Ó, paní Paroubková, jak já vám závidím

„To jsem si zase jednou něco přečetla…“, řekla jsem si po shlédnutí tolik diskutovaného článku od paní Petry P. To víte, potřebovala jsem vědět o čem se to vlastně píše, tak jsem si na onen výtvor Petry Paroubkové klikla. Upřímně, zanechal ve mně jediný dojem.

Stará známá pravda říká, že pokud někdo něco pozitivního nad rámec svých povinností dělá opakovaně, pak mají ostatní tendenci brát danou věc jako samozřejmost. Alespoň já takové chování vidím kolem sebe poměrně často a dokonce se mi taky vymstilo. V posledním ročníku své "bezvadné" střední školy jsem se ujala „šplhounské“ funkce hlídačky třídní knihy. Nebyla jsem novodobý Hujer, jen jsem usoudila, že bude tato služba užitečná i pro mě samotnou, protože budu denně myslet na omlouvání svých zameškaných hodin, čímž se minimalizuje šance, že bych na nějakou takovou zapomněla. „Pro dobrotu na žebrotu“, řekla by teta Kateřina. V tomto případě to snad tak úplně neplatilo, ale… „Ona nám to nepřipomněla, že máme tu a tu hodinu omluvit…“ „Ale ona to Sandra nemusí dělat, není to její povinnost. Ona má tu třídnici jen přenášet a kontrolovat, jestli všichni profesoři zapsali.“ Jak já jsem byla ráda, že se mě náš třídní zastal… Ale zpátky k „tématu dne“.

Ono to totiž platí i opačně. Pokud někdo nedělá věci, které vyplývají z jeho sociální role (partnera, manžela, pracovníka…) jak by měl, každá pozitivní změna nás taky šokuje (a v některých případech vzbudí podezření). Jedno z možných vysvětlení tedy může znít prostě a jednoduše. Paní Paroubková se dost možná od svého manžela podobného jednání dočká jen zřídka, proto v ní vyvolá takovouto reakci. Já sice do tohoto vztahu nevidím, ale… Řekněme, že člověk je tvor chlubivý a pokud se nic nevyskytne, důvod ke chlubení si sám „vyrobí“.

Nestydím se za to, že se taky ráda chlubím a o těch méně veselých věcech raději taktně pomlčím. Já ale nedělám z nikoho koho mám ráda superhrdinu jen kvůli činům, které by se měli pouze opětovat. K čemu tu psát jak jsou mí nejbližší úžasní, když to pro ně nebude mít žádný význam? Stačí když jim tento fakt řeknu mezi čtyřma očima a dokážu ho. Vždyť ani paní Paroubkové (respektive jejímu manželovi) její óda moc politických bodů nepřinese. Nebo snad chcete věřit tomu, že se najde zarytý turista jdoucí po modré, který se najednou zásluhou podobného článku vydá po červené (pardon, oranžové)? No na mě nekoukejte, já to nebudu a nechce se mi věřit, že by se našlo nějaké významnější množství těch, které v jejich nerozhodnosti koho volit ovlivní podobná slova.

Jak už jste jistě vytušili, nadpis byl míněný lehce ironicky. Osobně proti paní Paroubkové nic nemám a ani jí jejího „skvělého“ muže nezávidím. Těch jejích pár řádků mi koneckonců život nezmění. A kdyby mě snad napadlo zavolat do rádia vzkaz typu „Miluju tě moc. Tvoje beruška.“, vyrvěte mi mobil z ruky. Já si to zavolám (nebo dojedu říct) svému příteli osobně.