Vzpomínáček - 10. listopadu - Horníček, Brežněv a Kalašnikov

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 10. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to na co máte chuť. Tady je dnešní menu: "Martin Luther, kapitulace Prahy po Bílé hoře, nalezení Davida Livingstona, Arnold Zweig, Andrej Nikolajevič Tupolev, Arthur Rimbaud, Miroslav Horníček, Michail Kalašnikov, Josef Vinklář, Jan Šverma, Lunochod 1, Leonid Iljič Brežněv, zamítnutí trestu smrti, zahájení jednání o vstupu ČR do EU..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1444 – Křižácké jednotky krále Vladislava III. Varnenčika byly poraženy v bitvě u Varny Turky vedenými Muradem II. a Vladislav byl zabit.

1483 – Narodil se Martin Luther, německý teolog, kazatel a reformátor, zakladatel protestantismu († 18. února 1546)

1620 – Dva dny po bitvě na Bílé hoře kapitulovala Praha vojskům Ferdinanda II. Štýrského.

1805 – Francouzský sbor o síle zhruba 7 tisíc mužů pronikl na Klatovsko, jiný sbor se dostal přes Budějovicko až do Tábora.

1871 – Henry Morton Stanley nalezl ztraceného cestovatele Davida Livingstona poblíž jezera Tanganika.

1887 – Narodil se Arnold Zweig, německý spisovatel († 26. listopadu 1967)

1888 – Narodil se Andrej Nikolajevič Tupolev, ruský letecký konstruktér († 26. prosince 1972)

1891 – Zemřel Arthur Rimbaud, francouzský básník, představitel tzv. prokletých básníků (* 20. října 1854)

1918 – Vyhlášena Saská republika.

Narodil se Miroslav Horníček, český herec († 15. února 2003)

Miroslav Horníček (10. listopadu 1918 v Plzni – 15. února 2003 v Liberci) byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik.

Jeho rodiče byli obchodníky s textilem.Zdědil po nich mj.hravost,zvídavost,smysl pro humor a fantazii,které později tak výrazně projevil ve všech svých uměleckých profesích.Studoval na plzeňské reálce,kde se poprvé projevily jeho literární vlohy,ale činila mu potíže gramatika.Francouzština mu přiblížila svět francouzské literatury. Od dětství měl velmi rád němý film,jak dobrodružný,např.Douglase Fairbankse,tak grotesky třeba Charlieho Chaplina či Laurela a Hardyho.

Po maturitě (1937) krátce pracoval jako pomocná technická síla ve Škodovce a jako úředník Městské nemocnice v Plzni.

Táhlo ho to však k divadlu,které často navštěvoval.Viděl zde např.Honzlovu úpravu a režii Klicperova Hadriána z Římsů (1933) jako komedii dell´arte.V roce 1935 ho uchvátili hostující Voskovec a Werich v Baladě z hadrů.Sám Horníček zpočátku v Městském divadle statoval (poprvé 26.10.1936 v Honzlově pohostinské inscenaci Tylova Jana Husa).Jako diváka ho nadchlo hostování E.F.Burianova Déčka,kde hrál i Horníčkův strýc,Emil Bolek..(Viděl zde např.Máchův Máj,Brechtovu-Weillovu Žebráckou operu,úpravu-aktualizaci Lazebníka sevillského a při návštěvě Prahy ve Valdštejnské zahradě 1938 slavnou protiválečnou inscenaci,montáž z lidové poezie Vojna).Jezdil občas tehdy i pak za protektorátu do Prahy za divadlem na kole. Z pražských herců obdivoval (zatím na dálku) Jana Pivce,Eduarda Kohouta,Ladislava Peška či Sašu Rašilova.

