Konečné řešení spací otázky

Nebojte se, nechci nabádat k vraždění nebohých sousedů v paneláku, jen jsem si po další noci v jednom takovém „tichém“ bytečku znovu začala lámat hlavu s tím, jak se konečně u některých mých kamarádů a přátel pohodlně vyspat. A hned od začátku je jasné, že to asi nebude jednoduché…  

Problém číslo jedna myslím znají všichni. Hluk. Možná je ale lepší říci specifický hluk. U nás v rodinném domku v noci slyším například našlapování na parkety a prahy nebo štěkání psa. Včera jsem ale zažila něco, na co jsem doposud zvyklá nebyla. Nejúčinnější reklamu na antikoncepci – řev mimina. Svištění motorky a průvod opilců máme i u nás, takže také nic nového pod sluncem. Tyhle zvuky ale znějí tak nějak silněji, pokud jste v paneláku. Znáte to, zdi mají uši a tím spíš na tolik frekventovaných sídlištích jako jsou ta, kde mají byt moje kamarádka nebo můj přítel. Ale už pšt, jdu se přece jen pokusit usnout. Koneckonců, jsem tak utahaná, že ony zvuky (doufám) za chvíli přestanu vnímat…

To se mi sice zpravidla povede, ale… Au, moje ubohá krční páteř. Tohle tedy neplatí jen pro paneláky, ale i jinde, kde se mi nepovede uložit se tak, jak jsem zvyklá na své posteli. Tenhle polštář je moc tvrdý, tamten moc měkký, ten bude příliš nízko, támhleten polštář zase vysoko. No třeba usnu, ale jak se mi bude vstávat? Kašlu na hledání té nejlepší pozice a prostě nějak zalomím.

Hm, tak nezaberu. Ani za nic. Co já bych za to dala, aby se mi konečně povedlo aspoň na hodinu usnout… Bohužel mi tento záměr zpravidla překazí vydýchaný vzduch, který mě dráždí ke kašli. „Já otevřu okno…“, dostal můj přítel onen spásný nápad. Ačkoliv má tvrdý spánek, moje nepřeslechnutelné sípání ho vzbudilo podobně jako už několikrát moji kamarádku, u které jsem taky párkrát přespala. Moje anabáze ale neměla skončit ani tentokrát. „A do… (doplňte tělesný otvor). Já nechala doma svůj sprej na dýchání…“ Naštěstí jsem se ale i tentokrát dočkala dobré rady: „Vezmi si tu silnou anglickou mentolku.“

Ono „orální uspokojení mé touhy po volných dýchacích cestách“ včera nakonec přece jen pomohlo (tedy mně, protože lupání mé čelisti bylo nejspíš slyšet po celém domě…) Být Bartem Simpsonem, opíšu nejméně stokrát: „Už nikdy si na žádný vícedenní výlet nezapomenu přibalit ten sajrat, po kterém přestanu kašlat.“ Přes všechny ty útrapy jsem se ale jakýmsi zázrakem probudila jakž takž svěží. Proto teď ještě využiju poslední zbytky této pracně nabyté energie k sepsání posledních několika slov.

Omlouvám se všem svým spolunocležníkům, kterým těmito svými nepohodlími znemožňuji klidný spánek (nebo chcete – li adresně, Martine, Kristýno, Dominiko a Andreo, ještě jednou veliké sorry). Vím, že třeba právě tobě, Týno, dělá naopak problém spát v mé „lednici“ a klepeš se tam zimou, ale asi jde o zvyk. Konečné řešení spací otázky najít nepůjde, nebo lépe řečeno napadá mě jediné. Až do konce života spát jedině ve vlastní posteli, kam si právě teď půjdu lehnout.

 Dobrou noc přeje S.Š