Vzpomínáček - 13. června - Theodor Pištěk a Helena Růžičková

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 13. června. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Přísaha poslušnosti lužických stavů císaři Ferdinandovi II., první britská kolonie v Severní Americe zakázala dovoz otroků, hladové bouře v Brně, Theodor Pištěk, elektrická tramvaj na trase Smíchov – Košíře, Vladimír Neff, volby do říšské rady, ustaven Československý olympijský výbor, Adolf Hitler a Benito Mussolini se setkali v Benátkách, Helena Růžičková, Václav Hrabě, ratibořský incident, smlouva o konečném vytyčení státních hranic mezi Československem a Polskem, 13. červen 1968 a 1969, dohoda s Evropským sdružením volného obchodu o zlepšení podmínek vzájemného obchodu, Jacques Chirac oznámil opětovné zahájení testů jaderných zbraní, koncert Guns N' Roses v pražské Sazka areně..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1621 – Saský kurfiřt Jan Jiří přiměl lužické stavy v Kamjenci k přísaze poslušnosti císaři Ferdinandovi II.; kurfiřt za to žádal 6 milionů zlatých. Protože tuto sumu nemohl císař zaplatit, dal mu roku 1624 obě Lužice v zástavu jako léno.

1774 – Rhode Island se stal první britskou kolonií v Severní Americe, jež zakázala dovoz otroků.

1848 – V Brně propukly hladové bouře; proti rabování krámků pekařů a obchodníků s potravinami zasáhla národní garda.

1895 – Narodil se Theodor Pištěk, český herec († 5. srpna 1960)

Theodor Pištěk se narodil 13. června 1895 v Praze na Vinohradech do rodiny herce a divadelního ředitele Jana Pištěka (1847 – 1907) a herečky Marie Kouskové – Slánské – Pištěkové.

Již od dětství hrál s bratrem na rodinné scéně vinohradské Arény. Odmaturoval na vinohradském gymnáziu a přihlásil se na studium medicíny.

Za války sloužil v rakouské armádě a po skončení války musel řídit po zemřelém otci divadlo Aréna (1918 – 1919). K. H. Hillar angažoval jako herce do Vinohradského divadla (1919 – 1921).

Později hrál v Divadle Vlasty Buriana, v nuselském Tylově divadle (1936 až 1945) a v Divadle S. K. Neumanna v Libni (1947 – 1951), kterému dokonce nějakou dobu řediteloval.

Divadelní kariéra pro Pištěka nebyla tak podstatnou. Jeho herecké těžiště spočívalo ve filmu. 19. března 1930 se oženil s herečkou Máňou Ženíškovou (1909 – 1982), se kterou měl děti Annu Pištěkovou a filmového výtvarníka Theodora Pištěka ml. (*1932). Manželka ho nakonec přežila o dvacet dva let.

K filmu se dostal jako autor scénáře (MNICHOVO SRDCE), který napsal ještě v armádě. Dále ještě stvořil jeden scénář (HRABĚNKA Z PODSKALÍ) a režíroval několik snímků (TRNY A KVĚTY, PROUDY, KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ, AFÉRA V GRANDHOTELU či DĚVČE Z PŘEDMĚSTÍ).

Po prví roli ve filmu PRAŽŠTÍ ADAMITÉ (1917) sehrál v němém období několik desítek postav: přítele (MAGDALENA), mecenáše (TRNY A KVĚTY), statkáře Bohdana Dražického (PŘÍCHOZÍ Z TEMNOT), hrdinu Jánošíka (JÁNOŠÍK), Waldemara Lomeckého (CIKÁNI), Fedora Koryatoviče (KORYATOVIČ), statkáře Jana Zarena (SYN HOR), ministra Augustina Bacha (KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ), Franka Sellinse (CHYŤTE HO!), mlynáře (LUCERNA), Dr. Bezouška (PANTÁTA BEZOUŠEK), mistra Kondelíka (OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA I. a II. a TCHÁN KONDELÍK A ZEŤ VEJVARA), průmyslníka Hilberta (EROTIKON), velekněze Košvana (SVATÝ VÁCLAV) atd. atd.

