Velký Úchyl tě vidí... a ty nic

To si tak bloumám po obchodě s oblečením. Docela bych si koupila nějaké nové tričko, protože jsem několik starých (v mém případě skutečně do mrtě onošených) „v rámci feng-šuej" vyhodila. Hm, tyhle tři kousky se mi líbí. Půjdu do kabinky, vyzkouším si je a vyberu to, které se mi nakonec bude líbit nejvíc. A tady, vážení, začíná něco, čemu říkám kabinkový paradox.

Nevím, kolik z vás si při zkoušení všimne nápisu, který hlásá něco ve smyslu, že objekt hlídají průmyslové kamery. Ano, skutečně. Podobné věty mě vždy neodbytně přivedou k myšlence, jestli nás opravdu sledují kamery i při převlékání. V zásadě totiž existují dvě možnosti. Tou první, totiž že má takový nápis pouze vystrašit zloděje, se tu zabývat nebudu. Ta druhá si zaslouží více pozornosti.

Nebojte, nebudu tu lamentovat nad tím, jak nás neustále pozoruje všudypřítomné (šmírácké) oko Velkého Bratra. Ostatně v tomhle případě se principu kolektivní viny prostě nevyhneme. Dokud budou existovat zloději, bude nás na televizní obrazovce při zkoušení pozorovat bezpečnostní technik a třeba se svými kolegy hodnotit naši postavu. No to byla možná až paranoidní představa, ale tu s klidem nechávám spát, protože co oči nevidí, to srdce nebolí, že. Ať na mě klidně kouká a třeba si u toho i dělá dobře, mně je to jedno, já s tím nic nezmůžu... Ale to jsem se stále ještě nedostala ke kabinkovému paradoxu (nevím, jestli je slovo paradox vhodný termín, ale jiné označení mě zkrátka nenapadlo).

Pro náš případ skvěle poslouží zkoušení podprsenky. Naše figurantka si vybere pár exemplářů a s klidem si to namíří do kabinky, aby zjistila, jestli se, lidově řečeno, správně vejdou kozy do chlívků. V zápalu boje si samozřejmě ani neuvědomí, že by ji mohla sledovat bezpečnostní kamera. Jakoby nic si takhle dejme tomu pět minut zkouší jednotlivé kousky. Pokud jí nějaké to prádélko sedlo jak mělo, beze studu jde k pokladně. Konec příběhu. Jen jsem zapomněla zmínit onen důležitý detail. Tahle dívka (žena, mladá dáma, prostě jak kdo chce) bývá jinak velice stydlivá. Zásadně nechodí do sauny nebo na koupaliště, při sexu vždy trvá na tom, aby bylo zhasnuto, stydí se, když se má převléct v šatnách ve fitku. A dětičky, jaké ponaučení z toho plyne?

Rozhodně ne to, že bychom měli nakupovat oblečení jedině na internetu. Já si vyvodila jiný závěr, který s oblékáním, případně s krádežemi až tolik nesouvisí. Lidé mají sklon chovat se jinak v případě kdy je někdo sleduje (lhostejno jestli jde o kameru, nebo přímo o nějakého člověka) než tehdy, když mají pocit relativního soukromí. Faktem každopádně zůstává, že i při tomto pocitu relativního soukromí nás může sledovat někdo, kdo nás zná a z našeho chování vyvodí důsledky. Tady samozřejmě nejde o převlékání v kabinkách. Narážím totiž na zdánlivou anonymitu internetu.

Ano, čtete dobře. Já samotná už mám s takovým „kabinkovým paradoxem" zkušenost a odhalení identity osoby, která se skrývala za zdánlivě anonymním nickem, pro mě bylo celkem zklamáním. Přece jenom ale věřím v neomylnou platnost Murphyho zákonů a (možná trochu škodolibě) doufám v to, že mu právě tohle odhalení trochu zavařilo. Vím, pomsta je špatná věc, ale tady platí další z „moudrostí tety Kateřiny". Kdo jinému jámu kopá...

Přísloví snad bylo vhodným zakončením mého dnešního povídání. A teď mě omluvte, jdu se převléknout. Doma snad žádné kamery nemáme.