Vzpomínáček - 17. června - Karel Höger a Ferdinand Havlík

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 17. června. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Setkání kancléře Metternicha s ruským carem Alexandrem I. v Opočně, bouře tiskařů kartounu v Praze, rozpad Českého poslaneckého klubu, válečný manifest Františka Josefa I. a prusko-rakouská válka, Igor Fjodorovič Stravinskij, Národní rada česká, Strana katolického lidu v Čechách, Karel Höger, Masarykova smlouva na přepravu 30 tisíc československých zajatců, Ferdinand Havlík, Vlastimil Šantroch, Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, pokus o protikomunistický puč ve východním Berlíně, Růžena Nasková, zákon zákazující číst z Bible a modlit se ve školách, 17. červen 1968 a 1969, aféra Watergate, Ztohoven..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1813 – V Opočně se sešel rakouský kancléř C. W. L. Metternich s ruským carem Alexandrem I. k jednání o návrhu mírových podmínek Francii; Rusko požadovalo další jejich rozšíření (o zrušení Rýnského spolku a o obnovení hranic Pruska před rokem 1805).

1844 – Začala Bouře tiskařů kartounu v Praze vyvolané sporem o mzdy, kdy za obtížnější práci se platilo stejně jako za práci snadnější. Primát v tom měla firma bratří Porgesů na Smíchově, která měla nejlépe mechanizovanou kartounku. Dělníci zde vstoupili do stávky; k nim se přidali další tři pražské kartounky. Stávkující požadovali úpravu mezd a odstranění strojů - perotin. Po odmítavé odpovědi došlo (po vzoru anglických dělníků) k rozbíjení nenáviděných perotin, kterým dělníci přičítali vinu za zhoršení své situace. Stávka byla nakonec zlomena zásahem vojska.

1863 – Český poslanecký klub se rozpadl, když skupina jedenácti liberálních poslanců v čele s F. L. Riegrem se rozhodla nevstoupit do říšské rady; svůj postoj oznámila přípisem ze 17. června t. r. (čteno v říšské radě 25. června), ve kterém obsáhle zdůvodnila, proč se na činnosti říšské rady nemíní nadále podílet (ta byla omezena jen na Předlitavsko, protože uherský sněm neuznal únorovou ústavu). Dalších pět českých poslanců se mandátu vzdalo, zůstali jen čtyři. Čtyři čeští poslanci z Moravy odešli z Vídně až v listopadu 1864. Nastalo období tzv. pasivní rezistence (tj. neúčasti na jednání v říšské radě) až do roku 1879.

1866 – Císař František Josef I. se obrátil válečným manifestem ke svým národům; o den později učinil totéž pruský král. Pruská armáda vstoupila již 16. června do Saska, které bylo spojencem Rakouska; Rakousko odpovědělo vypovězením války. Po bok Rakouska a proti Prusku se postavila většina německých států. Začala prusko-rakouská válka.

1882 – Narodil se Igor Fjodorovič Stravinskij, ruský hudební skladatel († 6. dubna 1971)

1900 – V Praze byla ustavena Národní rada česká jako nadstranická instituce pro koordinování akcí v národnostních záležitostech; šlo o analogickou reakci z české strany na svatodušní program německých stran (1899).

1906 – Na ustavujícím sjezdu se zformovala ze dvou katolických stran a několika dalších skupin Strana katolického lidu v Čechách; v přijatém prohlášení se vyslovila pro všeobecné, nikoli však rovné hlasovací právo.

1909 – Narodil se Karel Höger, český herec († 4. května 1977)

Karel Höger (17. června 1909, Brno-Královo Pole – 4. května 1977, Praha) byl český herec. Byl to velice jemný člověk s mimořádně citlivým hereckým projevem a neobyčejně kultivovanou výslovností.

Jeho manželkou byla herečka Zdenka Procházková.

Pocházel z velmi skromných poměrů, narodil se jako třinácté dítě v rodině dělníka z královopolské cihelny v Brně. Spolu se svými četnými sourozenci hrál loutkové divadlo.

V osmi letech se stal členem brněnského ochotnického spolku. V roce 1928 absolvoval studium na učitelském ústavu a odešel učit do Lomnice u Tišnova. Nicméně začal zde studia na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, kde studoval i jeho starší bratr Rudolf. Konzervatoř ukončil v roce 1932 a další rok studoval ještě estetiku na filosofické fakultě brněnské university. Po absolutoriu prezenční vojenské služby nemohl získat vhodné učitelské místo, namísto učitelování přijal v roce 1932 nabídku od brněnského Zemského divadla na stálé angažmá. Zde hrál až do roku 1940 a vytvořil asi 120 různých rolí. Současně v divadle vykonával funkci dramaturga a vedoucího představení pro děti.

V roce 1940 se odstěhoval do Prahy, neboť přijal nabídku na angažmá v pražském Národním divadle, kde pak působil až do roku 1977.

Po několika drobných filmových roličkách se poprvé objevil ve větší roli společně s Lídou Baarovou ve filmu Za tichých nocí. Za svůj život si zahrál mnoho vážných, tragických postav, několik významných mužů z české národní historie: Mikoláše Alše ve stejnojmenném filmu, Bedřicha Smetanu ve filmu Z mého života nebo postavu českého krále Václava IV. Lucemburského ze známé husitské trilogie), dále též fiktivní postavu ing. Prokopa z filmu natočeného podle Čapkova románu Krakatit. V 60. letech se také etabloval jako úspěšný představitel soudobé filmové kriminalistiky coby kapitán – detektiv Sboru národní bezpečnosti po boku Josefa Beka. Jedna z jeho posledních filmových rolí byla role ve známém komediálním muzikálu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně, kde si zahrál další historickou postavu, arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

V letech 1945 až 1949 vyučoval na pražské konzervatoři, v období 1950–52 a 1959–63 byl externím pedagogem na pražské DAMU, od roku 1951 i na FAMU. Zde získal v roce 1963 stálý úvazek a v roce 1966 byl jmenován profesorem. Na FAMU působil až do roku 1971, kurs herectví vedl i na brněnské JAMU.

Disponoval krásně jemným, měkkým a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, který byl jako stvořený pro rozhlasovou četbu či pro práci v pořadech pro děti. Účinkoval v rozhlasových hrách Pohádka máje (1938), První parta (1938), Stříbrný vítr (1939), Měla jsem tři syny (1947), Válka s mloky (1958), Srpnová neděle (1960), Hodina v rodném městě (1962), Případ Oppenheimer (1962), Tři směrem k tichu (1963, smazáno), Bylo to na váš účet (1964), Jistý den daleké minulosti (1965), Sedm svědků (1967), Ženich pro Marcelu (1969, smazáno, soukromá nahrávka nalezena u autora textu), Skvělé vyhlídky (1971), Pankrác Budecius, kantor (1973), Jitřenka naší slávy (1973), Šarlatové písmeno (1975), Tygr (1975), O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), Humelšnábl a boj se smrtí (1976, smazáno), Až delfín promluví (1976), Slabé odpolední slunce (1977, smazáno, zachováno v archivu herce Bohumila Švarce); načetl mnoho knih, mj.: Klapzubova jedenáctka (1953), Veselí občané sichemští (1957), Borovice (1960), Příhody lišky Bystroušky (1963 a 1969), Mistr Kampanus (1967), Osudy dobrého vojáka Švejka (1973), Za smíchem starého Brna (1976), Apokryfy (1955). Nezapomenutelným se stal, mimo jiné, například jeho televizní hlas, jenž propůjčil jičínskému ševci a hodnému loupežníkovi Rumcajsovi, jeho synovi Cipískovi a loupežnické mamce Mance.

Několik nezapomenutelných roli vytvořil i v Československé televizi a rozhlasu, např. v televizním seriálu Byl jednou jeden dům, kde hrál postavu malíře, nebo ve vynikající inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu, kde hrál společně s Danou Medřickou. Z dalších TV rolí: Malér (podle Dürrenmatta, 1965), Sám proti městu (1974), Půlpenny (1974). Měl hrát hlavní roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, ale uprostřed natáčení bohužel zemřel, takže bylo nutné roli dodatečně přeobsadit slovenským hercem Ladislavem Chudíkem a již natočené části musely být znovu přetočeny. Dva dny před smrtí odešel z angažmá v Národním divadle, neboť byl hrubě nespokojen s tím, jak se divadlo (konkrétně tehdejší ředitel Přemysl Kočí, který Högra osočoval z hereckého neumětelství) zachovalo při nuceném odchodu jeho herecké kolegyně Vlasty Fabiánové; nakolik tato událost ovlivnila jeho zdraví a uspíšila jeho odchod z tohoto světa, se však lze jen dohadovat.

1917 – Za svého pobytu v Rusku uzavřel T. G. Masaryk s francouzským ministrem A. Thomasem (dlel rovněž v Rusku) smlouvu na přepravu 30 tisíc československých zajatců do Francie; byla to první smlouva Československé národní rady s jiným státem. Pro zmatky v Rusku se však nerealizovala.

1928 – Narodil se Ferdinand Havlík, klarinetista, hudební aranžér a skladatel, kapelník, dirigent divadelního orchestru, příležitostný filmový herec

Kapelník a klarinetista Ferdinand Havlík patří díky dlouholetému spojení s divadlem Semaforem i několika filmovým rolím k nejznámějším českým hudebníkům.

Narodil se v Brně, otec byl mlynářem, matka pracovala jako švadlena. Ačkoli se Havlík později prosadil především jako hráč na dechové nástroje, jako dítě začínal s houslemi.

Později, již za druhé světové války, mu otec za dvacet kilo mouky sehnal klarinet a Ferdinand Havlík se do tohoto nástroje zamiloval. Ještě za okupace měl vlastní kapelu, soukromě začal studovat hru na klarinet u profesora Dvořáka, v letech 1951-1954 studoval na Státní konzervatoři v Praze.

Ve čtyřicátých a padesátých letech hrával Ferdinand Havlík s různými kapelami, doprovázel známé zpěváky (například Arnošta Kavku), hrál v kavárně Vltava nebo v hotelu Jalta, a i když to v padesátých letech nebylo jednoduché, jeho doménou byl jazz a swing. Po setkání s Jiřím Suchým přijal nabídku ke vstupu do vznikajícího divadla Semafor, kam byl v roce 1959 angažován jako kapelník. Dostal tak možnost dělat jazzové koncerty, v první řadě ale prezentoval v divadelních hrách melodie Jiřího Šlitra. V téže době se Ferdinand Havlík objevil poprvé také před kamerou, když se spolu s dalšími proslulými hudebníky mihnul ve filmu LETIŠTĚ NEPŘIJÍMÁ (1959).

Všichni ze Semaforu se dříve či později dostali do širokého povědomí filmových i televizních diváků a týkalo se to i Ferdinanda Havlíka. Spolu s celým semaforským souborem nemohl chybět ve filmu KDYBY TISÍC KLARINETŮ (1964), později hrál v Němcově povídkovém filmu MUČEDNÍCI LÁSKY (1966). Mezitím byl pověřen dirigováním orchestru, který nahrál hudbu k Formanovým filmům ČERNÝ PETR (1963) a LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY (1965). Mimoto se Havlík prosadil i jako skladatel filmové hudby (RAKEV VE SNU VIDĚTI, 1968; PŘEHLÍDCE VELÍM JÁ, 1969). Havlíkův orchestr našel uplatnění i v rozhlase a pořídil také hudební podklad k řadě nahrávek dodnes známých písní z repertoáru tehdejších semaforských zpěváků (Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Karel Gott). V roce 1967 vyšla LP deska Portrét Ferdinanda Havlíka.

Ve druhé polovině šedesátých let se Havlík nepohodl s Jiřím Šlitrem v otázce dalšího hudebního směřování divadla a v roce 1967 ze Semaforu odešel. Nouzi o práci ale neměl, znovu nahrával v rozhlase i gramofonových studiích, galerii zpěváků, které doprovázel, rozšířil o jména jako Judita Čeřovská nebo Milan Chladil. Po předčasné smrti Jiřího Šlitra v roce 1969 se Ferdinand Havlík do Semaforu vrátil a kromě postu kapelníka převzal i úlohu hudebního skladatele a svými kompozicemi doprovodil hry Smutek bláznivých panen, Sladký život blázna Vincka, Zuzana v lázni nebo Doktor Johann Faust, největším úspěchem bylo ale představení Kytice z roku 1972. V menších rolích se Ferdinand Havlík znovu objevoval na divadelním jevišti, často ve dvojici s Evženem Jegorovem, který byl též zdatným hudebníkem a především Havlíkovým partnerem v hudebních vystoupeních.

Ferdinand Havlík i v průběhu sedmdesátých let podílel na několika filmech jako skladatel nebo dirigent, mimo jiné byl autorem hudby k „semaforským“ filmům JONÁŠ A MELICHAROVÁ (1986) a JONÁŠ II. ANEB JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI MELICHAROVOU (1988). Znovu ale stál i před kamerou jako herec, menší role otců mu připadly ve filmech s problematikou mladé generace a jejího vstupu do života (MATĚJI, PROČ TĚ HOLKY NECHTĚJÍ?, 1981; LÁSKA NA DRUHÝ POHLED, 1981), objevil se také v legendárních SLAVNOSTECH SNĚŽENEK (1983).

Poslední prací pro Semafor byla hudba k představení Víkend s Krausovou (1995), poté Ferdinand Havlík ze zdravotních důvodů i kvůli komunikačním problémům s Jiřím Suchým z divadla odešel, nadále se ale uplatňoval jako klarinetista na různých pódiích, především v rámci vlastní kapely Swing Band, kterou založil již v roce 1977. Na různých výročních akcích a vzpomínkových koncertech vystupoval znovu pohostinsky i ve spojení se Semaforem. Jiří Suchý ostatně stál také za vznikem vzpomínkové knihy Historky Ferdinanda Havlíka (2006).

Ferdinand Havlík je ženatý a s manželkou Hanou (rozenou Martínkovou) má tři děti.

1940 – Narodil se Vlastimil Šantroch, otec autora Vzpomínáčku († 12. února 2005)

1942 – Na přímý pokyn z Berlína zahájilo činnost Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, kolaborantská organizace (vznikala od podzimu 1941) zaměřená na převýchovu české mládeže v nacionálně socialistickém duchu; vedoucím byl jmenován ministr školství a národní osvěty E. Moravec.

1953 – Ve východním Berlíně proběhl pokus o protikomunistický puč, když 200.000 lidí začalo stávkovat. K převratu však nedošlo.

1960 – Zemřela Růžena Nasková, herečka (* 28. listopadu 1884)

1963 – V USA vstoupil v platnost zákon zákazující číst z Bible a modlit se ve školách.

1968 – Schůze předsednictva ÚV KSČ jednala o přípravě XIV. mimořádného sjezdu a realizaci akčního programu.

Z funkce ředitele nakladatelství Svoboda byl uvolněn Květoslav Innemann a na jeho místo jmenován Tomáš Kosta, který předložil koncepci komplexního vydavatelského, nakladatelského a tiskárenského podniku.

1969 – Před senátem Vyššího vojenského soudu v Příbrami bylo ukončeno přelíčení se sedmi bývalými příslušníky Stb (M. Pich – Tůma a spol.), obviněnými z vraždy a účasti na vraždě P. Konečného a F. Novotného v roce 1948. L. Zelenka byl zproštěn obžaloby, ostatní shledáni vinnými, trestní stíhání však bylo zastaveno na základě zákona o promlčecí době. Vyšší vojenský soud však podal stížnost, o níž mělo jednat vojenské kolegium Nejvyššího soudu.

V Rudém právu byl otištěn článek L. Štrougala „Za jednotu slov a činů“.

V informaci o zasedání byra ÚV KSČ byla oceněna iniciativa novinářů - komunistů, kteří vystoupili s výzvou Slovo do vlastních řad a dali tak impuls k sebekritickému pohledu na práci sdělovacích prostředků.

Redakci týž den navštívil sovětský velvyslanec S. V. Červoněnko.

1972 – Aféra Watergate: Do kanceláří Demokratické strany ve Washingtonu se vloupali příznivci republikánů. Chtěli tam nainstalovat štěnice, nicméně byli odhaleni.

2007 – Umělecká skupina Ztohoven se nabourala do vysílání České televize. V pořadu Panorama na ČT2 se mezi on-line záběry z českých hor a měst objevil v Černém Dole v Krkonoších atomový výbuch.

Svátky:

Svátek mají Adolf, Adolfína, Adina, Řehoř z (Barbariga) a Alžběta (ze Schönau).

V občanském kalendáři dnes slaví svůj svátek Adolf. Jméno má svůj původ ve staroněmeckém Athalwolf a Athaulf. V první části jména vidíme slovo adal, což znamená "ušlechtilý", ve druhé wolf - "vlk". Adolf je tedy "ušlechtilým vlkem". Ženským protějškem tohoto jména jsou Adolfa, Adolfína a také Adina, i když u posledně jmenované se jazykovědci domnívají, že může mít i samostatný hebrejský původ. V tom případě by její význam odpovídal českému "citlivá a jemná". Nejvíce toto jméno u nás bezpochyby proslavila vynikající filmová hvězda, vždy elegantní a přitažlivá Adina Mandlová (1910-1991).

Dnešním oslavencem je však Adolf, cisterciácký mnich a předtím kanovník v Kolíně. V roce 1216 jej zvolili biskupem osnabrückým. Zemřel 30. června roku 1224 a celý svět si jej připomíná 13. února.

Adolfů znají dějiny bezpočet. Raději než jednoho nacistického diktátora si dnes připomeňme ještě římskoněmeckého krále Adolfa Nassavského. Na trůn se dostal roku 1292 s pomocí českého krále Václava II., který se postavil proti dalšímu kandidátovi Albrechtu Habsburskému. Za to získal Václav od Adolfa Chebsko a Pleissen. Brzy se však jejich zájmy překřížily a Václav II. přešel na habsburskou stranu. Následovala bitva u Göllnheimu, kde se střetli Adolf s Albrechtem a Habsburk zde zvítězil. Adolf Nassavský tak přišel 2. července 1298 nejen o korunu, ale i o život.

V církevním kalendáři dnes slaví svůj svátek Řehoř. Připomínáme si Řehoře z Barbariga, který se narodil 16. září 1625 v Benátkách. Prožil oslnivou kariéru. Pro jeho schopnosti si jej povšiml papež Alexander VII. a jmenoval jej nejprve biskupem bergamským, pak padovským a roku 1660 se Řehoř stal dokonce kardinálem. Byl to neobyčejně vzdělaný člověk a v Padově založil školu pro kněze, kde se učili především jazykům. Zemřel 18. června roku 1697 v Padově, 26. května roku 1960 jej papež Jan XXIII. svatořečil.

Další dnešní světicí je Alžběta ze Schönau. Narodila se roku 1128 v Bingenu (Porýní-Falc, Německo). Ve svých dvanácti letech vstoupila do kláštera benediktinek v Schönau. Byla to hluboce zbožná dívka a jako mladá se stala abatyší kláštera. Od mládí byla velice nemocná, později se k chorobě přidala i nevysvětlitelná trudomyslnost. Od roku 1152 měla častá vidění a jednoho dne prý začala z ničeho nic mluvit plynně latinsky, ačkoliv se této řeči nikdy neučila. Vedla si také zápisky o svých viděních a později si tyto spisy získaly značnou oblibu. Alžběta zemřela velice mladá 18. června roku 1164.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje