Německo to zažilo za Hitlera a východní to mělo až do pádu zdi. Když jsem se ptal v NDR jednoho známého, jak vnímá ten rozdíl proti západním Němců. který může vidět dennodenně v TV, tak mi řekl, že jde jen o pozlátko. Pak jsem se politice v rozhovorech vyhýbal. Takový slabý odvar proti KLDR panoval v celém soc. táboře. Nic příjemného to nebylo, ale pod Kimem to musí být něco strašného.

A proto jste to aktivne pomahal budovat ...

Zprvu jsem Ninu Špitálníkovou bral s jistým nadhledem, skepsí a shovívavostí starce, který si spolu s KLDR prožil a ví své. No dobře studovala tam, několikrát se zúčastnila toho jejich divadla pro cizince a v podstatě může psát o tom, co jí dovolili vidět, nebo naopak čím jí uprchlíci na Jihu "nakrmili"...

ALE

změnil jsem názor a dovolím si říct, že KLDR (žádná "Severní Korea", stejně jako nebylo žádné "Východní Německo") je v této knize popsána velmi autenticky a až k pláči. Tyto dvě knihy Niny Špitálníkové považuji spolu s autobiografií japonského korejce Masadži Išikawy Řeka v temnotě za to nejlepší a nejpravdivější, co kdo o této z našeho pohledu nešťastné zemi napsal.

Masadžiho otec podlehl vábení korejských ideologických náborářů a nechal se přemluvit, aby pomohl svému národu, sebral celou svou korejsko-japonskou rodinu a přestěhoval se s ní z Japonska do KLDR. Co v té zemi světlých zítřků potom všichni prožívali, bylo hodně syrové, surové a šílené.

Nejdojemnější scéna je, jak Masadži popisuje, že když už byl se vším smířený, naučený nemyslet, dodržovat rituály a bojovat o každodenní holé přežití, rodina byla rozpadlá a tuším, že jeho bratr po smrti, že ho náhle odrovnalo a současně naplnilo smířením s koncem dosavadního života, když si vzpomněl, jak v Japonsku v létě jednou přijel na návštěvu za babičkou, a protože bylo horko, ona mu dala ven plechovou vanu s vodou, do které on si lehnul a chvíli tam jen tak ležel a pozoroval mraky.

- - -

Rozumíte,

on tam JEN TAK PŘIJEL...

Potom tam JEN TAK LEŽEL...

A POZOROVAL MRAKY.

Tam se uchoval ten pravý stalinistický systém ve své původní nezměněné podobě tak, jak ho “sověti” zavedli u sebe doma a jak jej po 2. světové válce zřídili na všech dobytých územích. Skoro všude ten systém v průběhu desetiletí postupně ochaboval nebo byl cíleně shora modifikován, ale v téměř nezměněné podobě zůstával zakonzervován pouze v Albánii a v severní části korejského poloostrova. Ač se jedná o celou společnost, pro pochopení by se dal přirovnat k životu prostých a bezmocných “záklaďáků” ve vojenské základní službě v socialistických armádách.

Zásadními principy jsou:

Příprava všech složek společnosti na dobyvačnou válku pod pláštíkem “obrany”.

Jednotlivec je majetkem státu, musí být připraven pro něj obětovat i svůj život a pokud válka ještě nenastala, je povinen pro režim dřít a přitom pro něj stvořit a vychovat další generaci poslušných pracantů a vojáků. Za vyhýbání se těmto “čestným povinnostem”, jakož i za úmyslné či nedbalostní snižování své použitelnosti a vytížitelnosti pro stát (za tzv. sebepoškozování) se rozdávají drakonické tresty natvrdo.

Každý den, týden i měsíc je do posledního detailu a do každé minuty rozplánován, ritualizován, důsledně prováděn a kontrolován. Každodenní společné ranní rozcvičky před domem nebo ve vnitrobloku, práce, poté povinné brigády, politická školení, u lepších politických kast i schůze, a pak teprve večerní návrat “domů” ke stěně s třemi fotografiemi všech tří Kimů, jejichž stav je pravidelně přísně kontrolován. Sobotní společný úklid a údržba domů a přilehlých prostor, nedělní zpověď před politickými nadřízenými, spočívající ve čtení vlastních i cizích prohřešků zaznamenaných v osobním notýsku spolu s moudrými radami a citáty vůdčích osobností, pokud na ně dotyčný měl kdy štěstí, neboť i za to se udělují body, které mohou ovlivnit osudové zařazení v jedné z 52 společenských kast, jenž se s velkou dávkou štěstí a úsilí občas někomu podaří za celý život o 1 - 2 stupně změnit.

Držím Korejcům palce pro lepší život.

Četl jsem knihu Není co závidět od Barbary Demickové, bylo to hrozné čtení, třeba jak tam Korejci umírali hladem. Zajímavé bylo, že těm co podařilo přeběhnout do Jižní Korey, tak v rozhovorech ten krutý režim nostalgicky bránili.