Podněty ,které zde načerpal,uplatnil jako scénograf,herec a režisér amatérského Studentského avantgardního souboru (1937-1940),který naznačil jeho zaměření.V letech 1941-1945 působí jako profesionální herec a režisér v Městském divadle v Plzni.Hraje zde např.Jana Skalníka ve Šrámkově Létě,sluhu Trania v Shakespearově Zkrocení zlé ženy,panoše Jana ve své úpravě Klicperovy pohádky Jan za chrta dán,Frantu Mohykána v Urbanově Sluneční pasece aj.Vystupuje příležitostně rovněž v operetě – činoherní role cikána Sebastiana v Lehárově Frasquitě nebo baletu (Janáčkův Zápisník zmizelého).Režíruje svá pásma poezie.Jako herec poprvé pracuje s režisérem Radokem a vzepře se jeho metodě násilné provokace (viz M.Horníček:Poznámky o divadle,Praha 1990,s.44-45 a Z.Hedbávný:Alfréd Radok.Zpráva o jednom osudu,Praha 1994,s.377,poznámka 51).

V sezóně 1945/6 je členem avantgardního pražského divadla Větrník,vedeného Josefem Šmídou (viz Z.Hedbávný:Divadlo Větrník,Praha 1988).Hraje zde např.Varravina v Suchovo-Kobylinově Smrti Tarelkinově, Azurového prince (Bontempelli:Cenerentola),hned několik rolí v dramatizaci Haškova Švejka,D´Artagnana v dramatizaci Dumasových Tří mušketýrů aj.Navazuje zde celoživotní přátelství s Vlastimilem Brodským a Milošem Kopeckým.Za vojenské služby se seznamuje ještě s Jiřím Sovákem,jehož humor a přátelství mu byly obdobnou oporou též později.Levicová umělecká orientace přivedla Horníčka z čirého idealismu do řad KSČ (1945-1949) v představě možností svobodné tvorby,včetně otevřené kritiky všech společenských nešvarů.

V letech 1946-1949 je členem malostranského Divadla satiry,kde působí jako herec a režisér v kabaretních či revuálních inscenacích a pokouší se též o pantomimu (role Pierota ve vlastní pantomimě Cirkus Naděje,kterou zároveň režíruje).Hraje také titulní postavu ve hře Vratislava Blažka Kde je Kuťák?,která se stala záminkou k úřední likvidaci divadla.(Srv.V.Just:Divadlo plné paradoxů.Příběh divadla satiry 1944-1949 a nejen jeho,Praha 1990).V tomto divadle se znovu setkal s Milošem Kopeckým a spřátelil se.s Lubomírem Lipským,Stellou Zázvorkovou aj.Měl družnou a srdečnou povahu,uměl vychutnávat život a svou tvorbou do něj vnášel radost, hravost a smysl pro poezii.Jeho humor byl chytrý,laskavý,nevulgární a nepodbízivý (na sklonku života říkal, že by měla existovat cenzura – která by hlídala kvalitu).Byl později skvělým konferenciérem či moderátorem,ale neuznával slovo „bavič“.

V letech 1949-1955 působí Horníček jako člen Národního divadla,kde jeho směřování k autorskému herectví bylo dočasně podřízeno „systému Stanislavského“,jak byl tehdy chápán a dokonce byl nucen hrát v několika inscenacích,hlásících se k „socialistickému realismu“.(Skvělou parodii na tehdejší deformace Stanislavského podal Horníček později v televizi při svých dodatečných „přijímačkách na JAMU“,které jako neudělá.) V Národním divadle se však setkává s některými svými někdejšími hereckými idoly,nachází nová přátelství,zdokonaluje svou dikci ve velkém divadelním prostoru a v inscenacích klasiky (např.znovu sluha Tranio,Shakespeare:Zkrocení zlé ženy,Vrchní v Goldoniho Sluhovi dvou pánů) navazuje na své plzeňské začátky a své komické vlohy rozvíjí také v zájezdových estrádních pásmech s L.Lipským, F.Filipovským a J.Šlitrem.Právě Filipovský a Höger upozornili na Horníčkovy improvizační vlohy Jana Wericha,který hledal partnera pro nové nastudování některých her Osvobozeného divadla.Werich však Horníčka jako herce znal už z Divadla satiry,kde se jeho výstupy živě bavil.Věděl,že Národní divadlo mu nesvědčí.