Jeho filmovou popularitu dokládá rovněž jeho účast v rakouských a německých produkcích. Vedl také oblíbenou kantinu v košířských ateliérech Na Kavalírce a od září 1927 i automat Lucerna. V roce 1928 vydával s J. W. Speergerem měsíčník „Revue filmu“, který ale po dvou číslech zanikl.

Jeho práce v němém filmu vyvrcholila tragickou postavou uhlíře v dramatu TAKOVÝ JE ŽIVOT (1929). Aby si mohl tuto roli zahrát po boku ruské herečky Věry Baranovské sám film financoval, ale dostal se do velikých dluhů. Aby tyto dluhy mohl zaplatit (dluh splácel čtrnáct let) bral všechny nabídky na natáčení (v roce 1937 hrál v devatenácti filmech, což byla více jak půlka roční filmové produkce).

Ve zvukovém filmu hrál u diváků oblíbené postavy ve snímcích C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK (plukovník Přecechtěl), MUŽI V OFFSIDU (holič Alois Šefelín), NAČERADEC, KRÁL KIBICŮ (MUDr. Hubo Bondy), ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC (dělník Alois), REVIZOR (soudce Ljapkin – Ťapkin), HEJ – RUP! (ředitel Brown), ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA! (ředitel ústavu), DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ (bankéř Zámoský), POZNEJ SVÉHO MUŽE (bankéř Čejka), BARON PRÁŠIL (hostinský), KATAKOMBY (prezident Borek), TETIČKA (Eduard), HOTEL MODRÁ HVĚZDA (strýček Rychta), Z ČESKÝCH MLÝNŮ (mlynář Václav Kaliba), VALENTIN DOBROTIVÝ (restauratér Kudrna) a desítky dalších...

Samostatnou kapitolu tvoří filmy, ve kterých mu byla nerozlučnou partnerkou Antonie Nedošínská (STRÝČEK Z AMERIKY, MATKA KRÁČMERKA, JEDNA Z MILIONU, BARBORA ŘÁDÍ, KLAPZUBOVA XI., OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA, KARIÉRA MATKY LÍZALKY, PRVNÍ POLÍBENÍ, CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH, STUDENTSKÁ MÁMA, VDOVIČKA SPADLÁ S NEBE aj.).

Po válce se před kamerou objevoval již jen sporadicky (NEZBEDNÝ BAKALÁŘ, ČAPKOVY POVÍDKY, PYTLÁKOVA SCHOVANKA, VESELÝ SOUBOJ, CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ, ANDĚL NA HORÁCH, FLORENC 13:30). Naposledy si Pištěk zahrál princova pobočníka v pohádce PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU (1959). Martin Frič o něm sestavil střihový medailon THEODOR PIŠTĚK (1958).

Spolupracoval rovněž s rozhlasem. V roce 1941 se stal nositelem Národní ceny za film POSLEDNÍ PODSKALÁK (1940), získal titul Průkopník českého filmu (1946) a byl mu udělen titul Zasloužilý umělec (1955). Po válce byl funkcionář revolučního Svazu českých filmových pracovníků. Theodor Pištěk zemřel 5. srpna 1960 na své chatě v Mukařově ve věku šedesáti pěti let.

1897 – Společnost Elektrická dráha Smíchov – Košíře zahájila provoz elektrické tramvaje.

1909 – Narodil se Vladimír Neff, český spisovatel († 2. července 1983)

1911 – Začaly volby do říšské rady (30. března 1911 byl rozpuštěn stávající rakouský parlament); volby však nepřinesly žádné převratné změny v jejím složení, i když oproti volbám v roce 1907 zčásti pozměnily konstelaci politických sil v radě. Přírůstkem 10 mandátů získali agrárníci 38 míst, podobně národní socialisté ziskem 7 nových mandátů obsadili 16 křesel, sociální demokraté mírně posílili (o 2 mandáty na 26 míst). Naproti tomu klerikálové ztratili v Čechách všechny mandáty a museli se spokojit jen se ziskem 7 míst na Moravě. Podobnou tendenci měly volební výsledky německých stran v českých zemích - o 10 míst posílili radikálové (na 22 mandátů), agrárníci získali 21 mandátů, liberálové 12 míst a sociální demokraté 10 míst. Po volbách se ustavil Jednotný český klub v čele s Kramářem a Sdružení neodvislých pokrokových poslanců z Čech a Moravy v čele s Masarykem (složené z moravských lidovců, státoprávníků, pokrokářů a realistů). Sdružení jako celek mělo zastoupení v Jednotném českém klubu.

1919 – Z Českého olympijského výboru (založen 18. května 1899) byl ustaven Československý olympijský výbor (v roce 1943 jeho činnost zastavena, obnovena po roce 1945). Po roce 1993 změněn na Český olympijský výbor (předsedkyní V. Čáslavská, od prosince 1996 M. Jirásek).

Maďarsko-československá válka: československé jednotky zvítězily v bitvě o Zvolen.

1934 – Adolf Hitler a Benito Mussolini se setkali v Benátkách v Itálii.

1936 – Narodila se Helena Růžičková, česká herečka († 4. ledna 2004)

Helena Růžičková, rozená Málková, pocházela z rodiny legionáře a úřednice, již od dětství byla systematicky připravována pro divadelní dráhu, od čtyř let navštěvovala baletní školu a účinkovala v dětských rolích v Národním divadle, již jako malá holčička se objevila i ve filmu (BABIČKA, 1940; Z ČESKÝCH MLÝNŮ, 1941).

Vystudovala Vyšší zdravotnickou školu a začala pracovat jako zubní laborantka, ale nadále neopouštěla svůj sen zakotvit v divadle.

Po dvou neúspěšných pokusech o přijetí na DAMU působila jako choreografka v divadle v Mladé Boleslavi, později byla jevištní techničkou v Příbrami.

K filmu ji pak v polovině 50. let znovu přivedl její manžel, herec Jiří Růžička, za nějž se provdala roku 1955. V menších rolích se objevila ve filmech NEVĚRA (1956) a BOMBA (1957). Film a později televize se ostatně staly doménou herecké práce Heleny Růžičkové, protože nikdy neměla stálé divadelní angažmá a prakticky celý život byla herečkou na volné noze. Na dráhu baletky musela rezignovat poté, co výrazně nabrala na váze, nicméně ze své korpulentní postavy dokázala učinit jeden ze základních atributů svého herectví, uplatňovaného hlavně v komediální poloze, přičemž dokázala zaujmout kontrastem tělesných proporcí a přitom značné pohyblivosti. I když byla Růžičková především filmovou a televizní herečkou, prosadila se i v divadle. V roce 1967 hostovala v Činoherním klubu, kde vynikla v Revizorovi, další herecké schopnosti prokázala v krátkém angažmá v Divadle Na zábradlí (1971-1973).

Helena Růžičková byla sice dlouhá léta obsazována do nevelkých rolí ve filmech různých žánrů, nicméně dobře zapamatovatelných (TŘI CHLAPI V CHALUPĚ, 1963; BÍLÁ PANÍ, 1965; DÁMA NA KOLEJÍCH, 1966; VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI, 1968). Teprve na přelomu 60. a 70. let získala větší popularitu svými kreacemi v nadčasových komediích jako PANE, VY JSTE VDOVA (1970), SLAMĚNÝ KLOBOUK (1971) nebo DÍVKA NA KOŠTĚTI (1971). Do stejné doby spadá také její role neúspěšné princovy nápadnice Droběny v pohádce TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU (1973). Tehdy také vznikla první ze dvou trilogií, které zajišťují Heleně Růžičkové popularitu dodnes; její maloměšťácká Heduš ve filmech ECCE HOMO HOMOLKA (1969), HOGO FOGO HOMOLKA (1971) a HOMOLKA A TOBOLKA (1972) patří k jejím největším filmovým úspěchům.

