Vždyť jde o ho...

V doslovném smyslu slova ano. V tom přeneseném si už ale tak docela  jistá nejsem. Ostatně posuďte sami. Dnešní příběh na vskutku „voňavé“ téma týkající se všech pejskařů (a pochopitelně i většiny nepejskařů) vám pomůže najít odpověď.

Jednou v zimě jsem šla se svojí čtyřnohou přítelkyní Betty na procházku.Hned při příchodu do parku jsem spatřila to, co už jsem v jistých obměnách viděla několikrát. Nějakých dvacet metrů ode mě si to cupitala v kozačkách, sukni a kožichu dáma (tady pozor, slovo dáma bude pro další děj velice důležité) s nějakým malým psem, jehož rasu jsem kvůli šeru nemohla identifikovat. Když prošli kolem koše na psí hovínka, zachtělo se gaučáčkovi vykonat potřebu. Na tom by jistě nebylo nic pobuřujícího, kdyby… Kdyby se mi po chvíli nenaskytl onen popuzující pohled.

Hromádka, ze které se ještě kouřilo, ležela pouhé dva metry od odpaďáku přímo určeného k jejímu úklidu. Snad bych ještě dokázala ukrotit svoje rozhořčení nad chováním milé pejskařky, kdyby nad košem chyběly sáčky. Zelené mikroteňáky se tu ale vyskytovaly, a to v hojném počtu. O půl metru dál si pak ulevila i Betynka, a tak jsem nakonec oba „poklady“ uklidila najednou.

Já zřejmě na rozdíl od majitelky toho roztomilého malého čehosi nejsem dáma. Nejsem líná sehnout se, nedělá mi problém udržovat po svém psu na chodníku pořádek. Dámě by zřejmě ublížilo převrátit pytlík na rub, hromádku do něj pejskařským grifem umístit a poté dát do koše. Tady už se o dalších pikanteriích zmiňovat nebudu, jen konstatuji, že jsem se při tomto úkonu ani jednou nezašpinila, a to ho provádím několikrát denně po dobu tří let.

Ještě pořád nevíte, co mě na celé téhle zdánlivě nevinné story popudilo nejvíc? Snad bych si i řekla, že jde opravdu o ho…, ale znepokojuje mě vědomí, že tato paní a jí podobné(í) zavdávají zarytým nepejskařům skvělou příčinu k nadávkám. Vždyť koho z nich by nepodráždil pohled, který se mi naskytl. Ani se jim nelze divit, protože takový výsměch snaze o čistotu města, se snad nemůže líbit nikomu normálnímu. 

V zájmu objektivity si snad dovolím jen jednu poznámku. Sama taky nesbírám všechen střevní obsah, který můj čtyřnohý mazlíček vypustí mimo zahradu, ale chodník nebo jakýkoliv jiný prostor, kde by do něj mohl někdo šlápnout, bych od něj nikdy ozdobený nenechala. Snad z kousku hrdinského pocitu, že pomáhám udržovat čistotu města, snad z prosté slušnosti. To první samozřejmě berte jako nadsázku, a to druhé… Mně taky není příjemné, když náhodou nekoukám pod nohy a do nějaké té hromádky šlápnu. 

Hezký den a ať na vás dnes co nejméně lidí štěká. Vaše SŠ