Normální holka

Homosexualita. Věčné a kontroverzní téma. Divíte se, že jsem lásce mezi dvěma muži, případně dvěma ženami, ještě nevěnovala žádné ze svých zamyšleníček? Mělo to logický důvod. Před nějakým časem jsem totiž napsala povídku a je mi upřímně líto, že se ještě stále najdou takoví lidé jako je otec hlavní hrdinky...

Normální holka  

* * * PROLOG * * * 

„Lucie, proč vlastně nemáš kluka? Je snad normální, že holka v tvým věku vystřídá dva tři za rok. A ty sis za celý tři roky, co ses rozešla s Lubošem, nikoho nenašla. Proboha je ti už sedmnáct.“„Nemám kluka, protože nemám potřebu dělat to co ostatní. Je snad normální, že nechci vztah, kde bych se cejtila divně.“ „Máš akorát spoustu pitomejch kamarádek.“„Jsou to moje kamarádky. Já si je vybrala.“ 

Ne, neumím být tatínkovou poslušnou dceruškou. Odmítám jeho pojetí normálnosti. Každý člověk je naprosto jedinečný a proto vyhovuje každému něco jiného. Nesnáším stáda ovcí slepě jdoucích za svým ovčákem. Komunismus. Potírání originality a svébytnosti. Nechápu proč bych se měla chovat jako ostatní holky. Kolik se jich trápí nešťastnou láskou… Mám se líp než spousta z nich. Jen jedno mi znepříjemňuje život. Ta snaha rodičů o moji ideálnost. Proč musím chodit do prváku na elitní gymnázium, když vím, že mi bude k ničemu? Stejně nakonec nepůjdu na vysokou. Ne, já nechci sedět nad knihami. Já chci žít. Žít! Svobodně Žít!!! Ne být zavřená ve zlaté kleci. Svoboda jednoho začíná tam, kde končí svoboda druhého. V případě mě a mých rodičů to platí dvojnásobně. Jsem jenom ubohá loutka v jejich rukou. A ne jen v jejich. Všichni se ze mě snaží udělat něco, čím se necítím. Hodnou, milou gymnazistku. Já se ale za takovou nepovažuji…

****************************************

„Lucko… Lucinko… Ty spíš?“, zeptala jsem se té pobledlé dívky. Věděla jsem dobře, že spánek jen předstírá. „Jdu ti převázat ránu a přinesla jsem ti jablíčko.“ Chudák holka. Můj život se tomu jejímu v něčem nápadně podobal. Taky nenávidím stádnost a chodila jsem na výběrové gymnázium. A nakonec jsem se před půl rokem stala diplomovanou zdravotní sestrou. Dnes už vím, že můžu být za tu komplikaci na cestě k vysněnému cíli ráda. O to víc si teď své, pro mnoho jiných podřadné, práce vážím. O to lépe dovedu porozumět pocitům pacientů. Dobře vím, jak se teď cítí to křehounké stvoření ležící bezbranně na ledové nemocniční posteli. „Za pár dní už tě odsud propustíme. Nicméně tě pak bude čekat daleko náročnější část léčení. Budeš se muset poprat i s jizvami na duši.“ Najednou se i ve mně ozvaly staré šrámy. Ty se však ani z poloviny nedají srovnávat s tím, co prožila dívenka jen o šest let mladší než já. Do týdne ji přemístí na psychiatrické oddělení, aby se aspoň částečně vzpamatovala z brutálního útoku svého otce. „Podívám se ti nejdřív na to čelo.“ Fyzické známky toho, co před třemi týdny prožila, už byly daleko méně závažné, než psychická bolest. „Poslouchej. Možná to není moje věc, ale… Proč se to vlastně stalo? V tu chvíli se mě zmocnil velmi nepříjemný pocit. Tahle otázka teď neměla padnout. Jsou tu jiní, kteří budou řešit onu příčinu. Psychiatři a policisté. Velmi mě ale překvapilo, když místo hysterické reakce začala mluvit…

