Jakže se to jmenuješ?

„A vy, slečno Švorcová, berete si zde přítomného pana Horáka za svého zákonitého manžela?“ „Ano…“ Takhle by to vypadalo, kdybych si měla brát svého přítele. A určitě by se našel někdo, kdo by nezapomněl dodat: „Tak ty už nejsi žena za pultem, ale nespravedlivě popravená…“ Mimochodem, zkuste si tipnout, jaká značka mi byla přidělená ve školce. Hádáte správně. Třešínky. Já přesvědčená antikomunistka... O čem tedy bude dnešní článek? Tušíte správně, o jménech a příjmeních. A že to někdy může být téma skutečně zábavné (tedy pokud nikoho úmyslně neurážíme).

Případ první: „Je tady nějakej Al? Al, příjmením Koholik. Je tady ňákej Al, Alkoholik?“ Že se může něco podobného dít jenom v mém oblíbeném seriálu plném rozkošných žlutých postaviček? Jeden můj kamarád mě přesvědčil o opaku. „Já znal kluka, ten se jmenoval Tomáš Fuk. Dovedeš si to představit? Jak se jmenuješ? To máš fuk…“ Mě to tedy fuk může být, a proto pojedeme. 

Případ druhý (ovšem jsem trochu na pochybách, jestli je vhodné se smát): Do ordinace vejde osoba poněkud neobvyklého vzhledu. Pokud je to pán, pak trpí gynekomastií (na muže nadměrně velikým poprsím), čemuž se ani při jeho váze nejde divit, a pokud je to dáma, má zjevně vousatější obličej, než by měla mít. Ani po hlase nelze pohlaví jednoznačně rozpoznat. Jak už asi správně tušíte, nepůjde to ani podle jména. „Sestři, vytáhněte mi z kartotéky René Jirků (jméno a příjmení z pochopitelných důvodu změněno na jiné nesklonné), ročník…“ Ale věk se přece u dámy (jak jsem poznala až podle rodného čísla) neprozrazuje. Nutno jen podotknout, že nějakých pár (asi tak sedm) desetiletí zpátky ještě pohlaví přeoperovat nešlo. Radši už ale paní Jirků ošetříme a povím vám další svou zkušenost. 

Případ třetí: „Ahoj, volam sa Mikuláš“, představil se mi můj velmi vzdálený příbuzný ze Slovenska, kterého jsem do té doby nikdy neviděla. „Dzurinda?“, vyjelo mi z pusy. „Nie, já som Falat…“ Ale když on se onomu slovenskému politikovi nepodobal jen jménem. Prošedlý babiččin bratranec nebo co je vlastně zač vážně vypadal, gestikuloval a mluvil úplně stejně jako Dzurinda. Dovolená mu ale skončila, a tak přejdeme ke známé kapitole „nomen omen“. 

Případ čtvrtý, týkající se hned několika mých učitelů a profesorů: Za svou školní kariéru jsem potkala „dva ptáky učící biologii“. Tedy teď to nemíním jako urážku, ale jako pouhé konstatování zjevné skutečnosti. Na základce totiž učil přírodopis pan učitel Sluka a na střední zase pan profesor Čáp. Ale ono vlastně ani příjmení Loukota nemá k biologii moc daleko. A abych nezapomněla na vzhledovou podobnost, jak myslíte, že vypadal dějepisář pan profesor Kout? Bod pro vás, skutečně měl kouty. Bohužel (bohudík), na základní ani střední už se jako studentka neukážu. Proto vám ještě povyprávím o jazykolamech. 

Případ pátý a poslední: „Klára, Klára, to je tak hezké jméno. Já učil holku co se jmenovala Krála Fréglová (Klára Flégrová)“ No zkrátka jako by nám pan profesor říkal, že roli Lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus (nebo spíš, že hlavní postavou Fuksova Spalovače mrtvol je – jak jsem si ho překřtila já -  Kaler Kopfrksindl). Když pan Kopfrksindl (pardon Kopfrkingl) vyvraždil skoro celou rodinu, pak to ksindl opravdu byl. Ale (slovy mého přítele): „Znám i jiné jazykové hrátky…“ 

Někteří rodiče zkrátka (někdy úmyslně) nedomyslí, jak bude znít celé jméno jejich potomka. Tak si říkám, že jsem s tím svým jménem (Sandra) nedopadla nejhůř, ale… Říkejte mi radši Sájuš, protože ačkoliv nejsem zrovna křehká, nechci, aby z mého jména tvrdli ostatní. Tedy odpusťte mi ten drobný dvojsmysl, ale… Ale zavolejte mi, 0609.