Podívej se kolik ti je!

Zdravím všechny mladé staříky, staré mladíky, i vás staré mladé dámy. Dovolte mi, abych se mezi vás taky zařadila. Proč? Protože se taky nechovám jako „průměrná“ holka, které táhne na dvacet. Dvacet… Dvacet! Fuj. Ať už to hnusné číslo raději neslyším. Myslím, že po přečtení následujícího článku vám bude jasné proč.

„Jiný holky v tvým věku už mají při studiu stálou práci, vesele si jezdí s klukama na dovolenou…“ Rodiče nerodiče, jestli ještě jednou uslyším tuhle větu, tak se neudržím a budu hodně nepříjemná. Zjevně se podle nich chovám příliš infantilně. Co je na tom, že se nevrhám do života po hlavě jako mnozí v mém věku? No dobře. Pokud si naši přejí, abych každý víkend obrážela kluby, opila se a následně si užila nechráněného sexu se všemi jeho důsledky… Ale teď vážně. Jsem ten typ, co si na „pařbu“ vyrazí jednou za čas, ale zato si ji pořádně užije. Smysl pro zodpovědnost jsem v sobě ale přece jen nenechala zakrnět. Jsem tedy na svůj věk skutečně tolik nevyzrálá? Možná, že se paradoxně blíží pravdě spíš pravý opak.

Neznám moc mých vrstevníků, kteří permanentně trpí pocitem, že jim život protekl mezi prsty. Podobné stavy zažívají spíše jedinci, které postihla krize středního věku. Snad jsem ještě doposud neměla čest se skeptikem narozeným v prvním roce po revoluci. Málokdo v mém věku nahlas řekne: „Na to už je pozdě…“ o něčem, co by s klidem mohl realizovat. Já sama dobře vím, že na to nebo ono ještě pozdě není, jen si asi procházím oním divným obdobím, které prožívají lidé kolem čtyřicátého roku, trochu dříve (nebo si ho v onom věku prožiju ještě jednou). Kolikrát se mi chce taky říct, že bych si ty dva křížky navíc klidně přidala. No vidíte, a starší zase chtějí být mladšími…

Vážení, zajímalo by mě, kde je napsáno, že skoro dvacetiletá holka musí mít za sebou to a to a to a naopak nesmí smýšlet tak a tak. Do hlavy mi nikdo nevidí, proto nikdo neví, co mě k mým životním postojům a duševním pochodům vede. Z většiny to jsou „psychické bariéry“ (například proti mé pověstné zbrklosti) a úzkost z nejistoty. Nejspíš za to v současné době může taky čtyřměsíční „vakuové období“ mezi maturitou a nástupem na vysokou. Je ale bláhové doufat, že nějaká změna zapříčiněná jakýmsi deus ex machina toto moje vzduchoprázdno opět naplní.

„Být stále mlád…“ Mistře, uznávám vás, ale ono ani mládí není procházka růžovým sadem. Štěstí, že nejsem paní Makropulos, budu si teď moct jít stárnout do postele a ráno budu zase blíž svým druhým kulatinám.