Z dekády sedmdesátých let a převážně komediálních rolí vyčnívá dramatičtější a velká úloha uklízečky ve slovenském psychologickém snímku KAMARÁTKY (1979). V osmdesátých letech nastal u Růžičkové značný útlum daný mimo jiné nepřízní normalizačního vedení Barrandova a Kavčích hor. Přesto v té době vznikla první a druhá část další trilogie, která přinesla Heleně Růžičkové nadčasovou popularitu ve kvalitativně diskutabilních, ale stále vysoce sledovaných komediích SLUNCE, SENO, JAHODY (1983) a SLUNCE, SENO A PÁR FACEK (1989), po revoluci pak třetí části, SLUNCE, SENO, EROTIKA (1991), kde svou energickou postavou Škopkové svým způsobem navázala na Heduš Homolkovou, i když v pokleslejším uměleckém měřítku. Diváky zaujala také postava čarodějnice v pohádce O PRINCEZNĚ JASNĚNCE A LÉTAJÍCÍM ŠEVCI (1987).

Zatímco poslední velké filmové role odehrála Růžičková v nepříliš hodnotných komediích (TRHALA FIALKY DYNAMITEM, 1992; KAMEŇÁK 2, 2004), stejně jako u řady jiných herců to nakonec byla televize, která důstojným způsobem korunovala její hereckou kariéru. Výjimečné dramatické herectví prokázala Helena Růžičková v rolích kuchařky Anny Urbanové (VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE, 1985; za svůj výkon v tomto seriálu obdržela Cenu Českého literárního fondu) a udavačky Helgy (PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU, 1992).

Po roce 1989 se Helena Růžičková věnovala mimo jiné charitě (v roce 1991 stála u zrodu nadace Slon), napsala několik autobiografických a kuchařských knih, v roce 1996 neúspěšně kandidovala do Senátu za KSČM. Poslední léta života trpěla zákeřnou nemocí, přičemž svůj boj s ní začala vzdávat po smrti syna (1999) a manžela (2003). Po častých hospitalizacích v nemocnici zemřela Helena Růžičková v Plzni 4. ledna 2004 ve věku 67 let. Jejím manželem byl herec Jiří Růžička (1932-2003), herectví se věnoval i jejich syn Jiří Růžička mladší (1956-1999).

1940 – Narodil se Václav Hrabě, český básník († 5. března 1965)

1945 – Nacionálně vyhrocená situace na česko-polské hranici (polský nárok na Těšínsko) se vystupňovala v souvislosti s tzv. ratibořským incidentem, kdy československé vojenské jednotky vnikly na ratibořské území a nárokovaly jeho přivtělení k Československu. Došlo zde k incidentům a hrozil boj mezi československými a polskými vojenskými jednotkami. Poláci změnili incident v mezinárodní spor. Role smiřovatele se ujal SSSR.

1958 – Ve Varšavě byla podepsána Smlouva o konečném vytyčení státních hranic mezi Československem a Polskem.

1968 – Vláda svým nařízením č. 69/1968 Sb. zrušila statut Ústřední publikační správy a povolila činnosti řecko-katolické církve.

1969 – Předseda ČÚTI J. Havlín na schůzi kulturního výboru České národní rady uvedl, že u některých společenskovědních časopisů „negativní jevy pokračují pod rouškou objektivnosti, vědeckosti a často tzv. akademické diskuse“.

1990 – ČSFR, Maďarsko a Polsko podepsaly v Göteborgu dohodu s Evropským sdružením volného obchodu (ESVO) o zlepšení podmínek vzájemného obchodu.

1995 – Francouzský prezident Jacques Chirac oznámil opětovné zahájení testů jaderných zbraní na Francouzské Polynésii.

2006 – Koncert americké hudební skupiny Guns N' Roses v pražské Sazka areně.

Svátky:

Svátek mají Antonín a Tobiáš.

