Vzpomínáček - 13. ledna - Robert Vrchota a Vlasta Fialová

Křest čtrnácti "boemanských vévodů", uznání Jiříkovy volby králem českým, neoddělitelnost Čech a Moravy, revers důstojníků Valdštejnovy armády, všeobecný zákoník o zločinech a trestech, generální stávka horníků, Robert Vrchota, James Joyce, totální mobilizace v Třetí řiši, Leningradsko-novgorodská operace, Východopruská operace, František Drtikol, Ester Kočičková, Kapitoly o vedení psychologické války proti ČSSR, Miroslav Žamboch, krvavé rozehnání demonstrace za litevskou nezávislost, Vlasta Fialová...

Události:

845 – Křest čtrnácti "boemanských vévodů" (či knížat, patrně kmenových) i s jejich družinami na dvoře Ludvíka Němce (za jeho účasti) v Regensburgu (Řezně).

Křest měl pravděpodobně zabránit očekávané válce s Ludvíkem Němcem a byl nepochybně spojen s nějakou dohodou, jíž Čechové znovu uznali závislost na Říši.

1460 – Německý patriciát ve Vratislavi uznal Jiříkovu volbu králem českým.

Všechny země Koruny české byly opět sjednoceny pod vládou jednoho krále.

1464 – Jiří z Poděbrad vydal v Olomouci listinu, v níž slavnostně proklamoval neoddělitelnost Čech a Moravy, přičemž Morava se zde neuvádí jako léno českého krále, ale jako rovnocenná země. Listina však byla zapomenuta a nevešla do kodexu zemských privilegií, vztah Čech a Moravy opět upadl do tradičního lenního pojetí.

1634 – Důstojníci Valdštejnovy armády složili svému veliteli přísahu věrnosti, tzv. revers. Současně však byli někteří z nich (Gallas, Aldringen a Piccolomini) získáni Vídní a prozradili konspirační plány svého velitele.

1787 – Začal platit Všeobecný zákoník o zločinech a trestech (trestní zákoník), který odstranil dosavadní nejednotnost a libovůli v trestním soudnictví. Přesně vymezoval tzv. kriminální zločiny a tzv. politické zločiny. Tresty měly přispívat k převýchově pachatele, byly však ponechány kruté zákroky na těle odsouzeného (vypalování cejchů, bití).

1900 – Na Sokolovsku a Ostravsku vypukla generální stávka horníků. Trvala do 22. ledna.

1920 – Narodil se Robert Vrchota, český herec († 25. dubna 1993)

Robert Vrchota se narodil 13. ledna 1920 v Břilicích u Třeboně pod vlastním jménem Josef Vrchota do rodiny truhlářského mistra. Své ranné dětství prožil mladý Josef v Českých Velenicích a Českých Budějovicích, kde nastoupil na gymnázium. Po vystěhování rodiny z pohraničí (1938) žil Vrchota poblíž Prahy. Po začátku okupace však tajně odešel z gymnázia k severočeské kočovné společnosti.

Už jako profesionál stanul na prknech pardubického Východočeského divadla (1941 – 1948). Následně prošel pražské soubory Divadla československého státního filmu (1948 – 1952) a Karlínského divadla (1952 – 1956). V dalších dekádách působil v divadle v Kolíně (1956 – 1980), z něhož odešel 1. ledna 1980 na odpočinek. Do divácké oblíbenosti se rovněž zapsal i svým vystupováním na zájezdových estrádách a v televizních zábavných pořadech.

Robert Vrchota zpočátku hrál díky své vysoké urostlé postavě a sympatickému zjevu milovnické role.

V pozdějším věku (kdy se jeho postava výrazně zakulatila) to byly dramatické a komediální charakterní úlohy. Na divadelních prknech ztvárňoval role komediální, tragické a i tragikomické. Z jeho významných rolí si uveďme Gromova („Aristokrati“), Higginse (Shawův „Pygmalión“), Falstaffa (Shakespearovi „Veselé paničky windsorské“). Pod pseudonymem Can O´Harris dokonce psal divadelní hry „Arabské balábile“ (roku 1960 uvedená bez většího úspěchu v Martině), „Oceán a námořníci“ či „Svědomí a šibenice“.

