Duše včelího roje

Všichni jste už určitě někdy slyšeli o memech. Memy jsou jednotky kulturního dědictví, kousky lidských myšlenek, na které britský biolog Richard Dawkins uměle narouboval poznatky z genetiky, přičemž konkrétní forma memů může být nekonečně široká, od složitých pracovních postupů, až po obyčejné dětské říkanky.

V čem jsou si memy a geny podobné a v čem se naopak liší?

Zopakujme si, že na geny můžeme nahlížet buď jako na jednotky informace, podle kterých se vytváří podoba organismu, nebo, chemicky, jako na úseky DNA . Podstatné je, že se geny umí replikovat, vyrábět přesné kopie sebe sama. Dál ten příběh znáte. Geny již stamilióny let vytváří stále složitější, dokonalejší a hlavně konkurenceschopnější organismy. Organismy na Zemi, fenotypy genů, pak mezi sebou bojují o přežití. Celému procesu se souhrnně říká evoluce. Motorem změn v evoluci jsou mutace - nelítostný přírodní výběr pak mezi nimi nakonec vybere tu nejlepší. Na konci tohoto procesu stojí člověk, nejdokonalejší bytost, vítěz závodu evoluce. Tvor, který je obdařen inteligencí a tudíž schopností vytvářet memy.

Memy se v určitém smyslu také chovají jako biologické replikátory. Příklad: matka učí své dítko říkanku, kterou se naučila od své matky, ta zase od své a takto bychom mohli pokračovat třeba až za hranice páté generace. Mezigenerační kopírování, přenos říkanky z jedince na jedince, ale zas tak přesný být nemusí. Občas se v něm může vyskytnout nějaká ta chybička. Zatímco u nás doma myšička vařila kašičku na železném rendlíčku, myšičky ve zbytku republiky používaly logicky hůře obhajitelný zelený rendlíček. (..a hele, mutace, jistě jste si jí také jistě všimli).

Takže: Mutace v evoluci říkanky bývají způsobeny například vývojem jazyka, změnou reálií (přestaly se vyrábět zelené hrnce), nebo třeba prostým zapomenutím jediného slovíčka, přívlastku ,,zelený“ v našem příkladu.

Také říkanky, nebo jejich jednotlivé verze, mezi sebou soupeří o přežití. Aby byly v tom soupeření co nejúspěšnější, musí se také ideálně přizpůsobovat svému prostředí. Jakkoliv to zní podivně, prostředím pro říkanky jsou dětské mozečky a proto se říkanky přizpůsobují právě jim. Jak? Nejsolidnější šance na přežití mají ty verze, které jsou nejzajímavější a proto (resp. zároveň) nejsnadněji zapamatovatelné. V populaci se pak kopírují nejčastěji a tím pádem mají největší šanci na mezigenerační přenos.

Také memy, podobně jako geny, spolupracují v rámci určité entity a snaží se vytvářet organizačně vyšší celky. Takovým memetickým fenotypem - vyšším organismem může být kniha, nebo třeba výrobní postup. Recept na to, jak si postavit dům, zkonstruovat automobil, či si jen uvařit oběd.

Také memy, podobně jako geny, mají šanci vytvořit inteligentní bytosti. Snad jednou, někdy v daleké budoucnosti, budou některé lidské výrobky do této kategorie patřit. Třeba roboti vyrobení v 51. století.

Genetika je vlastně taky součástí lidského memofondu, souborem výrobních postupů, v konečném důsledku možná jen další finta sobeckého genu, nový rafinovanější způsob jeho vlastního sebezdokonalování. Argumentem pro toto tvrzení jsou geneticky modifikované zemědělské plodiny. Přesněji řečeno jsou přinejmenším důkazem toho, že lze memeticky modifikovat geny pozemského organismu a vnutit mu takové vlastnosti, které potřebujeme ke svému užitku. Lidské geny jsou úplně stejně modifikovatelné jako geny rostlin. Všichni se toho děsíme, nicméně vyloučit tento fakt nemůžeme. Proč by někdo nemohl koncem poslední doby ledové modifikovat geny neandrtálců, za vzniku jednoho páru Homo sapiens sapiens? Dvou prototypů nového biologického druhu, muže a ženy, pracovně jim říkejme třeba Adam a Eva, kteří, jak známo z Bible, na popud háděte kousli do jablka infikovaného virem s určitou genovou sekvencí....Konec konců, někteří evoluční biologové nahlížejí na člověka jako na genetický stroj. Když můžou geny vytvářet memy, proč by nemohly také memy tvořit geny?

