král Cyrus II. vstoupil do Babylonu, kde osvobodil Židy ze 70 let trvajícího zajetí a vyhlásil první prohlášení lidských práv.

1425 – V poli u Vršovic u Prahy byl sjednán smír mezi táborským a sirotčím svazem na jedné straně a Prahou na straně druhé; to umožnilo zorganizovat novou společnou výpravu na Moravu (pod vedením Korybutoviče).

1604 – Astronom Johannes Kepler objevil mimořádně jasnou hvězdu v souhvězdí Hadonoše, poslední supernovu pozorovanou v naší Galaxii.

1777 – Americké kontinentální vojsko porazilo Brity v bitvě u Saratogy – bod obratu v americké válce za nezávislost.

1797 – Mezi Rakouskem a Francií byla uzavřena v Campu Formio mírová smlouva; Rakousko se vzdalo Belgie a Lombardie a jako odškodné získalo (na čas) Benátsko s Istrií a Dalmácií. Konec první koaliční války.

1849 – Zemřel Fryderyk Chopin, francouzsko-polský hudebník a skladatel (* 22. února 1810)

1910 – Tiskařské družstvo Národně sociální strany se přejmenovalo na nakladatelství Melantrich, později nejvýznamnější polygrafický podnik ve střední Evropě.

1915 – Narodil se Arthur Miller, americký spisovatel a dramatik († 10. února 2005)

1920 – Narodil se Rudolf Hrušínský, český herec († 13. dubna 1994)

Narodil se 17. října 1920 v tehdejším Novém Etynku (dnes Nová Včelnice) jako Rudolf Böhm do rodiny s hlubokými hereckými kořeny, které sahají až k Josefu Kajetánu Tylovi. Už jeho narození předurčilo budoucí životní dráhu: narodil se přímo na divadelních prknech kočovné společnosti svého dědečka Václava Červíčka – Budínského. V jeho společnosti hráli i oba Rudolfovi rodiče Rudolf Hrušínský nejst. (1897 – 1956) a Hermína Červíčková – Budínská (1901 – 1989). Na ochotnických prknech hrál už od dětství. Po konečném přestěhování do Prahy studoval gymnázium, na konci tercie školu opustil, ale nepodařilo se mu dostat na konzervatoř a proto v patnácti letech zahájil profesionální hereckou dráhu.

Prošel Uranií (1935), Dětským divadlem Míly Mellanové (1935 – 1936), Hereckou školou E. F. Buriana (1936 – 1939), samotným Divadlem E. F. Burianem (1937 – 1939), Akropolisem (1939 – 1940), rodinnou kočovnou společnosti Červíčka – Budínského (1940), Divadlem na Vinohradech (1940 – 1943), Uranií v Holešovicích (1943 – 1945), opět Vinohrady (1945 – 1949), Městskými divadly pražskými (1949 – 1960) a činohrou Národního divadla (1. leden 1960 – 13. duben 1994). Hostoval např. v Divadle ABC či Viole.

Na herectví Rudolfa Hrušínského měl v začátcích největší vliv E. F. Burian a poté Městská divadla pražská, kde vytvářel velké mladické a mužské role („Věra Lukášová“, „Svatá Jana“, „Tartuffe“, „Ivanov“). V pozdějších letech se z něho vyvinul charakterní herec, jenž procházel od komediálních k dramatickým rolím a naopak. Diváky udivoval svým klidem, nulovou mimikou, rozvážnými gesty a melancholickýma očima. Duševní rozpoložení postavy a nové pohnutky dokázal přetvořit jen pouhou změnou intonace svého klidného hlasu.

Hrušínského herecký rejstřík byl opravdu neuvěřitelný: od komediálních postaviček udivujících svým temperamentem a lišáctvím až po ďábelsky strnulé záporáky, kteří nikdy nezmění výraz tváře, ale přesto z nich jde po celou dobu zloba a strach. Na divadelních prknech se např. představil v inscenacích „Křišťálová noc“, „Sancho Panza“, „Nebožtík Nasredin“, „Othello“, „Drahomíra a její synové“, „Poslední“, „Měsíc na vsi“, „Loupežník“, „Bláznivá ze Chaillot“, „Bílá nemoc“, „Andorra“, „Idiot“ nebo „Lucerna“.