Ze všech jeho filmových postav nejvíce vynikala opravdu jediná hlavní role dentisty Miroslava Hrušky v Blumenfeldově detektivním dramatu ZLATÝ PAVOUK (1956), kde vystoupil boku začínající Jany Brejchové. Po této úloze však dostával pouze malé a epizodní roličky rozličných profesí.

I ty malé role byly velmi výrazné a charakterní. Uveďme si filmy BÍLÁ PANÍ (host v hospodě), ŠÍLENĚ SMUTNÁ PRINCEZNA (zbrojnoš), „ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU!“ (ředitel školy), PĚNIČKA A PARAPLÍČKO (parťák uhlíř), ŽENY V OFSAJDU (hajný), DÍVKA NA KOŠTĚTI (stěhovák), NÁŠ DĚDEK JOSEF (starosta), LÉTO S KOVBOJEM (řezník), VRAŽEDNÉ POCHYBNOSTI (vrátný), PŮL DOMU BEZ ŽENICHA (soused), PYTLÁCI (hostinský), VÍTR V KAPSE (vedoucí automatu) a desítky dalších. Naposledy se na stříbrném plátně objevil v roce 1988 ve filmech DOTYKY a LOVEC SENZACÍ.

Významná byla i Vrchotova práce pro rozhlas („Anna proletářka“), dabing a televizi (natáčel zábavné pořady, inscenace KAM SLUNCE NECHODÍ, ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU, JAK VYTRHNOUT VELRYBĚ STOLIČKU, LÍTOST, CHLÉB A PÍSNĚ, ÚZEMÍ STRACHU, ANGLICKÝ BIFTEK S ČESKOU OBLOHOU, TICHÁ DOMÁCNOST, UTOPÍM SI HO SÁM a seriály).

Ze seriálů: HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, BYL JEDNOU JEDEN DŮM, DNES V JEDNOM DOMĚ, PLECHOVÁ KAVALERIE, SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE, MALÝ PITAVAL Z VELKÉHO MĚSTA, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO. Populární a oblíbený milovník českého filmu Robert Vrchota zemřel 25. dubna 1993 v Praze ve věku sedmdesáti tří let.

1939 – Rozpuštěna zemská zastupitelstva v českých zemích.

1941 – Zemřel James Joyce, irský romanopisec a básník (* 2. února 1882)

1943 – Druhá světová válka: Adolf Hitler nařídil totální mobilizaci v Třetí řiši.

1944 – Sovětská vojska zahájila Leningradsko-novgorodskou operaci, při níž došlo k prolomení blokády Leningradu

1945 – Sovětská vojska zahájila přímý útok na Východní Prusko - Východopruskou operaci

1961 – Zemřel František Drtikol, fotograf, grafik a malíř (* 3. března 1883)

1968 – Narodila se Ester Kočičková, česká textařka, zpěvačka a moderátorka

1970 – Bratislavský komunistický deník Pravda zahájil seriál článků „Kapitoly o vedení psychologické války proti ČSSR“, které se zabývaly úlohou západoevropských rozhlasových a televizních stanic v období Pražského jara a v roce 1968.

1972 – Byla zahájena celostátní konference Československé strany socialistické, která přijala nepříznivé změny v organizačním řádu i normalizační politiku KSČ; předsedou strany byl zvolen B. Kučera.

Narodil se Miroslav Žamboch, český spisovatel, autor fantasy a science fiction

1990 – Založena Československá zemědělská strana (s federální působností); předsedou se stal F. Trnka (1990-1993).

1991 – Sovětští vojáci a milice u Vilniuské televizní věže násilně rozehnaly demonstraci za litevskou nezávislost a zabili při tom 14 neozbrojených civilistů.

1994 – Vláda souhlasila s návrhem zákona o nápravě některých majetkových křivd na židovských občanech.

1998 – Oznámeno založení přípravného výboru nové politické strany Občanská koalice - Politický klub; 29. března t. r. byl zvolen do čela strany J. Wagner.

Zemřela Vlasta Fialová, česká herečka (* 20. ledna 1928)

Vlasta Fialová se narodila 20. ledna 1928 v Brně. Její rodiče působili v brněnské opeře, takže již od dětství žila v divadelním prostředí. Poprvé vstoupila na divadelní prkna, když jí byly čtyři roky jako 'dívenka s panenkou' v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky.

K divadlu Vlasta velmi přilnula a rozhodla se stát také herečkou. Hrávala ve školním divadle na Kuldově ulici a zpívala v dětském divadelním sboru pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Navštěvovala také baletní školu Ivo Váni Psoty.

V roce 1943 přestoupila z reálného gymnázia na brněnskou konzervatoř, kterou absolvovala v roce 1947 jako žákyně Zdeňky Gräfové, Marie a Rudolfa Waltrových. Zpěv studovala u Marie Řezníčkové.

Do prvního angažmá, na sezónu 1947-48, nastoupila v Opavě, následovaly dvě sezóny v Olomouci (vytvořila tam 15 premiérových rolí). Její talent i osobitá krása zaujaly režiséra Vladimíra Čecha, který svěřil dvacetileté herečce titulní roli ve filmu DIVÁ BÁRA (1949).

Filmový debut přinesl Vlastě Fialové mimořádný úspěch a ohlas doma i v zahraničí. Od roku 1950 až do konce života (v 90. letech již jen jako host) byla přední členkou brněnské činohry. Po úspěchu Divé Báry přichází další velké role - hrála ve filmech V. Kršky Z MÉHO ŽIVOTA (1955), LEGENDA O LÁSCE (1956), ve filmech O. Vávry OBČAN BRYCH (1958), POLICEJNÍ HODINA (1960).

Zejména v 60. letech vytvořila velké role v sérii významných inscenací klasiky i moderního repertoáru (Brecht, Sartre). Po léta vyučovala na JAMU. Pravidelně spolupracovala s rozhlasem a televizí (inscenace pražského a brněnského studia - mj. VDOVA CAPETOVÁ (1964), VĚC MAKROPULOS (1966), LUCERNA (1967), VOJNARKA (1968). V zábavných TV programech z 60. Let vystupovala i jako zpěvačka a šansoniérka. Její hlasový projev se uchoval i na gramofonových deskách.

Hereckému poslání podřídila Vlasta Fialová svůj soukromý život. Své životní a profesní osudy spojila s Brnem. V brněnském divadle se seznamila se svým mužem, hercem Zdeňkem Kampfem. Jejich šťastné soužití trvalo 34 let, přesto se Vlasta musela s manželem rozloučit zbytečně brzy, když mu bylo osmašedesát let (1920-1987). Oporou jí zůstali syn Jiří a dva vnuci. Město a své diváky opustila nečekaně uprostřed práce, týden před svými sedmdesátými narozeninami. Zemřela 13. ledna 1998, aniž se dožila uvedení TV filmu STROMY UMÍRAJÍ VE STOJE, kde hrála hlavní roli. Je pochovaná na ústředním hřbitově v Brně.

Svátky:

Svátek mají Edita, Hilarius (z Poitiers) a Záviš.

V občanském kalendáři má dnes svátek Edita. Toto jméno je staroanglického původu, pochází ze jména Éadgyth a vykládá se jako "bohatá a šťastná válka".

Jedna Edita žila v druhé polovině 10. století v Anglii a byla nemanželskou dcerou krále Edgara. Od dětství prý ráda pobývala v klášteře a záhy se začala věnovat ošetřování nemocných. Podle dobových pramenů si vybírala ty nejhorší případy a léčila lidi se zvláště pokročilými chorobami, patrně malomocné. Není tedy divu, že zemřela v pouhých třiadvaceti letech.

V českém církevním kalendáři má dnes svátek Hilarius, což znamená "veselý". Staročeská podoba tohoto jména je věru kouzelná, neboť zněla Směch nebo Smíšek. Později bylo jméno do češtiny překládáno jako Radovan. Ten má však v našem občanském kalendáři svátek samostatně až zítra.

Patronem jména byl Hilarius z Poitiers. Narodil se kolem roku 315 a prý to skutečně veselý člověk byl, jakkoli učenci jako on humorem nesršívají. Hilarius byl ale i člověkem nekompromisním ve věcech víry a morálky. Tak přísným, že byl za tvrdou kritiku císaře Konstantina II. odsouzen k vyhnanství ve Frýgii v Malé Asii. Nedal si však pokoj ani zde a záhy začal být nebezpečný i v exilu. Nakonec jej vypověděli do jeho domovské obce, Poitiers v Galii (dnes Francii). Odebral se tam pěšky, všude prý srdečně pozdravován a vítán. Ve své vlasti žil již dále v míru a pokoji. Zemřel roku 368 a jeho hrob je dnes v kryptě kostela Saint-Hilaire-le-Grand v Poitiers. Hilarius bývá znázorňován jako zaklínač hadů nebo jako drakobijec.

Dříve měl v kalendáři svátek také Záviš. Snad se jedná o staročeské jméno, není však vyloučeno, že jeho základem je německé Neidhard - obojí pochází ze slova "závistivý".

Naše dějiny znají jednoho slavného nositele tohoto jména, tím je Záviš z Falkenštejna. Samotné vyslovení celého jména zní hrdě a vznešeně, což teprve životní osudy tohoto jihočeského velmože! Záviš se narodil okolo roku 1250 a byl synem Budivoje z Krumlova a Perchty z Falkenštejna. Patřil tedy k mocnému rodu Vítkovců, sídlícímu převážně na rakousko-českém pomezí a v jižních Čechách. To byl také jeden z důvodů, proč byli Vítkovci v neustálé opozici vůči českým panovníkům. Spor se vyostřil především za vlády Přemysla II. Otakara, který proti jejich rozpínavosti vystavěl na jihu Čech klášter Zlatou Korunu a město České Budějovice. "Král železný a zlatý" byl v té době na vrcholu své moci. Tehdy také vychází hvězda Závišova a září jasněji než ta Přemyslova - král zanedlouho umírá na Moravském poli a celá země se otřásá pod braniborskou okupací. Po nějakém čase Otto Braniborský ze země odtáhl a k moci se dostávají dvě panské skupiny. Jedna je vedena biskupem Tobiášem z Bechyně, druhá má v čele Záviše. Vítkovec vsadil na jistotu a velice brzy si získal srdce královny-vdovy Kunhuty, přiměl ji dokonce ke sňatku. A tak získal nezletilý Václav II. nevlastního otce z rodu Vítkovců, kteří stáli vždy proti jeho otci skutečnému. Jenže druhá strana kula své pikle také, zamotaná situace se dále zamotávala. Zanedlouho se Tobiášově skupině podařilo mladého Václava oženit s dcerou Rudolfa Habsburského. Václav si tak vzal dceru přemožitele svého otce Přemysla z Moravského pole! Bylo jen otázkou času, kdy Závišova hvězda vybledne. Královna-matka Kunhuta zemřela a Záviš se brzy ocitl ve vězení. To sice vyvolalo povstání jeho příbuzných a přátel, ale tragédie měla pokračovat. Přemyslův syn, levoboček Mikuláš Opavský, pomstil svého otce dokonale. Záviš, včera zpupný a přední velmož země, je jím vláčen od jednoho povstaleckého hradu ke druhému. Výhrůžka jeho popravou spolehlivě otvírá všechny brány. Pouze na Hluboké odmítá Závišův bratr Vítek vyhovět. Mikuláš však plní hrozbu do puntíku. A tak padla pod Hlubokou hlava kdysi mocného člověka do jihočeského bláta. Z prachu jsi povstal, v prach se obrátíš...

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze