Vzpomínáček - 13. března - V. Preiss, Jan Patočka a Josef Šebánek

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 13. března. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Zemřel kníže Slavník, bitva u Mailberku, obnovení činnosti zemského soudu, kutnohorský zemský sněm, usnesení o přednostním postavení češtiny v Čechách, Vladislav Jagellonský, Josef II., objev planety Uran, vládní tiskový patent, rozpuštěn český zemský sněm, Alexandr II. Nikolajevič, bitva u Bachmače, nezávislost Mongolska na Číně, Tiso pozván do Berlína k Hitlerovi, skončila bitva u Sokolova, vyhlášení prvních národních podniků, Viktor Preiss, sněmování mladých českých spisovatelů na Dobříši, 13. březen 1968 a 1969, prof. Jan Patočka, Josef Šebánek, otevřen podmořský tunel Seikan..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

981 – Zemřel kníže Slavník (jeho panství zabíralo většinu východních a jihovýchodních Čech - snad "Charvatské knížectví"); sídlem Slavníkovců byl hrad Libice nad Cidlinou. Od 30. let 10. století došlo k vytvoření pomyslné "přemyslovsko-charvatské" aliance (kníže Slavník se oženil s Přemyslovnou Střezislavou, snad sestrou Boleslava I.). Knížecímu páru se narodilo šest dětí (mj. i Vojtěch a Soběslav, který se pokusil o vlastní politiku a dostal se do konfliktu s Přemyslovci).

1332 – Bitva u Mailberku (v Rakousích), v níž bylo české vojsko pod vedením Jindřicha z Lipé ml. poraženo vojskem rakousko-uherské koalice (pan Beneš z Vartemberka zde padl, Jindřich z Lipé byl zajat).

Vídeňským mírem (13. července 1332) byl král Jan donucen odstoupit některé své zástavy měst v Dolních Rakousích (Láva, Vitoraz, Eggenburg, Ratensberg).

1454 – Obnovení činnosti zemského soudu (avšak již roku 1465 opět nefungoval) a řádného chodu zemských desek v Čechách; zemský soud s výjimkou krátké epizody let 1437 až 1440 od roku 1419 nezasedal. Vydatnou posilou královské moci byla i velká berně z roku 1453, povolená vedle berně korunovační. Tato opatření vedla k upevnění právního řádu v zemi a k celkové stabilizaci poměrů.

1485 – Začal kutnohorský zemský sněm, kde byl dojednán náboženský smír mezi kališnickou a katolickou církví, který zajišťoval v zemi rovnoprávnost obou církví. Smír byl dojednán na 31 let. Katolická strana uznala plnou platnost kompaktát jako základního zemského zákona. Šlo o významný počin v evropských dějinách, kdy mělo být v Čechách vytvořeno ovzduší relativního náboženského klidu. Na sněmu došlo také k "porovnání" mezi stavem rytířským a panským při obsazování zemských úřadů; ve dvacetičlenném tribunálu přiznali páni osmi rytířským přísedícím plnoprávné postavení.

1495 – Na sněmu českém přijato usnesení o přednostním postavení češtiny v Čechách (zásluha Viktorina Kornela ze Všehrd). Pouze cizojazyčné písemnosti mohly být do zemských desek přepisovány původním jazykem (německým nebo latinským).

1516 – Zemřel král Vladislav Jagellonský (vládl pětačtyřicet let, po přesídlení do Budína se o český stát prakticky nestaral, a tak se moci ve státě chopila šlechtická oligarchie). Nástupcem se stal jeho desetiletý syn Ludvík [1516-1526]. Vrchní poručnictví svěřil Vladislav v závěti z 11. března císaři Maxmiliánovi a polskému králi Zikmundovi (svému bratrovi); poručnickou vládu v českých zemích předal Karlu Münsterberskému, Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu, nejvyššímu českému purkrabímu, a Břetislavu Švihovskému z Riesenburka, nejvyššímu hofmistrovi. Ludvík sídlil v Budíně (jako Ludvík II.), Čechy jako panovník navštívil jedenkrát (roku 1522, kdy v Budíně vypukl mor).

1741 – Narodil se Josef II., rakouský panovník († 20. února 1790)

1781 – William Herschel objevil planetu Uran.

