Přelud

O Přeludech kolem nás...

Zapadá slunce

a není to jen na obloze

Východ, západ

Pokaždé přesně na minuty

ani o chvilku dříve či déle

Snad na to jediné

se ještě věřit může

Znovu zapadá slunce

a přitom je sotva poledne

Pár písmen, několik řádků

v nich je ukryt úděl zítřků

Všechno, co už nebude

všechno, co se nestane.

Dech se krátí

Ruce se chvějí

slaná kapka si cestu razí

když znovu na čas odchází

Byl tady, stále je tady

Přelud, co vedle stojí

co první myšlenka za úsvitu mu patří

Přelud, co vždy rozumí vyřčenému

a ještě častěji všemu nevyslovenému

Tisíce mraků můžou zakrýt nebe

tisíce kapek kropit ruce

tisíce vloček studit tváře

přesto znovu vyjde slunce zpoza šedých mraků

když se vrátí kouzlem svých nejhlubších řádků

Od ní, té druhé

Té, co vždycky první bude

Říká – budu tu stát

A sliby plní

Jen to pokaždé o něco více bolí…