Roku 1955 hostovalo v Praze Vilarovo T.N.P. (Národní lidové divadlo) z Paříže a Horníček se seznámil a vystupoval jako recitátor s Gérardem Philipem.Později tomuto herci věnoval dopis,otištěný ve svých Listech z Provence (1971,též na stejnojmenné desce) a osobně namluvený komentář k dokumentárnímu filmu Nebyl jen Fanfánem (1974).

V letech 1955-1957 byl Horníček partnerem a zástupcem Wericha jako herce a uměleckého ředitele nového Divadla satiry v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici,kde kdysi sídlilo Osvobozené divadlo.Působil zde i jako režisér.(Srv.reedice na CD Lotosu V+W:Caesar,V+W:Balada z hadrů a P.Bréal:Husaři,vše 2004,V+W:Těžká Barbora,2005 nebo reedice na CD Supraphonu Werich+Horníček:Předscény,2005).V letech 1957-1961 se tato scéna,vedená Janem Werichem,přejmenovala na Divadlo ABC.(Srv.V.Just:Werichovo divadlo ABC,Praha 2000).Horníček zde úspěšně zkusil jako partnera v improvizaci také Miloše Kopeckého (J.Dietl:Byli jednou dva,1960 a po odchodu z Divadla ABC společnou kabaretní hru Tvrďák aneb Albert,Julius a tma – premiéra v režii Jána Roháče byla v Ostravě,1962 a později se hrála v Praze na různých scénách..S Kopeckým byli partnery též v Katu a bláznu,1962 či Malém panu Albertovi,1963.).Horníček a Kopecký byli při různých skečích zachyceni také v televizi. Vývoj jejich přátelství a souhry popsal s odstupem Horníček ve vzpomínce Jsem osudu vděčen (viz Miloš Kopecký:Já.Uspořádal Pavel Kovář,Praha 1996,s.293-295.). V 50. letech měl Horníček odvahu říci na estrádě s Vlastou Burianem v Ostravě pro horníky veřejně, že v srdcích svých diváků je tento velký komik dávno národním umělcem. Následoval demonstrativní potlesk publika, jež vstalo, který přítomného a předtím nespravedlivě režimem perzekvovaného Buriana dojal.(Vzpomínka podrobně v televizním pořadu Chvilky s Miroslavem Horníčkem a jeho přáteli 5, Tentokrát s Pavlem Bobkem, 1993, režie: Ivo Paukert).

Horníčkova herectví si začal všímat film,např.Byl jednou jeden král (1954 ,s J.Werichem), Kam čert nemůže (1959,s debutující Janou Hlaváčovou) nebo Táto,sežeň štěně (1964).Ve filmu mu byly výjimečně svěřeny i vážné role: farář Hora (Neschovávejte se,když prší,1962) nebo kriminalista, kapitán Chrástek (Smrt za oponou,1966).Stal se také vyhledávaným filmovým komentátorem (např.Rommův film Obyčejný fašismus,1965,americké střihové filmy Laurel a Hardy,1965 a Nestárnoucí smích,1967).

Zvlášť výrazně přispěl Horníček ke vzniku divadel malých forem.V sezóně 1957/58 uváděl v kavárně Vltava své autorské pořady Pondělky s tetou,kde hostovali Jiří Suchý,Jiří Šlitr (právě Horníček je seznámil) nebo Ljuba Hermanová.Vystupoval s Ivanem Vyskočilem na text-appealech v Redutě.Hrál v Semaforu od jeho otevření roku 1959 v inscenaci Člověka z půdy titulní postavu malíře Antonína Sommera (zachytila ji celou televize).V Semaforu hrál titulní roli v Šesti ženách Jindřicha VIII. (viz gramoalbum Divadla malých forem,1965) nebo v Recitalu Horníček-Hegerová.Uváděl zde roku 1965 i své vlastní Hovory přes rampu,kde pohotově a vtipně odpovídal na dotazy diváků.Jeho rozsáhlou literární tvorbu (22 knih,viz katalog Národní knihovny ČR,Praha) úspěšně zahájila půvabná knížka Dobře utajené housle,kterou vydal i na desce a četl z ní též na scéně.

