Pravda o práci

aneb Buddhovy ,,Čtyři vznešené pravdy" v zaměstnanecké praxi. Světe div se, psychologie opravdu zná pojem podzimní deprese. Odborně se tomu prý říká ,,sezónní afektivní porucha“. Lidé trpící touto poruchou mají na podzim větší sklon k pesimismu, k pocitu sklíčenosti a bezcennosti. Částečně je to způsobené nedostatkem slunečního světla, částečně tím, že ekonomika již tradičně v předvánočním období kulminuje, čili je potřeba v tomto období zvýšit pracovní úsilí. Vždycky, když už toho mám plné zuby, když už melu z posledního, přečtu si něco od dalajlámy. Jeho úvahy na mně mají uklidňující účinek. Nejinak tomu bylo i letos v listopadu. Do ruky se mi dostali jeho ,,Čtyři vznešené pravdy“ Publikace, vydaná roku 1995, která pojednává o úplných základech filozofie buddhismu.

Jeho Svatost sice hned v úvodu upozorňuje, že praktikování dharmy je potřeba věnovat veškerý čas a pozornost, proto není vhodná jako doplněk při zaměstnání. Pokud nejsou naším cílem hned osvícení a nirvána, ale pouze duševní relaxace, mohou být Buddhovy pravdy užitečné i nám, upracovaným Evropanům. Drobná okénka, do kterých se vejdou jedna nebo dvě povzbuzující myšlenky, se vždycky najdou; i v nekonečném procesu pracovního zápalu.

Pravda o strasti

Buddhismus odděluje osvícenou existenci od neosvícené. Člověk, jehož mysl je nedisciplinovaná a nezvládnutelná se nachází ve stavu samsáry, tedy utrpení. Naopak ten, jehož mysl je ukázněná, se blíží stavu absolutního štěstí; tedy osvícení.

Pro zjednodušení můžeme chápat nirvánu, jako stav absolutního štěstí, tedy bod, kdy je mysl osvobozena od všeho utrpení. Obyčejný člověk, občan této země, dochází pravidelně do zaměstnání, aby si vydělal nějaké peníze, které potřebuje nejen proto, aby přežil, tím už je dneska málokdo motivován, ale zejména proto, aby si zajistil štěstí. Hlubší vhled do ekonomiky podniku, pro který pracujeme, nás ale rychle vyvede z omylu. Když srovnáme naše skromné výdělky s výnosy společností, pro které pracujeme, můžeme směle tvrdit, že činností, kterou produkujeme v rámci svého zaměstnání, neusilujeme ani tak o štěstí vlastní, jakož o štěstí svého zaměstnavatele. Nevěříte? Kdyby tomu tak nebylo, mzdové náklady by byly prvním balíkem, na kterém by se snažil ušetřit a propustil by nás. Ať se nám to líbí, nebo ne, prací uspokojujeme ega svých zaměstnavatelů . Oboustranně tak vzniká frustrace, o které se Buddhovi ani nesnilo, když postuloval svou ,,Pravdu o strasti.“ Není totiž v moci žádného zaměstnance, ačkoliv je za to placen, svému zaměstnavateli štěstí doopravdy zajistit. Oni šťastní totiž nikdy nebudou, jelikož si své štěstí podmínili něčím relativním. Dál už to znáte. Čím výš se vyhrabou, tím vyšší budou jejich ambice. Čím víc majetku nashromáždí, tím víc budou mít starostí z jeho správou a ochranou a tím víc majetku budou ještě potřebovat. A čím jsou svému snu o štěstí vzdálenější, tím víc tlačí na výkon a efektivitu práce zaměstnance.

Pravda o původu strasti

Utrpení nevzniká z ničeho. Dochází k němu v důsledku určitých příčin a za určitých podmínek. Skličující nebo negativní emoce a myšlenky, vyvěrající z našeho klamného přesvědčení, člověka vedou ke zlým skutkům. K tomu, aby skličující emoce a myšlenky způsobili okamžitý negativní zásah v naší mysli, stačí, aby se v ní na krátko objevily. Dokážou totiž napadat mysl zevnitř. Příčinou naší strasti je tedy klam a karmické skutky.