*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*_*

  „Tak dobře. Já vám to teda povím. Vy nejste fízl, kterej by mi říkal, že si za to můžu sama. Navíc už je mi osmnáct. Sice jen šest týdnů, ale je. O takové věci si prostě mám právo rozhodnout sama. Nebo spíš takovou věc mi nikdo nemůže vyčítat. Ale abych začala pěkně po pořádku, našim se zdálo divný, že nemám kluka. Mě to ale vyhovovalo. Nechtěla jsem se vázat. Hodně jsem sportovala, dělala jsem atletiku. Nejradši jsem běhala střední tratě. Přesně to, co ostatní moc nemuseli. Ne snad proto, abych měla menší konkurenci. Prostě mi to šlo nejlíp. Tréninky spolkly moc času. Chodila jsem na ně ale ráda, protože jsem moc jiných zájmů neměla. V patnácti se ale bohužel hodně věcí změnilo. To víte, skončila základka. Naši ze mě chtěli mít elitní gymnazistku. Já se tomu ale bránila. Chtěla jsem jít jinam. Sice taky na gympl, jenže na sportovní. Ten byl ale podle jejich názoru pod úroveň. Že prej bych se pak nedostala na žádnou dobrou vysokou. Chtěli, abych šla na ten nejprestižnější a nejlepší. Mezi náramně namyšlenou partu lidí, co uměj všecko ale ve skutečnosti vůbec nic.  Nikdy jsem se tam necítila dobře. Jako bych tam ani nepatřila. Ani nevíte, jak mě to trápilo. Zůstalo mi jen pár kamarádek z atletiky, jinak jsem už neměla vůbec nikoho. Z té příšerné zlaté klece nebylo úniku. Kdybych se třeba nechala vylít, hned by doma bylo peklo. Nadávali by, jak jsem nevděčná a blbá. A teď už vím, že by možná přišlo i něco horšího. Proto jsem jen tiše trpěla a začala psát básničky. Dokonce si i kus jedné pamatuju…“ 

Svět chce vidět jenom spoustu hezkých klamůa když se mu vzepřu, rozbiju si tlamu.Zlatá klec mi pevně moje srdce svírá,tlukotem o mříže dál ho rozedírá. Chtějí mě ozdobit, mají svou představu,dali mi třpytivý diadém na hlavu.Všechna ta iluze prestiže zakrýváslzy mé na které se nikdo nedívá. 

****************************************

Dobře jsem věděla o čem Lucka mluví a ona to zřejmě vycítila. Určitě, jinak by se mi takhle neotevřela. Ničí osud se tomu mému tak nápadně nepodobal. Z toho podivného souznění mě až mrazilo. Mluvila ke mně, jako by mě už znala roky. Dívala jsem se jí do jejích studánkově modrých očí, ve kterých se objevily první slzičky. Jenže ona nepřestala a povídala dál…

 „Jak už jsem říkala, tou dobou jsem se hodně trápila. Zpočátku jsem proti tomu zkoušela bojovat učením. Brzy mě to ale začalo vyčerpávat. Tou dobou jsem měla taky problémy s jídlem. Někdy jsem se nacpala k prasknutí, někdy jsem zase třeba za celý den snědla jen banán nebo papriku. Ne kvůli tomu, že bych si připadala tlustá. Byly prostě dny, kdy jsem neměla na jídlo ani pomyšlení a jindy jsem naopak svoji depku potřebovala zajíst. Takových bylo víc, a tak jsem za celý prvák přibrala asi sedm kilo. Každý to samozřejmě přičítal tomu, že jsem omezila sport. Těch prvních deset měsíců pro mě bylo hodně náročných.“ 

Poslouchala jsem ji, ani jsem nedutala. Vážila jsem si její důvěry. Prohlížela si její dětský obličej. Hrůzu, kterou prožila, na něm kromě posmutnělých očí prozrazovala jen jizva na čele. Vypadala trochu jako jedna z mých panenek se kterými jsem si hrála ve školce. Jen jsem ji jako většina holčiček nepřevlékala. Dávala jsem jí injekce a obvazovala jí. Jenže s Luckou to nebyla hra. Už proto, že dál pokračovala se svým vyprávěním.

 **************************************** 

„Ani nevíte, jak jsem byla ráda, když konečně přišly prázdniny. Těšila jsem se dokonce i na chatu. Sice tam byla vždycky šílená nuda, ale pořád lepší, než se mučit ve škole. Když jsme tam přijeli, zjistila jsem, že se do chalupy kousek od nás někdo nastěhoval. Simona byla stejně stará jako já, navíc ze stejného města. A stejně jako já jedináček, který musí trávit prázdniny v zapadákově se svými rodiči. Hned jsme se skamarádily. Trávily jsme spolu skoro všechen čas. Po dlouhé době jsem se zase cítila dobře. Vídala jsem se s ní i po tom, co jsme se vrátily domů. V tu dobu se už ale dělo něco zvláštního. Jako bych se do ní zamilovávala. Cítila jsem, že prožívá něco podobného, a zároveň jsem z toho měla strach. A někdy na konci září mě zase pozvala k sobě, ať u ní klidně i přespím…  Ten den jsme byli v bytě samy dvě. Koukaly jsme na televizi. Pak nás napadlo dát si trochu vína. Otevřely jsme sedmičku a za chvilku byla prázdná. A pak se to stalo. Políbily jsme se. Ale ne jako přítelkyně. Vášnivě… Víno na nás dost zapůsobilo, takže jsme pak hned usnuly. Ráno jsem se pak cítila divně. Všechno jsem ale přičítala alkoholu. Řekla jsem jí, že musím rychle domů. Za pár dní jsme se ale viděly znova. O tom, co se stalo, jsme spolu nemluvily. Jenže ten pocit se z mozku prostě vymazat nedal. A Simča to vnímala podobně…“ 

 Lucka mě svojí upřímností skutečně šokovala. Najednou jsem netušila, co si myslet, dokonce jsem se i trochu zalekla. Proč mi to vlastně všechno říká? Je to snad tím, že najednou nemá nikoho, kdo by jí rozuměl? Že jsme v nemocničním pokoji samy? Až teď jsem si naplno uvědomila její situaci. Vždyť má v téhle chvíli jen mě. Otec za ní pochopitelně nesmí, matka se za ní ani jednou nepřišla podívat. Za celou dobu nepromluvila s nikým jiným než se mnou. I přes jisté rozpaky jsem se rozhodla doposlechnout její zpověď až do konce.     

 ****************************************

 „Za nějaký čas se pak mezi náma vyvinul vztah. Už jsme se nebály líbat se. Najednou mi bylo jasné, proč jsem se nechovala jako ostatní holky. Simonka je moje skutečná láska. Ale to vám říkám jen proto, abyste pochopila, co přišlo potom. Ze začátku jsme si k sobě dovolily víc jen doma. Pak jsme se ale občas objaly nebo políbily i venku, když jsme věděly, že nás nikdo nevidí. Nic nenormálního, vlastně to bylo tak trochu jako když spolu holka s klukem chodí tajně. Všechno šlo skvěle celé dva roky. Jenže asi před půl rokem táta ztratil práci. Začal se chovat nesnesitelně. Komandoval mě i mámu kvůli všemu, co se mu jenom trochu nelíbilo. No a pak se to stalo… Asi nás viděl, když jsme se loučily u mě za barákem. Nebo se to od někoho dověděl. Někdo mu to prozradil. Přišla jsem domů,  jako obvykle. Měl asi něco upito nebo co.  Začal… Začal na mě řvát, úplně nepříčetně. Prej: „Já chtěl normální holku. Ne odpornou lesbu!!!“. Nejdřív mě jen… uhodil pěstí. Od toho ta jizva na čele. Zamotala se mi hlava. Přesto jsem se ale pokusila bránit dalším ránám. Pak… Pak vzal ale do ruky nůž a… Probudila jsem se až v nemocnici.“          

 ****************************************  

Celý den mi tenhle rozhovor nešel z hlavy. Snad je to tím, že mě neustále děsí smrtící síla předsudků. Copak se lidé nenaučili posuzovat každého individuálně? Pořád se chováme jako hloupé ovce, které věří víc tomu, co si myslí okolí, než sami sobě. Svojí svobodě myšlení. A kde je tolerance? Mimo to, mnoho lidí nemá žádnou opravdovou lásku, jen cosi povrchního co za lásku zaměňují. Žádný skutečný heterosexuální ani homosexuální vztah. Kdo si dnes uvědomí, že milovat je něco víc, než myslet jen na sebe. Společnost příliš zlenivěla. Proto je pro nás taková potíž pochopit zvláštnosti individuality. Ne té, kterou si někdo uměle vytváří, aby se zviditelnil, ale té opravdové. Snad proto vznikly předsudky a generalizace. Ono je totiž náramně jednoduché odsunout někoho pouze kvůli jinakosti… Kdo nějak vyčnívá z průměru, stane se rychle buď předmětem závisti, nebo terčem urážek a posměchu. Málokdo z nás si přizná, že pokud se s nechutí díváme třeba na člověka bez ruky, můžeme úplně klidně za minutu, za hodinu, další den při nějaké nehodě o ruku taky přijít. Už jsem kolem sebe viděla spoustu takových neštěstí, což mě možná učinilo pokornější. Jenže ve skutečnosti jsem pořád součást obrovské masy lidí, a i kdybych stokrát plivla do moře, ono se nezpění.  

* * * EPILOG * * *       

Od tohoto setkání uplynulo už pět roků. Lucka se nakonec stala zdravotní sestrou a pracuje ve stejné nemocnici jako já. Občas se potkáme, prohodíme pár slov, a když je čas, zajdeme na kafe. Zatímco její otec sedí ve vězení, ona žije spokojeně se Simonou. Stačilo málo a všechno mohlo skončit úplně jinak. Umřela by, avšak ne jen na smrtelné zranění způsobené nožem, ale především na lidskou touhu po průměrnosti. Mimochodem, její neštěstí se sice dostalo i do novin, ale pro většinu lidí byla ta zpráva pouze něčím šokujícím. Ostatně proč se obtěžovat přemýšlením nad tím, jestli nejsme taky tak trochu jako Lucčin otec. Jestli i my bychom pod vlivem nějaké stresové situace nebo alkoholu nezabili blízkého jen pro jeho odlišnost…