1849 – Vláda vydala tiskový patent, který zhoršoval dosavadní předpisy o vydávání politických listů; bylo znovu zavedeno odvádění povinných výtisků a byl zakázán pouliční prodej novin a časopisů. Do 4. května museli vydavatelé politických listů složit poměrně vysoké kauce.

1872 – Byl rozpuštěn český zemský sněm a vypsány nové volby, které byly poznamenány předvolebním kšeftováním neboli chabrusem, tj. prováděním převodů velkostatků (uskutečněno na sedmdesát transakcí) ve prospěch tzv. ústavověrné šlechty s cílem získat hlasy ve velkostatkářské první kurii.

1881 – Blízko svého paláce zemřel po bombovém útoku ruský car Alexandr II. Nikolajevič.

1916 – Došlo ke spojení moravských katolických stran, které stály stranou jednání o Národní stranu.

1918 – Skončila bitva u Bachmače.

1921 – Mongolsko vyhlásilo svoji nezávislost na Číně.

1939 – Na zasedání předsednictva Slovenské ludové strany oznámil J. Tiso, že je pozván do Berlína k Hitlerovi. J. Tiso a F. Ďurčanský jednali v Berlíně s A. Hitlerem, který požadoval okamžité odtržení Slovenska od Česko-Slovenska a vytvoření samostatného slovenského státu; jinak hrozil, že v případě nesouhlasu přenechá slovenský prostor Maďarsku (Sidor odmítl vyhlásit samostatnost Slovenska).

1943 – Skončila bitva u Sokolova.

1946 – Došlo k vyhlášení prvních národních podniků; šlo zejména o doly, energetické závody, hutě, strojírenské a kovodělné závody, chemické a sklářské, dřevařské a textilní, kožedělné a gumárenské.

1947 – Narodil se Viktor Preiss, český herec

Viktor Preiss se narodil 13. března 1947 v Praze.

Významný podíl na jeho budoucí dráze herce měl fakt, že pochází z divadelnické rodiny.

Vystudoval DAMU, kde v současnoti působí jako pedagog.

Zde se také setkal se svou manželkou, taktéž výbornou herečkou Janou Preissovou.

Vzali se ještě během studia. Po absolvováníí studií byl v letech 1969 - 1983 členem Městských divadel pražských.

Nejvýznamnější je však jeho angažmá v Divadle na Vinohradech, kde působí dodnes a které mu umožnilo plně rozvinout jeho charakterní a všestranné herectví.

Po celou svou kariéru se velmi věnuje televizní tvorbě, kde jeho nesporný herecký talent vyčnívá ve spíše průměrných televizních inscenacích a seriálech.

Ve filmu účinkuje velmi sporadicky, připomeňme tedy alespoň výborné ztvárnění správce v Bočanově pohádce s ČERTY NEJSOU ŽERTY (1984), postavu dramatika v Nikolaevově snímku BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1997) či menší roli ve Svěrákově filmu TMAVOMODRÝ SVĚT (2001). Kromě práce před kamerou se věnuje také rozhlasovému vysílání. Nejnověji ho diváci mohli spatřit například v televizním cyklu České televize a o pražských věžích.

1948 – Na zámku v Dobříši bylo zahájeno sněmování mladých českých spisovatelů, které již bylo v režii komunistických spisovatelů.

1968 – V Praze se konalo shromáždění mládeže, na jejíž dotazy odpovídali mj. J. Smrkovský, J. Procházka, F. Vodsloň, Z. Hejzlar, P.Kohout, M. Majerová, R. Selucký a další. Ze shromáždění vysílal přímý přenos Čs. rozhlas.

Radio Praha v anglickém pořadu vysílalo komentář Luboše Dobrovského, podle něhož „sovětští občané nevědí nic o změnách probíhajících v naší zemi. Sovětský tisk o totiž nich mlčí...“

1969 – Pod záminkou jednání o ekonomice pozval L. Brežněv do Moskvy předsedu vlády O. Černíka. Skutečným důvodem byla sondáž Černíkova nástupnictví do čela KSČ místo A. Dubčeka. O několik dní později byl k rozhovoru na stejné téma pozván G. Husák.

O hospodářských otázkách jednali v Moskvě O. Černík, V. Valeš a F. Vlasák.

