Při rekonstrukci starého hřbitova objeví dělníci v jedné z rakví lebku, v níž je vražený hřebík. To na přirozenou smrt nebožtíka zrovna nevypadá…
Detektivové z kriminálky zjišťují, že ostatky patří bývalému kostelníkovi z místního kostela, který měl zemřít před sedmi lety údajně na infarkt. Otazníků rychle přibývá…
Právě nyní vychází v nakladatelství Slovart v české úpravě další román od hvězdy současné slovenské literatury Dominika Dána. Nese název Rudý kapitán a opět se v něm setkáváme s detektivy z oddělení vražd Krauzem, Burgerem a Hanzelem, kteří tentokrát vyšetřují velmi podivnou vraždu bývalého kostelníka. Kromě jiného jsou nuceni si i bedlivě střežit krky. Pátrání se nelíbí mnoha lidem včetně církve…
Ukázka z knihy Rudý kapitán:
„Mayor... prosím... jistě... nejsem u sebe, jsem u Krauze
v kanceláři! V pořádku, přehoďte mi ho sem... čekám... ahoj!
Ne... neslyšel... Krauz je tady půl metru ode mě...“ Mayor
ztichl, dlouho poslouchal a potom vyjekl: „Burger!?“ Prudce
se otočil a s vyvalenýma očima zíral na Krauze. Ten si čmá-
ral něco do notesu.
„... dobrá... prověřím to... ne, zatím to nikam neposílej...“
Mayor položil sluchátko a nevěřícně vytáhl obočí. Povolil
si kravatu.
„Zases mi lhal!“
„Nelhal... fakt ho bolela hlava...“
„Ale neřek si, po čem!!!“
„To ne... ale nelhal sem...“
„Ne! Ty nikdy nelžeš! Ty jenom... zapomeneš doříct, co?
Hergot... já tě... teď! Ale já ti teď taky něco řeknu a nezapomenu!!
to doříct... jestli se to doví říďa a budou z toho ně-
jaký opruzy, tak vám sundám takový procenta z platu, že
se prohnete... oba dva!“ Mayor zlostí až supěl.
„Nedoví... pokud mu to neřekneš...“
„Neser mě! Co já!? Už je toho plný město! Burgera postřelili
a ty si ve špitále rozsekanej na cucky!!“ Mayor nalehl
na stůl a nevěřícně kroutil hlavou. „Ty...“ nedořekl, proto-
že se rozlétly dveře. Tlusťoch Váňa vpadl dovnitř a zaři-
čel.
„Kurva... chlapi... postřelili Burgera...“
„Vy... pad... ni,“ zasyčel Mayor.
Váňa si je nechápavě změřil a vycouval. Ještě stihl zasyčet
směrem ke Krauzovi: „A tebe prej zkopali dokulata
a jsi na hadry ve špitále...“ a vypadl. Mayor se přemohl a co
nejroztomileji se zeptal: „Řekni mi jedno... co mám s váma
dělat!? Richarde! Porvete se v hospodě jako parchanti...“
„Nervali sme se... Eda to koupil...“
„A tys tam jen tak stál, co? A tomu, co ho mlátil, si tleskal
do taktu... co? To ti mám spolknout, co?“
„No... jen sem ho trochu...“
„To si dovedu představit...!!“
„Nic se mu nestalo...“
„To doufám! To doufej! Modlete se...“ zuřil Mayor.
Krauz na to raději neodpověděl. Posléze se rozmyslel.
„Eště ty začínej s modlením! Kvůli nim vlastně... teda
kvůli farářům se to všechno semlelo... jo, když sme u těch
farářů, chtěli bysme schválit jeden odposlech telefonu na
faráře...“
„Jsi normální!? To mě chceš nasrat!? Nic víc mi k tomu
neřekneš!? Namísto toho se vytasíš s takovou kravinou!?“
„Uklidni se, prosím tě, vždyť se v podstatě nic nestalo!
Vyšli sme z kláštera a dali sme u Bučáka jedno točený. Ně-
jakej potetovanej magor to psychicky nezvlád, popad odvedle
půllitr, a jak šel kolem, vzal Edu po šišce. Tři štychy
má, nic víc. Zejtra je v cajku.“
„A copak tys podnikal na místě činu?“
„Dostal dvě přes tlamu a bylo to. Žádná krev, nic zlá-
manýho...“
Mayor ho propaloval očima.
„Jestli... dojde na lámání chleba a budu chtít někomu dě-
kovat... podotýkám... jestli budu chtít!... tak musím znát pravdu...“
„To je mi známo. Teď ji znáš.“
„Celou pravdu!!“
„Znáš celou!“
„V pořádku! Znáš toho blba?“
„Já ne, ale Eda jo... a možná i... Hanzel...“
„Dobrá...“
„Kdo nás prásknul?“
„Neměj péči!“
„A co ten odposlech...“
„Tos myslel vážně? Odposlouchávat faráře!? V týhle politický
situaci!? Ti teď budou vládnout, a ne běhat po výslechách...
časy se měněj...“
„Zejtra nashle... to znám! Jaký časy? Jak se měněj? Tak,
že za týhle politický situace se už nemusejí vyšetřovat vraž-
dy?“ rozčílil se teď Krauz.
Mayorovi naběhly žíly na krku, pustil se stolu a zamí-
řil ke dveřím.
„Pro jistotu napíšeš o tom dnešku hlášení... zatím ho dáš
do skříně... já si du šlehnout jeden nitrák, aby mi to neurvalo
aortu...“
„Dones i mně...“
Mayor raději vypadl, a aby bylo zřejmé, kdo je tady pá-
nem, třískl dveřmi, až se sypala omítka.
Po něm přišel Hanzel a odvážil se i Váňa. Opatrně vstoupili.
„Ledacos sem slyšel... v ulicích našeho města...“ píchl
Hanzel.
„Víte, co mi můžete...“ mávl Krauz rukou a raději nedořekl.
„Na to, že si na smrt pomlácenej, si dost čilej... a drzej...
zobák!“
Do konce pracovní doby se už nic zvláštního nestalo...
pouze Váňa spořádal půlkilovou porci tresky, protože měl
prý doma tichou domácnost a nebyl si jist, že bude mít navařeno...
ale ani to nebylo nic zvláštního...
