Korupce? U nás přece běžná věc...

Korupce je něco, co je tu od nepaměti. Napojení politiků s byznysem je běžnou záležitostí a pomáhá tomu i lobbing. Pomůže nám však netolerovat malou korupci, abychom snížili velkou? Zpráva z GRECA není zrovna příznivá.

Mezinárodní organizace Rada Evropy, která nesouvisí s EU uvedla ve zprávě, že ze 14 doporučení pro Českou Republiku se splnilo jen 6 a zbylých 8 jen částečně. Je krásné mít zákon o lobbingu, ale stále si politici nechávají otevřená zadní vrátka. „Zpráva konstatuje, že loni sice začal platit zákon přinášející větší transparentnost do schůzek zákonodárců s lobbisty, stále však není vymezen způsob, jímž mohou politici s lobbisty jednat,“ Česká justice. Krásné závěrečné věty jsou od Václava Janouše z Lidových novin, kde se vyjadřuje ke kauze Dozimetr: „Do té doby bychom neměli posuzovat jednotlivé epizody odděleně, ale dívat se na celou mozaiku, kterou utváří, a hodnotit celý příběh. Protože vysvětlením, která politici a na ně napojení lidé nabízejí, už dnes nevěří ani ty děti, které si měly hrát s kryptotelefonem.“

V článku z Libereckých listů z loňského roku je mezinárodní srovnání v indexu vnímání korupce CPI 2024, tedy jak si Česká Republika stojí v porovnání se světem. Obsadili jsme 46. místo, tedy ze 100 bodů máme 56, což je svaté oproti Slovensku, které obdrželo 59. místo s celkovým počtem bodů 49. Zde se poukazuje i na fakt, o kolik stát přichází peněz: „Národní ekonomická rada vlády v dokumentu „Boj proti korupci“ vyčíslila částku kolem 64 miliard Kč ročně, což odpovídá zhruba 10 % objemu veřejných zakázek (tedy předražení o „provizi“ každý desátý utracený veřejný korun). Někteří odborníci dokonce hovoří až o 100 miliardách Kč ročně, které v ČR „spolyká“ korupce – to by znamenalo, že každý občan přispěje korupčníkům v průměru 1000 Kč ročně. Tyto částky jsou sice orientační, ale ukazují obří ekonomický dopad korupce.“

A to není vše. Jenom si vezměme např. majetková přiznání našich politiků, která mají být dostupná na internetu, ale nejsou úplná, protože dle zprávy od GRECO je „znepokojivý trend směrem ke zúžení rozsahu a způsobů přístupu k oznámením (přiznáním)“, neboť nezahrnují i rodinné příslušníky. Koho máme potom volit? Nedostatky jsou dle zprávy i v etickém kodexu pro soudce, neboť „není jasně vymahatelný a nevztahuje se na všechny soudce,“ Česká justice. A zrovna na nich tak záleží. Na koho se spolehnout a jak dlouho se u nás bude napravovat situace? Čekat na poctivé politiky je totální pohádka. Právě Liberecké listy ve svém článku uvedly krásně i minulost, tedy jak to bylo za socialismu a pokračovalo dále po jeho pádu, protože po roce 1989 „nově vznikající tržní prostředí nemělo zpočátku dostatečná pravidla ani kontrolní mechanismy. Kolaps centrálně plánovaného hospodářství sice odstranil staré typy socialistické korupce, ale demokratizace a vznik volného trhu samy o sobě vygenerovaly nové příležitosti ke korupci. Chyběly prověřené zákony pro veřejné zakázky, financování stran, kontrolu střetu zájmů apod.“ Zmiňují i kupónovou privatizaci a různé kauzy. Zde je však velký otazník, zda pomůže jít na to zezdola, to znamená netolerovat ani malou korupci, která ve srovnání s velkou je jistě snáze postihnutelná. Nás to naučí, ale politiky a velkopodnikatele ne, tudíž je tu zároveň i marný boj. Řešení vidím v tom, což je nemožné, že politici nebudou žít zcela z našich daní a budou muset vykonávat běžnou výdělečnou činnost. Je to pohádka taky, ale než všichni budou vyměněni postupně za poctivé, tak to budou léta letoucí.