Krátce po zahájení profesionálního herectví započal pravidelně i s rozmnožováním své filmografie, která čítá téměř na dvěstě titulů. Poprvé se na filmové titulky zapsal jako nezbedný starostův syn Jarka Rejlek v melodramatu Václava Binovce LÍZIN LET DO NEBE (1937) a v jeho pokračování LÍZINO ŠTĚSTÍ (1939). Zpočátku ztělesňoval různé malé roličky (jež občas hrál i v pozdějším věku) sboristy (ZBOROV), studenta Antonína Vobořila (PROSÍM, PANE PROFESORE!), marnotratného syna Bohumila Ullika (TURBINA), lupiče (TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA), Jindry (PRO KAMARÁDA), diváka na boxu (VELKÁ PŘEHRADA), čeledína Vojty (MLHY NA BLATECH) i Richarda (NEVIDĚLI JSTE BOBÍKA?).

Dále Matěje (ALENA), Toufara (PŘEDTUCHA), Josefa (VES V POHRANIČÍ), Spytihněva (HOSTIENC „U KAMENNÉHO STOLU“), Odona (RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY), svůdce Syrovátky (HAŠKOVY POVÍDKY ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ), syna purkmistra (JAN HUS, JAN ŽIŽKA), Bláhy (CIRKUS BUDE!), malíře Pláňky (MUŽ V POVĚTŘÍ), Dr. Vágnera (KAM ČERT NEMŮŽE), gestapáka Böhma (REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE), sultána (BARON PRÁŠIL), lékaře (NECHCI NIC SLYŠET), lékárníka (LÁSKY MEZI KAPKAMI DEŠTĚ), adepta na roli zedníka (TRHÁK), zločince Carsona (TEMNÉ SLUNCE), kmotra Morellana (BULDOCI A TŘEŠNĚ), otce Hlaváčka (ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ), dědu Malého (STRAŠIDLA Z VIKÝŘE) či Františka Josefa I. (EVROPA TANČILA VALČÍK).

Do roku 1945 pro mladého a atraktivního Rudolfa Hrušínského nalezli režiséři významné uplatnění jako Jarka Kohout v Burianově snímku VĚRA LUKÁŠOVÁ (1939), student Karel Toman v Cikánově komedii STUDUJEME ZA ŠKOLOU (1939), student a skladatel Jan Vaněk ve študácké komedii Martina Friče CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939), velmi nešťastně zamilovaný student Michal v dramatu NOČNÍ MOTÝL (1941) Františka Čápa, zhýčkaný Bořík Hlavsa v dramatu BARBORA HLAVSOVÁ (1942) Martina Friče a další. Na přelomu protektorátu si za pomoci Miloše Havla zkusil i filmovou režii, která nebyla jeho nejsilnější stránkou. Po milostném melodramatu JARNÍ PÍSEŇ (1944) s Hanou Vítovou v hlavní roli se pokusil s Františkem Salzerem o parodii PANCHO SE ŽENÍ (1946), jež byla roztočena ještě za okupace, dokončena až po osvobození a v níž si Rudolf zahrál titulní roli nebojácného Pancha.