Na světové výstavě v Montrealu EXPO 67 se Horníček naučil anglický komentář v Kinoautomatu (Činčera-Roháč-Svitáček) a stal se konferenciérem i hlavní osobou filmu Člověk a jeho dům.Příběh byl v každé situaci natočen ve dvou variantách a diváci si mohli tlačítky vybrat,jak má scéna pokračovat (až v roce 1970 viděli v kině Světozor Kinoautomat opožděně pražští diváci).Z pobytu na EXPO 67 vydával v Literárních novinách na pokračování reportáže Javorové listy,které vyšly 1968 poprvé knižně.Roku 1968 byla ve Viole premiéra Horníčkova pásma poezie Na Vaše zdraví,pane Seiferte.

V rozhlase se podílel Horníček vedle Wericha,Suchého a Vyskočila na seriálu Gramotingltangl.Televize vysílala za nadšení i ohlasu diváků dvanáct dílů Horníčkova pořadu Hovory H,kde odpovídal na otázky a kam si zval i hosty,např.Jana Wericha,Lubomíra Lipského,Jana Pivce,Milana Lasicu a Julia Satinského či věčného oponenta Vladimíra Svitáčka.Herecké historky z Hovorů H vyšly také na desce.Přesto byl cyklus, zřejmě na politický nátlak ,zastaven a zbylé tři díly se už nesměly vysílat.(V roce 1990 připomněl Horníček tento cyklus v televizi doplněnými Hovory H ještě po 20 letech a vyšla i knižní verze Miroslav Horníček v Hovorech H z Paláce K.) Mezi jeho příležitostné partnery v různých pořadech patřili např.Pavel Bobek,Tomáš Sláma,Igor Šebo či Pavel Dostál.

V letech normalizace a po ní Horníček hostoval v Praze i mimo ni jako herec,režisér či dramatik.Současně také vystavoval a publikoval své výtvarné koláže,fotografie,psal drobné prózy či úvody a doslovy k různým knihám, vydával desky atd.(viz Chronologický přehled od V.Justa in M.Horníček:Klaunovy rozpravy,Praha 1989, s.338-345).Po roce 1989 se více mohl věnovat spolupráci s televizí a rozhlasem.

Za zvlášť cenné v jeho rozsáhlém díle pokládám svědectví o spolupráci s Werichem - např.M.Horníček: Poznámky o divadle,Praha 1990 a M.Horníček:Hovory s Janem Werichem,Praha 2002 nebo televizní pořady Miroslav Horníček vypráví,1990 a Miroslav Horníček vypráví podruhé, 1992.Ve Vyznání :Mariánským lázním v červnu a červnu v Mariánských lázních,Praha 1975 je krásné svědectví o herci Eduardu Kohoutovi,který patřil k jeho četným přátelům..Mezi televizní skvosty patří Dietlův seriál Byli jednou dva písaři podle Flaubertova románu Bouvard a Pécuchet (1972,s J.Sovákem),natočený v době,kdy tragicky zahynul jediný Horníčkův syn Jan.Velkou životní oporou byla Horníčkovi až do své smrti v roce 1999 jeho žena,Běla,která se jako spolupracovnice podílela i na vydání některých jeho knih.

1919 – Narodil se Michail Kalašnikov, ruský vynálezce

Michail Timofejevič Kalašnikov (* 10.listopadu 1919, Iževsk) je ruský konstruktér a vynálezce.

Narodil se 10. listopadu 1919 ve vesnici Kurja v Altajské oblasti. Byl sedmnáctým dítětem Timofěje Alexandroviče Kalašnikova a Alexandry Frolovny Kalašnikové. Po ukončení základní školy se vyučil zámečníkem u Sibiřsko-turkestánské dráhy ve stanici Mataj. Po vyučení zde nastoupil jako mechanik. Na podzim roku 1938 nastoupil základní vojenskou službu. Již zde se projevil jeho technický talent tím, že vyrobil počitadlo výstřelů k tankovému kanónu a přizpůsobil pistoli Tokarev TT 30/33 ke střelbě zevnitř tanku. Jelikož začala druhá světová válka, neměl již šanci zavést tyto novinky do praxe. Jako tankista bojoval v 1. tankové armádě maršála Katukova, v říjnu 1941 se zúčastnil bitvy o Brjansk, kde utrpěl vážné zranění ramene po zásahu jeho tanku BT-7. Byl převezen do nemocnice ve městě Jelec, kde z nemocniční knihovny získal první poznatky o konstrukci zbraní.