Takže, jak to je: Stvořily geny memy, nebo memy geny? Vskutku drůbeží otázka, byla dřív slepice nebo vejce? Nemá řešení v daném definičním oboru...

Takže: Co bylo dřív slepice nebo vejce? Dinosaurus...

To se nám to zamotává....Memy nebo geny? Co když v nich žádný rozdíl není? Co když je to jedna a tatáž věc-entita?

Geny totiž můžeme zjednodušeně chápat jako fragmenty informace namodulované na organické sloučenině. Memy, fragmenty kulturního fondu lidstva, můžou být zapsány na papíře, vyryty do hliněné desky, zaznamenány v polovodičové paměti počítače, ale také uloženy v neuronové paměti našich mozků. Jinými slovy: geny a memy se od sebe liší jen druhem nosiče informace, médiem.

,,Nejsme otroky genů,“ prohlásil rakouský biolog Gottfried Schatz v rozhovoru pro Respekt č.18/2011, ,,unavuje mě, když slyším, že DNA v jádře mých buněk je konstrukčním plánem mne samého.“

,,Redukovat lidskou bytost na informaci obsaženou v lineárních molekulách DNA je urážkou toho, jak vnímám lidskou podstatu,“ pokračuje pan Schatz v uvedeném rozhovoru, „lidmi se stáváme pouze prostřednictvím interakcí s ostatními. Je jasné, že když vezmete dítě a vychováváte jej bez kontaktu s jinými lidmi, vyroste z něj těžce postižený jedinec bez možnosti se dorozumět, sociálních hodnot, schopnosti vnímat umění a podobně. Nebude to lidská bytost.“

Je tedy lidská duše také souborem memů, memetickým organismem?

C.G Jung definuje lidskou duši jako Bytostné Já - souhrnný pojem, který zahrnuje více komponentů, nebo chcete-li hladin lidské psychiky. Kromě vědomého já, projevujícího se v našem egu, obsahuje též osobní a kolektivní nevědomí. A právě na to se v dalších úvahách zaměříme. Takže: Projevy kolektivního nevědomí lze nalézt v náboženství, filosofii nebo literatuře. Korelují s představami duševně nemocných pacientů, ale objevují se i v nepatologické podobě v představách a jednání normálních lidí. (zdroj wikipedia)

Původ kolektivního nevědomí lze obhájit dvěma různými vědeckými hypotézami.

1)Všichni lidé mají podobné ruce, protože jejich tvar je dán geneticky. Je možné, analogicky, že určité části neuronových sítí nám všem narostou také stejně, protože prostě je to tak zakódováno v genech. Stejně tak, ,,tvar" kolektivního nevědomí by pak byl také předurčen geneticky.

2)Všichni spolu samozřejmě sdílíme kulturní prostředí, proto všichni vychováváme a jsme vychováváni v mezích určitých principů. Výchovou jsou nám vštěpovány stejné prototypy chování, předávané z generace na generaci. Forma kolektivního nevědomí by pak byla předurčena memeticky.

Připomeňme, že Jung odmítl považovat nevědomé obsahy výhradně jako fyziologické, proto je možné, že existuje ještě třetí možnost. Totiž, k tomu, aby byl člověk člověkem, nestačí jen geneticky vyprojektovaná biohmota, je potřeba ještě něco na způsob operačního systému, nějaká složitější memetická entita. A tou může být právě lidská duše. Určitá část této entity je pak sdílená všemi lidmi a tou je právě naše kolektivní nevědomí. Aby to fungovalo, podstata lidské duše by musela přesahovat hranice biologického těla, musela by být nezávislá na hmotě.

Strukturu takového systému si můžeme abstraktně vymodelovat pomocí principu televizního signálu. Lidské duše bychom si mohli představit jako jednotlivé televizní stanice, namodulované na nosné frekvenci a následně sloučené do jednoho datového multiplexu. Ona nosná se pak projikuje v projevech kolektivního nevědomí. Mozek člověka by v tomto našem modelu představoval příjmač výsledného signálu. Jakýsi settopbox - dekodér a demodulátor lidských duší. Ovšem s tím rozdílem, že každý může sledovat jen ten svůj, jeden jediný kanál.... jak velkou část své psychiky vlastně člověk sdílí s ostatními lidmi? Na první pohled se zdá, že každý člověk sleduje jen tu svou, jedinečnou, televizní stanici.

Jenže: co když tomu tak není? Co, když je individualita jedince jen iluze? Zkusme si představit, že všichni sdílíme jedno společné já. Sledujeme jednu jedinou, televizní stanici na jedniém společném kanále. Ostatní biologické druhy- koně, delfíni, nebo třeba včely mají také svůj. Jednotlivé stanice, kolektivní duše biologických druhů, se v průběhu času vyvíjejí v jakési memetické evoluci. Jednotlivý lidé se geneticky od sebe příliš neliší, jejich geny si jsou podobné v 99.9%. Proč by naše duše nemohly mít také společný memetický základ, který se notabene projevuje jako Jungovo kolektivní nevědomí? Ani bych se nedivil, kdyby si duše lidí byly podobné také v 99.9%.

Logicky by to bylo též konzistentní; zůstala by tak zachována zmiňovaná analogie memů a genů.

Blížíme se k závěru. Předchozí úvahy mě opravňují legalizovat hypotézu převtělování. Co se stane, když se starý settopbox porouchá a přestane fungovat? Přestane snad kvůli tomu vysílač danou stanici vysílat? Nikoliv. Rozbitý settopbox bude nahrazen novým, evolučně vylepšeným modelem, který se bude od původního lišit minimálně vnějším designem. Teorie memů Richarda Dawkinse tak nejen překopává základy genetiky, ale rovněž zásadně mění pohled na východní mystiku, tibetský budhismus a v konečném důsledku i na samotné křesťanství. Nejen, že teorii reinkarnace přímo nevylučuje, dokonce nabízí nový úhel pohledu na tuto problematiku. Nový filozofický rámec. Jak naznačuje předchozí odstavec, nepřevtělujeme se jen život po životě, z těla do těla, ale také současně mezi sebou. Karmická pravidla nejsou aplikována na jedince, ale na lidstvo jako celek.

Kristovo doporučení: ,,Miluj bližního svého jako sebe samého“ nebylo vyřčeno rozkazovacím způsobem, jak se katolická dogmata po staletí mylně domnívala, ale způsobem oznamovacím.

,,Jako sebe samého.“ Já jsem ty a ty si já.

Kapitola 2. Praktické dopady plus nový pohled na umění a na sex.

Trochu jsem se těmi úvahami nechal unést, ale teď zpátky do práce. Pokud by se potvrdila tahle moje hypotéza, otevírali by se lidstvu úžasné možnosti. Všechny ty sny o telepatii, čtení myšlenek a nesmrtelnosti by náhle získali reálné kontury. Lidi by nebyli vzájemně tolik sobečtí. Ani by nemohli být. Usilovat o vlastní blaho by nemělo o moc větší smysl, než usilovat o blaho ostatních.,,Já chci“ by ztratilo svůj význam. Už by platilo jen ,,my chceme“. Závist by vyprchala. Nemuselo by se krást, bylo by jedno, které kopii vlastního já daný majetek patří. Rovněž vraždit by se nikdo neodhodlal, přece by neprovedl něco tak odporného sám sobě. Vlastně ani sebevražda by neměla valného smyslu. Zbavíte se jednoho já, dalších šest miliard exemplářů stejně přežije.

Rovněž žárlivost by byla bezpředmětná. Krásná ženo, kdybys nebyla se mnou, ale s někým jiným, nebo byla daleko, mohlo by mi být útěchou, že bych byl s tebou, i kdybych to vlastně nebyl já. A kdybys byla tu, mohla by ses pak se mnou klidně milovat, bez výčitek svědomí, i kdybys byla zamilovaná do někoho jiného, stejně bych to byl vlastně já.

Nevěra by přestala být nevěrou, všichni by si byli tak nějak kolektivně věrní.

A co to umění? Všichni umělci usilují o nesmrtelnost. Když nepočítám ty, co dělají umění pro peníze. To nejsou umělci, ale děvky. Opravdový umělci vkládají do předmětů, zvuků, nebo slov kousky svojí duše. Vytvářejí tak něco na způsob horcruxů (viteálů) J.K. Rowlingové. Umělecká díla těch, kterým se to skutečně podaří, v nás pak vyvolávají pocity, které cítili, když dané dílo vytvářeli. Rozezvučí v nás ty správné struny. Naladí nás na tu správnou frekvenci. Smažou tím poslední odlišnosti, onu zbývající memetickou jednu promile rozdílu. Naše identity se překryjí identitou umělce. Splynou do jediného tvaru. Na malou chvíly se autoři těch skvělých uměleckých děl stanou námi a my se staneme jimi. Na kratičký okamžik v nás ožijí. Dotknou se tak nesmrtelnosti.

Zdoje: R. Dawkins: Boží blud, Respekt, Bible a wikipedia