A nechybí ti škola?

Tuhle otázku slýchám poslední dobou docela často. Aby se mě, zaryté odpůrkyně neustálého sezení v lavicích, po mém „milovaném“ ústavu stýskalo? Mnohé možná překvapím šokujícím přiznáním.Upřímně, občas se mi po škole opravdu zasteskne. Ale rozhodně ne po učení…

Denní stereotyp mi taky rozhodně neschází. Za celou dobu, co jsem doma, mě tedy ani nenapadlo nudit se víc, než v jakýkoliv standardní školní den. Ráno stejně vstávám o sedmé a na osmou už se s Betty procházím op parku. Tam potkám několik známých pejskařů a taky pár lidí, kteří mají stejně jako já po maturitě. Potom se doma věnuju věcem, na které jsem během školního roku neměla čas (třeba píšu, hraju na kytaru, nebo skládám puzzle). Potom pomůžu uvařit oběd a umýt nádobí. Odpoledne pak probíhá podobně jako ve školní dny, jen místo učení čtu knížky, na které nebyl čas. Pokud počasí dovolí, jezdím se taky koupat. A den uběhne jako voda…

Ani po starém třídním kolektivu se mi vlastně nestýská. Na Pardubickou FZS půjdu jediná. S lidmi, které jsem měla ráda si budu aspoň psát i dál a s těmi, kteří mi vadili, se už nejspíš neuvidím. Občas sice vzpomenu na jednoho ze svých spolužáků ještě ze základky a na jeho svérázný humor, na lyžák v prváku na střední a partu z biologického semináře, ale v podstatě zatím nikoho nepostrádám.

Paradoxně se mi asi nejvíc stýská po mém profesorovi biologie. Ano, je to ten, o kterém jsem tu už jednou psala. Proč ho asi uctíval celý seminář (dokonce i já)?   Protože měl na svůj zralý věk obdivuhodný elán do života a smysl pro humor. Takových jen houšť… Takže přiznávám, že se mi občas trošku zasteskne. Ach školičko, tolik mi chybíš. Upřímně jen když vzpomenu na pH krevní plazmy, na to, že prase nemůže jezdit na kole, protože nemá palec, aby zazvonilo na zvonek, nebo na maturitu. A jak mě pak další týden, kdy jsem byla podpořit své bývalé kolegy z šestiletého studia, potěšila jeho chvála. Pane profesore, nevím, jestli čtete tyhle řádky, ale jestli ano, tak vám ještě jednou veřejně děkuju za skvělou přípravu nejen k maturitě, ale hlavně na přijímačky. Dík patří taky mému češtinářovi, který mě sice nedonutil učit se, ale probudil ve mně čtenářskou vášeň (tedy ne, že bych byla knihomolka, ale pokud se mi dostane do ruky knížka podle mého gusta, dovedu ji ocenit).

Vy, kteří mě znáte, dobře víte, že mám ke šprtce asi tak daleko jako bůček k dietnímu jídlu. Tento článek měl vyznít spíš jako vyvrácení pravého opaku (to znamená absolutní neúcty k profesorům, kterou mi mnozí vyčítali). Já bych na jejich místě už byla dávno v Bohnicích, kdyby se ke mně měl chovat někdo tak jak já k nim. Ale nebojte, pane Nešpore, já se profesorkou s největší pravděpodobností nestanu. I když, jak by řekla teta Kateřina, „Odříkaného chleba největší kousek.“