Po propuštění z nemocnice dostal šestiměsíční dovolenou, kterou využil ke konstrukci svého prvního samopalu. Během zkoušek se zjistilo, že samopal funguje bez problému a tak dostal šanci provést vylepšení zbraně v Moskevském leteckém institutu.

Po přezkoumání vylepšeného modelu A. A. Blagonravem, byl na jeho doporučení Kalašnikov převelen do GAU (Glovnogo artillerijskogo upravlenija) – Hlavní dělostřelecký úřad.

Ke konci Velké vlastenecké války, v roce 1944, začal konstruovat automatickou pušku pro nový náboj 7,62x39 mm vzor 43. Při konstrukci vycházel z německé útočné pušky StG 44. Po splnění všech podmínek byla zbraň v roce 1949 zavedena do výzbroje jako AK-47. Výroba probíhala v Iževské zbrojovce „Motozavod“. Vyrobeno bylo přibližně 70 miliónů kusů AK-47, z čehož přibližně polovina byla vyrobena v Rusku.

V roce roku 1971 titul doktor technických věd a několik období byl poslancem Nejvyššího sovětu SSSR. Nyní je na penzi v Iževsku, kde mu bylo uděleno čestné občanství. Nadále však aktivně spolupracuje s Iževskou zbrojovkou, kde pracuje také jeho syn Viktor. Dále působí jako konzultant firem Rosvooruženije a Rosobornexport.

1930 – Narodil se Josef Vinklář, český herec († 18. září 2007)

1944 – Zemřel Jan Šverma, český novinář, komunistický politik (* 23. března 1901)

1967 – Rudé právo oznámilo, že byl zatčen Ivan Pfaff, autor tzv. Manifestu čs. spisovatelů.

1968 – V pražském paláci Lucerna uspořádaly obvodní výbory Svazu čs.-sovětského přátelství (pouze Praha 4 a Praha 8) za účasti 5000 lidí slavnostní mítink k 51. výročí VŘSR. Hlavní projev měl bývalý ministr zahraničí Václav David a sovětský generálporučík S. S. Martinosjan. Přijaté poselství sovětskému lidu označilo přítomnost sovětských vojsk v Československu za záruku národní suverenity a svobody. Po skončení mítinku došlo k potyčkám mezi účastníky a shromážděným velkým množstvím lidí před budovou Lucerny.

1970 – Byl vypuštěn Lunochod 1.

ČÚTI (Český úřad pro tisk a informace) zastavil vydávání časopisu Analogon.

Rudé právo otisklo článek J. Vaňka „Neuskutečněná ambice samozvaných vůdců národa“ o činnosti zrušeného Klubu 231. Další článek napsal Z. Hoření na téma „Krize na objednávku“, připomínající lednové události z roku 1969 v souvislosti s upálením Jana Palacha.

Z Československa byli vypovězeni čtyři západoněmečtí novináři a dva novináři americké agentury UPI.

1982 – Zemřel Leonid Iljič Brežněv, sovětský komunistický politik (* 19. prosince 1906)

Leonid Iljič Brežněv byl sovětský politik, v letech 1964 – 1982 nejvyšší představitel Sovětského svazu. Stal se trojnásobným držitelem státního vyznamenání Hrdina ČSSR a čtyřnásobným Hrdinou SSSR, nositel literární Leninovy ceny z roku 1979.

Leonid Iljič Brežněv pocházel z rodiny ukrajinského dělníka. V mládí pracoval L. I. Brežněv v zemědělství, kde se podílel na melioracích zemědělské půdy. V roce 1935 ukončil studium na metalurigickém institutu a další dva roky pracoval v hutním průmyslu.

V roce 1931 vstoupil L. I. Brežněv do Komunistické strany Sovětského svazu, v roce 1937 byl zvolen místopředsedou městského sovětu v Dněpropetrovsku.

Za 2. světové války bojoval L. I. Brežněv v řadách Rudé armády a dosáhl hodnosti generálmajora.

