Z bodu A do bodu B (jela jsem hradeckou eM Há Dé)

A přes bod C do bodu D. O bodu G pro tentokrát pomlčím, ačkoliv článek o jeho hledání by byl nepochybně taky zajímavý. Dnes budu psát o trochu jiné jízdě. Tedy spíš o každodenním přesouvání, přemisťování a dojíždění. Nebude to dlouho trvat a cestování s přívlastkem prázdninové nahradí to „pracovní". A už podle prvních několika „výletů" do města perníku je mi jasné, že těch dvacet kilometrů tam a po několika hodinách v lavici zase zpět bude opravdu výživných.       

Moje nová škola má jednu malou nevýhodu. Poznámku o věčné rivalitě dvou východočeských měst si nechám stranou, nicméně je fakt, že pro Hradečáky neexistuje odlehlejší místo v Pardubicích než je to, kde se ona fakulta nachází. V ranní špičce se sem člověk nejlépe dostane autobusem a následně MHD. Mimo to, při cestování v hromadných prostředcích někdy člověk uvidí nevídané, uslyší neslýchané... Zkrátka když jsem před několika dny psala o mužatce sedící vedle mě, dobře jsem věděla, že brzy přibude spousta dalších příhod týkajících se „cestování sockou"...

Mimochodem mužatka. Zmínila jsem, že mi připadal(a) jako můj přítel v ženském vydání (Martine, sorry, to rozhodně nebyla urážka). Osoby, které mi mého pana VyVoleného připomenou potkávám velice často. Asi podobné typy přitahuju, protože pokud se někdo z nich vyskytne, zpravidla se posadí buď naproti mně, nebo přímo vedle. Někdy mají podobný jen jediný rys, jindy jsou mu natolik podobní, že mi to až vyrazí dech.. Jeden takový se pak svého kamaráda, který zrovna přistoupil, zeptal, jestli na něm „snad není něco divnýho, že na něj ta holka furt civí" (pokus o šeptání se jim jaksi nepovedl). Ne vždy jsem ale takto chorobně soustředěná.

Nedávno jsem měla tu čest s jistou osobou, která tu taky bloguje. Když jsme po prokecaném odpoledni zamířili k zastávce, abychom se dostali na nádraží, narazili jsme na celkem příjemnou paní. Vyptávala se mě na moji čtyřnohou přítelkyni Betty, kterou jsem samozřejmě měla s sebou a zjišťovaly jsme, že spolu máme poměrně dost společného. Po nástupu do autobusu jsme dál pokračovaly v konverzaci až do té doby, než ona dáma vystoupila. Tehdy jsem si uvědomila, že tu mám jinou společnost, což mi dávala najevo hlavně psice, která se začala chovat poněkud nezpůsobně. To si o mně tedy musela ctěná návštěvička myslet pěkné věci... 

Cesta „nach bánhóf" ale mohla dopadnout ještě hůř. Třeba jako „příjemně voňavý návrat z malého moravského městečka". Aha, proto si vždycky Sájinka dopřeje sprchu a pár stříkanců parfému předtím než vyrazí na cesty. Prostě a jednoduše nechce, aby se z ní linulo pižmo tak intenzivně jako z jednoho staršího pána, který naneštěstí seděl za mnou. Jako by se týden nepřevlékl a neumyl. Jediné štěstí, že jsem si onoho odéru neužila déle než pět minut. Na takový malý trapásek ale takto krátká doba bohatě stačí.

Znáte to. Cestujete do města zrovna v době, kdy jsou jinak poloprázdné trolejbusy přeplněné a zazvoní vám mobil. „Tak teď už ti to můžu vysvětlit kudy se jde do toho slavného klubu. To musíš hned jak vystoupíš zatočit doprava..." Zabraná do hovoru jsem se pořádně nedržela a jako na potvoru řidič zrovna prudce zabrzdil. Skulila jsem se na zem jak pytel mouky a ještě k tomu se kousla do jazyka. Z pusy mi vylétlo několik sprostých slov a moje světlé tričko rázem dostalo poněkud šedivý nádech. Kdybych tento příběh psala do nějakého dívčího časopisu, byl by u toho samozřejmě (jako naschvál) můj idol. Ono bohatě stačilo, že jsem spadla pod nohy paní učitelce.   

Ha ha ha, to jsme se pobavili. Tentokrát už i já, ačkoliv mi tenkrát zrovna dvakrát do smíchu nebylo. Koneckonců, přece nepřestanu cestovat MHD jen kvůli tomu, že by se mi něco podobného mohlo stát znovu. Někdy v průběhu příštího týdne si dáme s kámoškou „zkušební" výlet do Pardubic, abychom hned první den nepřišly pozdě do školy.

Spoustu skvělých zážitků nejen při cestování sockou vám přeje cestovatelka Sájuš.