Za prvé: nikdy nedělejte nic, čím byste mohli ega svých zaměstnavatelů ranit. Zejména nikdy neupozorňujte na jejich chyby a nedostatky. Nikdy se jej nesnažte intelektuálně přetlačit. I kdyby jste měli stokrát pocit, že něco víte lépe, nedávejte to na sobě znát. Kdyby se totiž váš předpoklad potvrdil, a vy byste jste se náhodou trefili, přineslo by vám to pouze ten efekt, že by se váš nadřízený pak cítil ve své pozici ohrožen a začal by se bránit. Všemi prostředky.

Za druhé: usilovat o veškerý další kariérní postup je asi zbytečné. Už sama snaha o něj vygeneruje spoustu nové strasti a navíc štěstí, jak jsme si vysvětlili v předchozím odstavci, vyšší pozice ještě nikdy nikomu nepřinesla. Už nikdy tedy nemusíte svou mysl trýznit pocitem, že jste jenom prodavač, nebo jenom pradlena, nebo jenom ředitel komerční banky. A to už je samo o sobě obrovská úleva.

(Nepochybuji o tom, že i ředitelé komerčních bank tento druh trýzně občas zažívají také. Jistě touží po tom stát se generálními řiditeli).

Pokud se vám někdy zdá, že na vás byla zaměstnavatelem spáchána nějaká křivda, nesnažte se mu to oplatit. Zlo plodí jen další zlo a vy jste ten/ta, kdo to nakonec odskáče nejvíc. Snažte se na ten spouštěcí incident zapomenout. Jedinou útěchou vám může být to, že si váš šéf tou křivdou zaneřádil karmu. Tedy, že si jednou svůj zlý skutek odskáče. V této, nebo budoucí inkarnaci.

Pravda o zániku

Osvobození není v podstatě nic jiného než likvidace, totální zánik klamu a strasti, k němuž člověk dochází prostřednictvím vhledu do prázdnoty. Zánik je nejvyšší formou štěstí, neboť nám přináší konečné a úplné osvobození od strasti.

Možná to tak nebylo myšleno, ale chápu to tak, že je-li zdrojem utrpení naše ego, pak právě potlačení tohoto ega povede k vysvobození od všech útrap. Odprostěmež se tedy od veškeré touhy, všech potřeb, myšlenek i pocitů a dosáhneme tak vytouženého klidu a míru v duši. Zapomeňme na vlastní já, staňme se automaty na práci. Automaty, které nikdy neremcají, nikdy se nehádají, nic nepotřebují. To je přesně stav, do kterého se nás zaměstnavatelé snaží dotlačit. Nemá cenu se tomu vzpírat. Dříve nebo později tomu stejně podlehnete. Co by člověk neudělal pro peníze, že?

Pravda o cestě

Dosažení osvícení, nirvány, nebo jen prostého pocitu štěstí je výsledkem duchovní cesty, či individuální snahy daného člověka. Nelze ho dosáhnout bez předchozího úsilí.

Něco na tom buddhismu bude. Opravdu to funguje. Jak jsem za svou zhruba patnáctiletou praxi zjistil, nejunavenější bývám, když celý den v zaměstnání nechávám volně plynout myšlenky. Doplují pak do rozbouřených vod tužeb neuspokojitelného ega. Nejen, že pak musím vyvinout víc úsilí, abych se soustředil na práci, ale jako nežádoucí efekt zaměstnávám i ty mozkové závity, které by jinak mohli zůstat v klidu. Můj mozek pak pracuje na 120% a přetěžuje se. Unavená mysl rovná se frustrovaná a frustrovaná mysl působí na své okolí negativně, což se projeví na větší podrážděnosti okolí. Reakce ostatních pak ještě víc rozbouří mé podrážděné ego. Je to začarovaný kruh. Výsledek je ten, že večer jsem absolutně emočně i psychicky vyčerpaný. Cítím se, jako by mě někdo vzal po hlavě palicí. Navíc pak večer mívám problém usnout, takže únava se přenáší do dalších dnů. Kdežto, když si veškeré přebytečné myšlenky během pracovní doby zakáži, nebo je potlačím hned v zárodku, propluji pracovním dnem jako nůž máslem. Nejsem pak tolik unavený a jistě i vstřícnější ke svému okolí.

Rozhodně se pak cítím šťastnější.

Zdroje: David Holub – Rozhovor v Respektu č. 46 (úvod 1. odstavce)
Jeho Svatost XIV. Dalajláma: Čtyři vznešené pravdy (kurzívou)