Účastnil se bojů u Novosibirska a na Krymském poloostrově i osvobozovacích operací. V roce 1945 vstoupil s Rudou armádou na území Československa. Po skončení války vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS Moldávie. V roce 1952 se stal členem Ústředního výboru KSSS a na XIX. Sjezdu KSSS v témže roce se stal tajemníkem ÚV a kandidátem prezidia ÚV.

Po smrti Stalina byl L. I. Brežněv z funkcí odvolán a pracoval v Hlavní politické správě Rudé armády a námořnictva. Teprve po nástupu N. S. Chruščova získal L. I. Brežněv opět funkce v KSSS. V letech 1954 – 1956 vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS Kazachstánu. Po XX. Sjezdu KSSS se stal opět tajemníkem ÚV a kandidátem předsednictva ÚV.

V roce 1957 byla poražena protistranická frakce Molotova a L. I. Brežněv se stal plnoprávným členem ÚV, v roce 1960 byl pak jmenován předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR.

V roce 1964 se stává L. I. Brežněv hlavním Chruščovovým poradcem. Ještě téhož roku se ale L. I. Brežněv zúčastní protichruščovského vnitrostranického puče. V říjnu roku 1964 byl N. S. Chruščov zbaven všech funkcí a penzionován. K moci se dostalo kolektivní vedení členů předsednictva KSSS (Brežněv, Poljanskij. Voronov, Kosygin, Šeljepi, Suslov a Podgornyj). Řízením kabinetu byl pověřen A. N. Kosygin, prvním tajemníkem KSSS se stal L. I. Brežněv a oficiálním představitelem státu byl N. V. Podgornyj. V roce 1966 se L. I. Brežněv stal generálním tajemníkem a v letech 1977 – 1982 předsedou prezidia Nejvyššího sovětu.

Brežněvovi kritici ho obviňovali, že nastolil neostalinismus a opět se stupňovaly zbrojní závody. Také mu přičátali odpovědnost za okupaci Československa v roce 1968 a Afgánistánu v roce 1979. Během Brežněvova vedení SSSR došlo ke zlepšování vztahů s USA.

Jako první tajemník strany L. I. Brežněv pozvolna upevňoval své postavení. Neměl však žádný jasný politický program, chybělo mu dostatečné vzdělání a neorientoval se v zahraničně-politických otázkách. Z jeho spoluspiklenců z „říjnového převratu“ se stali jeho rivaly. Členové vedení strany považovali Brežněvovo „vůdcovství“ za dočasné řešení. L. I. Brežněv dokázal využít pro své účely klíčový mocenský sektor – kontrolu kádrů a obsazování funkcí. Velkou pozornost věnoval KGB, do jehož vedení dosadil J. V. Andropova. Podporoval také investiční požadavky vojensko-průmyslovému komplexu.

L. I. Brežněv se pokoušel vyhnout otevřeným střetům a kontroverzním reformám, proto garantoval vysokým stranickým představitelům jejich setrvání ve funkcích. L. I. Brežněv se nezabýval kontrolou některých oblastí sovětské politiky, proto ideologii převzal tajemník ÚV M. A. Suslov.

Sovětské hospodářství začalo stagnovat, ale L. I. Brežněv prohlásil, že žádné změny nejsou potřeba. Nejdůležitější pro další rozvoj hospodářství bylo podle něho, aby všichni pracovali lépe. Na počátku 70. let 20. století bylo vedoucí postavení L. I. Brežněva pevné, proto se rozhodl zbavit svých kritiků.

Období konce 60. a počátku 70. lét 20. století znamenalo relativní stabilitu Sovětského svazu. Západní země se soustředily na rozvoj vlastních ekonomik a tak docházelo k postupnému uvolňování napětí. Sovětská zahraniční politika se snažila udržet vládu ve střední a východní Evropě a snažila se o rozšiřování svého vlivu do zemí třetího světa. Vojenské obsazení Československa v srpnu roku 1968 bylo jasnou ukázkou sovětské ochoty bránit své pozice získané v květnu roku 1945. Brežněvova doktrina znamenala kolektivní odpovědnost států Varšavské smlouvy za udržení komunistických režimů a v případě ohrožení jednoty bloku dávala Sovětskému svazu povolení k zásahu.

Mírové smlouvy se západními zeměmi se staly pro L. I. Brežněva osobní záležitostí. Vytvořila se atmosféra uvolňování napětí. L. I. Brežněv aktivně podporoval politiku odzbrojení i ekonomickou spolupráci mezi oběma politickými tábory. Sovětská ekonomika řešila hospodářské problémy devizovým vývozem nerostného bohatství. Naopak se nakupovalo obilí a moderní technologie. Tím se zajistil občanům Sovětského svazu relativní spotřební blahobyt.

Lokálním vojenským incidentem na dálněvýchodní řece Usuri vyostřila roztržka Brežněvova vedení s Čínou. Oproti očekávání se spor nepodařilo překonat mírovou cestou.

Největší chybou Brežněvova vedení byl vpád do Afgánistánu koncem roku 1979. V té době bylo Brežněvovo vedoucí postavení uměle prodlužováno. V zemi byl nevýkonný systém centrálního plánování nahrazován šedou ekonomikou. Životní úroveň obyvatelstva se zvyšovala jen za cenu okrádání státu, korupce se postupně stala součástí každodenního života obyvatel v Sovětském svazu. Přesto se stranické vedení cítilo být neohrožené, stabilita kádrů způsobovala zvyšování průměrného věku vedoucích představitelů státu. Většina funkcionářů se narodila v letech 1900 – 1920 a do politika vstoupila ještě za Stalina.

Koncem 70. a počátkem 80. let 20. století znovu propukl nezřízený kult osobnosti generálního tajemníka KSSS. L. I. Brežněv propadl shromažďování mnohých funkcí i vyznamenání. Nechal se opět zvolit do funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu, byl jmenován maršálem Sovětského svazu.

Letní olympijské hry v Moskvě v roce 1980 se staly vrcholem Brežněvovy éry. Kvůli sovětské invazi do Afghánistánu byl tento sportovní svátek poznamenán bojkotem západních sportovců, kteří do Moskvy nepřijeli na doporučení svých vlád.

Počátkem 80. let 20. století bylo zřejmé, že dochází k pozvolnému úpadku režimu. Staří funkcionáři ve vedení země nebylo schopné včas a důrazně řešit nahromaděné problémy.

V polovině 70. let se začal zdravotní stav L. I. Brežněva zhoršovat. Brežněv nebyl způsobilý pracovat, většina členů vlády však nechtěla o jeho odchodu do důchodu slyšet. Brežněvova vnitrostranická doktrína byla založena na stabilitě, která dávala funkcionářům klid na práci, docházelo k co nejmenším pohybům ve funkcích. Proto tento Brežněvův styl práce členům vlády vyhovoval.

Dne 7. listopadu roku 1982 se L. I. Brežněv zúčastnil vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí. O tři dny později zemřel.

Po smrti L. I. Brežněva začal mezi stárnoucími členy politbyra boj o nástupnictví i o záchranu upadajícího systému. Nástupcem Brežněva se stal J. V. Andropov, kterého navrhl K. U. Černěnko na plenárním zasedání ÚV KSSS.

V roce 2008 provedlo Celoruské středisko výzkumu veřejného mínění (VCIOM) anketu o nejlepšího vůdce Ruska za posledních 100 let. Rusové na první místo dosadili exprezidenta Vladimíra Putina, kdy se za jeho vedení země podle většiny obyvatel Rusko rozvíjelo spíše správným směrem. Na durhém místě skončil L. I. Brežněv a třetí V. I. Lenin. Za nejhorší vůdce považovali Rusové tvůrce pěrestrojky Michaila Gorbačva a jeho nástupce, prvního ruského prezidenta Borise Jelcina.

1993 – Poslanecká sněmovna zamítla zavedení výjimečného trestu - trestu smrti.

1997 – Na mnoha místech republiky (Praha, Brno, Olomouc, Liberec, Hradec Králové apod.) proběhly demonstrace proti narůstajícím projevům rasismu a nenávisti v české společnosti; byly vyvolány vraždou súdánského studenta skinem v pražské vysokoškolské koleji.

