Stát někdy nakupuje, ale především rozprodává

Již před lety jsem se často setkávala s otázkou, co je ještě české? Máme tu obchodní řetězce, které jsou zahraniční. Znám jen jeden český a ten je na Moravě. Tento článek je psán volnějším způsobem, než jste ode mě zvyklí.

Samozřejmě, že pořád máme, co zahrnujeme do svého národního vlastnictví, ale je tu primárně otázka, jak se stát staví a stavěl k tomu, co vlastní, či co vlastnil. Zářným příkladem (a nejen) je myšlení současného premiéra Andreje Babiše, který zamýšlí prodat strategický podnik Explosii, kterou za vlády Miloše Zemana vlastnil jeho Agrofert. „S argumentem, že tato firma je v bezpečnostně velmi nejistém světě po teroristických útocích z 11. září 2001 vysoce strategická a stát si nemůže dovolit, aby se její produkce, především známá trhavina Semtex, dostala do rukou teroristů,“ E15. Nyní pan premiér tvrdí, že strategická není, viz. tento článek.

Samozřejmě, že strategický podnik to je. Ve světe se válčí a stát si chce prodat to nejcennější, tedy výrobce Semtexu. Nemůže nikoho překvapit, že uvažuje podnik prodat Francii, tedy opět směr zahraničí. Samozřejmě jsou zájemci i čeští, ale uvidíme, jak to dopadne. Pokud se prodá jinému státu, tak se na nás budou z dálky usmívat. Premiérova úvaha, že by se z výtěžku z prodeje mohl splnit závazek k NATO, Aktuálně.cz, které stojí jak chaloupka na kuřích nohách, je úsměvné. Zřejmě touží získat od amerického prezidenta Trumpa čárku neboli bod (tedy pochvalu) za splnění. Potom si kladu otázku na zestátnění ČEZ – výrobní části, jak dlouho to vydrží v rukou státu? Zde je zajímavý názor Jana Slabého, odborníka na M&A a korporátní finance z poradenské společnosti ECOVIS, co se týče elektřiny: „V dohledné době nás čekají nezbytné investice desítek a stovek miliard do obnovitelných zdrojů, modernizace sítí a výstavby nových jaderných bloků, na které bychom se měli primárně připravit. Místo toho si namlouváme, že tímto ‚cvičením‘ vyzrajeme na ekonomické zákony. Nevyzrajeme. Představa, že plně státní ČEZ bude ignorovat trh a prodávat elektřinu za výrobní náklady, je nebezpečný omyl narážející na evropská pravidla,“ Seznam Zprávy.

Současná vláda není jediná, která si ráda hraje se státním majetkem. Vzpomeňme si např. na prodej společnosti Pražské vodovody a kanalizace, na kterou Fond národního majetku vyhlásil v roce 2000 veřejnou obchodní soutěž. Francouzský koncern Veolia, dříve Vivendi, koupil 66% akcií této největší vodárenské společnosti. Opět jsme u zahraničí, znovu Francie. To, aby se z původně našeho českého měli dobře ještě více a taky, že ano. Francouzská společnost dostala do rukou v té době majetek v hodnotě 15 mld. korun. „Míra zisku Vivendi se v Paříži v oblasti vodohospodářských služeb zvýšila až na 91%, uvedl Guitard,“ Nadační fond Pravda o vodě. Když se stát rozhodne rozprodávat své vlastní, tak můžeme mít pouze oči pro pláč. Pak naši politici před volbami vždy slibují a ohání se národním smýšlením.

Vzpomeňme si na léta 1997 a 1998, kdy tehdy za guvernéra ČNB Josefa Tošovského se prodalo 56 tun zlata. ČNB ke vzniku republiky držela 70 tun a pak začaly prodeje, Aktuálně.cz. Dříve jsme měly i peníze podložené zlatem, což je nyní historie. Když stát nakoupí Bitcoiny, vydrží mu nějakou dobu? Berte to jako ironický dotaz, ale člověk buď kroutí hlavou, anebo pláče, jak si náš stát celou tu dobu hraje se svým vlastnictvím. To, co by měl vlastnit a ještě vlastní, má o to pečovat jako rodič o malé dítě. Cílem mého článku není, i když to tak možná vypadá, kritizovat pouze současného premiéra, ale poukázat na zločinost našich politiků, kteří sami stát okrádají o stabilní zisky a raději věnují pozornost ziskům krátkodobého horizontu (tedy prodejím), které utratí a další mít nebudou. Musí se v této cestě pokračovat?