Velvyslanec SSSR S. V. Červoněnko při vyžádaném přijetí u A. Dubčeka zjišťoval, jaké jsou záměry reformního vedení KSČ.

Na svém plenárním zasedání Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ projednávala rehabilitaci Miroslava Mamuly, bývalého vedoucího státně administrativního oddělení (mělo na starosti mj. armádu a bezpečnost, tedy odpovídalo i za útěk generála J. Šejny), který byl v polednovém období odvolán a na jeho místo nastoupil V. Prchlík. Ten byl v červenci 1968 kritizován a odešel znovu do armády.

Týdeník Reportér ve svém 10. čísle přinesl záznam z besedy s předsedou vlády ČSR St. Rázlem a místopředsedou vlády ČSR A. Červinkou. V tomtéž čísle byla příloha k 15. březnu 1939 (Československo přestává existovat s autentickými dokumenty, mj.: Ministr zahraničí F. Chvalkovský se plazí před Hitlerem, Kolaboranti začínají, Projev F. Chvalkovského k tajemníkům a redaktorům strany Národní jednoty, „Slovenský štát“ z milosti Hitlera, prezident ČSR Emil Hácha u Hitlera, Oznámení národu o kapitulaci, K. H. Frank o činnosti nacistické páté kolony a Hlava státu nemá právo zrušit samostatnost.) Toto číslo Reportéra bylo mimořádně rychle rozebráno.

1977 – Na následky neustálých policejních výslechů StB zemřel světově proslulý filozof, profesor Jan Patočka. (* 1. června 1907)

V letech 1925 - 1932 studoval Jan Patočka slovanskou filologii, romanistiku a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, potom na pařížské Sorbonně a nakonec znovu na Karlově univerzitě. Při studijním pobytu v Paříži v roce 1928 se zde poprvé setkává s Edmundem Husserlem.

Po obhájení disertační práce Pojem evidence je Jan Patočka v roce 1932 promován na doktora filosofie. Následující dva roky studoval jako stipendista na německých univerzitách, kde byl zvláště ve styku s E. Husserlem, jehož fenomenologické práce určily jednu ze základních konstant Patočkovy filosofické orientace. Zde navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem.

V letech 1934 - 1944 byl Jan Patočka profesorem na pražských gymnáziích. V roce 1935 se stal tajemníkem Cirole philopsophique de Prague, kolem něhož se soustřeďují utečenci z univerzit fašistického Německa. V roce 1936 pracoval jako tajemník Jednoty filosofické.

V roce 1936 se Jan Patočka habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze. Po Husserlově smrti v roce 1938 se Jan Patočka přičinil o záchranu jeho pozůstalosti.

Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 učil Jan Patočka na gymnáziu. Vydal několik knížek jako přípravu pro budoucí studenty univerzity. Koncem války byl nasazen na stavbě. V roce 1945 se vrátil na Univerzitu Karlovu, od roku 1950 pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde připravoval první vydání Komenského Všenápravy.

Od roku 1964 byl Jan Patočka editorem ve Filosofickém ústavu AV, absolvoval přednáškové pobyty ve Francii a v Německu. V roce 1968 se podruhé vrátil na UK a byl jmenován profesorem. V roce 1972 byl penzionován. Jeho přednášky v bytových seminářích byly významnými událostmi jinak vcelku šedého kulturního života 70. let.

Jan Patočka usiloval o nalezení mravního řádu v době, která takový řád popírala. Své filozofické názory o vztahu jedince k nadosobnímu řádu a z toho vyplývajícího smyslu pro povinnost angažovat se pro společné dobro, mohl Patočka realizovat až ve chvíli, kdy vznikala Charta 77. Přijal nabídku, aby se stal jedním z jejích tří prvních mluvčích. Svými posledními texty k Chartě 77 jí vtiskl výrazný občanský a mravní charakter. Napsal úvahu "O povinnosti bránit se proti bezpráví". V konkrétních situacích jako člověk, jako příslušník a občan svého národa a svého státu dbal Jan Patočka vždy hlasu svědomí a stál za názory, které považoval za mravně správné. Ve všech obdobích tísně podporoval postižené spoluobčany a platil za to ve zlých dobách nejistotou svého postavení, rizikem a skutečností sociálního postižení vlastní rodiny i sebe sama.

Jan Patočka byl po setkání s holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem zatčen Státní bezpečností a podroben vyčerpávajícím výslechům. Po posledním z nich, trvajícím 11 hodin, byl postižen záchvatem mozkové mrtvice a v nemocnici po několika dnech zemřel. Jeho pohřeb se stal konfrontací s totalitní mocí, která chtěla za každou cenu zabránit důstojnému rozloučení se svou obětí.

Po celý svůj život považoval Jan Patočka za svoji základní určenost nezpronevěřit se svému povolání. Nebyl netečný k věcem lidské pospolitosti, nevztahovat se k nim však jako politik, nýbrž jako ten, kdo je respektuje jako jeden z hlavních filosofických problémů.

Zemřel Josef Šebánek, český filmový herec, původním občanským povoláním řidič (* 22. července 1915)

Josef Šebánek se narodil 22. července 1915 v Podskalí u Písku do rodiny zaměstnance Elektrických podniků.

Vyrůstal a poté celý život prožil v pražském Karlíně.

Po obecné a měšťanské škole se mladý Josef u firmy Vobořil vyučil automechanikem.

Za celý svůj život, než odešel v roce 1969 do plného invalidního důchodu, prošel velkou řadou zajímavých dělnických zaměstnání.

Byl taxikářem, vorařem, lesním dělníkem, soustružníkem, automechanikem v ČKD, autodopravcem, podnikatelem v povoznictví, řidičem náklaďáku a autobusu, leteckým mechanikem a také autojeřábníkem v podniku Konstruktiva.

Do svého rodného kraje se Šebánek často vracel, i když bylo jeho rodiště zatopeno Orlickou přehradou, pořídil si na jejím břehu chatu, kam ve volných chvílích jezdil s manželkou Marií. Byl velkým bohémem se nevšedním smyslem pro humor a skvělý vypravěč. Miloval dobré jídlo a pití, života si uměl užívat plnými doušky. Jeho bodrou osobou byl natolik okouzlen kameraman Miroslav Ondříček, jehož žena byla neteří Šebánkovy manželky Marie, že ho seznámil se svým přítelem, režisérem Milošem Formanem. Ten mu okamžitě nabídl úlohu ve svém nově připravovaném filmu.

I když se Šebánek zprvu bránil (nebyl hercem, neměl zkušenosti a nedokázal by se naučit více jak dva řádky textu), nakonec se nechal umluvit a úlohu otce klavíristy Mildy (Vladimír Pucholt) Vašatu v komedii LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY (1965) přijal. Manželský pár zde vytvořil s další debutující neherečkou Miladou Ježkovou. Filmové diváky ve všech rolích udivoval svou bezprostředností, přirozeností a temperamentem furiantského a bodrého otce, jenž si nenechá sáhnout (ani svou manželkou) na své tři velké životní lásky: fotbal, pivo a cigarety. Stal se univerzálním prototypem malého českého človíčka.

Po dalších větších úlohách člena plesového výboru v následné Formanově komedii HOŘÍ, MÁ PANENKO (1967) a uhlíře Jindry Vošty v Papouškově komediálním NEJKRÁSNĚJŠÍM VĚKU (1968) stvořil svoji nejslavnější filmovou kreaci, kterou se hlavně zapsal do srdcí filmových diváků a do análů dějin českého filmu: svérázného dědu Homolku v trilogii Jaroslava Papouška ECCE HOMO HOMOLKA (1969), HOGO FOGO HOMOLKA (1970) a HOMOLKA A TOBOLKA (1972), na jehož rodinných peripetiích ho doprovází manželka Máňa (Marie Motlová), syn Ludva (František Husák), snacha Heduš (Helena Růžičková) a vnoučata, dvojčata Máťa a Péťa (Petr a Matěj Formanovi).

Kromě těchto snímků Miloše Formana a Jaroslava Papouška se zjevil ještě jako dozorce zvaný Baňour v povídce Otakara Fuky HIPPOKRATOVA PŘÍSAHA z nikdy nedokončeného filmu NÁVŠTĚVY (1970), oslavenec Josef Havel, bratr Tondy (další neherec Jan Vostrčil) v psychologickém příběhu NÁVRATY (1972) Jana Matějky a úplně naposledy jako dělník Olda v Hníkově povídce BÁSNÍK z povídkového triptychu MATURITA ZA ŠKOLOU (1973). Tím se uzavřela filmografie nejoriginálnějšího českého neherce.

