Vy... Totiž ty... aneb. O tykání a vykání

„Tak na tykačku…“ Sklenice o sebe cinkly. „Petr.“ „Martin.“ Tak tohle se na internetu nestane. Tam si pánové budou buď vykat a hrát si na intelektuály, nebo si (daleko pravděpodobněji) hned tykat. Tedy do té doby, než jsem si zařídila blog, myslela jsem, že jedině tykat a byla jsem překvapená, když se v diskusi vyskytli lidé, co mi vykali.  

Otázku tykání a vykání jsem si zodpověděla celkem jednoduše. Vykat budu více méně jen těm, co mi budou taky vykat (a to ne jako projev ironie). A co když někdo kdo mi bude tykat začne argumentovat svým věkem? Většinou mu vykat nezačnu, protože vykání (pokud mi druhá osoba tyká) beru jen jako součást komunikace s lidmi jako jsou členové profesorského sboru. Jistě, ještě stále se najde pár profesorek a profesorů ze středních škol, kteří svým žákům vykají (jako příklad uvedu moji bývalou němčinářku). Tykání mi je ale příjemnější, protože na mě působí osobnějším dojmem.  Tady vzpomenu mého bývalého profesora matematiky. Ten celé naší třídě (trochu paradoxně) ze začátku vykal, ale časem začal všem tykat. Ale zpět k otázce tykání (vykání) na internetu. 

Klasická situace. Na diskusi pod cizím kontroverzním článkem se do sebe pustí dva diskutéři. Absolutní anonymita zaručuje ideální prostředí pro malou verbální válku. Jenže zanedlouho poté si tyhle osoby vykají, jeden z nich je zaměstnanec a druhý šéf. O svém virtuálním nepřátelství nemají ani tušení. Šéf by se asi hodně divil, kdyby nějakou náhodou zjistil, že ten … (doplňte vulgární výraz dle libosti) pro něj dělá. Naopak zaměstnance by nejspíš šokovalo „kanálové“ chování jeho jinak škrobeného nadřízeného. Nemožné? Omyl. I to se může klidně dít pod rouškou pseudonymu.  Lidé z anglicky mluvících zemí mají svoje „you“ pro všechny osoby, ale můžu vás uklidnit, otázku tykání (vykání) řeší svým způsobem taky. Je rozdíl říct někomu Mr. (Mrs) XY, nebo ho oslovit jménem. Pokud ale nevhodným oslovením nezpůsobíme faux psa ve společnosti nebo nevzbudíme u osloveného pohoršení, lze brát tuto otázku s humorem. Vždyť většině z nás nejspíš připadalo srandovní, když nám někdo poprvé vykal. Nebo když nám (nebo třeba synovi mé bývalé profesorky chemie) vykal někdo ze spolužáků… 

Ano, i to se děje. Ona chemikářka nám vypravovala o prvním dnu jejího syna na inženýrském studiu VŠE (respektive o jeho prvním setkání se spolužákem – tedy spíš spolustudentem). Oním spolustudentem byl jeho (skoro) vrstevník oblečený v obleku. Když ho syn naší učitelky pozdravil klasickým pozdravem ahoj, kravaťák si ho změřil pohledem a viditelně se urazil. Krátce poté se dostalo synovi naší chemikářky vysvětlení. Že prý se tu už vyskytují lidé, kteří mají své vlastní podnikání, a někteří jsou už dosti nabubřelí. Vykání mezi spolustudujícími prý takoví považují za normu…  

Marně přemýšlím, co dodat na konec. Snad jen: Ty… Totiž vy… Totiž vy všichni, vykání není to nejdůležitější. Důležité je jak se k sobě chováme a abychom si nenechali …víme co… na hlavu.