Vzpomínáček - 13. října - Jozef Tiso

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 13. října. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Gautama Buddha, Claudius otráven Agrippinou, Šimon Petr ukřižován, tisíce členů Řádu templářů uvrženy do vězení, Ivan IV. Hrozný dobyl Kazaň, patent Marie Terezie o soupisu obyvatelstva, položen základní kámen Bílého domu, Jozef Tiso, Margaret Thatcherová, Paul Simon, The Who a My Generation, 13. říjen 1968 a 1969, Ian Thorpe, V. Klaus předsedou OF, Windows 95 v ČR, podařilo se vyprostit 33 chilských horníků..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

483 př. n. l. – Zemřel Gautama Buddha - zakladatel buddhismu (* 563 př. n. l.)

54 – Claudius byl smrtelně otráven svojí manželkou Agrippinou mladší. Její 17letý syn Nero se stal novým římským císařem.

64/67 - Byl ukřižován Šimon Petr, jeden z dvanácti původních apoštolů, je považován za prvního papeže

1307 – Tisíce členů Řádu templářů byly na příkaz francouzského krále Filipa IV. Sličného uvrženy do vězení.

1552 – Ivan IV. Hrozný dobyl Kazaň, počátek expanze moskevské Rusi.

1753 – Marie Terezie podepsala patent o soupisu obyvatelstva v rakouské monarchii; první konskripce (soupis) obyvatel byl proveden v následujícím roce. Podařilo se jej uskutečnit jen za cenu mnoha chyb a nepřesností. Celkový počet obyvatel monarchie činil 18,8 milionu, z čehož žilo v Čechách 2,493 milionu lidí (sídlili ve 244 městech, 303 městečkách a 11 287 obcích) a na Moravě i ve Slezsku 1,42 milionu. Od roku 1762 probíhaly konskripce každoročně. Prováděly je nejdříve vrchnostenské a církevní úřady, od roku 1771 pak vojenské a politické úřady. Moderní sčítání začalo od roku 1869 a následovalo přibližně v desetiletých intervalech.

1775 – Schválen nový studijní řád pro gymnázia (autorem byl rektor savojské akademie ve Vídni, piarista G. Marx), který snižoval studium na pět let; tvořily ho tři třídy, tzv. gramatikální a dvě třídy tzv. humanitní. Čeština byla ze středních škol úplně vyloučena, naopak znalost němčiny byla podmínkou přijetí do gymnázia. Vrchní dozor nad gymnázii v Čechách měl studijní direktor (byl jím K. J. Seibt), řediteli jednotlivých ústavů byli krajští hejtmani, zastupovaní gymnazijními prefekty.

1781 – Vlastnoručním listem císaře Josefa II. bylo oznámeno dvorské kanceláři, že panovníkovo rozhodnutí o náboženské toleranci má být zveřejněno prostřednictvím tisku německy, latinsky, francouzsky a italsky.

1792 – Ve Washingtonu byl položen základní kámen Bílého domu.

1887 – Narodil se Jozef Tiso, katolický kněz a prezident válečné Slovenské republiky († 18. dubna 1947 popraven)

Jozef Tiso (13. října 1887 Veľká Bytča – 18. dubna 1947 Bratislava) byl slovenský římskokatolický kněz, politik Hlinkovy Slovenské ľudové strany a v letech 1939–1945 prezident Slovenské republiky, satelitního státu nacistického Německa.

Po válce byl odsouzen československým Národním soudem v politickém procesu za válečné zločiny k smrti a popraven.

Narodil se v rodině řezníka jako druhé ze sedmi dětí. Lidovou školu vystudoval ve Velké Bytči. Jednalo se o trojjazyčnou maďarsko-slovensko-německou katolickou školu.

Nižší třídy gymnázia studoval na gymnáziu v Žilině. Potom pokračoval v nitranském semináři a tamním piaristickém gymnáziu, kde dokončil středoškolské studium.

Posléze jej jako zvláště nadaného poslal biskup na univerzitu do Vídně. Zde absolvoval teologii v roce 1910 a téhož roku jej Augustín Fischer-Colbrie vysvětil na kněze.

Svou první mši sloužil ve svém rodišti.