Dnes panuje ve všech kalendářích vzácná shoda. Jak občanský, tak český i světový církevní slaví dnes Antonína. Jméno jsme si vysvětlili již předchozího dne.

Dnes si připomínáme Antonína z Padovy. Patřil k vynikajícím osobnostem katolické církve a už za jedenáct měsíců po své smrti - byl to nejkratší proces svatořečení v dějinách - byl přijat mezi světce. Učinil tak papež Řehoř IX. O sedm století později jej papež Pius XII. přijal mezi církevní učitele (16. ledna roku 1946).

Antonín, jehož křestní jméno znělo Fernandez, přišel na svět v roce 1195 v rodině bohatého šlechtice v Lisabonu (Portugalsko). Po vynikajícím náboženském vzdělání vstoupil roku 1212 k augustiniánským kanovníkům v portugalské Coimbře a přijal zde i kněžské svěcení. Za krátký čas byl svědkem smutného pohřbu zavražděných misionářů, kteří zahynuli při šíření evangelia v Maroku. Hluboce dojat tímto zážitkem vstoupil do františkánského řádu, roku 1220 vstoupil do kláštera menších bratří sv. Antonína v Coimbře a přijal jméno Antonín. Zanedlouho se jeho odhodlaná noha dotýká marockého pobřeží. Tam však hned onemocněl a musel se vrátit do vlasti. Bouře přihnala loď na Sicílii. Antonín se po uzdravení odebral do Assisi, kde se seznámil se zakladatelem řádu Františkem. Ten mu doporučil, aby se dále vzdělával. Zvolna se začíná projevovat Antonínovo řečnické nadání, celá Itálie za chvíli pozná, jak skvělý a nadšený kazatel kráčí od města k městu. Všude na něho budou čekat nadšené davy posluchačů, přijde jich i 30 tisíc... V letech 1222-24 působil Antonín v kraji kolem Rimini a Milána, dva následující roky kázal v jižní Francii, v roce 1227 se vrátil do Itálie a usadil se v Padově. Antonínovy úspěchy neušly Františku z Assisi, který jej jmenoval prvním učitelem teologie pro minority a mistrem františkánů. V té době je však nadšený kazatel zcela vyčerpán, musí se uchýlit na statek blízko Padovy (1231). Nechává si postavit zvláštní přístřešek v koruně velikého stromu, chce v něm čerpat sílu k další práci, avšak 13. června téhož roku umírá.

V roce 1263 přenesli řádoví bratři Antonínovy ostatky do zvláštní baziliky, kterou vybudovali pouze pro něho. U jeho hrobu se začaly brzy dít zázraky. Antonínův kult se začal z Padovy šířit po celé Itálii a od 16. století je uznáván v celé církvi. Dnes je Antonín patronem Padovy, Lisabonu, Paderbornu a Hildesheimu, ale také lidí milujících, manželství, žen a dětí, chudých, cestujících, pekařů a rolníků. Lidé na celém světě se k němu modlí, když hledají ztracené věci a vidí v něm pomocníka v každé nouzi.

Dalším světcem je Tobiáš. Jedná se o hebrejské jméno s významem "mým majetkem je Bůh".

Toto jméno nosil zbožný Žid Tobiáš, který poctivě dodržoval všechna přikázání, i když se ocitl se svou rodinou a celým národem v zajetí. V tom je také smysl jeho příběhu - ani v cizině a nepřízni nepřestat plnit předpisy svého zákona. Vypravování samo se zachovalo v mnoha verzích. U nás bylo jméno Tobiáš velice oblíbeno, mnohdy neslo podobu Dobeš.