Kromě již zmíněného smrt milujícího zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla na filmovém plátně po roce 1945 skvěle ztělesnil velké a výrazné role zrádného podvodníčka Vocílky ve STRAKONICKÉM DUDÁKOVI (1955), vykutáleného vojáka Josefa Švejka v obou dílech DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) a POSLUŠNĚ HLÁSÍM (1957) podle románu Jaroslava Haška, hrubiánského otčíma Mlčocha ve ŠKOLE OTCŮ (1957), nenažraného sládka Pandrholy v pohádce DAŘBUJÁN A PANDRHOLA (1959), udavače a konfidenta Zajíčka ve VYŠŠÍM PRINCIPU (1960), pana Tarzana v tragikomedii TARZANOVA SMRT (1962), svérázného předsedy MNV v komedii BÍLÁ PANÍ (1965), kriminalisty Kalaše v kriminálkách VRAH SKRÝVÁ TVÁŘ (1966), PO STOPÁCH KRVE (1969) a DIAGNÓZA SMRTI (1979), Důry v komedii ROZMARNÉ LÉTO (1967), rytíře Ryndy v historické CTI A SLÁVĚ (1968) a komunistického důvěrníka v tragikomedii z 50. let SKŘIVÁNCI NA NITI (1969), jenž se na Kladně otcovsky stará o „brigádníky“.

Po čtyřleté nedobrovolné přestávce na úsvitu normalizace v 70. letech si zahrál vojáka „Barona“ v OÁZE (1972), Dr. Meluzína v DÝMU BRAMBOROVÉ NATĚ (1976), bodrého komisaře Ledvinu v parodii ADÉLA JEŠTĚ NEVEČEŘELA (1977), Dr. Radostu v komedii KULOVÝ BLESK (1978), kouzelníka Pasparta v komedii BÁJEČNÍ MUŽI S KLIKOU (1978), MUDr. Gruntoráda v POSTŘIŽINÁCH (1980), šíleného vynálezce Orfanika v parodii TAJEMSTVÍ HRADU V KARPATECH (1981), svérázného bacilonosiče Prepsla v POZOR, VIZITA! (1981), vysloužilce Pankráce v pohádce TŘI VETERÁNI (1983), lesníka France v poetické komedii SLAVNOSTI SNĚŽENEK (1983), MUDr. Skružného v komedii VESNIČKO MÁ, STŘEDISKOVÁ (1985), převozníka Proška ve SMRTI KRÁSNÝCH SRNCŮ (1986), Masáka v DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ (1987), politika Jakuba Lhotu v KONCI STARÝCH ČASŮ (1989), Billa Lockita v komedii ŽEBRÁCKÁ OPERA (1991) či ředitele školy v OBECNÉ ŠKOLE (1991). Nepostradatelná byla také jeho práce recitační (např. Máchův „Máj“), pro rozhlas („Námluvy Pelopovy“, „Plášť“, „Bílá nemoc“, „Kůže“, „Lekce“ atd.), televizi (inscenace HRY LÁSKY PLNÉ, TVRDOHLAVÁ ŽENA A ZAMILOVANÝ ŠKOLNÍ MLÁDENEC, ŠACH MAT, FAVORIT, MALÉR, WATERLOO, AMATÉR, ODSOUZENÝ Z PINKTOWNU, LÍTOST, POLSKÁ KREV, ZLATÍ ÚHOŘI, SMRT KRÁLE VÁCLAVA IV., ZIKMUND, ŘEČENÝ ŠELMA RYŠAVÁ, NÁVŠTĚVNÍ HODINY, SVĚDEK ČASU či NOC ROZHODNUTÍ a seriály SŇATKY Z ROZUMU, DNES V JEDNOM DOMĚ, MALÝ PITAVAL Z VELKÉHO MĚSTA, LEKÁR UMIERAJÚCEHO ČASU, ZLÁ KREV, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, RODÁCI apod.) a dabing (př. TOOTSIE). V diváckém povědomí byl znám i jako vášnivý rybář. Jeho oblíbenost a vysoká mravní prestiž zapříčinila, že byl po roce 1968 na několik let umělecky umlčen a v letech 1990 – 1992 za Občanské fórum zvolen poslancem Federálního shromáždění Československé republiky. Za své herectví obdržel titul Zasloužilého umělce (1965), Státní cenu (1965) „Za postavy v divadelních, televizních a rozhlasových inscenacích“, Zasloužilého člena ND (1982), titul Národního umělce (1988) a Cenu Senior Prix (1993). Řadu ocenění získal díky filmovým postavám na filmových festivalech. Krátce byl asistentem na DAMU. Své vzpomínky shrnul do knížek „Muž, který trvá na svém“ (1992), „Kronika rodu Hrušínských“ (1994) a manželka „Eva Hrušínská vzpomíná…“ (1998). Rudolf Hrušínský st. zemřel po těžké nemoci 13. dubna 1994 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti čtyř let. V herecké tradici pokračují synové Rudolf Hrušínský ml. (*1946) a Jan Hrušínsky (*1955) i vnoučata Rudolf Hrušínský nejml. (*1970) a Kristýna Hrušínská (*1985).

1931 – Al Capone byl usvědčen z krácení daní.

1933 – Albert Einstein utekl z nacistického Německa do Spojených států.

1937 – V Teplicích došlo ke konfliktu poslance Sudetendeutsche Partei K. H. Franka se státními úředníky po projevu K. Henleina v místním divadle. Frank napadl policejní asistenci přítomnou na shromáždění. Německá diplomacie využila incidentu k propagandistické kampani proti ČSR.

1964 – Rudé právo zveřejnilo návrh zásad Zdokonaleného řízení národního hospodářství, které však byly jen torzem původních návrhů ekonomických expertů (nedošlo k pronikavému omezení základních kvantitativních ukazatelů, neotevřely se prostory pro "socialistické podnikání" a nedůsledně se řešila otázka "zvýšené účasti pracujících na řízení ekonomiky"); k jejich přijetí došlo na zasedání ÚV KSČ 27.-29. ledna 1965. Cílem, k němuž směřovala ekonomická reforma v Československu, bylo plánované tržní hospodářství.

1966 – v Moskvě se sešli představitelé komunistických stran, předsedové vlád a ministři obrany Bulharska, ČSSR, Kuby, Maďarska, Mongolska, Německé demokratické republiky, Polska, Rumunska a SSSR.

1968 – A. Dubček besedoval se skupinou dělníků a funkcionářů z 27 pražských a středočeských závodů.

Č. Císař jednal s předsedy krajských národních výborů a primátory měst o státní správě a samosprávě.

O. Šik opustil diplomatické místo v Jugoslávii a odešel do Švýcarska.

Náměstek ministra kultury B. Chňoupek jednal se svým sovětským protějškem G. I. Vladykinem o kulturních stycích po 21. srpnu 1968.

V 10. čísle časopisu MY 68 (šéfredaktor Vladimír Mates) shrnuje redakce v přehledu otázky, na které od roku 1965 odpovídal spisovatel Jan Procházka. Mj. Proč se u nás nepromítají úspěšné západní filmy?, Co si myslíte o administrativních zásazích proti některým českým filmům?, Mohl byste napsat něco o svých ideálech?, Za co jste ochoten jít bojovat se zbraní v ruce?, Není naše heslo „Pravda vítězí“ bluf?, Co si myslíte o cenzuře?, Budete kandidovat do parlamentu? A s jakým programem? Co je vlastně demokratizace?, Co soudíte o členech KSČ, kteří věří v Boha?, Co soudíte o padesáti letech naší samostatnosti? Měla vůbec nějaký smysl?

1969 – Nový přípravný výbor Českého svazu vysokoškolského studentstva publikoval své prohlášení.

Z KSČ byli vyloučeni J. Procházka, J. Litera a E. Zátopek.

1970 – V Praze skončila dvoudenní republiková konference Socialistického svazu mládeže, na níž byl zvolen předsedou českého ústředního výboru SSM Antonín Himl (věru – mládežník, narozený v roce 1933!), dlouholetý člen ÚV KSČ, od roku 1972 předseda ústředního výboru Čs. tělovýchovy a sportu a od roku 1974 předseda Čs. olympijského výboru. Místopředsedou zvolen Jindřich Poledník (narozený 1937), od roku 1972 předsedou českého ústředního výboru SSM, rovněž člen ÚV KSČ, poslanec ČNR a Federálního shromáždění.

1979 – Matka Tereza dostala Nobelovu cenu míru.

Svátky:

Svátek mají Hedvika, Ignác (Antiochijský) .

V občanském kalendáři má dnes svátek Hedvika. Toto jméno je germánského původu a znělo Haduwig, což znamená "vítězící v boji".

Patronkou tohoto jména je Hedvika Slezská. Narodila se na zámku Andechs na Ammerském jezeře, dodnes ji v Bavorsku nazývají Hedvikou z Andechsu. Do dějin však tato dcera hraběte Bertholda IV. z Andechsu vešla jako Hedvika Slezská.

Na svět přišla v roce 1173 a byla už jako malé dítě předána na výchovu benediktinkám v klášteře Kitzingen. Když bylo dívce dvanáct let, byla svým otcem z mocensko-politických důvodů provdána za vévodu Jindřicha I. Manželství bylo vysloveně šťastné. Již ve svých 13 letech porodila Hedvika své první dítě a v průběhu let k němu přibylo šest dalších. Po porodu sedmého dítěte poprosila Hedvika svého muže, aby s ním dále směla žít ve zdrženlivosti - tak se i stalo. Hedvika se po celý svůj život věnovala blahu svého lidu a prohloubení křesťanské víry. Vedle četných nemocnic a ošetřovacích ústavů založila také slavný klášter cisterciaček v Trzebnici na sever od Vratislavi (Wrocław, Polsko). Hedvika však musela vytrpět mnoho útrap. Její rodný zámek Andechs byl úplně zničen, její sestra Gertruda padla za oběť vražednému úderu, roku 1238 zemřel její muž a jen o tři roky později padl její nejstarší syn Jindřich II. v boji proti Tatarům. Po synově smrti se Hedvika uchýlila do trzebnického kláštera, kde 15. října 1243 přesně ve svých 70 letech zemřela. Papež Klement IV. Hedviku svatořečil už 26. března 1267. Hedvika je patronkou Polska, Slezska, Berlína, Vratislavi, Trzebnice a Krakova. Modlí s k ní exulanti i snoubenci.

V církevním kalendáři dnes nacházíme Ignáce z Antiochie. Patří k jedněm z nejstarších světců a zemřel někdy před rokem 117 v Římě. V Evropě nesou jeho jméno mnohé kostely. Ignác, který se možná ještě setkal s Kristem, byl žákem apoštola Jana. Ten také jmenoval Ignáce v roce 69 druhým (nebo, počítáme-li také biskupství Pavlovo, třetím) biskupem v Antiochii. Po 40 let pak Ignác zastával biskupský úřad a byl své obci dobrotivým a starostlivým vrchním pastýřem. Když byl Ignác už pokročilého věku, odsoudil ho k smrti císař Traianus. Společně s dalšími křesťany odvezli Ignáce lodí z Antiochie do Říma. Tam byl stařičký biskup ve Flaviově amfiteátru, dnešním Colosseu, předhozen za potravu lvům. Tváří v tvář smrti Ignác ještě zvolal: "Jsem Kristova pšenice, musím být semlet zuby zvířat, abych byl shledán čistým chlebem."

Slavnými se stalo Ignácových tzv. Sedm svatých dopisů. Jsou to listy, které adresoval několika křesťanským obcím. Všechny dopisy musel Ignác diktovat různým křesťanům, kteří ho směli navštívit na lodi, protože on sám měl ruce v poutech. V těchto dopisech se poprvé vyskytuje pojem "katolická církev". Ignácův kult býval velmi výrazný na Východě, antiochijský biskup a mučedník tam byl uctíván jako jeden z otců ortodoxie (pravověrnosti). Východní církev slaví Ignácovu památku 20. prosince, u Syřanů slavili Ignácovu památku už od 4. století 17. října, v domnělý den jeho úmrtí. Ignác z Antiochie je na mnoha zobrazeních znázorněn téměř vždy jako starý muž, většinou s vousem. Asi nejstarším zpodobněním biskupa je mozaika v Hagia Sofia v Ístanbulu (9. století).

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje