Pat a Mat dva v jednom aneb. "Umí. Umí..."

Pokud je tahle věta adresovaná mě, pak naštěstí ve většině případů není míněná ironicky. Výjimku ale představuje můj nedávný kutilský počin. Ano, modří vědí, jde o můj velký koníček – stavění (a následné lepení) puzzle. Pro dnešek tedy pro změnu veselý příběh z kategorie „zlaté české ručičky“…

„Ufff. Konečně se mi podařilo ty potvory dostavět…“, řekla jsem si po vsazení posledního kousku mé tisícidílkové monstrskládačky se čtyřmi hlavami draků. Tak a teď už jen sehnat sololitovou desku, aby mé veledílo bylo možné nalepit a pověsit. Neváhala jsem tedy ani minutu, opsala jsem si rozměry z krabice a při první příležitosti se vydala do jednoho z kutilských rájů… 

To jsem ale měla štěstí. Sololit mi nařízli na počkání. Jenže… Ono se to leze, „zkratkou“ do kopce se sklonem ne zrovna pozvolným (k pravému úhlu mu scházelo takových třicet stupňů) v pantoflíčkách, s kabelou a ještě nákladem v ruce. Myslím, že jsem v tu chvíli vypadala přinejmenším zajímavě (a to hlavně díky mému sololitovému „štítu“ o rozměrech 70 na 46, přes který mi byly vidět jen hlava, krk, boky a nohy). On se ten poklad ale bohužel nedal jinak nést. Jak já si oddychla, když jsem se konečně dostala domů…  

Tam jsem desku opřela o stůl a začala chystat lepidlo. Mám svůj osvědčený postup. Pomocí podložky převrátím puzzle na rubovou stranu a poté přiložím sololit namazaný směsí kancelářského lepidla (nebo chcete – li, tekutého čehosi připomínajícího psí sliny) a bílého lepidla pojmenovaného po jistém silákovi (tady si raději poznámku o podobnosti s jistou tekutinou odpustím). Tenhle mix má ideální konzistenci, a tak se dostane i do rohů. Rozetřela jsem tedy pomocí štětce lepící mišmaš po hrubé straně desky a chystala se přimáčknout na rub puzzle. Jenže… Trochu jsem neodhadla množství a navíc bylo zřejmě jedno z lepidel řidší. „A do… (doplňte tělesný otvor)!“, zanadávala jsem si. Vzala jsem hadřík a bílou katastrofu zažehnala. Tak a teď nechat chvilku zaschnout… Další chyba. Moc jsem spěchala a pár dílků se po otočení ulouplo. Jediné štěstí, že jsem je hned vrátila zpět.  

Teď už jen opláchnout ruce a mám hotovo… Díky mé zoufalé snaze nezašpinit dávkovač tekutého mýdla (a zmáčknout pumpičku loktem) se mi ještě povedlo věnovat jednu dávku lesní vůně zrcadlu. Podobně to dopadlo s vodou, když jsem předloktím strkala do pákové baterie. Pocákala jsem si tričko, ve kterém jsem byla v obchodě a které jsem byla líná si převléct. Poté, co jsem si ze skříně vzala nové už vážně nezbývalo než říct známou větu: „A je to…“  

Kutilství zdar, vaše S.Š.