Četl jsem knihu Není co závidět od Barbary Demickové, bylo to hrozné čtení, třeba jak tam Korejci umírali hladem. Zajímavé bylo, že těm co podařilo přeběhnout do Jižní Korey, tak v rozhovorech ten krutý režim nostalgicky bránili.

Zprvu jsem Ninu Špitálníkovou bral s jistým nadhledem, skepsí a shovívavostí starce, který si spolu s KLDR prožil a ví své. No dobře studovala tam, několikrát se zúčastnila toho jejich divadla pro cizince a v podstatě může psát o tom, co jí dovolili vidět, nebo naopak čím jí uprchlíci na Jihu "nakrmili"...

ALE

změnil jsem názor a dovolím si říct, že KLDR (žádná "Severní Korea", stejně jako nebylo žádné "Východní Německo") je v této knize popsána velmi autenticky a až k pláči. Tyto dvě knihy Niny Špitálníkové považuji spolu s autobiografií japonského korejce Masadži Išikawy Řeka v temnotě za to nejlepší a nejpravdivější, co kdo o této z našeho pohledu nešťastné zemi napsal.

Masadžiho otec podlehl vábení korejských ideologických náborářů a nechal se přemluvit, aby pomohl svému národu, sebral celou svou korejsko-japonskou rodinu a přestěhoval se s ní z Japonska do KLDR. Co v té zemi světlých zítřků potom všichni prožívali, bylo hodně syrové, surové a šílené.

Nejdojemnější scéna je, jak Masadži popisuje, že když už byl se vším smířený, naučený nemyslet, dodržovat rituály a bojovat o každodenní holé přežití, rodina byla rozpadlá a tuším, že jeho bratr po smrti, že ho náhle odrovnalo a současně naplnilo smířením s koncem dosavadního života, když si vzpomněl, jak v Japonsku v létě jednou přijel na návštěvu za babičkou, a protože bylo horko, ona mu dala ven plechovou vanu s vodou, do které on si lehnul a chvíli tam jen tak ležel a pozoroval mraky.

- - -

Rozumíte,

on tam JEN TAK PŘIJEL...

Potom tam JEN TAK LEŽEL...

A POZOROVAL MRAKY.

Tam se uchoval ten pravý stalinistický systém ve své původní nezměněné podobě tak, jak ho “sověti” zavedli u sebe doma a jak jej po 2. světové válce zřídili na všech dobytých územích. Skoro všude ten systém v průběhu desetiletí postupně ochaboval nebo byl cíleně shora modifikován, ale v téměř nezměněné podobě zůstával zakonzervován pouze v Albánii a v severní části korejského poloostrova. Ač se jedná o celou společnost, pro pochopení by se dal přirovnat k životu prostých a bezmocných “záklaďáků” ve vojenské základní službě v socialistických armádách.

Zásadními principy jsou:

Příprava všech složek společnosti na dobyvačnou válku pod pláštíkem “obrany”.

Jednotlivec je majetkem státu, musí být připraven pro něj obětovat i svůj život a pokud válka ještě nenastala, je povinen pro režim dřít a přitom pro něj stvořit a vychovat další generaci poslušných pracantů a vojáků. Za vyhýbání se těmto “čestným povinnostem”, jakož i za úmyslné či nedbalostní snižování své použitelnosti a vytížitelnosti pro stát (za tzv. sebepoškozování) se rozdávají drakonické tresty natvrdo.

Každý den, týden i měsíc je do posledního detailu a do každé minuty rozplánován, ritualizován, důsledně prováděn a kontrolován. Každodenní společné ranní rozcvičky před domem nebo ve vnitrobloku, práce, poté povinné brigády, politická školení, u lepších politických kast i schůze, a pak teprve večerní návrat “domů” ke stěně s třemi fotografiemi všech tří Kimů, jejichž stav je pravidelně přísně kontrolován. Sobotní společný úklid a údržba domů a přilehlých prostor, nedělní zpověď před politickými nadřízenými, spočívající ve čtení vlastních i cizích prohřešků zaznamenaných v osobním notýsku spolu s moudrými radami a citáty vůdčích osobností, pokud na ně dotyčný měl kdy štěstí, neboť i za to se udělují body, které mohou ovlivnit osudové zařazení v jedné z 52 společenských kast, jenž se s velkou dávkou štěstí a úsilí občas někomu podaří za celý život o 1 - 2 stupně změnit.

Držím Korejcům palce pro lepší život.

Německo to zažilo za Hitlera a východní to mělo až do pádu zdi. Když jsem se ptal v NDR jednoho známého, jak vnímá ten rozdíl proti západním Němců. který může vidět dennodenně v TV, tak mi řekl, že jde jen o pozlátko. Pak jsem se politice v rozhovorech vyhýbal. Takový slabý odvar proti KLDR panoval v celém soc. táboře. Nic příjemného to nebylo, ale pod Kimem to musí být něco strašného.

A proto jste to aktivne pomahal budovat ...