Naším známým nositelem tohoto jména byl Tobiáš z Bechyně. Do vysokého úřadu jej zvolili 15. listopadu 1278 po smrti Jana III. z Dražic, stvrzen byl 5. ledna 1279 biskupem olomouckým Brunem, kterému k tomuto účelu udělil plnou moc arcibiskup mohučský. Tobiáš nastoupil na biskupský stolec za velice nešťastných poměrů. Po tragickém pádu Přemysla II. Otakara spravoval zemi hrabivý Otto Braniborský, s nímž byl pražský biskup od počátku ve velmi napjatých vztazích. Tobiáš stál na straně šlechty Ottovi nepřátelské, z titulu své funkce proti němu mnohokrát vystoupil. Řídil společně s Hynkem z Dubé sjezd šlechty, který se sešel v Praze 19. srpna 1279, kde se ukázalo, že většina šlechty je stavem věcí v království silně znepokojena. Za to se mu dostalo od Ottova zástupce v Čechách biskupa braniborského Gebharda mnoha příkoří. Dokonce i jeho zámek v Roudnici a biskupský dům na Malé Straně v Praze byly obsazeny Branibory. Nakonec musel Otto přece jenom povolit a při se vzbouřeným panstvem urovnat. K dohodě přistoupily obě strany na vánočním sněmu v Praze (1281). Dá se bez nadsázky říci, že vynikající podíl na jednáních měl zvláště Tobiáš z Bechyně. Jeho přičiněním došlo k dohodě, podle které všichni v zemi neusedlí Němci, což se samozřejmě vztahovalo hlavně na posádky braniborské, měli opustit zemi. Málokterá naše pookupační smlouva dopadla pro nás lépe. Tobiáš byl navíc ustanoven zástupcem Ottovým a ihned zahájil jednání o návrat Václava II. ze zajetí a konečně také vyřídil nároky braniborského uchvatitele, které ještě v zemi měl.

Bohužel ani s Václavovým návratem do vlasti (1283) nenastal tolik žádaný klid. Z vůdčí pozice u krále vyšachoval velmi brzy Tobiáše další významný šlechtic té doby - Záviš z Falkenštejna (jeho příběh najde čtenář u data 13. ledna). A protože zmizel společný nepřítel, začala se domácí šlechta prát mezi sebou. Jak je u nás ostatně obvyklé. Mezi vzniklými opozičními stranami vypukla okamžitě domácí válka. Tobiáš po celou dobu Závišovy vlády pracoval na zákulisních jednáních proti němu. Hlavním spojencem mu při tom byl římský král Rudolf. Prostředkem k opětovnému získání moci se stala Rudolfova dcera Jitka, ze které učinili manželku Václavovu. A tak roku 1287 konečně přišla do Čech habsburská strana a Václava II. se brzy podařilo přesvědčit o nebezpečí, jež mu hrozí od Záviše. Každý v zemi ihned pochopil, že Rudolf a Tobiáš jsou hlavními strůjci Závišova pádu. Proto se po jeho zajetí veškerý hněv Vítkovců obrátil hlavně proti Tobiášovi - Rudolf byl přece jenom postaven příliš vysoko. Jihočeští vladaři a jejich spojenci, hlavně Zdislav ze Šternberka a Zdislav z Třeboně, pustošili statky a dobývali města náležející právě pražskému biskupovi. Vyplenili Příbram s celým okolím, Týn nad Vltavou, Chýnov, Pelhřimov. Rovněž tak Český Brod a u samé Prahy Kyje, Dušníky a Chrášťany. Jaksi navíc padl bratr biskupa Tobiáše Čeněk z Kamenice do zajetí Vítka z Hluboké. Koncem roku 1289 byli sice již všichni unaveni, ale válka byla vedena dál. Konečně pomohl sám král římský Rudolf. Poslal do země vojsko a poradil, jak se zbavit Záviše. Z historie je dostatečně známo, že Vítkovci byli přemoženi, Záviš sťat a biskup Tobiáš dostal hojné náhrady za utrpěné škody. Zaplatili je, jak jinak, příbuzní nešťastného Záviše. Tobiáš se ocitl opět na vrcholu, ale brzy musel ustoupit jiným královským rádcům, mladším, dravějším a hlavně bezohlednějším. V posledních letech svého života Tobiáš nevystupoval v politice do popředí vůbec. Zemřel v ústraní roku 1296.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje