Pane, co je vám? aneb. Zdravotní sestra v akci

Okurková sezóna. Přesně tenhle termín nejlépe charakterizuje období prázdnin. Jenže kde je psáno, že se v takovémhle nemastném neslaném čase dovolených neděje vůbec nic? Mě třeba nedávno neminula jedna „záchranná akce“…

Celý ten příběh začal celkem nevinně. Šla jsem na procházku se svou fenkou Betynkou. Vyrazily jsme podél Orlice a v poklidu procházely alejí, která nám poskytovala příjemný stín. Naprostá pohoda. Ostatně lepší místo pro zdravou půlhodinku se psem, večerní jogging nebo romantické rande neznám. Jejda to jsem se zase rozvášnila. Nicméně před bouří vždycky bývá klid.  

Při návratu z procházky jsem si totiž všimla pána ležícího na lavičce. Spousta lidí by ho hned (možná mylně) označilo za vožralu, který za nějakou dobu vystřízliví, a nechali by ho být. Ne tak docela já (tím spíš, že tenhle člověk nevypadal zanedbaně). Jelikož máme v rodině několik diabetiků, a tak dobře vím, co to znamená diabetické koma, napadlo mě, že má onen pán právě tento problém. Co když je to třeba kardiak? Co když mu právě jde o život? Koneckonců, tenhle muž ležel jen kousek od nemocnice, takže může mít vážně zdravotní problém. Rozhodla jsem se tedy jednat. 

„A do (tělesného otvoru), já nemám mobil“, zaklela jsem polohlasně. Poté jsem na onoho člověka promluvila: „Pane, je vám něco? Máte problémy se srdcem? Cukrovku? Neléčíte se s něčím?“ Muž nereagoval. Přiblížila jsem tedy svou dlaň k jeho nosu a ústům. No sláva, dýchá! Ale co teď? Asi honem doběhnout do špitálu pro pomoc. Co ale dělat se psem? Kde ho nechat? A má ten chlap vůbec puls? Zkusím mu ho nahmatat nejdřív na zápěstí. Hm, díkybohu hmatný. Ale proč se neprobírá? Snad ze dveří onoho slavného špitálu vyjde nějaký doktor a pomůže mi dostat pána z lavičky a poskytnout mu aspoň základní vyšetření. „Pane! Pane, vzbuďte se!“, promluvila jsem znovu a… 

Naštěstí skutečně otevřel oči. „Co… se děje?“, vykoktal ze sebe. „Já… Udělalo se mi trochu špatně a nějak jsem tu usnul…“ Poté samozřejmě následovalo několik mých otázek. Následně mě ujistil, že se nechá vyšetřit. „Dobře. Koneckonců, je to ve vašem zájmu. Pojďte.“ Dovedla jsem ho ke dveřím nemocnice, kde už si ho naštěstí převzali.  

Proč jsem vám ale o tomhle „dobrém skutku“ vlastně psala? Ne kvůli tomu, abych se chlubila něčím, co považuji za samozřejmost (jak by ne, když v ideálním případě za tři roky získám titul Bc. a stane se ze mě diplomovaná sestra). Ani kvůli prostému zvýšení četnosti a karmy (komu by četnost nelichotila, že, ale v tomto případě nejde o hlavní důvod). Chci jen upozornit na velice častý jev. Měli jsme možnost vidět několik ukázek lidského hyenismu, kdy dav ignoroval člověka v bezvědomí. Jasně, nač si špinit ruce. Já jim na tuhle otázku odpovím jednoduše. Kvůli tomu, že jednou podobnou pomoc budeme třeba potřebovat my sami. 

„Příteli, chvátej, S.O.S…“ Přeji vám, ať se do podobných situací dostáváte co nejméně, ale hlavně, kdyby se nedejbože něco stalo, ať se takové horké chvíle podaří co nejlépe zvládnout.