1998 – Ministr zahraničí J. Kavan zahájil v Bruselu jednání o vstupu ČR do Evropské unie.

Svátky:

Svátek mají Evžen/Eugen a Lev (Veliký).

Podle občanského kalendáře má dnes svátek Evžen nebo Eugen. Toto jméno je řeckého původu a znamená "blahorodý a urozený".

V církevním kalendáři bychom Evžena našli 13. listopadu. Je to Evžen II. z Toleda. Narodil se kolem roku 600 ve Španělsku a stal se arcibiskupem. Byl prý neobyčejně vzdělaný a napsal mnoho filozofických pojednání, ale i básní. Zemřel ve svém rodném městě Toledu v roce 657.

V církevním kalendáři dnes najdeme Lva. Význam jména je jasný. Jedná se vlastně o českou podobu řeckého slova león, jež znamená právě "lev". Lev měl dříve svátek 11. dubna a v občanském kalendáři bychom jej nalezli 19. června, kde jsou uvedeny ještě jeho další tvary, jako je Leon nebo Leoš.

Dnes si připomínáme Lva I. Velikého. Narodil se kolem roku 400 v Toskáně (Toscana, Itálie). O jeho dětství a mládí nevíme nic určitého. Jisté je, že se stal arcijáhnem papeže Celestina. Papežem byl zvolen v roce 440. Ihned na počátku své vlády provedl podstatnou reformu papežství. Odosobnil papežský úřad a zdůraznil jej čistě jako dědictví sv. Petra. Potom se zaměřil na obranu církevních práv a boj proti různým bludařským sektám. Ve svých spisech i při všech teologických jednáních obhajoval učení, že v Ježíši Kristu jsou obě přirozenosti - lidská i božská. Východní církev viděla v Božím Synu pouze přirozenost božskou a nechtěla od svého názoru ustoupit. Tehdy je Lev dost nediplomaticky označil za lupiče.

Důležitou roli Lev sehrál při obraně města Říma. Divoké hunské hordy totiž vpadly roku 452 do Itálie. Tehdy naopak prokázal Lev I. obrovskou diplomatickou a mravní vůli i nadlidskou statečnost. Útok barbarů byl strašlivý a ničivý. Všude, kam vtrhli, zůstala za nimi jen spálená země a zmar. Jednoho dne stanulo vojsko před branami města Říma. Lev vyšel z hradeb a šel osobně naproti hunskému vojevůdci Attilovi. Oba muži se setkali v Mantově. Lvova výřečnost musela být úžasná, neboť se mu podařilo tento evropský "bič boží" od Říma odvrátit. Lev se tak nesmazatelně zapsal do dějin, protože Hunové by "Věčné město" zcela jistě strašlivě vyplenili a snad i zničili. O tři roky později stáli před branami města noví dobyvatelé. Tentokrát to byli Vandalové, ale na ně již neplatil ani Lev, ani jeho charisma. Vandalové, věrni svému jménu, město dobyli a hlavně tvrdě vyplenili. Ve chvíli nejvyššího ohrožení však Lev přeci jen opět zasáhl a dojednal za obrovské výkupné, že vojáci ušetřili životy římských občanů a město nezapálili, i když to měli původně v úmyslu. Těmito událostmi se stal ze Lva hrdina a absolutně nejvýznačnější osobnost té doby.

Slavný papež zemřel 10. listopadu 461 v Římě a jako první z papežů byl pochován v předsíni konstantinské baziliky sv. Petra. Papež Sergius I. vyzvedl roku 688 jeho ostatky a přenesl je na oltář, který byl Lvovi zasvěcen.

Za Velké francouzské revoluce začali Francouzi dnešního dne v katedrále Notre Dame v Paříži, změněné v chrám Filozofie, uctívat bohyni Rozumu. Následující léta, plná násilí, poprav a masakrů, však ukázala, že revolucionářům tato bohyně mnoho moudrosti nenadělila.

Další zajímavosti (například teplotní rekordy) můžete sledovat tak, že mě budete následovat na Twitteru. :-)

Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů a další zdroje