Josef Šebánek byl skutečně jen hercem svých devíti velkých i malých filmových postav, do dalších médií tento nespoutaný živel nepronikl. Kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu a potížím se srdcem (což bylo zaviněno hlavně jeho životosprávou) musel další nabídky na filmování odmítat. V 70. letech si kvůli svému klidu nechal narůst plnovous a zhubl. Neherec Josef Šebánek zemřel 13. března 1977 v Praze ve věku nedožitých šedesáti dvou let. Je smutné, že ještě dlouho po jeho smrti chodily nabídky na další filmy…

1988 – Otevřen podmořský tunel Seikan mezi japonskými ostrovy Honšú a Hokkaidó.

Svátky:

Svátek mají Růžena, Patricie, Arabela a Eufrasie.

Jméno Růžena, které dnes nacházíme v občanském kalendáři, je u nás stále velmi oblíbené. Připomíná květ vznešené růže a skutečně vzniklo ze jména Rosa, což je latinské vyjádření téhož. Světic s tímto jménem je v kalendáři hned několik. Církevní svátek připadá na 23. srpna a oslavuje Růženu z Limy.

Toto jméno nosilo i několik vynikajících žen. Jednou z nejslavnějších a nejznámějších byla bezesporu herečka Růžena Nasková (1884-1960). V letech 1907-55 (hrála však jen do roku 1948) byla členkou Národního divadla v Praze. Prosadila se zejména v rolích sebevědomých a později moudrých žen. Hrála také v řadě filmů (Kouzelný dům, Tanečnice, Tetička aj.) a napsala paměti Jak šel život a Malá kronika dnů 1934-46.

Také druhá Růžena zůstává i nadále ženou velice známou. Jmenovala se Růžena Svobodová (1868-1920) a byla spisovatelkou. Byla manželkou F. X. Svobody a celoživotní přítelkyní F. X. Šaldy. Její prózy zachycují psychologické zrání ženských hrdinek (Přetížený klas, Milenky, Posvátné jaro, Černí myslivci). Vedle ženských postav je nejčastější postavou jejích próz dítě (Ráj, Hrdinné a bezpomocné dětství).

Církevní kalendář nám dnes připomíná jméno Patricie. Toto jméno již při vyslovení dává tušit, kde máme hledat jeho počátky. Je to starý Řím, kde patricius znamenalo totéž, co u nás "šlechtic". Patricie je tedy ušlechtilá a vznešená dáma, zkrátka patricijka. Dnešního dne je v kalendáři k nalezení snad odjakživa. Zřejmě se jedná o datum její smrti. Rok sice nevíme, protože staré zprávy jsou velmi kusé, ale podle všeho byla umučena v Níkomédii, nejspíše koncem 3. století. Tehdy totiž tamní krajinu (nyní v Turecku) zasáhla vlna protikřesťanských represí.

Ještě méně toho víme o další oslavenkyni, kterou je Arabela. Prý skonala mučednickou smrtí v městě Níkaia v západní Bíthýnii. Princezna stejného jména pak před lety okouzlila z televizních obrazovek dětské duše a přinesla i jistou renesanci tohoto líbezného jména.

Jméno Eufrasie již tak mile nezní. Patřilo jeptišce, která prožila celý život se skupinou řeholnic v Egyptě. Pocházela z Kónstantínopole (dnešní Ístanbul, Turecko), kde se narodila roku 382, ale po pěti letech s ní matka odešla do egyptské Tabbensie. Po matčině smrti rozdala dívka celé své jmění a oddala se církevní službě. Její duchovní cesta však byla plná protivenství a nástrah. Pokušení návratu ke světskému životu a jeho radovánkám zaháněla Eufrasie těžkou dřinou. Bojovala však zcela osamoceně, oporou jí nebyly ani řeholnice, se kterými žila - některé na ni žárlily a obviňovaly ji z domýšlivosti a pokrytectví. Přesto mladá žena nad všemi útrapami zvítězila a podařilo se jí svůj sen splnit. Dokázala všem, že když člověk chce, dosáhne svého cíle, i kdyby se proti němu spojil celý svět.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze a další zdroje