Později pracoval jako kněz na několika místech (Oščadnica, Rajec, Bánovce nad Bebravou), vyučoval slovenštinu, pracoval v oblasti kultury a pomáhal při vytváření a organizaci činnosti hospodářských spolků pro chudé obvyvatelstvo. Na začátku 1. světové války sloužil jako vojenský kaplan Trenčínského pluku.

V roce 1915 se stal ředitelem Teologického semináře v Nitře a učitelem na piaristickém gymnáziu tamtéž, později pak profesorem teologie. Od roku 1921 do roku 1924 – ve velmi mladém věku – byl biskupským tajemníkem Karola Kmeťka a učitelem v Bohosloveckém semináři v Nitře. Tiso měl v té době názorově blízko Hlinkovi, Kmeťko se spíše v politických názorech blížil Šrámkovi. Roku 1924 Tiso opustil vyšší církevní pozice v Nitře, stal se děkanem a farářem v Bánovcích nad Bebravou a začal se ještě aktivněji věnovat politice. Dokonce i v době zastávání funkce prezidenta 1. Slovenské republiky pokračoval Tiso ve své práci jako farář v této obci a byl jím až do roku 1945.

Jozef Tiso se v době vzniku Československa v roce 1918 stal členem Slovenské ľudové strany, později jedním z jejich vůdčích osobností. Strana se od roku 1925 nazývala Hlinkova slovenská ľudová strana z důvodu většího odlišení od Šrámkových československých lidovců. Andrej Hlinka založil Slovenskú ľudovú stranu jako katolickou stranu v roce 1913 v době Rakousko-Uherska. HSĽS bojovala za autonomii Slovenska v rámci Československa a po roce 1923 se stala nejsilnější stranou na Slovensku. Byla to jedna ze dvou slovenských stran na Slovensku; ostatní strany buď reprezentovaly národnostní menšiny a nebo působily (aspoň nominálně) v celém Československu.

Do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé byl zvolen již v roce 1920, ale mandátu, který získal ve druhém skrutiniu, se ihned po volbách vzdal. Poslancem byl zvolen opět ve volbách v roce 1925 a zůstal jím i po další volební období.

V letech 1927 až 1929 byl ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v poslední Švehlově a první Udržalově vládě. V roce 1933 ve Sněmovně pronesl projev, ve kterém označil kořeny hospodářské krize též za duchovního rázu a kromě státního rozpočtu odsoudil i ideologie liberalismu, socialismu a jako jejich důsledek označil komunistický a fašistický teror, které též odsoudil. Naopak se přihlásil k papežské sociální encyklice Quadragesimo anno a ideji stavovského státu. V roce 1935 podpořil Tiso volbu Edvarda Beneše prezidentem Československa, v rámci HSĽS se o ni dokonce sám výrazně zasazoval.

Po Hlinkově smrti v roce 1938 se stal Tiso de facto vůdcem strany (byl zástupcem předsedy strany od roku 1930 do 1. října 1939, oficiálním vůdcem strany se stal po tomto datu). Od roku 1925 do 1939 byl poslancem československého parlamentu v Praze a od roku 1927 do roku 1929 člen československé vlády jako ministr zdravotnictví a sportu.

Na 13. března 1939 byl pozván do Berlína, kde jednal s Adolfem Hitlerem, který mu oznámil svůj záměr rozbít Česko-Slovenský stát. Požadoval po něm též urychlené vyhlášení samostatného Slovenska, kterému přislíbil "ochranu", jinak jej ponechá svému osudu, který měl představovat maďarský vpád. Tiso to odmítl na místě a osobně učinit s tím, že k tomu nemá mandát. Zasadil se všal o urychlené svolání Slovenského sněmu, kterému německý požadavek posléze tlumočil. Sněm se následujícího dne Hitlerovu rozhodnutí podřídil, ačkoliv slovenští politici takový záměr v té době povětšinou neměli.

26. října 1939 byl Tiso zvolen prezidentem Slovenské republiky, jímž pak zůstal až do jejího zániku. Na Slovensku byl nastolen autoritativní režim. Během existence Slovenského štátu však nebyl státem vykonán trest smrti z politických důvodů na žádné osobě a byl soudy udělován jen ve výjimečných případech, takřka vždy v nepřítomnosti obžalovaného. Jozef Tiso vždy podepsal žádost odsouzeného k smrti o milost, jejíž udělení mu doporučovaly i soudy. Řada odpůrců režimu však byla mučena a terorizována či zavražděna Hlikovými gardami pod vedením Alexandra Macha.

Tentýž stát také s Tisovým souhlasem vydal nacistickému Německu k povraždění více než 70 000 občanů židovské a romské národnosti a ještě za každého takového občana platil (tvrzení, že netušil, že je posílá na smrt, lze vztáhnout jen na část deportovaných). Slovensko bylo spojencem Třetí říše a jejím spojencem zůstalo až do obsazení Rudou armádou. Role Tisa jako prezidenta byla hodnocena značně rozporuplně. Ačkoliv minimálně do Slovenského národního povstání prokazatelně režim a excesy mírnil, jeho kritikové zastávají názor, že nečinil dost a že tak byl spoluviníkem výše zmíněných excesů a zločinů.

Tisovi kritici z církevních kruhů požadovali, aby buď odstoupil, nebo se nechal laicizovat, neboť zastávali názor, že setrvání kněze v čele Slovenského štátu poškozuje pověst církve. Biskup Gojdič se v květnu 1942 obrátil na Svatý stolec s žádostí, aby Tisa přinutil zastavit krutosti páchané na Židech, nebo, nebude-li to možné, aby jej buďto přinutil k rezignaci na prezidentský úřad, nebo zbavil kněžství.

6. června 1945 byl Tiso spojeneckou armádou internován v Bavorsku, později vydán československým úřadům a nakonec na základě rozsudku Národního soudu 18. dubna 1947 v Bratislavě popraven.

Soudní proces je dodnes hodnocen jako politický a kontroverzní. Někteří autoři jej hodnotí jako nespravedlivý vůči Tisovi, podtrhují nenávist vůči Tisovi ze strany komunistů a jejich snahu Tisa za každou stranu zlikvidovat, upozorňují na silnou zaujatost soudce Igora Daxnera a často poukazují na zjevnou disproporci mezi rozsudkem smrti pro Tisa, který se prokazatelně snažil mnoha excesům bránit a byl brzdou teroru, a relativně mírným rozsudkem nad Alexandrem Machem, jedním z hlavních iniciátorů a organizátorů holokaustu na Slovensku, který byl souzen v témže procesu. Tento postoj, který je rozšířený mezi Slováky, z českých historiků má zastání například u Václava Vaška. Problematičnost celého procesu uskutečněného v komunistické režii vidí i někteří ti, kteří nemají Tisa v oblibě či jej považují za zločince.

Proces byl též příležitostí ke střetu Demokratické strany a KSS. Komunisté přisoudili procesu nemalou roli v mocensko politickém tažení vůči Demokratické straně, kterou se snažili rozštěpit na zastánce jejího dostavadného vedení a přívržence politického katolicismu. Komunisté hodnotili ve své době popravu Tisa jako svůj velký politický úspěch. Součastí obsáhlého rozsudku byla i tvrzení jako, že Tiso hlásal výmysly, že SSSR ohrožuje celou civilizaci a křesťanstvo, páchá zvěrstva a chce zotročit celý svět.

I řada Tisových obhájců včetně Vaška, kteří tvrdí, že Tiso nejednal dobrovolně a byl ke svým kontroverzním krokům donucen Třetí říší a že zachránil mnohé, však připouštějí, že Tiso možná někdy zašel příliš daleko a že si při procesu sám velmi přitížil, když neprojevil ani náznak lítosti. Anton Rašla, jeden ze tří žalobců v procesu, který pronášel závěrečnou řeč obžaloby a vznesl požadavek na trest smrti s odůvodněním, že Tiso neprojevil žádnou lítost a nejsou zde tedy žádné polehčující okolnosti, k tomu později řekl, že kdyby Tiso projevil lítost, tak si mohl zachránit život.

Svatý stolec sice požádal Československo o udělení milosti Tisovi, nicméně dal zároveň najevo, že mu jde spíše o budoucnost vztahů mezi Čechy a Slováky a že neudělení milosti nebude mít žádný vliv na diplomatické vztahy mezi oběma státy. Oprávěnost rozsudku nikdy nezpochybnil a existuje řada dokumentů, které jasně dokládají, že nikdy nezpochybňoval Tisovu vinu a trest smrti nepovažoval za nepřiměřený.

Pokud jde o náhled Vatikánu na provinění Tisa, slavná je zejména neveřejná poznámka biskupa Tardiniho k depeši instruující vatikánského chargé d’affaires na Slovensku Burzia k dalším intervencím proti deportacím Židů do rukou Třetí říše, v níž šéf diplomacie Svatého stolce označuje Tisa za šílence a přisuzuje mu odpovědnost za holokaust na Slovensku.

U soudu byla čtena i oficiální zpráva Burzia Svatému otci o výsledcích intervence u Tisa proti deportacím a násilnostem z roku 1944: „Nenašiel som u prezidenta republiky žiadne porozumenie, ba ani jedného slova súcitu pre prenasledovaných. On vidí v Židoch príčinu všetkého zla a obraňuje zásahy Nemcov proti Židom ako nanútené najvyššími požiadavkami vojny.“

Tisova osoba je dodnes slovenskou veřejností vnímána značně kontroverzně. Obecně však platí, že je i svými odpůrci vnímán z osobností Slovenského státu daleko pozitivněji než politici jako Vojtech Tuka či Alexander Mach. Mezi jeho příznivce patří hlavně nacionalisté a národně orientovaní katolíci, mezi odpůrce pak komunisté, liberální levičáci a neokonzervativci okolo časopisu .týždeň. Podle průzkumu v řadách příznivců KDH si ho 40 % z nich váží a 48 % k němu má negativní vztah. O jeho alespoň částečnou rehabilitaci se snaží řada osobností i organizací. Za jeho postoje a činy se též stavělo občanské sdružení Slovenská pospolitosť (svými ideovovými nepřátely označované jako extremistické) a s ním spjatá politická strana Slovenská pospolitosť - národná strana, která byla pro svou protiústavnost rozpuštěna či někteří politici Slovenské národní strany.

Jiní politici k němu vyjadřují stanovisko, že je třeba jeho osobu hodnotit v kontextu a hodnotí jej různé jeho činy pozitivně i negativně. Mezi takovéto politiky patří například Ján Čarnogurský, Dušan Čaplovič či Jaroslav Paška.

Mezi slovenskými historiky hodnotí Tisa kladně například Milan Stanislav Ďurica, Konštantín Čulen či František Vnuk. Naopak mezi zastánce silně negativního hodnocení patří Ivan Kamenec, Dušan Kováč či Pavol Mešťan. Mezi představitele středního proudu, který vidí na Jozefu Tisovi pozitiva i negativa, náleží například Róbert Letz, Ivan Petranský či Martin Lacko.

Silné kontroverze vyvolalo například vydání knihy, v níž historik Milan Ďurica Tisa obhajuje. Protesty Tisových odpůrců vyvolalo i prohlášení slovenského arcibiskupa Jána Sokola, který řekl: „Já si vážím pana prezidenta Tisa a vážím si ho moc, protože si ho pamatuji jako dítě. Byli jsme velmi chudí, ale když byl on, tak jsme byli na úrovni.“

Negativně se vůči Tisovi staví některé nevládní a romské organizace, Ústredný zväz židovských náboženských obcí v SR a většinová média i část slovenské veřejnosti.

Některé osobnosti, zejména z řad slovenského katolického antikomunistického exilu, usilovaly či usilují o prohlášení Jozefa Tisa za blahoslaveného či svatého. Ve prospěch kanonizace se vyjádřil například profesor teologie a historie Milan Ďurica či profesor teologie na Villanova University Jozef Papin (†1982). Tyto snahy jsou pochopitelně odmítány ze strany Tisových odpůrců, ale nepodporují je ani mnozí lidé, kteří mají na Tisa pozitivní či spíše pozitivní pohled. Arcibiskup Ján Sokol k tomuto tématu prohlásil, že „Nie je správne, aby boli politici vyhlasovaní za blahoslavených. Politik musí robiť aj kompromisy a blahoslavený musí byť ochotný za svoje presvedčenie aj zomrieť“ Proti svatořečení se stavěl i novinář a politik HZDS Ján Smolec.

1925 – Narodila se Margaret Thatcherová, britská premiérka

1941 – Narodil se Paul Simon, americký hudebník (duo Simon and Garfunkel)

1965 – Londýnská kapela The Who nahrála nejznámější píseň My Generation.

1968 – Do Moskvy přijela delegace čs. Svazu protifašistických bojovníků, kterou vedl předseda J. Hušek.

V Praze ve výstavní síni U Hybernů skončila úspěšná výstava 500 let polygrafie, o kterou byl mimořádný zájem. Připomněla významné výročí, kdy v roce 1468 vynalezl knihtisk J. J. Gutenberg a současně začala tradice českého knihtiskařství, na níž se podíleli mj. J. Melantrich z Aventýna D. Adam z Veleslavína. Dále světoznámí čeští vynálezci K. Klíč (vynálezce hlubotisku), K. Hermann (vynálezce ofsetu), J. Husník (objevitel světlotisku) a písmomalíři V. Preissig, K. Dyrynk a O. Menhart Na výstavě byl prezentován výňatek z Akčního programu KSČ o tom, že čs. polygrafický průmysl se v současné době nachází v havarijní situaci a je nutné urychleně hledat cesty k překonání tohoto stavu.

1969 – Rudé právo otisklo zprávu o existenci „Manifestu čs. revoluční socialistické strany“, vedenou Petrem Uhlem.

Vyšla kniha Artura Londona (1915 – 1986) pod názvem Doznání s otřesným vylíčením kolem zatýkání a procesu s Rudolfem Slánským (září 1952), kdy 11 státních a stranických činitelů bylo odsouzeno k trestu smrti, on sám odsouzen k doživotí. V období politického „oteplení“ po XX. sjezdu KSSS byl v roce 1956 propuštěn. Odstěhoval se za rodinou do Paříže, kde pracoval na svých pamětech, v nichž poskytl svědectví o obludných 50. letech v naší zemi.

1982 – Narodil se Ian Thorpe, australský plavec

1990 – Na celorepublikovém sněmu OF v Praze byl zvolen jejím předsedou V. Klaus (ze tří kandidátů).

1995 – Na český trh byly uvedeny Windows 95.

2010 – Po deseti týdnech se podařilo vyprostit 33 chilských horníků, uvězněných v půlkilometrové hlobce.

Svátky:

Svátek mají Renáta, Eduard a Bivoj.

V občanském kalendáři má dnes svátek Renáta nebo Renata. Toto jméno je latinského původu a znamená "znovuzrozená" či "obrozená".

Patronkou tohoto jména je Renáta Bavorská, která má ve světovém kalendáři svátek 22. května. Byla dcerou vévody Františka I. Lotrinského a narodila se 20. dubna 1544 v Lotrinsku (Francie). Když jí bylo 24 let, vdala se za Viléma V. Žili spolu v příkladném křesťanském manželství a dali život 10 dětem. Renáta byla dobrou matkou svým dětem i svému lidu. Veškeré své jmění prý vydala na charitativní účely, mimo jiné založila i nemocnici sv. Alžběty Durynské. Nakonec se oba manželé rozhodli, že se vzdají veškerých světských statků, Vilém složil roku 1597 vládu a oba se uchýlili do mnichovského Maxburgu. Renáta se nakonec rozhodla pro život řeholnice. Nepřijímala takřka žádnou potravu, modlila se a denně odcházela do městských nemocnic, aby se zde starala o nemocné. Zesnula 22. května roku 1602, bavorský lid ji u hrobu oplakával jako světici. Je uložena pod hlavním oltářem mnichovského kostela sv. Michaela.

V církevním kalendáři je dnes připomenut Eduard nebo také Edvard. V občanském kalendáři má svátek 18. března, tehdy jsme si také jeho památku připomenuli obšírněji.

Dříve měl v našem kalendáři svátek také Bivoj. Toto staročeské jméno souvisí se slovesem "bíti" a vykládá se jako "pobij vojsko", popřípadě jako "souboj" a konečně je lze přeneseně přirovnat k "válečníkovi". Všichni asi známe slavného Bivoje, který "svini divokú za uši lapil", hodil si ji na záda a přinesl kněžně Libuši. Vznešená vladařka jeho statečnost ocenila zlatým pásem a její sestra Kazi jej "pro jeho mužství za manžela pojala". Méně se však ví, že autorem této báje je pramálo věrohodný český kronikář Václav Hájek z Libočan. Ale uznejte, že pověst je to hezká.

Ve starém Římě byla dnes slavnost, při níž lidé uctívali studně a posvátné prameny. Zároveň si naši keltští předkové připomínali, že dnes je den tajemství harmonie uvnitř disharmonického světa. Každý se snažil uklidnit svou mysl v rámci možností, které mu dávalo již tehdy rozhárané a chaotické lidské společenství.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze